15. díl - Zhrzené city
Druhý den ráno volal Armand.
„Kde jsi? Nemůžu se ti dovolat...“
„Kde bych byla? Jsem doma,“ řekla trochu popuzeně Cecílie. „...Když jsi nepřišel.“
Armand však svou nepřítomnost nikterak nevysvětlil a rovnou se pustil do kázání: „Víš, nerad ti to říkám, ale myslím, že bys tam neměla chodit tak často...“
„A to jako proč?!“ pomalu ztrácela trpělivost Cecílie.
„Chtěl jsem ti to říct už včera. Nepřeji si, aby ses stýkala se svým ...strýcem. On vážně není vhodná společnost pro tebe, věř mi. Zdá se, že dost pije, a taky se mi nelíbilo jeho chování na naší svatbě. Skoro bych řekl, že nám ji zkazil, kdyby nešlo o tvého příbuzného, dokonce o strýce,“ řekl upjatě.
„Strýce? Larry je můj otčím.“
Zaslechla ve sluchátku Armandovo pohoršené zalapání po dechu, pak dlouhé ticho a nakonec téměř zděšené zakňučení: „Myslel jsem, že jsou s tvým otcem bratři!“
„Nemůžeme to vyřešit doma?“ navrhla chladně Cecílie.
„...Jistě. Večer přijedu,“ odpověděl škrobeně Armand, který nade vše nenáviděl skandály, a zavěsil.
Když se Severus vrátil z práce, Larry mu řekl, co se stalo.
„Na tom přece není nic divného, že navštívila svou rodinu,“ pokrčil na to rameny Severus.
„V deset večer? Den po svatbě...? Dobře jsem viděl, jak je unavená a smutná. Nebrečela jen pro ten snapeovský kousek v sobě, který jí to nedovolil,“ podotkl Larry.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Myslím si, že s ním není šťastná, Severusi.“
„Vyloučeno, Armand je skvělá partie,“ mávl rukou. „Navíc si ho vybrala sama, nikdo jí do toho nemluvil...“
„To právě možná byla ta chyba!“
Severus se zarazil a úkosem se něj podíval. „Chceš mi vytýkat zanedbání otcovských povinností?“
„Já nevím. Nic mi do toho vlastně není...“
„V tom máš pravdu.“
Larry zmlkl a nepřístupně se k němu otočil zády.
Severus mu položil ruku na rameno.
Ignoroval ji.
„No tak, nebuď zatvrzelejší než já,“ zašeptal Severus. „Jestli to bude pokračovat, něco s tím uděláme, slibuji...“
---
Čekala na něj s nosem přilepeným na okno a sotva svého manžela zahlédla v zahradě, která dosud vykazovala známky nevyhnutelného zmatku po nedávné slavnosti, vyběhla ven.
„Tak tě vítám doma,“ řekla hořce.
„No tak jak mi to vysvětlíš?“ začal rovnou bez pozdravu.
„Co potřebuješ vysvětlit, drahý?!“
„Domníval jsem se, že je tvůj otec slušný chlap, vdovec, říkala jsi...“
Cecílie přikývla. „Na tom se nic nemění.“
„Jak to, že ne! Co tvá matka? Nechala ho, když mu přišla na to, že má milence?“ ušklíbl se Armand.
Cecílie ho uhodila první věcí, která jí přišla pod ruku (bohužel to byl jen pytel s odpadky). „Přestaň se laskavě otírat o mou rodinu!“ zaječela.
„Jsi nějak hysterická, miláčku, ...asi tě objednám k Belle na terapii.“
„Já nepotřebuju cvokaře!“ vybuchla a pustila se do něj s ještě větší vervou.
„...Jsi opravdu směšný! Táta se s Larrym seznámil až když jsem byla na gymplu. Každopádně je to jeho soukromá věc a já nemám potřebu vyptávat se ho.“
„Radši...?“ rýpnul si Armand. To ale neměl dělat, protože ji jen vyprovokoval k tomu, aby ho začala mlátit ještě víc - on jen uhýbal a smál se... A když toho měl dost, uchopil Cecílii za krk a prudce jí smýkl do sněhu.
„To už nedělej!“ usekl, načež vešel do domu.
‚Ach Danieli, kde jsi? Proč jsem tě opustila...‘
(Tak, a první manželskou hádku máme za sebou...)
Od té doby se ji snažil mít co nejvíc pod dohledem. Na Silvestra byli spolu ve zrenovované restauraci Londoste ve společnosti jeho přátel, kteří Cecílii připadali stejně arogantně afektovaní snobi jako její drahý manžel. Neměla je ráda a cítila, že ani oni ji.
Myslela na svou rodinu a tak ani nepostřehla Armandovo jemné napomínání, že se nebaví stejně dobře jako on a že by měla brát trochu ohledů na společnost. S lítostí si vzpomněla na Daniela...
