Mlčení není řešení
17. prosince
Andrea Mrázková bojuje týden co týden se svými dvěma vnitřními vlky. Ten jeden nenávidí tělocvik a pomáhá jí hledat jednu výmluvu za druhou. Ten druhý miluje tělocvikáře a touží se mu nějak zavděčit. Lítý boj pokaždé vyhraje jiná strana, dnes rozhodně vítězí vlk s chutí strávit dlouhou část hodiny na záchodě.
Andrea se loudá. Zvonilo a ona, co vždycky chodí všude včas, sune se pomalu dlouhou chodbou. Navíc se "zapomněla" přezout, takže jenom čeká, až ji po nástupu oblíbený profesor pošle zpět do šatny pro pořádnou obuv.
Dává si záležet, aby si boty pořádně zavázala, pro jistotu přešněruje znova tkaničky, ale pak už neví, čím by se ještě zdržela, takže nezbývá, než se vydat na běhání koleček a trapné protahování celého těla.
Když prochází kolem klučičí šatny, zaslechne křik. Nějaký vnitřní instinkt jí napovídá, že to není žádné radostné povykování. Dveře nejsou úplně zavřené, nahlédne dovnitř a uvidí scénu, která jí ze všeho nejvíc připomíná lynčování. Najednou není čas se loudat, vběhne do tělocvičny a hned se spojí očima s Hanettschlegerem. Chápe rychle, pošle spolužačky na lavičku a vyběhne ven.
"Zůstaňte tady," houkne na Andreu, ale ta nemá ve zvyku tak úplně poslouchat a nenápadně se plíží za ním.
Dveře chlapecké šatny se rozletí, zvuk prořízne ostrý zvuk píšťalky.
"Okamžitě odstupte!" zaslechne Hanettschlegerův zvučný, hluboký hlas. Odpovědí je jakési neurčité mumlání.
"Nic se neděje," ozve se jeden se sextánů. Zní to drze a Andrea ví, že právě podráždil býka rudým hadrem.
"Nic? Dvanáct blbečků v kruhu a jeden na zemi s roztrženým tričkem? Náhodička, co?"
Mumlavou odpověď neslyší, ale to už je skoro u dveří a nenápadně nahlíží. Většina stojí stranou a kouká jako ty zmoklé slepice.
Typické. Dokud mají pocit, že je někdo vede, poslouchají, ale při prvním bububu stáhnou ocasy.
Tři z nich ovšem mají ve tváři výraz, který je Andree nepříjemný. Takový mívají ti, co potřebují neustále dokazovat svoji nadřazenost. Takový, co mívá Vozáb pokaždé, když ponižuje nějakou spolužačku u tabule.
Je vidět, že profesor není žádné vořezávátko a situaci a hlavní agresory taky pozná na první dobrou.
"Vaše jména?"
Ticho.
"Nevadí, zjistím si je sám. A vyvodím důsledky."
"Nic se tady nestalo," zopakuje ten samý, co promluvil na začátku.
"To je ještě uvidí," pronese Hanettschleger ledově.
Do šatny vchází další tělocvikář a testosteron začne nezralé zobáky válcovat. Přejede pohledem šatnu, uvidí, otřeseného a potrhaného kluka a okamžitě začne jednat.
"Vy nevíte, co s přebytečnou energií, blbečci? Okamžitě vypadněte a věřte, že z vás dneska sedřu kůži. Ony vás ty píčoviny přejdou, když budete mít problém sejít schody. Jedu, jedu, jedu!" řve a žene je jako ovce ven, pěkně na hřiště do toho mrazu.
Andrea stále kouká na celou scénu a vlastně neví, co dělat. Všimne si okamžité změny v držení těla, pohledu i hlasu Hanettschlegra, jakmile zůstane s napadeným sám.
"Co ti udělali?" zeptá se měkce a přidřepne k němu.
Klučina zavrtí hlavou.
"Tondo, trvá to dlouho?"
Opětné zavrtění.
"Takže na tebe nikdo nepokřikuje, nenadává ti a tohle byla nehoda? Upadnul jsi a dvanáct spolužáků ti pomáhalo na nohy?"
Třetí zavrtění.
Hanettschleger vzdychne.
"Ani nevím," začne najednou Tonda, "proč tak najednou. S Tobim nejsme... už docela dlouho a nikoho..." hlas se mu zlomí. Sleduje boty a neříká nic.
"Měl bys jít na žákovský sekretariát nahlásit úraz. Teče ti krev z nosu, ukaž," vytáhne kapesník a přiloží mu ho k tváři. Andrea žasne nad kontrastem obrovského svalnatého těla a naprostou jemností toho doteku.
Panejo.
"Nechci. Bude to ještě horší."
"A to si myslíš, že jenom tak přestanou?"
"Nemusejí to dělat ve škole..."
Andrea polkne.
"Tondo, pokud budou lidi jako ty a já mlčet, zmrdi jako Weiss budou mít vždycky pocit, že jsou v právu. Chceš je nechat vyhrát?"
Jako ty a já? Jakože, co? Jako... aha.
