23. díl - Smrt si říká de Ventrue
Předchozí kapitola
Armandův pohřeb se odehrál ve Velechrámu na Náměstí tritonů, za důstojných tónů dobrovolného hudebního tělesa hrobníků.
Pohřbu se zúčastnila veškerá innsmouthská smetánka. Cecílie tam zašla taky, i když pravý důvod její účasti na obřadu vězel především v neutuchajícím odhodlání vypátrat ex-manželova vraha.
Zpoza rohu přitom sledovala Dianu, která nad Armandovou rakví předváděla hysterický výstup.
Co to říkala o jeho rodině? Že Armand nechal svou matku zavřít do blázince? Rozhodla se to ověřit a případně pro starou paní udělat, co se dá. Ale všechno popořadě. Úkol číslo jedna bylo: zjistit okolnosti Armandovy smrti. Protože na anémii se obvykle tak rychle neumírá. Ne, pokud vás předtím někdo nevysál...
Buď jak buď, upíří mafie v tom je určitě zapletena. Otec jí to přece naznačil. V mezidobí pátrání však Cilku trápily i přízemnější starosti - například jak udat štěňata.
Nakonec jedno vnutila své kamarádce Hellen a pro zbytek si přišli z psího útulku. Cecílie to sice obrečela, ale starat se o dítě a navíc o čtyři psy bylo nad její síly. Pallas na ni pak dělala několik dnů smutné oči, ale někdy prostě musíte být nekompromisní.
***
Cilka si myslela, že teď už bude všechno v nejlepším pořádku a nic nemůže narušit její život, ale to se spletla. Zčistajasna ji začaly trápit výčitky kvůli Armandovi...
A potom přišly sny.
Vždycky se z nich probudila šílená strachy. V tom posledním si přišel pro Atinku.
Ještě napůl spící vrazila do dětského pokoje, aby se ujistila, že se jí nic nestalo. Málem se sesypala, když ji jednou v postýlce nenašla. Prohledala celý byt, než malou objevila, jak si hraje ve skříni.
Armand se však v nočních můrách vracel stále častěji...
„Už dost!“ plakala ze zlého snu.
Probudila se. Do svítání zbýval ještě nějaký čas, ale nervově vysílená Cecílie už neměla nervy na to se znovu pokoušet usnout. Otevřela zásuvku a polkla hrst prášků.
Strnula. Neslyšela dole něco zaštrachat? Skoro jako by někdo škrábal na domovní dveře...
Ne! Modlila se, aby to nebyl on.
Tiše sešla ze schodů a vyhlédla z okna.
Byl tam! Čekal na ni. Když na Cecílii pohlédl svýma kalnýma, mrtvýma očima, málem jí ustydla krev v žilách. Přitiskl obličej (nebo spíš to, co z něj zbylo) na sklo a pásl se na jejím strachu.
„Nech mě být! Já jsem tě nezabila,“ zašeptala.
„Řeknu ti, kdo mě zabil, když mi přineseš mé dítě.“
„Ani se ho nedotkneš, netvore!“
„Jdu si pro něj...“
„Nepatří ti - sám ses ho vzdal.“
„Bojíš se mě?“
„Ne!“
„Tak proč neotevřeš?“
Zavrtěla hlavou. Pomalu přitom couvala ke schodům. Zakopla o koberec a okno zlehýnka zaskřípalo...
Cilka se tam už nepodívala. Hbitě vyběhla schody, popadla svou dceru a zamkla se v ložnici.
Zatáhla všechny závěsy a s dítětem v náručí se schovala pod peřinu. Nezavrzaly teď schody? Třeštila oči do temnoty a v posteli k sobě tiskla spící Atinku.
Zvuky se ozvaly znovu, blíž a blíž. Možná umrlec právě vzal za kliku!
„Pomoc!“
Nikdo ji neslyšel a hnijící maso se pomalu soukalo pode dveřmi...
„Armande, prosím, běž pryč!“
„Chtělas vědět, kdo mě zabil,“ zachroptěl u klíčové dírky Armand. „Byl to ten, komu poklonkuje tvůj otec. Byl tam s ním - díval se na to!“
„Ne!!“ Cecílie schovala hlavu do dlaní a prudce zavzlykala.
