(no subject)
Chtěl bych věřit, že Tvůrce ze všech svých stvoření dává přednost těm, kteří se stali svobodnými.
Amin Maalouf "Baltazarovo putování"
- “Jak to, že nebyla?” - zeptala jsem se najednou přiškrceným hlasem, - “Je to možné? Máte tady chybu v kartotéce, podívejte se ještě jednou!!”
- “Vůbec ne”, - starší Anděl se shovívavě usmál a upravil si kulaté brýle, - “Máme tady všechno zapsané, všechno spočítané, a zrovna je všechno pod přísným okem, a to dobře víte, čím. Za takové chyby se nám může stát víte co?” - andělův obličej se zamračil, - “Slyšela jste o Luciferovi? To je ono. Nestihl ani mrknout - svrhli ho. «Chyyyba». Řeknete vy…”
- “Tak počkejte”, - vzala jsem rozum do hrsti, - “Podívejte se, prosím, na mne.”
Anděl se na mě shovívavě podíval přes brýle.
- “No a?” - zeptal se po pár vteřinách mlčení.
- “Možná, že nejsem. Ale někdo tady přece je?” - opatrně jsem pohnula tekutou látkou, kterou jsem současně měla místo obvyklého těla. Látka se zamíchala a obarvila se duhovými skvrnami.
- “Samozřejmě, že někdo je. Ale v žádném případě to není NN, jak jste se přihlásila”, - Anděl těžce povzdechl a otřel si čelo. - “Už se to nedá spočítat, kolik jsem viděl takových, jako jste vy. Většinou to jsou dámy, nevím proč. Tak dobře. Pojďme to zjistit, slečno. Podle seznamu. Od začátku. Jedem?”
“Jedem”, - řekla jsem a zavěsila jsem se nad jeho ramenem s úmyslem bojovat až do konce.
- “Tak tady to máme. Je to životopis madam N”, - Anděl vyndal zpod stolu obrovskou knihu a odfoukl z ní prach, - “Ab ovo, má drahá, řekněme, od vajíčka”, - olíznul prst a zašustil tenkými stránkami, - “No tak, to jsou drobnosti... plenky... dětské rozmary... různé blbosti... osobnost ještě není vytvořena... povaha není zjevná, zatím nanečisto… tak jo, dětství necháme, bereme vědomý život... no jo, tady to je!” - zvedl triumfálně prst, - “Na konci desátého ročníku jste měla poměr!”
- “No to je fakt divné”, - nevydržela jsem, - “To se nedá ani představit, že by ve věku šestnáct let někdo mohl mít poměr!”
- “Nebuďte tak ironická, Fraulein”, - Anděl se na mě podíval přísně, - “Ten vztah se vám rychle a docela šťastně rozvíjel, dokud se do něj nenavezla vaše kamarádka. A toho chlapa vám doslova přebrala. Teda ne vám”, - okamžitě si vzpoměl a zčervenal, - “Ale slečně NN…”
- “No a co?” - zeptala jsem se úsečně, - “To se stává každému. Copak je to nějaký těžký hřích, o kterém zapomněli napsat do Bible? Třeba nedej nikomu ani chlapa, ani osla, ani vola…”
Na slovo "Bible" sebou Anděl škubl.
- “Proč, proboha, hřích! Už vás mám plný zuby s vašimi hříchy… Sledujte mne přesně. Jak se v této situaci chová naše NN?”
- “Jako kráva”, - řekla jsem ponuře. Vzpomněla jsem si na ten nešťastný román «pas de trois», - “Tváří se, jako by se nic nestalo, chodí s nima všude, smiřuje je, když se pohádají…”
- “Ano, tak to bylo. A teď pozor - dívat se na mě! - jak byste se chovala, kdybyste žila?”
- “Zabila bych”, - slovo ze mně vylétlo dřív, než jsem stihla pochopit, co říkám.
