Tolik radosti na jednom místě
14. prosince
Jana sleduje záznam z kamery a píše si poznámky. Poslední dobou jich je čím dál tím méně, což ji těší.
"Dostává to neuvěřitelný tvar," pochválí Michala. "A co náš hlavní protagonista?"
"No... dře to. Ale nevzdává to, což se musí ocenit. Mám alternativu, Sabina Čížková trénuje totéž. Ostatně, nikdy nevíš, kdy kdo onemocní."
"Praktické. To se mi líbí. Už jsi nějak řešil výpravu?"
"Eh... ne. Ale rozhodně to chci hodně low cost, žádné šílené vychytávky. Hudba stačí."
"Odvážné," shrne to Jana.
Nějakou chvíli se pak v podkrovním kabinetu věnují oba svojí práci, Jana tedy spíš zase prohání zvířátka na zoo tycoon, ale alespoň práci úspěšně předstírá. Zato Michal je zcela ponořený do poznámek a ze soustředění má zase vrásky na čele.
"Nechci rušit tvůj zápal, ale zpomal, nebo se odpálíš do tří let," poradí mu.
Podívá se na ni s nedůvěrou, kterou dovede předvádět jenom mládí.
"A co mám jako dělat? Zpívat koledy?"
"Už týden nedělám nic jiného. Do třídnice píšu 'Lidová slovesnost', aby mi každý mohl," usměje se Jana.
"Na to asi nemám. Ale našel jsem krásnou sbírku staročeských rorátů, budu to aplikovat, ať mají ti moderní lidé taky nějaký duchovní rozměr."
Jana se usměje a znovu přikyvuje.
"Volíš hrozně neprošlapané cesty," konstatuje.
"Jinak to nedovedu," zamručí Michal a vrátí se k papírům. "A teď mě omluv, transponuju chorál na šestihlas, ať to má nějaké grády, takže se musím soustředit."
Jana udělá tiché 'chm' a věnuje se zase svým klokanům.
***
Jana se pomalu a důstojně nese školní chodbou. Do Vánoc zbývá přesně deset dnů, z toho už jenom osm ve škole. Poslední týden před prázdninami připomíná výuka spíš anarchii, samé vánoční besídky, zpívání a poflakování. Učitelé jsou na tom podobně, jedou na setrvačník a nikdo se nepředře.
A pak je tu Michal, který sedí hodinu nad notovou osnovou. Zvláštní je, napadne Janu, že komukoliv jinému by to studenti hodili na hlavu a vynutili by si pouštění videí z youtube. Ale jemu ne. On přijde, splyne s nimi a oni přijmou adventní zpěvy za své a na chvíli se učebna promění v cosi posvátného.
No a to jsem myslela, že už se nic nového nenaučím. Ten člověk je uzavřený před veškerým vnějším světem, ale pusťte ho do výuky a tryská z něj tolik světla, že je to snad nakažlivé.
"Nazdar, Jani," vytrhne ji z myšlenek kolegyně. "Do procesu nebo na kafíčko?"
"Ke strojům, ke strojům," směje se Jana, ale mentálně je jinde.
Když dojde k jedné z učeben hudební výchovy, sekunda nebo tercie, Jana si není najednou jistá, už vzorně čeká nastoupená u dveří. Jana sleduje jejich obličeje - povadlé, znuděné, možná až trochu moc.
"Copak se děje?" zeptá se.
"Pololetka z matiky," odpoví jedna z žaček a zní to, jako by na ně bylo aplikováno středověké mučení.
"Teď? Před Vánocemi?" diví se Jana.
"Prý abysme v lednu měli čas to napravit," pokrčí dívka rameny a šourá se do učebny.
Jana vstoupí jako poslední, přejede tu záplavu smutných obličejů pohledem a najednou jako by nasála něco z Michalova espritu.
"Milé děti, už jste si někdy hráli na pohany?" zazubí se na ně a sleduje, jak se jejich oči začínají rozsvěcet.
"Lavice a židle do stran, vy dva se mnou, přinesete krabice s nástroji. No co koukáte, šup šup..." uděluje Jana pokyny.
Netrvá to víc než pár minut, než všichni přistoupí na hru.
Jana rozdává tamburíny, rumba koule, dřívka i chřestidla. Nedovolí dětem sedět, pobíhají v kruzích po místnosti a dělají rámus.