‚Chtěla bych vědět, jak on slaví, ...jestlipak někoho má?‘ napadlo Cecílii a trochu ji bodlo při tom pomyšlení u srdce.
Záhy se omluvila společnosti, že se jí udělalo nevolno a vzdálila se, aniž by vyvolala pohoršení. Avšak místo k toaletám zamířila k telefonnímu automatu dole v hale. Ten chtivě spolkl minci z její dlaně a Cecílie vytočila známé číslo...
„Dittmann,“ zaznělo nepříliš příjemně z telefonu.
„Ahoj, to jsem já, Cecílie, ...mám jenom chvilku.“
Ticho.
„Chtěla jsem ti popřát šťastný Nový rok,“ špitla.
„Vážně? Nebo spíš zjistit, jestli jsem si už našel náhradu?!“ odfrkl chladně Daniel.
„Danieli!“
„Tak co je? Manžel už ti nestačí?“
„Alespoň ty nebuď zlý...“
„Říkal jsem ti, co je zač, ale tys mě nechtěla slyšet, tak co ti na to mám, sakra, říct!“
„Užíváš si aspoň Silvestra?“ odvedla řeč na neutrální téma.
„No jistě, výborně! Ségra je u svého nového frajera, kamarádi zůstali na škole a já tu tvrdnu na benzínce jako naprostý idiot... Ty si nejspíš užíváš se svým prachatým manžílkem, co?“
„Neužívám si nic!“ vykřikla Cecílie. „Poslouchám sebelítostivé opilé žvásty svého bývalého, zatímco můj manžel se už nejspíš chlubí přátelům pozlacenými navštívenkami s hraběcím titulem,“ odfrkla. „Měl jsi nejspíš pravdu, ale nic tě neopravňuje k tomu mi to takhle předhazovat! Nic, rozumíš?!“
„Nechceš přijet?“ navrhl smířlivě Daniel po chvíli vzájemného popuzeného mlčení.
„Teď nemůžu, za chvíli se po mně začne shánět, ale hned jak to půjde...“
„...Zažádáš o rozvod?“ zasmál se neradostně do telefonu. „To je jedno. Hlavně přijď.“
„Slibuju,“ zašeptala Cecílie a spěšně se vrátila do restaurace.
Po tom všem už se těšila, až půjde do práce a odpočine si od dramatických událostí svátků klidu a míru. Bylo toho na ni, na chudinku, už vážně moc...
Konec 15. dílu
K dalšímu dílu vede cesta tudy...
„Kde jsi? Nemůžu se ti dovolat...“
„Kde bych byla? Jsem doma,“ řekla trochu popuzeně Cecílie. „...Když jsi nepřišel.“
Armand však svou nepřítomnost nikterak nevysvětlil a rovnou se pustil do kázání: „Víš, nerad ti to říkám, ale myslím, že bys tam neměla chodit tak často...“
„A to jako proč?!“ pomalu ztrácela trpělivost Cecílie.
„Chtěl jsem ti to říct už včera. Nepřeji si, aby ses stýkala se svým ...strýcem. On vážně není vhodná společnost pro tebe, věř mi. Zdá se, že dost pije, a taky se mi nelíbilo jeho chování na naší svatbě. Skoro bych řekl, že nám ji zkazil, kdyby nešlo o tvého příbuzného, dokonce o strýce,“ řekl upjatě.
„Strýce? Larry je můj otčím.“
Zaslechla ve sluchátku Armandovo pohoršené zalapání po dechu, pak dlouhé ticho a nakonec téměř zděšené zakňučení: „Myslel jsem, že jsou s tvým otcem bratři!“
„Nemůžeme to vyřešit doma?“ navrhla chladně Cecílie.
„...Jistě. Večer přijedu,“ odpověděl škrobeně Armand, který nade vše nenáviděl skandály, a zavěsil.
Když se Severus vrátil z práce, Larry mu řekl, co se stalo.
„Na tom přece není nic divného, že navštívila svou rodinu,“ pokrčil na to rameny Severus.
„V deset večer? Den po svatbě...? Dobře jsem viděl, jak je unavená a smutná. Nebrečela jen pro ten snapeovský kousek v sobě, který jí to nedovolil,“ podotkl Larry.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Myslím si, že s ním není šťastná, Severusi.“
„Vyloučeno, Armand je skvělá partie,“ mávl rukou. „Navíc si ho vybrala sama, nikdo jí do toho nemluvil...“
„To právě možná byla ta chyba!“
Severus se zarazil a úkosem se něj podíval. „Chceš mi vytýkat zanedbání otcovských povinností?“
„Já nevím. Nic mi do toho vlastně není...“
„V tom máš pravdu.“
Larry zmlkl a nepřístupně se k němu otočil zády.
Severus mu položil ruku na rameno.
Ignoroval ji.