„Ale ano... V očích neměl ani kousek slitování. Byli tam všichni z té jejich vysoké upíří šlechty. A tvůj milovaný papá mě jim předhodil jako kus masa!“
„To oni ze mě udělali tohle monstrum...“
To musí být všechno nějaký hrozný omyl, říkala si Cecílie.
Ještě jednou zaslechla schody, než zazpíval první ranní pták, a pak už se v domě rozhostilo až na mechanický tikot hodin ticho. Cilka se z přestálé hrůzy rozplakala. Skryla své bezmocné vzlyky do polštáře a nakonec vyčerpáním usnula.
Ze spánku procitla, až když slunce stálo vysoko a chvíli se zmateně rozhlížela kolem, než se ujistila, že je opravdu doma v posteli, zpod které se ozývalo jen uklidňující, tlumené dětské žvatlání.
Opravdu tu byl? Jestli ano, smrtící ránu Armandovi zasadil kníže. A co její otec? Díval se na to a nic neudělal? To nemůže být pravda...
***
Zatímco jsme Cecílii zanechali napospas trýznivým pochybám, došlo u Frankensteinů k jakémusi tichému souhlasu s dítětem. Larry to nakonec prosadil s tím, že obě děvčata už jsou prakticky z domu, a až Victorie po prázdninách odejde na akademii, cítil by se tu osamělý.
„Máš přece mě,“ broukl roztrpčeně Severus, „…a taky Athose.“
„To přece není totéž. Navíc když tohle rodičovství přijmeš, budu ti muset být zavázaný,“ zamrkal na něj.
„Opravdu?“
***
Cecílie přišla do rodičovského domu svěřit se otci s nočním dobrodružstvím a konečně snad zjistit pravdu...
Severus ji pozorně vyslechl, ale netvářil se u toho nijak zvlášť zkroušeně.
„Chtěl jsem tě toho ušetřit, ale ty sama sis ho přivolala... Ano, Armand porušil protokol, když za tebou přišel. Nemělas ho už nikdy spatřit. Je mi líto, jestli tě to vyděsilo. Říkal jsem ti, že na něj máš zapomenout.“
Cilka neví, co na to říct. Stále nemůže uvěřit, že by byl její otec tak bezcitný. Ano, varoval ji - ale jak je mohl nechat to udělat?! Taková hrůza...
„Jak jsi to mohl dopustit, otče?!“
„Už jsem ti vysvětloval jednou, že to bylo nezbytné. Tento dům nám nevrátili z dobroty srdce a já jsem dosud živý jen proto, že jsem dokázal včas odhadnout, kdy předložit důkaz své loajality. Myslíš, že by vás upíři nechali naživu, kdybych byl někdy odhalen?“
„Nevěděla jsem...,“ vysoukala ze sebe Cecílie.
„Tak se nad tím zamysli, než mi zas příště přijdeš kázat o morálce!“
***
Po fiasku s Cecíliiným milostným životem se Severus rozhodl, že Victorii ušetří citových trablí její sestry a sám jí vyhledá vhodného partnera, který by trochu umravnil dceřin temperament a zároveň byl dost charakterní, aby se na ni v prvních nesnázích nevykašlal. Ovšem zkonzultoval svůj plán napřed s Larrym...
„...A už jsi pro ni někoho našel?“
„Můj strýc z matčiny strany před svou smrtí vyženil syny hraběnky von Walde. Ten nejstarší by měl být asi tak v Cecíliině věku - to je pro děvče akorát, ne? Podle toho, co jsem slyšel, je to docela fešák a navíc poměrně při penězích...“
„Hm, modrá krev, krasavec a bohatý k tomu - a kde je ten háček?“
„Nehledej na všem blechy! Ostatně, pozval jsem ho na příští neděli na oběd.“
„Nepovídej. Tak to bychom mohli rovnou uspořádat večírek,“ navrhl Larry, „sezvat pár hostů, aby se necítil trapně. Zábava se tak lépe rozproudí a Victorie si může pozvat nějaké kamarádky...“
„Dobrý nápad. Objednej šampaňské.“
***
Nakonec se ukázalo, že hrabě von Walde je trošičku starší, než očekávali. Ale víc jak pětatřicet mu nehádali, takže to nebylo tak hrozné...