Když si Jana sedne ke klavíru a začne udávat rytmus, který je sice improvizovaný, ale v zásadě připomíná beduínské písně, stane se i ve třídě malý zázrak. Všechno se sjednocuje, zvuk i kroky.
"A zkuste tanec! Uctívejte duchy z pouště, vyvolávejte sníh, položte se do toho!" volá na ně Jana a děti se smějí.
Nicméně netrvá dlouho a opravdu se spouští spontánní rytmický tanec. Jako by se v těch dětech probudilo cosi primitivního, přirozeného, co už skoro zapomněly.
Jana myslí na svoje vnoučata. Ten tříletý tancuje, kdykoliv se spustí hudba, máchá ručičkama a směje se, protože je rád na světě.
Než se chumel dvanácti a třináctiletých dětí promění ve strkanici, což zkazí veškerou atmosféru, uplyne skoro většina hodiny.
Jana zatleská a požádá je, aby vrátili nástroje do krabic a uklidili učebnu.
Zbývá deset minut do konce hodiny.
Děti funí, celé červené a s veselýma očima.
"Gratuluji vám, moji malí pohané," směje se na ně Jana. "Kromě toho, že jsme se dozvěděli něco o nevhodné velikosti této učebny, co dalšího si odnesete za poznatky?"
Třída mlčí, ale není to trapné ticho, skutečně přemýšlí.
"Jakože k hudbě stačí i dost jednoduchý nástroje?" ozve se zezadu první odvážlivec.
"Dobrý postřeh. A jsou vůbec potřeba nástroje?" odrazí se od té myšlenky Jana.
"Tleskání a dupání?" řekne zase někdo další.
"Přesně tak. A zpěv. Ruce nahoru, kolik z vás si pobrukovalo?"
Třída se zase promění v les. Skoro tři čtvrtiny se hrdě hlásí k hrdelnímu zpěvu.
"A čím to je?" položí Jana otázku víceméně řečnickou, protože odpověď je jasná.
"Hudba," přinese závěrečné poučení, "je přirozenou součástí lidského společenství. Dnes jsme si hráli na pohany, ale všimněte si, že hudba je součástí skoro všech rituálů i v moderním světě. A proto se, oslí můstek, oslí můstek, můžeme vrátit do středověku, kde se pohanství silně potlačovalo, ale tehdejší misionáři moc dobře věděli, že nesmějí lidem vzít hudbu a zpěv. Proto jsou písně součástí adventu i koledování."
Zvonění přijde jako na zavolanou, Jana kývne, žáci se s nadšením zvednou a mažou zase pryč.
"No, panejo," zamumlá Jana.
***
"Připadám si jako starý pes, co se právě naučil nový kousek," prohlásí, když si dá svou zaslouženou kávu.
"Posedl tě mladý esprit?" pokývá uznale Vančura.
"Nepochybně. Ale nebudu to moc často opakovat, moje energie je vzácná," usmívá se Jana.
"Poslední dobou mám pocit, že moje energetické zřídlo se vyčerpalo," pronese Jan a trochu posmutní.
"Ale kdepak, ty jsi pořád největší zdroj inspirace nás všech," pohladí ho Jana po paži. "Až budu velká, chci to umět jako ty."
"Tvídový oblek s kapesními hodinkami ale prosím nenos," řekne Vančura s naprosto vážnou tváří.
"Nicméně žerty stranou, má milá, síly mi ubývají rychleji, než bych si přál. Příští rok už žádná filozofie. Dvě latiny týdně a šmitec."
"A to vydržíš? Doma? Sám?" diví se Jana.
"To je nepříjemně přesné uhození hřebíčku na hlavičku. Ale je mi sedmdesát šest let, patřím do muzea, ne před mládež, prostě to tak je," pronáší Vančura dál svým obvyklým rozvážným tónem, ale Jana v něm tu jemnou změnu oproti té jeho obvyklé celoživotní nadsázce slyší.
"Jendo, neblbni," řekne Jana a pohladí ho po rameni, "to půlstoletí tvojí práce je to nejlepší, co tohle město má. Tak žádné smutky."
"Je advent, čas rozjímání," zamumlá Vančura a napije se z elegantního šálku svojí temně černé kávy, "rozjímal jsem tedy nad svým životem a dospěl jsem k závěru, že poslední dobou už mne ta práce netěší."
Jana chce ještě něco dodat, ale nic z toho, co má na jazyku, se nehodí.
Čas rozjímání... A neměla bych to třeba taky zabalit?