„No tak, nebuď zatvrzelejší než já,“ zašeptal Severus. „Jestli to bude pokračovat, něco s tím uděláme, slibuji...“
---
Čekala na něj s nosem přilepeným na okno a sotva svého manžela zahlédla v zahradě, která dosud vykazovala známky nevyhnutelného zmatku po nedávné slavnosti, vyběhla ven.
„Tak tě vítám doma,“ řekla hořce.
„No tak jak mi to vysvětlíš?“ začal rovnou bez pozdravu.
„Co potřebuješ vysvětlit, drahý?!“
„Domníval jsem se, že je tvůj otec slušný chlap, vdovec, říkala jsi...“
Cecílie přikývla. „Na tom se nic nemění.“
„Jak to, že ne! Co tvá matka? Nechala ho, když mu přišla na to, že má milence?“ ušklíbl se Armand.
Cecílie ho uhodila první věcí, která jí přišla pod ruku (bohužel to byl jen pytel s odpadky). „Přestaň se laskavě otírat o mou rodinu!“ zaječela.
„Jsi nějak hysterická, miláčku, ...asi tě objednám k Belle na terapii.“
„Já nepotřebuju cvokaře!“ vybuchla a pustila se do něj s ještě větší vervou.
„...Jsi opravdu směšný! Táta se s Larrym seznámil až když jsem byla na gymplu. Každopádně je to jeho soukromá věc a já nemám potřebu vyptávat se ho.“
„Radši...?“ rýpnul si Armand. To ale neměl dělat, protože ji jen vyprovokoval k tomu, aby ho začala mlátit ještě víc - on jen uhýbal a smál se... A když toho měl dost, uchopil Cecílii za krk a prudce jí smýkl do sněhu.
„To už nedělej!“ usekl, načež vešel do domu.
‚Ach Danieli, kde jsi? Proč jsem tě opustila...‘
(Tak, a první manželskou hádku máme za sebou...)
Od té doby se ji snažil mít co nejvíc pod dohledem. Na Silvestra byli spolu ve zrenovované restauraci Londoste ve společnosti jeho přátel, kteří Cecílii připadali stejně arogantně afektovaní snobi jako její drahý manžel. Neměla je ráda a cítila, že ani oni ji.
Myslela na svou rodinu a tak ani nepostřehla Armandovo jemné napomínání, že se nebaví stejně dobře jako on a že by měla brát trochu ohledů na společnost. S lítostí si vzpomněla na Daniela...
‚Chtěla bych vědět, jak on slaví, ...jestlipak někoho má?‘ napadlo Cecílii a trochu ji bodlo při tom pomyšlení u srdce.
Záhy se omluvila společnosti, že se jí udělalo nevolno a vzdálila se, aniž by vyvolala pohoršení. Avšak místo k toaletám zamířila k telefonnímu automatu dole v hale. Ten chtivě spolkl minci z její dlaně a Cecílie vytočila známé číslo...
„Dittmann,“ zaznělo nepříliš příjemně z telefonu.
„Ahoj, to jsem já, Cecílie, ...mám jenom chvilku.“
Ticho.
„Chtěla jsem ti popřát šťastný Nový rok,“ špitla.
„Vážně? Nebo spíš zjistit, jestli jsem si už našel náhradu?!“ odfrkl chladně Daniel.
„Danieli!“
„Tak co je? Manžel už ti nestačí?“
„Alespoň ty nebuď zlý...“
„Říkal jsem ti, co je zač, ale tys mě nechtěla slyšet, tak co ti na to mám, sakra, říct!“
„Užíváš si aspoň Silvestra?“ odvedla řeč na neutrální téma.
„No jistě, výborně! Ségra je u svého nového frajera, kamarádi zůstali na škole a já tu tvrdnu na benzínce jako naprostý idiot... Ty si nejspíš užíváš se svým prachatým manžílkem, co?“
„Neužívám si nic!“ vykřikla Cecílie. „Poslouchám sebelítostivé opilé žvásty svého bývalého, zatímco můj manžel se už nejspíš chlubí přátelům pozlacenými navštívenkami s hraběcím titulem,“ odfrkla. „Měl jsi nejspíš pravdu, ale nic tě neopravňuje k tomu mi to takhle předhazovat! Nic, rozumíš?!“
„Nechceš přijet?“ navrhl smířlivě Daniel po chvíli vzájemného popuzeného mlčení.
„Teď nemůžu, za chvíli se po mně začne shánět, ale hned jak to půjde...“
„...Zažádáš o rozvod?“ zasmál se neradostně do telefonu. „To je jedno. Hlavně přijď.“
„Slibuju,“ zašeptala Cecílie a spěšně se vrátila do restaurace.
Po tom všem už se těšila, až půjde do práce a odpočine si od dramatických událostí svátků klidu a míru. Bylo toho na ni, na chudinku, už vážně moc...
Konec 15. dílu
K dalšímu dílu vede cesta tudy...