Ty se mi snad zdáš
22. ledna
Jirkovi zmrzne úsměv na rtech a ledový vítr, který uhlazuje běžeckou stopu, na tom má jenom minimální podíl.
"Promiň, já jsem asi blbě slyšel," začne váhavě, "ale zdálo se mi, jako bys říkala, že nás čeká čtyřicet kilometrů."
Helena zabodne hůlky do sněhu, protáhne tělo a lišácky na něj zamrká.
"Tak si říkej, že je to jenom dvacet. A pak dvacet zpátky."
Než stačí Jirka namítnout, že po deseti kilometrech umře, Helena vyráží, dlouhé vlasy spletené v pevném copu za ní vlají jako návnada, kterou by měl Jirka honit jako chiméru.
Kdybys nebyla tak fit, řeknu si, že honím bílou velrybu, ušklíbne se Jirka a pak jeho mysl dodá, že dneska bude spíš Mobydick pronásledovat Achaba.
Helena má skvěle namazáno, pěkně prokluzuje větru navzdory. To se hned pozná, kdo má lyže vlastní, a kdo si je musel půjčovat, protože mu bylo trapné přiznat, že žádné nevlastní a naposledy na tom stál, když mu bylo třináct.
Jirka funí. Nechce, ale funí jak válec, před sebou hypnotizuje oblinu Helenina zadku ve funkční kombinéze a na nic jiného se nesoustředí. Je mu příšerné vedro, špatný odhad oblečení se mu mstí každým pohybem. Ale jednou se rozhodl, že to nevzdá, tak drží, zapichuje hůlky, mechanicky střídá nohy, v duchu nadává, že to neklouže.
Na horizontu se objevuje horská bouda.
Helena zpomalí, ustoupí z vyjeté stopy a čeká.
Jirkovi trvá značně dlouho, než dojede až k ní.
"Čichám svařák," usměje se na něj.
"Ty," chce Jirka něco říct, ale naprosto ho zradí dech. Mávne rukou, jakože je to asi jedno a jenom kývne směrem k výdejnímu okénku.
Běžky odepíná s velkou chutí a s ještě větší chutí se svalí na dřevěnou lavičku. Nemá nejmenší tušení, kolik toho mají v nohách, jenom ví, že na něj je to až až.
Vzhlédne, když se Helena postaví nad něj se dvěma kouřícími a provokativně vonícími kelímky.
"A to se může, při sportu?" zeptá se jí jako naivní školáček.
"Tak s ním seď a bude to cajk," zazubí se Helena, vrazí mu jeden kelímek do ruky, až trocha rudé kapaliny vyšplíchne a zaleje Jirkovi rukavici.
Svalí se vedle něj a pak spolu bok po boku mlčky usrkávají.
"Co práce?" začne Jirka pokus o konverzaci a hned by si radši zalepil pusu. Horší už by bylo nejspíš jenom zeptat se na počasí.
Helena se kupodivu usměje.
"Víš, komu se říká ledňáček?" zeptá se ho mezi dvěma kořeněnými loky.
"Správná odpověď asi není ten modrý ptáček, co?"
Helena zavrtí hlavou.
"Moje práce je teď plná ledňáčků. Lidí, co si dali předsevzetí, že udělají něco pro svoje zdraví, hojně nakupují permanentky do fitka, platí si trenéry, navštěvují kurzy..." Lok. "A v únoru už je tam nikdo nevidí. Ti nejvytrvalejší většinou skončí v půlce března."
"A vadí ti to?" zeptá se zvědavě.
"Mám kromě pět kurzů zumby týdně, placených za celý kvartál. Prakticky vzato mě leden uživí na zbytek roku," vysvětlí Helena a hned dodá: "Takže nevadí. Naopak. V březnu už se hojně připravuje sezóna v klubu, takže jsem pak ráda za každý volný čas."
Helena otočí kelímek dnem vzhůru.
"Páni, jak já se těším na jaro."
Jirka tak rychle pít neumí, takže se na ni jenom usměje a přikyvuje.