- “Jistě!” - Anděl dokonce vyskočil na židli, - “Jistě! Nikoho byste, samozřejmě, nezabila, ale poslala byste všechny do háje, minimálně. No a teď vzpomínejte - kolik takových “poměrů” za svůj život měla naše slečna?”
- “Snad pět”, - vzpomněla jsem si a začalo mi být hnusně.
- “Jo, a všechny dopadly stejně. Jdeme dál. Mademoiselle zkoušela nastoupit na technickou univerzitu a nezvládla to. Kolik bodů jí chybělo?”
- “Jeden a půl”, - chtělo se mi plakat.
- “Jo, a nevím proč, nese doklady do pedagogické fakulty. Na tu fakultu ty body stačí. Nastoupí tam. A co vy? Co jste vlastně chtěla v té chvíli?”
- “Zkoušet to dál a dál, až tam nastoupím”, - zašeptala jsem téměř neslyšně. - “Ale musíte to pochopit, maminka dokonce plakala, protože se bála, že proflákám ten rok nebo něco... tak mi to začalo být jedno…”
- “Má drahá”, - Anděl se na mě soucitně podíval. - “Je nám tady jedno, kdo tam plakal a proč. Zajímají nas fakta - nejpřísnější věc na světě. A ta fakta, která tady máme, nejsou vůbec příznivá. Proč jste - no, upřímně! - proč jste se vdala? Teda - naše NN? A k tomu ještě v kostele, mimochodem! Ona totiž, se vdávala, a na co jste v tu chvíli myslela vy?!”
Neřekla jsem nic. Dobře jsem si pamatovala, na co jsem myslela v tom dusném kostele se svíčkou ve spocené ruce. O tom, že láska je láska, ale ten příběh je sotva nadlouho. Že možná vydržím pár let, pak ta moje kočičí povaha zvítězí, a... odpusť mi Bože, jestli vůbec existuješ...
- “Přesně tak”, - kývnul Anděl a obrátil stránku. - “Tady máte smůlu naprosto na každém kroku! No, holčičko moje, takhle by to nešlo! Ve vaších tříceti letech jste si tolik toužila dát udělat tetování - proč jste to neudělala?”
- „No..“. - byla jsem na rozpacích. - „Nevzpomínám si“.
- “Tak já vám to řeknu”, - Anděl se nevlídně usmál, - “Váš tehdejší přítel to neschválil. Říkal “primitivní kmeny”, “zadek se ti časem zvětší a pak klesne”. Je to tak?”
- “Jste moudřejší”, - zakabonila jsem se, ale něco takového určitě někdy bylo... jistě to bylo…
- “Je to jasné, že jsem moudřejší… Čí to byl zadek, váš, nebo přítelův?! Dobře, tak jedem dál. Máme tady další poznámku - pětatřicet let, žena v domácnosti, řekněme upřímně - nezaměstnaná, koníčky má... leda vaření. No, to je pěkný obrázek. Chybí jenom vyšívání. Buďte tak laskavá a vzpomeňte si, co jste opravdu chtěla dělat?!”
- “Pamatuji si. Chtěla jsem střílet.”
- “Na koho střílet?!” - zarazil se Anděl a zašilhal do knihy.
- “Na běžící terč. Nebo na pevný, je to jedno”, - jak jsem zjistila, plakat jsem teď už neuměla, ale to moje mlžné tělo ztratilo svou duhovitost a zabarvilo se hustými šedivými vlnami. - “Chtěla jsem dělat skeet, je to sportovní střelecká disciplína. Ještě jsem chtěla zpívat. To bylo dávno...“
- “Potvrzuju”, - Anděl strčil prst do knihy. - “Vy jste, má drahá, měla k tomu všemu dost slušné schopnosti. Mimochodem, Bohem dané. Od narození! Kam jste to všechno vyhodila? Kde jsou, prosím Vás, dividendy?!”
- “To jsem nevěděla, že musím…” - hlesla jsem.
- “Lžete, dobře jste to věděla”, - Anděl sundal brýle, unaveně přimhouřil oči a otřel si čelo, - “Proč všichni lžete, to je trápení… Tak dobře, madam, budeme končit. Začněme s vaší distribucí.“
Vyndal velký formulář, narovnal ho na mém životopise a začal něco rychle psát.
