Najednou jsem ti dobrá
14. ledna
"A helemese..." zamručí Alena, když na displeji zasvítí Stanislavovo jméno. Má velkou chuť nechat ho vyzvánět bez reakce, ale nakonec vzdychne a stiskne přijetí hovoru.
"Co je?" zeptá se zdáním mírné nepřítomnosti. Přepne si hovor na reproduktor, aby se mohla dál věnovat i práci, očima přejíždí položky na monitoru a čeká, než se Stanislav vymáčkne. Úvodní zdvořilostní fráze, které jí tolik let připadaly vtipné nebo snad okouzlující, ignoruje. Ostatně, naposledy spolu mluvili o Štědrém dnu, tak co by vlastně chtěl.
"...takže bys měla chvilku?"
Ehm, co?
Vypadá to, že vypnula na příliš dlouho.
"Cože? Ještě jednou? Kdy?" pronese zmateně a odvrátí oči od monitoru. Dá si Stanislava na ucho.
"Za půl hodiny," zopakuje trpělivě druhá strana.
Alena sjede očima na hodiny. Ve dvě?
"Ok, ale budeš muset na radnici, uvízla jsem uprostřed byrokracie," řekne trochu nejistě Alena.
"Budu tam." Cvak.
Alena zavrtí hlavou a vrátí se k práci. Rozpočtové listy ji pohltí natolik, že ze zvonku z vrátnice vyloženě nadskočí leknutím. Nerada opouští rozdělanou práci. Hlavně proto, že se k ní málokdy umí vrátit. Ale co už.
Sbíhá schody, usměje se na starého vrátného. Ten jenom pokývá a pouští Stanislava dál.
Vede ho do malé zasedačky. Nějak prostě nemá chuť pouštět ho k sobě do kanceláře, ani úplně neví proč.
Usadí se naproti sobě do prapodivně starých plyšových křesel. Za normálních okolností by se tomu oba od srdce zasmáli.
"Ok, tak proč jsi tady," zamručí Alena.
"Máš novou barvu vlasů," začne naprosto nečekaně Stanislav.
Alena zamrká, ale cinefilský mozek jako by věděl, který obvod zapojit.
"Měním vlasy každé tři týdny," odpoví replikou z oblíbeného filmu.
Stanislav se uvelebí a hodí nohou přes nohu.
"Tak úvod bychom měli za sebou, Ramono, a teď k tomu, co bych potřeboval."
Alena stáhne rty.
"Jasně. Něco potřebuješ. Samozřejmě," ucedí.
Stanislav na to nijak nereaguje a Lenny si není jistá, jestli ji prostě ignoruje, nebo si toho nevšiml. Obojí ji naprosto vytáčí.
"Nebyla jsi na pohřbu," pronese zdánlivě nesouvisející věci.
"Nechodím na pohřby a ty to víš. Ani že byl Křečkův na tom nic nemění," pokrčí Alena rameny.
"No kdybys tam byla, věděla bys, o čem mluvím," naváže tónem pana učitele.
"Aha..."
"Jde o to, že potřebuju poradit."
Vytáhne z batohu dopisy z radnice.
"Tohle jsou zamítavé dopisy ohledně umístění pamětní desky na budovu dnešní policejní služebny. Dlouhé roky tam byla tiskárna, co ji zničily okupační síly v osmašedesátém."
"A?" zavrtí Alena nechápavě hlavou.
"Někdo tam umřel. Někdo, jemuž chtěl starý Vančura tu desku věnovat jako připomínku třetího odboje. Ale radnice to zamítla, protože ten člověk údajně nebyl v odboji."
"Tak desku může mít kde kdo, to by neměl být zase takový problém, ne?"
"Taky si myslím. Navíc Michal projel archiv a zjistil, že ten člověk v srpnu 68 skutečně tiskl letáky o skutečných událostech, ne propagandu."
"No dobře, ale... Co já s tím?" Alena ani neví, kde se v ní najednou probudila zvědavost. Jenom ví, že mrzutost je ta tam.
"Potřebuju poradit. Jaký odbor to má na starosti? Peníze nejsou problém, Vančura měl na to speciální fond. Na pravý poctivý bronz. Ale někdo to evidentně zamítá a z toho dopisu ani z chytrých stránek radnice jsem nevyčetl kloudného nic."
Alena se poškrábe na hlavě.
"Je otázka, zda to jde přes kulturu nebo stavebnictví. Pokud je ten barák památkově chráněný, bude v tom ještě odbor památkové péče, což může být problém. Hm... hm..."