"Vedeš si dobře, mimochodem," přihodí Helena i trochu té motivace navíc. "Jsme na šestnáctém kilometru, a ty jsi neumřel."
Jirkovi málem zaskočí.
Šestnáct? To už jsem zvládl šestnáct?
Už se nadechuje, aby něco řekl, ale přeruší ho zvonění telefonu.
Helena nejdřív jenom tak ledabyle vytáhne placku z malého batůžku, ale jakmile uvidí jméno na displeji, napovídá její výraz, že čeká špatné zprávy.
"Helena," hlesne, když si dá telefon k uchu.
Jirka pozoruje její tvář, oči, které se zalévají, jenom přetéct. Viditelně zbledla. Mumlá jenom: "Mhm, mhmmm," takže těžko říct, co se přesně děje.
Pak to položí a má co dělat, aby se nepoložila ona sama.
Jirka neví, co dělat, tak jí váhavě položí ruku na rameno.
"Něco s bratrem?" vystřelí do neznáma. Ví, že Radek je ten, na kom Heleně záleží snad nejvíc na světě, a tohle vypadá vážně.
Helena vrtí hlavou.
"Chceš se vrátit?" napovídá.
Helena ještě chvíli kouká do prázdna, než se na něj obrátí.
"Budeme si muset udělat hodně neplánovanou zajížďku," oznámí bez náznaku vysvětlení.
"A budeš řídit," dodá, když se podívá na jeho kelímek, co je ještě z poloviny plný.
Jirka vyvalí oči, ale kdo je, aby jí odporoval.
***
"Tak kam to jedeme?" zeptá se, když se oba připoutají.
"Do Budějovic," mávne Helena pomyslnou vzdušnou čarou. Jirka kývne a jenom doufá, že mu nebude její auto dělat moc problémů. Navíc musí spoléhat jenom na svou hlavu, protože navigace je samozřejmě něco, co Helena neuznává.
Chvíli se motají po špatně prosolených okreskách, než konečně sjedou na silnici směr Krumlov.
Jirka si trochu oddechne, protože odtud už by to mělo být jednoduché.
Helena zarytě mlčí, jako by střežila největší tajemství světa. Mlčení vydrží téměř až k ceduli "České Budějovice".
"Bude stačit, když mě vyhodíš u nemocnice, klidně dojeď domů, já se nějak dostanu," řekne najednou.
"Nesmysl," namítá Jirka.
"Nevím, na jak dlouho to tady bude," brání se Helena, ale Jirka se rozhodne tentokrát trvat na svém.
"Je sobota. Nikam nespěchám," řekne rezolutně a Helena se, kupodivu, nebrání.
U nemocnice musí zastavit u brány, Helena vystrčí hlavu z okna a ptá se na oddělení kardiochirurgie. Chlapík v neurčité uniformě jenom mávne rukou doleva a řekne, ať hledají velké C.
Jirka má chuť něco říct, ale nechá si nadávky do kapsy.
Směrovky k velkému C se naštěstí opravdu nedají přehlédnout, takže brzy najdou parkoviště. Jirka zpomalí před vchodem, aby mohla Helena vyběhnout, sám hledá volný flek.
"Kurva, Budějce... něco s její mámou?" mumlá si, když se snaží obrovského kombíka zapasovat do mezery. Třetí pokus je úspěšný pokus.
Vydává se čvachtou směrem k jedné z nemocničních budov a jenom doufá, že Helenu najde. Připadá si v lyžařském oblečení naprosto nepatřičně, hlavně když klape v běžkařských botách o špinavé linoleum, ale kolem si ho naprosto nikdo nevšímá. Každý tam má buď svoje starosti, nebo povinnosti, a na nějakého Krále v šusťákovce hodné spartakiády tam nikdo není zvědavý.
Jirka bloudí očima po obrovské čekárně. Úplně v rohu konečně uvidí Helenu. Je rád, že těch 188 centimetrů skoro nelze přehlédnout.
Vydá se za ní a teprve po pár krocích si všimne drobné, kulaté paní, která se k Heleně tiskne. Podle trhavých pohybů nejspíš pláče.