"Nemůžu..."
"Nutit tě nebudu," pokrčí Hanettschleger rameny.
"Můžu jít s tebou, jestli by to pomohlo," ozve se ode dveří Andrea a oba trochu cuknou leknutím, když k ní otočí hlavu.
"Neměla jste náhodou zůstat v tělocvičně?"
"Měla," pronese Andrea suverénně.
"Tondo?" podívá se ještě jednou na kluka v rozervaném tričku.
"Budu muset uvádět jména?" zaváhá.
"Ne, protože bys musel jmenovat všechny," vzdychne si tělocvikář. "Ale stačilo by jedno jméno, aby příště, až překročí čáru, existoval záznam, že to není poprvé. Promysli to."
Hanettschleger vstane.
"Andreo, jste zletilá, rozumná osoba, buďte s ním, kdyby se mu udělalo zle, já jdu krotit ty vaše spolužačky," mrkne na ni a proběhne dlouhou chodbou k tělocvičně.
Andrea si přisedne.
"Andy," usměje se na něj.
"Tonda," pípne.
"Můžu se... Tobi, to je Tobiáš z prváku?"
Tonda jenom vytřeští oči.
"To je hrozně fajn kluk. Jsme něco jako kámoši," zazubí se na něj a vidí mu v tváři jednoznačné uvolnění.
"Heleď, Šlágr má pravdu, nenechávej to být. A jestli ty ne, udělám to já. Viděla jsem toho víc, než přišel, a můžu to nahlásit," nabídne mu.
"Stejně si budou myslet, že jsem to byl já, a dostanu přes držku."
"A myslíš, že nedostaneš přes držku prostě jenom tak, protože nějaký zamindrákovaný kretén bude mít špatný den?"
Tonda mlčí.
"Fajn. Uděláme to spolu," pronese rezignovaně.
"Super. A nejdřív tě vyfotím," řekne Andrea, vytáhne telefon a cvakne všechno. Roztrhané tričko, krvácející nos, rozházené věci. "Člověk nikdy neví, kdy se bude hodit důkaz."
"Proč ses nebránil, jestli to není blbej dotaz? Jsi velkej, vypadáš docela silně," zeptá se Andrea za chvíli.
"Je jich dvanáct... dám tři rány, dostanu jich třicet zpátky. Už jsem to zažil, prostě mě chytili a bylo to horší."
"Ty vole... Weiss... Nemá on náhodou staršího bráchu?" zamyslí se Andrea.
"Má, loni maturoval."
"Rodina plná čůráků," zanadává Andrea úlevně. "Ten starší zmrd dělal zase peklo ze života mojí spolužačce. Prostě proto, že je tlustá a nosí brýle. Takovýhle lidi nemůžeš chránit, takoví se zadupávají do země."
Tonda vzdychne.
"Jenomže... já tady nebudu mít zastání. Říďa to zamete pod koberec. Jako vždycky."
Andrea sevře ruce v pěst.
"Možná, ale Hanettschleger kvůli tobě povede klidně kruciátu, je obrovsky spavedlivej," povzbudí ho Andy.
"Kruci... co?"
"Svatou válku, křížovou výpravu, džihád... sakra to nedáváš v dějepise pozor?" promluví ta příliš chytrá část Andreina mozku.
"Jo aha..."
"A já ti pomůžu. Tak půjdeme?"
Tonda zakňučí.
"No dobře, ale mluvit budeš ty."
"To zvládnu dobře."
Pomůže mu na nohy a společně se vydávají na studentský sekretariát, kde je kniha úrazů hned vedle knihy závad.
"Mimochodem, Tobi je fakt hodně krásnej, vůbec se nedivím..." usměje se Andrea a jemně obejme Tondu kolem ramen.
***
"Zase jste se zvládla vyhnout hodině, co?" dloubne do jí profesor, když ji po zvonění najde sedět na lavičce na chodbě.
"Ale z těch nejlepších důvodů," zašklebí se Andrea.
"Šel tam?"
"Já jsem tam šla a řekla jsem, co jsem viděla. Včetně jména toho zmr... ehm..." zarazí se Andrea, když jí dojde, s kým mluví.
"Jste svým způsobem skvělá," zhodnotí ji. "I když mě vytáčíte doběla."
Andrea pokyvuje hlavou.
"Co se děje, máte ještě něco na srdci, Mrázková?"
"Já... ne, asi je to blbý a nic mi do toho není," zamumlá Andrea a uhne očima, aby se nemusela dívat svému oblíbenému učiteli do očí.
"Osobní dotazy odpovídám pouze za poplatek," zazubí se na ni. "Ven s tím."
"Včera jsem... prostě..." zarazí se Andrea, "ten sexy blonďák, co jste spolu včera odcházeli..."
"Je můj přítel," usměje se na ni, "to jste chtěla slyšet?"
Andrea kývne a usměje se zpátky.
"To je bezva."
"To rozhodně je. A teď padejte, než si vzpomenu, že budete mít neomluvenou hodinu," mrkne na ni a ona se zaculí.