14. díl - Vystřízlivění
Ráno po svatbě Armand vyhladil včerejší drobné neshody.
"Tak jak se ti tu líbí?" zeptal se jí, když nad Zelený vrch vystoupilo slunce a dopřálo jim výhled do kraje.
"Moc," řekla šťastně Cilka. "Kéž bychom tu mohli bydlet nastálo."
"Myslím, že by se to dalo zařídit, beztak tenhle penzion moc nevydělává..."
Cecílie zavýskla radostí a skočila mu kolem krku.
Ani nečekala, že by se její bláhové přání mohlo setkat s pochopením - natož souhlasem. Okouzlila ji nejen malebnost domu a okolí, ale i to, že pěšinou vinoucí se mezi zahradami mohla pohodlnou chůzí dojít za slabou hodinku za svou rodinou.
"Já sem samozřejmě párkrát do týdne dojedu," přemýšlel nahlas Armand, "ale často budu muset kvůli obchodům zůstat přes noc v Port Innsmouthu. Nicméně jsem si jist, že už se tu nějak zabavíš," usmál se a pohladil ji po tváři. "Samozřejmě bude třeba udělat nějaké změny v domě, já už teď budu muset jít, ale se vším se můžeš obrátit na správce. Tak pa, zlato, a buď tu hodná..." Pak nasedl do auta a odjel.
Cecílie se rozhlédla po liduprázdném pozemku a potřásla hlavou. Takhle přesně si to sice nepředstavovala, ale když už byla postavena před hotovou věc, tak se s ní také vypořádá...
Nejprve obešla dům a vyhledala správce. Ten však dosud vesele vyspával opičku v kotelně. Vydala se tedy do kuchyně posnídat zbytky ze včerejší hostiny. "Tady to ale vypadá!"
Po hospodyni též vidu ani slechu, takže se Cecílie hned po snídani opásala zástěrou a zlikvidovala nejdříve hory špinavého nádobí a hned potom letěla do popelnice svatební výzdoba. Později ji sousedi mohli vidět, jak správci pomáhá vynášet nábytek, umývá kdeco a věší záclony v salónu.
Než to všechno bylo hotové, padla tma a Cecílie - úplně vyčerpaná - si konečně našla čas na hrnek kávy, ledabyle vypitý u kuchyňského stolu.
Zkoušela volat Armandovi, ale když to ani napočtvrté nezvedl a telefon opuštěně vyzváněl v jeho autě, vzdala to a šla na noc tam, kde se doopravdy cítila doma a kde o ni alespoň někdo stál.
Cestu jí ozařovalo světlo majáku, rytmicky bloudící po skalnatém pobřeží.
Pod nohama jí chroupal zmrzlý sníh a ledový vítr od moře štípal do tváří... Jak byla ráda, když jí konečně v ústrety zasvitla okna ulice Na blatech. Už z dálky poznala útulný dům Frankensteinů i Larryho krásný, melodický hlas, jímž volal Athose; zrovna se spolu vraceli z dlouhé procházky zimní krajinou.
Neměla už sílu mluvit, natož něco vysvětlovat. Mlčky svého otčíma objala na přivítanou - šťastná, že se zatím nezhroutila - a unaveně přikývla na znamení, že rozumí, když jí vysvětlil, že Severus zrovna odjel do práce a Victorii že nechce budit. Pak přiložil do krbu, aby se trošku ohřála, načež zmizel v laboratoři.
Cecílie se v tichosti svalila na polštáře pohovky, v krbu příjemně praskal oheň, a tak během několika desítek minut vytuhla a společnost jí dělal aspoň chrápající Athos.
Konec 14. části
K patnácté části tudy...
"Tak jak se ti tu líbí?" zeptal se jí, když nad Zelený vrch vystoupilo slunce a dopřálo jim výhled do kraje.
"Moc," řekla šťastně Cilka. "Kéž bychom tu mohli bydlet nastálo."
"Myslím, že by se to dalo zařídit, beztak tenhle penzion moc nevydělává..."
Cecílie zavýskla radostí a skočila mu kolem krku.
Ani nečekala, že by se její bláhové přání mohlo setkat s pochopením - natož souhlasem. Okouzlila ji nejen malebnost domu a okolí, ale i to, že pěšinou vinoucí se mezi zahradami mohla pohodlnou chůzí dojít za slabou hodinku za svou rodinou.
"Já sem samozřejmě párkrát do týdne dojedu," přemýšlel nahlas Armand, "ale často budu muset kvůli obchodům zůstat přes noc v Port Innsmouthu. Nicméně jsem si jist, že už se tu nějak zabavíš," usmál se a pohladil ji po tváři. "Samozřejmě bude třeba udělat nějaké změny v domě, já už teď budu muset jít, ale se vším se můžeš obrátit na správce. Tak pa, zlato, a buď tu hodná..." Pak nasedl do auta a odjel.
Cecílie se rozhlédla po liduprázdném pozemku a potřásla hlavou. Takhle přesně si to sice nepředstavovala, ale když už byla postavena před hotovou věc, tak se s ní také vypořádá...
Nejprve obešla dům a vyhledala správce. Ten však dosud vesele vyspával opičku v kotelně. Vydala se tedy do kuchyně posnídat zbytky ze včerejší hostiny. "Tady to ale vypadá!"
Po hospodyni též vidu ani slechu, takže se Cecílie hned po snídani opásala zástěrou a zlikvidovala nejdříve hory špinavého nádobí a hned potom letěla do popelnice svatební výzdoba. Později ji sousedi mohli vidět, jak správci pomáhá vynášet nábytek, umývá kdeco a věší záclony v salónu.
Než to všechno bylo hotové, padla tma a Cecílie - úplně vyčerpaná - si konečně našla čas na hrnek kávy, ledabyle vypitý u kuchyňského stolu.
Zkoušela volat Armandovi, ale když to ani napočtvrté nezvedl a telefon opuštěně vyzváněl v jeho autě, vzdala to a šla na noc tam, kde se doopravdy cítila doma a kde o ni alespoň někdo stál.
Cestu jí ozařovalo světlo majáku, rytmicky bloudící po skalnatém pobřeží.
Pod nohama jí chroupal zmrzlý sníh a ledový vítr od moře štípal do tváří... Jak byla ráda, když jí konečně v ústrety zasvitla okna ulice Na blatech. Už z dálky poznala útulný dům Frankensteinů i Larryho krásný, melodický hlas, jímž volal Athose; zrovna se spolu vraceli z dlouhé procházky zimní krajinou.
Neměla už sílu mluvit, natož něco vysvětlovat. Mlčky svého otčíma objala na přivítanou - šťastná, že se zatím nezhroutila - a unaveně přikývla na znamení, že rozumí, když jí vysvětlil, že Severus zrovna odjel do práce a Victorii že nechce budit. Pak přiložil do krbu, aby se trošku ohřála, načež zmizel v laboratoři.
Cecílie se v tichosti svalila na polštáře pohovky, v krbu příjemně praskal oheň, a tak během několika desítek minut vytuhla a společnost jí dělal aspoň chrápající Athos.
Konec 14. části
K patnácté části tudy...