- “Jak to že to pořád všichni nemůžete pochopit”, - v jeho hlasu bylo slyšet zoufalství, - “Není možno, naprosto není dovoleno zradit sebe v jakékoli chvíli, takhle opravdu můžeš umřít dřív, než je ti vyměřeno! A tohle je vlastně ten samý “hřích”, kterého se všichni tak bojíte!… Furt myslíte - je to jedno, ujde to… To není legrace - každá třetí duše žije nevlastním životem! To je přece děsivá statistika! A všichni mají nějaké idiotské omluvy - maminka plakala, tatinek se zlobil, manžel neschválil, pršelo nevhod, nebo - to je fakt k smíchu! - neměli peníze. A při tom se nazývají homo sapiens, teda, erectus… No, teď máme všechno připraveno.” - Anděl naštvaně odhodil pero. - “Postavte se, prosím, a vyslechněte rozsudek. Myslím, postavte se přede mnou.”
Přeletěla jsem nad stolem a strnula před Andělem, snažila jsem při tom vyjadřit vinu a lítost. Kdo ví, třeba to pomůže.
- “Neidentifikovaná duše na základě obvinění v neprožitem živote je shledána vinnou”, - Anděl se na mě podívál se surovou lítostí. - “Polehčující okolnosti, jako a) nevěděla, co dělala b) fyzicky nebyla schopná uskutečnit, nebo c) nevěřila v existenci Vyšší moci - se neprokázaly. Bude potrestána žitím stejného života, a to až do objevení sebe samé skutečné. Verdikt je konečný a nelze se odvolat. Obžalovaná! Rozumíte rozsudku?”
- “Ne”, - zamrkala jsem žalostně. - “Do pekla, nebo co?”
- “No, peklo jste si, holčičko, nezasloužila”, - usmál se Anděl. - “A volná místa tam…” - beznadějně mávnul rukou, - “Půjdete do očistce, budete prožívat simulované situace, dokud soud neuzná že jste si prožila svůj vlastní život. No a jestli tam budete trpět, nebo ne - o tom, promiňte, nic nevíme.” - Anděl mi podal vyplněný žlutý formulář, - “Je to teď jasné?”
“Víceméně”, - jsem zmateně přikyvla, - “Kam musím teď?”
- “Moment”, - řekl Anděl a luskl prsty. Něco řinklo, bouchlo, a přede mnou byla tma ...
- “… nenechají mě jít samotnou, ale s tebou určitě jo”, - uslyšela jsem známý hlas. - “A Vašek řek - ať tě ona omluví u rodičů na pár dní... prosím, prosíííím, Olinko, milá, pomůžeš, že jo? Vezmem pro tebe zvláštní stan, bude to skvělé, jen si představ, celé dvě noci, řeka, a my tři”.
... To byl můj školní dvůr, květen nevímjakého roku, zaprášený dusný večer. A Lenka, krása sama, s tváří panenky a postavou od Sandra Botticelliho - moje kamarádka - jako vždy mi šťastně cvrlikala do ucha, a nevšímala si, že nenávist a bolest mě pomalu kroutí jako šroub, dusí mě. Tak známý, tak důvěrný pocit... Jsem dobrá holka, všechno to vydržím, budu se chovat slušně, jsem slušná, slušná, slu…
- “Víš co, jdi do prdele”, - řekla jsem něžně, a s velkým potěšením jsem se dívala na to, jak se rozšiřují její porcelánové oči. Pak jsem ucítila nějakou nedotaženost celé scény a dodala - “Jděte oba do hajzlu.”
… Ve chvíli, kdy naštvané klepání Lenčiných podpatků utichlo za rohem, poslouchala jsem prázdno kolem mě. A najednou jsem pochopila, že právě teď jsem úplně, uplně neslušně a bez trestu šťastná…
Přeložila vorobeika.
Original od karma-amrak je tady