Pak se prudce vymrští a kývne na Stanislava.
"Pojď se mnou. Pokusím se být zase jednou někde roztomilá."
Stanislav se usměje.
"Jo, Lenny?"
"Hm?"
"Ta studená fialová, tak ti moc nesluší. Hoď to toho jednu vrstvu neonově růžové a bude to perfektní," zazubí se na ni.
"Znamenám si."
***
Dveře s obrovskou jmenovkou Ing. Sabina Kučerová působí poněkud děsivě. Alespoň na někoho, kdo do nich vstupuje poprvé. Alena nese dva velké šálky kávy, jednu černou a jednu se třemi kostkami cukru a našlehaným mlékem. Na vyjednávání jsou vždycky potřeba silné zbraně.
Na zaklepání nikdo nereaguje.
Alena to zkusí ještě jednou.
"To jsem já," dodá k tomu a najednou se, jako kdyby pronesla kouzelné zaklínadlo, ozve bzučák a dveře se samy otevřou.
"Dobré odpoledne, doktorko Pávková," pronese žena za masivním dubovým stolem. "A vy jste?" otočí se pohledem na Stanislava.
"Magistr Hannettschleger, z místního gymnázia," odpoví okamžitě Stanislav, předem poučen o tom, jakou sílu mívají akademické tituly u některých lidí.
Alena je přesvědčená, že byl kousek od toho, aby sklapl paty a zasalutoval.
Inženýrka Kučerová by se v armádě jistojistě dostala hodně vysoko. Místo toho opanovala stavební úřad.
"Nuže, poslouchám," řekne Kučerová a zároveň oběma pokyne, aby se posadili. S nepředstíranou radostí se natáhne ke sladké kávě.
"Z telefonátu jsem vyrozuměla, že se jedná o budovu policejní služebny. Co přesně je s ní v nepořádku?"
Stanislav se nadechne.
"Jde mi o umístění pamětní desky. Můj zemřelý kolega se třikrát pokoušel přesvědčit město, aby ji na budovu umístilo, ale jeho žádost byla zamítnuta. Se zdůvodněním, že nesouhlasí s obsahem. Přijde mi to poněkud matoucí."
Kučerová se mírně zamračí.
"Máte to s sebou, pane magistře?"
Stanislav začne znovu hrabat v batohu a podává inženýrce tři obálky. Ta sáhne po brýlích a rychle přejíždí zprávy pohledem.
"Technicky vzato," spustí znovu Kučerová poté, co se napije, "je umístění desky poměrně nenáročný proces. Občan dá iniciaci městu, ta jeho žádost vyhodnotí, a pokud dokonce, jestli to správně chápu, bude financování na soukromé osobě, nikoliv na městě, neděláme obvykle žádné překážky."
Znovu se napije a našpulí rty.
"Skutečně nechápu..." nadechne se a pak se zaměří na podpis na konci dopisu.
"Nebo možná chápu. Vydržte."
Zvedne telefon, stiskne přímou linku a čeká pár vteřin.
"Kučerová. Dejte mi k telefonu Machatého. Ne, nepočká. Hned."
Její hlas je ledový, Alena raději sáhne po svém hrnku a rychle se napije, protože se do ní najednou dává zima. Na radnici nepracuje často, i když je technicky vzato městkou úřednicí stejně jako Sabina, takže jí chladná byrokracie vždycky trochu zaskočí. Hodí pohled na Stanislava. Ten kupodivu nehne ani brvou.
"Kučerová. Machatý, dostavte se prosím do mé kanceláře. Mám tady neodkladnou věc, již potřebuji vysvětlit."
V tu chvíli položí Kučerová telefon a zaklepe prsty o desku stolu.
"Děkuji za tu kávu, mimochodem," pronese a usměje se na Alenu. "Taky bychom mohly na kávu častěji, než jenom v případech, že něco potřebujete."
Alena se zase cítí jako pokáraný školák. No jo, ruka ruku...
"Pane magistře, máte i žádost samotnou?"
Ten, dokonale připraven, vytáhne kopii poslední Vančurovy žádosti a pošle ji Kučerové přes stůl.
Zaklepání je všechny donutí podívat se na dveře.
Bzučák vpustí dovnitř Machatého. Machatého bez titulu, jak si domyslí Alena. Kdyby ho měl, Sabina by si nemohla pomoct a oslovovala by ho tak.
Machatý, chlapík při těle a v prapodivném pokusu o poloformální oblek, vchází dovnitř a Stanislav mu uvolňuje svoje místo.