Přestože mluvil jen málo a víc se mračil než usmíval, jeho vybrané chování svědčilo o vysokém původu. Dozvěděli se také, že je námořním důstojníkem a jeho křestní jméno je Gordon.
„Tak co mu říkáš?“
„Na první pohled sympaťák,“ přikývl spokojeně Larry.
„Přiznám se, že jsem si ho nechal trochu proklepnout...“
„Proč mě to nepřekvapuje?“
Severus po něm šlehl pohledem a pokračoval: „V armádě má celkem dobrou pověst - nechodí do bordelu, je zdatným sportovcem a dokonce předsedá jachtařskému klubu…“
Larry zvedl pobaveně obočí. „To vypadá na skrytou vadu. Nebo svoje špicly špatně platíš.“
***
„...Dáte si ještě skleničku, kapitáne?“
„Velmi rád. A nechte těch formalit, bratranče.“
Do místnosti vešlo několik lidí.
„Á, tady jste. Gordone, představuji vám generála Malfaira s chotí, madame Goldbergovou a své dcery. A tohle je Claudie de Ventrue.“
„Velice mě těší.“
„Děvčata, postarejte se o hosty...“
„Vy jste spolu nějak spřízněni?“ zajímal se generál.
„Ne pokrevně,“ odvětil hrabě von Walde a obrátil se k Victorii: „Slečno, slyšel jsem, že vaše virtuozita ve hře na klavír nemá obdoby, mohla byste nám něco zahrát?“
„Madame Goldbergová ráda přehání,“ usmála se Victorie, nicméně svolila a usedla k pianinu.
Hosté byli nadšeni. (Ne že by snad všichni rozuměli hudbě, ale nepatří se hanit to, co vám hostitelé předloží.)
Severus si pak vzal Victorii stranou a zkoušel vyzvídat, co si myslí o Gordonovi.
„Celkem fajn. Ale starý,“ usoudila nakonec.
„Mně se nezdá...,“ odkašlal si nejistě. „Přáli bychom si s Larrym, abys v něm našla... zalíbení,“ a očima přitom hledal jeho podporu, ale ten zbabělý mizera raději věnoval pozornost své sklenici.
„Proč?“ řekla podezíravě Victorie.
„Je náš vzdálený příbuzný a navíc je to šlechtic z dobré rodiny, má postavení, šarm i finanční zázemí,“ vmísila se do hovoru Cecílie. „Kromě toho působí jako velmi milý člověk...“
„No jistě, ten pán má všechna nej! Tak proč si ho nevezmeš sama?!“
„Tvoje chování je nepřípustné,“ zasyčel Severus. „Chtěl jsem jen, abys mu věnovala trochu svého času a snažila se ho poznat.“
„Vy jste se na mě domluvili. To je ale podlost!“ vykřikla rozhořčeně dívka a pranic se nestarala o to, že ji všichni slyší.
„Kroť výrazy, Victorie. Prostě jsme si mysleli, že by se k tobě hodil.“
„Chcete vědět, co si o tom myslím já?!“ odsekla Victorie a udělala něco neslýchaného...
Mezi společností se rozhostilo rozpačité ticho.
„„Omlouvám se za sestru,“ zamumlala Cecílie s pohledem zabodnutým do podlahy.
„Neměli jste ji nutit, beztak jsem pro ni moc starý,“ lhostejně pokrčil rameny Gordon.
„To ona je moc mladá na to, aby chápala opravdové hodnoty. Ale to není nic, co by se nespravilo časem,“ ujišťoval ho Larry.
„Chceš říct, že je rozmazlená a drzá,“ odtušil Severus. „A příliš jsme jí povolovali. Ale to teď přestane.“
„Mrzí mě to, byli byste hezký pár,“ dodal účastným hlasem Larry, jenže hrabě von Walde měl oči pro někoho úplně jiného...
Naštěstí bylo faux-pas brzy zažehnáno večeří a hovor se stočil k běžnějším námětům. Už za tmy pak vyprovodili přejedené a přiopilé hosty před dům, kde proběhlo srdečné loučení. Nikdo ale nezapomněl a druhý den se o tom mluvilo po celém předměstí. Lady Malfairová už se o to postarala. Lidé jsou prostě takoví. Vlastní život je jim příliš nudným, a tak sledují se zadostiučiněním druhé, protože je to o tolik zábavnější…
KONEC 23. DÍLU