Pokyne Heleně, ta ho jenom očima vybídne k přisednutí.
Po nějaké chvíli se neznámá utiší natolik, aby zvedla hlavu a zaznamenala ho.
"Dášo, tohle je Jirka, Jirko, Dáša," řekne Helena rychle.
Paní Dáša podává mdlou pravici Jirkovým směrem.
Jirka ji lehce stiskne, ne moc, aby ji nevyplašil. Prohlíží si uplakané oči za obrovskými brýlemi, rozcuchané šediny, zaznamená i vytahané oblečení. Jako by vyrazila rovnou od šůrování nebo vaření oběda.
"To je přítelkyně strejdy Luboše," dodá Helena a Jirkovi konečně cvakne.
Kardiochirurgie. Jasně. Drobné srdíčko drobného mužíčka od vody. Aha, aha.
"Jak mu je?" zeptá se, ale odpověď samozřejmě nečeká.
"Čekáme," hlesne Helena.
"Blbec paličatá," řekne zničehonic Dáša. "Debil. Kvůli okounům mi možná umře," dodá a pak zase propadne v pláč. Helena ji znovu objímá a nezbývá než čekat.
Jirkovi přijde, že je to nekonečně dlouhý čas, ale podle ciferníku nad jejich hlavami uplyne pouhých sedmačtyřicet minut, než na ně promluví zdravotní sestra.
"Paní Marvanová, můžete?" osloví Dášu a teprve potom zaznamená, že tam není sama.
"A vy jste?" podívá se na Helenu.
"Dcera," zalže naprosto suverénně Helena. Jirka vidí, jak si ji sestra nevěřícně prohlíží a snaží se najít nějakou společnou podobu.
"Z prvního manželství," dodá nečekaně pohotově Dáša. Sestra pokrčí rameny a pokyne oběma. Na Jirku se ani nepodívá, přesto se zvedne a loudá se pár kroků za třemi ženami.
Sestra je veda spletitými chodbami a Jirkovi je jasné, že v té nemocnici umře, protože už nikdy nenajde cestu ven. Skončí u oddělení intenzivní péče, před místností, která má nad sebou nápis Akvárium 3. Tam je sestra opouští se slovy: "Pět minut a ani o minutu víc," a otevře jim dveře.
Jirka nahlíží přes sklo.
Luboš vypadá ještě menší. Maličký, jako suchá švestka, zapojený v mnoha hadičkách.
Paní Dáša ho mlčky chytá za ruku.
Luboš zamžiká očima, ale pohled má jenom pro Helenu. Slabě pohybuje rty, Helena se sklání a ve tváři má dokonalou souhru strachu a nesmírné úlevy.
Pět minut uteče jako voda, sestra je nekompromisně vyhání ven a Jirka se budí z něčeho, co mu připomíná špatný sen.
***
"Opravdu to nevadí?" ptá se Helena nevěřícně.
"Proč by mělo? Co myslíš, že na mě kde čeká? Měli jsme strávit sobotu na horách, nic jsem neplánoval," pokrčí Jirka rameny. To už zase řídí Helena, směle se proplétá budějovickými ulicemi až na předměstí k matčině domu. Dáša na zadním sedadle střídavě propadá pláči a mikrospánkům.
"Nenech se naprosto nijak oblbnout mojí mámou," varuje Helena, když zastaví u domu.
"Než se nadechnu, budeme spolu zasnoubení, nebo co?" řekne Jirka vtip, ale soudě dle Helenina pohledu zase není tak daleko od pravdy.
"Řekněme, že poslední chlap, kterého viděla po mém boku, byl můj manžel, takže bude jak urvaná z řetězu," vysvětlí Helena.
Jirka je rád za každou minutu v její společnosti, i když by preferoval jiné okolnosti. Ale jak jinak by se mu asi poštěstilo vidět dům, kde má Helena svůj dětský pokojíček?
Pomůže Dáše vystoupit a sleduje, jak se ve dveřích postaví žena s Heleniným výrazem a Radkovýma očima.