Co bych to byla za člověka?
15. prosince
Markéta si posune brýle níž ke špičce nosu, aby zkontrolovala hodinky. Do konce vyučování zbývá pět minut. To už nějak přežije. Třída je rozjívená až hrůza, ze Štědrého dne bratří Mánesů mají tak akorát dobrý den. Markéta je však tentokrát tak duchem nepřítomná, že to snad ani nevadí.
"Poslyšte, dnes zcela výjimečně..." začne větu a najednou spustí dominový efekt, pomůcky letí do batohů, ti rychlejší už sbírají ze země papíry a zbytky svačin, někteří už pro jistotu zvedají i židle. Než Markéta dodechne, polovina třídy už je nachystaná u dveří a jenom čeká na pokyn.
Markéta přejede pohledem místnost.
"To okno vzadu, prosím," ukáže a kupodivu se najdou hned dva, co ho běží zavřít.
Tercie. Rychlá a výkonná.
Dvě minuty do zvonění.
Snad se z toho nikdo neposere, pomyslí si Markéta a kývne.
Chumel terciánů se vyvalí ze dveří, k Markétině překvapení nejsou na chodbě ani zdaleka jediní. Se zvoněním už je v kabinetě a v poklusu balí kabelku, hází na sebe vrstvy a chce zmizet.
S Michalem se prakticky srazí na schodech.
"Potřebuju poradit," začne, ale Markéta ho utne.
"Počká to?" zeptá se a už schází třetí schod.
"Vlastně..." zarazí se Michal.
"Pokud dokážeš mluvit za pochodu, poslouchám. V opačném případě zítra. Nebo nikdy."
K jejímu překvapení Michal seskočí dva schody najednou a drží s ní krok.
Kabát má přehozený přes ruku, což znamená, že venku možná neumrzne.
"Tak povídej, přeháněj, ptej se..." řekne Markéta, narazí si na hlavu kulich, omotá se šálou a vykročí z hlavních vrat.
"Jak se škola dívá na překlady, co se týče maturitních prací?"
"Konkrétně?" podiví se Markéta, protože takovýhle dotaz slyší poprvé.
"Jedna studentka pracuje s poměrně obsáhlým množstvím zahraničních zdrojů. Nemají oficiální český překlad, překládá si je sama. Dostal jsem instrukce ohledně originality textu, ale... je ten překlad originální text, nebo pouhá citace?" dokončí Michal myšlenku a Markéta se musí opravdu hluboce zamyslet.
"No, panejo. Tohle nikoho nikdy nenapadlo řešit, cizojazyčné zdroje pořád ještě využívá málokdo, pokud ano, tak maximálně na statistiky a data," řekne Markéta a trochu zvolní krok. V tichosti přejdou křižovatku, odbočí do vedlejší ulice a míří společně k vilové čtvrti před nádražím.
"A jak s nimi zachází? Jenom je cituje?"
"To ne, přeloží je a pak z nich i nadále vyvozuje vlastní závěry. A vzhledem k tomu, že notná část těch zdrojů je italsky, nemám ani moc ponětí, jestli překládá správně. Přiznávám bez mučení," pokračuje Michal a nasadí tím Markétě brouka do hlavy.
"Poslyš... a kdyby překlad uvedla v příloze, už by to nebylo součástí hlavního textu, že? Na příští konzultaci se s ní domluv, ať to tak udělá. Práce nepřijde vniveč a přitom nebudeme muset řešit, zda porušuje, či neporušuje pravidla," rozhodne Markéta a Michalovi se evidentně ulevilo.
"To mě taky mohlo napadnout," řekne zamyšleně, "teď si připadám, jako že jsem tě otravoval zbytečně."
Před očima už se vyloupnou tři věžáky a zelená nádražní budova, Markéta odbočí z hlavní ulice a míří domů.
"To nebylo zbytečně, jenom prostě dneska strašně spěchám. Ošetřovatelka musí ve dvě k další klientce a já slíbila, že se o maminku postarám."
Michal zavrtí hlavou.
"Já bych tohle nezvládl. Být to moje máma, už je dávno v ústavu."
Markéta se zarazí a zamračí se na něj.
"Uvědom si, že naše matky nás nedaly do ústavu, když jsme jako děti řvaly a chcaly do plen. Zaslouží si to samé od nás. To si zapamatuj."
Michal se mírně ušklíbne.
"Asi jak které matky, promiň." Pokrčí rameny.
"Copak ty bys svou vlastní mámu někam zavřel?" diví se Markéta a dochází jí, že možná zabrnkala na nějakou temnou strunu.
"Kdyby to šlo? Hned a s jakou chutí."
"Prosímtě, co hrozného tak mohla provést, že o ní takhle smýšlíš?" zeptá se a pořád si není jistá, co asi uslyší.
"Tvoje máma tě nenechala zavřít do blázince a nenechala tě tam přivázaného koženými řemeny jenom proto, že se s něčím neuměla srovnat," řekne Michal chladně, až z toho Markétu zamrazí.
"To... ne. Poslyš, nechtěla jsem se tě dotknout, chlapče. To, co říkáš, zní příšerně. Ale moje máma taková není. Je to prostě dítě. Copak dítě dáš stranou jenom proto, že se chová jako dítě?"
Michalovy oči potemní ještě maličko víc.
"Ne, to asi ne. Promiň. Tak ať máš dobrý den a děkuji za radu," řekne Michal, otočí se na patě a míří zpět k hlavní ulici.
Markéta potřese hlavou.
Co jsem to asi zase způsobila?
Chvíli se ještě od branky dívá, jak Michal mizí z dohledu. Ve dveřích se mine s ošetřovatelkou, která jenom děkuje a odchází tak rychle, jak jí kluzký povrch dovolí. Soukup evidentně zase neodhrabal sníh.
Už od dveří zahlaholí, vesele jako vždy, že je doma.
Maminka je usazená v křesle a prohlíží si knihu. Na nose má obrovské brýle, až skoro připomíná sovu.
Markéta takovou situaci už dlouho nezažila, projde potichu kolem, pohladí maminku po vlasech a pokračuje do kuchyně, aby ji náhodou nevyrušila.
Připraví do misky svačinu, měsíčky mandarinek, banán nakrájený na kolečka a pár kulatých sušenek. Postaví misku vedle maminky na stolek, usadí se do křesla naproti ní a pozoruje ji.
Na malou chvíli v té nebohé, téměř bezduché ženě zase vidí sílu a bystrou mysl. Archivářka, žena, která půl života přednášela na univerzitě, dlouholetá kronikářka školy sedí zase před ní, čte si v novinách a s tužkou v puse se snaží vyluštit křížovku, jako to dělala vždycky.
Pak iluze zmizí, když tužka vypadne z bezzubých úst a maminka začne vztekle vykřikovat, že ji chce podat.
"Ale samozřejmě," usměje se Markéta.
Poděkování se nedočká. Jenom dalšího požadavku. Ale to nevadí, opakuje si Markéta. Takový život prostě je.