Aleně dojde, jak chytré je to gesto. Když se nad vámi tyčí dva metry hmoty, jste najedou ještě o kus menší.
"Co se..." spustí Machatý, ale Kučerová jenom natáhne ruku s papírem.
"Tohle jste zamítl. Vy osobně. Třikrát po sobě. Proč?!"
Machatý bere papír do ruky, trochu zamžourá.
Pak nasadí vítězoslavný výraz.
"Kvůli tomuto!" ukáže prstem na jeden bod.
Kučerová přitáhne papír zpět.
"Náměstí Stroupežnického 68/1256. A?"
"No jaképak vaše 'a?', náměstí se přeci jmenuje Ladislava Stroupežnického," trumfuje Machatý.
Jenomže Kučerová se nevzdává.
"Akorát tady," řekne na oplátku a podá mu papír podepsaný jeho vlastní rukou, "o pouhé chybě nepíšete jediné slovo. Ve vysvětlení se zabýváte poměrně do detailů obsahem potenciální plakety. Zamítavě. Tomu nerozumím, pane Machatý."
Na to už nemá pan Machatý evidentně co říct. Začne něco mumlat, znovu vytahuje chybné uvedení adresy v nesouladu s katastrem a odmítá cokoliv vzít na svoje triko.
"Chápu to tak," ozve se najednou Stanislav a donutí Machatého vzhlédnout ke stropu, "že pokud sám odešlu novou žádost s původním zněním a správnou adresou, nebude mít odbor stavebnictví žádný problém žádost přijmout a jako město zadá objednávku na vyhotovení a umístění?"
Kučerová přimhouří oči.
Machatý se potí.
"Chápete to zcela... zcela správně pane," pokyvuje Machatý.
"No vida," usměje se najednou Kučerová. "Tak to bychom měli, tady pan magistr nám to sepíše a dodá na podatelnu a do jara můžeme mít zadání hotovo."
Sklapne rukama a vše je vyřízeno.
Jedna neústupná ženská za velkým stolem, pomyslí si Alena, a kolik se toho najednou dá změnit.
Machatý odchází s výrazem, jako by chtěl někoho vzteky umlátit lopatou. Stanislav velmi vděčně podává ruku inženýrce a děkuje.
Alena se usměje.
"Děkuju vám, paní inženýrko," kývne na ni. "A slibuju, že až příště zase budu tady, máte u mě další dobrou kávu."
Kučerová jenom mávne rukou, jakože všechno dobré, a pokyne jim k odchodu.
***
"To jsem potřeboval," zašklebí se Stanislav, když položí na stůl prázdného panáka, ve kterém ještě před chvílí byla vodka.
"Na zdraví," dodá Alena a udělá totéž. "Ještě jednoho?"
Překvapí ji, když Stanislav zavrtí hlavou.
"Ale ale, problémy v ráji?" řekne to spíš v žertu, ale nemá tušení, do čeho se trefila.
"Lenny?" zeptá se Stanislav s naprosto vážným výrazem.
"Mm?"
"Něco jsem hodně pojebal," přiznává jí nečekaně.
"Poslouchám."
Stanislav líčí události předchozího dne a propité noci. Alena cítí, jak jí obočí samo od sebe víc a víc tvoří spojenou linku. Na jednu stranu je ráda. Zamilovaný Stanislav je k nesnesení a vůbec si jí nevšímá. Na stranu druhou ho asi nikdy neviděla takhle ztrápeného.
"Ty toho kluka fakt miluješ," konstatuje, jako by to bylo řešení.
Teď je to Stanislavovo obočí, které vytváří geometrické obrazce.
Copak jsi to nevěděl?
"Možná..."
"Hovno možná. Tohle jsi nikdy s nikým neřešil. Když odešel Radek, sbalil jsi mu krabici a čekals, až si pro ni dorazí. Nebránil jsi nikdy nikomu, aby tě opustil. Proč tě dere, že nějaký Marek dva dny mlčí, huh?" nalévá mu Alena fakta přímo na stůl.
"Do prdele," zamumlá Stanislav. "Tak co mám kurva dělat?"
Buď se mnou. Zajímej se o mě. Zeptej se, jak mi je. Ne? Vysílá k němu pohled, ale k rezonanci nedochází.
"Mluv s ním," dá mu tu nejjednodušší radu. "A buď hodně upřímnej."
Stanislav zavyje.
"Tak dáme ještě jednoho, ne?"
Alena mávne na servírku.