Mrtvola world-end 3: Brno
A je to za mnou. :)) Věděla jsem dopředu, že tento víkend bude bezkonkurenční a nezapomenutelný, ale že až tak... :)
Moje představa vypadala asi takhle: bude BOSS (brněnský okultní shisho sraz), uvidím se s lidmi, které znám, se všemi si popovídám a zároveň to bude docela divoká akce, jako už ty okultní sešlosti bývají. V sobotu se uvidím s Laurou a to se oproti BOSSu stane spíš poklidnou akcí.
No jasně, to by to nebyl osud, aby se všechno zase nezamotalo. :))
Brno nemám moc ráda. Nejsem schopná říct proč, ale prostě mi není sympatické. Navíc jsem natolik chaotický člověk, že jsem se schopná ztratit v Jihlavě, natož pak někde v Brně. A tak mi ani nevadilo, když mě chtěl Corny po mém pozdním příchodu na Svoboďák skoro zabít. XD Šok první: Arken. Když jsem viděla tu sešlost z dálky, neřekla bych, že ta osoba v černém kabátu (a ano, černé vlasy, černé oblečení, černé...) je skutečně Arken.
Každopádně, nebyl to poslední šok toho dne a vypisovat je sem všechny se mi zdá beztak zbytečné. Po začátku, který jsem v čajovně skoro ani nepoznala, se rozpačitá zábava trochu rozjela, místnost se začala topit v kouři z vodnic a já měla co dělat, abych vůbec stíhala, kdo k nám patří, kdo ne, kdo se jak jmenuje a s kým si mám o čem povídat. Způsobilo to ve mně naprostý chaos, který ještě podpořily pokusy o hromadné foto, kdyjsme se zastavovali různě v ulicích a zkoušeli, jestli na to bude dost světla. Nebylo. :D Naštěstí ale všechen zmatek zakončil Cody rezolutním rozhodnutím, že se vyfotíme u bagru uprostřed ulice, čímž to tak nějak skončilo.
Nastala část druhá, a sice hospoda. Ke svému nemilému zjištění jsem zjistila, že točí jenom Starobrno, a tak jsem měla alespoň prostor pro přesvědčení se, že se to fakt pít nedá.
Pro mě osobně se to tady celé uklidnilo, možná i proto, že přestaly všechny přesuny lidí a já měla dost času si všechno hezky zaškatulkovat, jak už to mám ve zvyku. Velmi příjemně mě tam překvapila třeba Marina, kterou jsem dosud znala jen z chatu, ale i třeba Nimltoh, se kterou sem mluvila poprvé po deseti měsících. A samozřejmě také Šedý. 8)
Nejvtipnější to ale rozhodně bylo po zavíračce, kdy se všech čtyřicet lidí postavilo před hospodu a, ač se organizátoři sprostili veškeré organizace, všichni čekali, až někdo rozhodne, co se bude dít. A tak se Cornelius se Strážcem rozpovídali za posledního mimořádného potlesku o tom, že jako děkujou, a dali se na odchod. Následovalo nejšílenější loučení, jaké jsem kdy zažila - v chumlu neustále se hemžících 40-ti lidí jsem se snažila rozloučit poctivě se všemi, ale obávám se, že jsem to nedokázala. Tohle loučení bylo velmi smutné (proklínala sem se, že k půlnoci jsem už tolik unavená), ale z jednoho důvodu i hezké, ale ten si nechám pro sebe. :)
Celkové zhodnocení akce: klidná, veselá, super lidi (což je základ), a hlavně pro mě bezalkoholová, za což má u mě plus :)) Těším se už teď na BOSS trojku!
Druhý den jsem se z postele vyhrabala kolem desáté a to už mě strýček, který je mimochodem tak ve věku mých přátel a ve svých hláškách naprosto nepřekonatelný, mě donutil si s ním dvakrát kostky (ne, že bych se zdráhala :)) ) a u toho jsme konzultovali Dračí doupě s tím, že mi slíbil pravidla a deseti stěnnou kostku, protože on už to stejně skoro nehraje. :)
Nicméně, jeho domácnost nedisponovala kafem, a tak jsem už na dvanáctou vypadla a šla si shánět nějaké to lattéčko. Následně jsem ještě zašla do mého oblíbeného knihkupectví, kde jsem se zasekla u kategorie "Knihy pro děti", váhajíc, jestli si mám raději koupit Malého prince nebo Alenku v říši divů a za zrcadlem. Vyhrála druhá, kvůli okolnostem a taky kvůli tomu, že mě víc nadchla. :)) No co, mám teď takový správně pohádkový víkend.
A pak sjem se odebrala na křižovatku, kde jsem se měla sejít s Laurou. Poté, co mi poslala SMSku, že už tam je, jsem se zeptala první blondýnky, kterou sje uviděla, jestli náhodou není Laura.
"Ne, já jsem ta druhá," odpověděla mi. Prvně mi to znělo skoro až mysticky, a tak jsem se vyděsila, jaké to pozůstatky na mně nechal BOSS.
"Ta druhá?"
"Nieniti... A ty jsi Anette?"
O minutu později už jsme kráčely i s Laurou do Středočeské krčmy. Trochu rozpačitě, trochu mlčenlivě, ale jen co jsme sešly po schodech lemovaných svíčkami do samotné hospody, zábava propukla.
Ne, všechno vám to neprásknu. Jen snad, že jsem se hrozně smály, probíraly témata od slashe ke špagetám (ne náhodou, Nieiti jich doma prý má celý hrnec). A samozřejmě musím naprášit tu nepříjemnou obsluhu! To bylo totiž tak - zabodaly jsme do něj trošku párátka, to aby tam držel ten vypadávající knot. A než jsme stihly svíčku znovu zapálit, přišla paní (taková křesťanská žena) a berouc nám svíčku prohlásila: "Skončily jste." Eh. :D
Hodnotit tuhle akci je asi zbytečné: jedna báseň! Jsem moc ráda, že jsem vás poznala, holky!
Teď mi kamarád napsal, že spolu musíme zase zajít někdy do čajovny. Napsala jsem mu na to, že určitě, ale že bohužel nemám vůbec čas.
Odpověděl: No jo, to bys ani nebyla ty :D
A tak to je - život běží a já ho nestačím přemlouvat, aby trošku zpomalil. Tím ale neříkám, že se mi to nelíbí - naopak! :)
Moje představa vypadala asi takhle: bude BOSS (brněnský okultní shisho sraz), uvidím se s lidmi, které znám, se všemi si popovídám a zároveň to bude docela divoká akce, jako už ty okultní sešlosti bývají. V sobotu se uvidím s Laurou a to se oproti BOSSu stane spíš poklidnou akcí.
No jasně, to by to nebyl osud, aby se všechno zase nezamotalo. :))
Brno nemám moc ráda. Nejsem schopná říct proč, ale prostě mi není sympatické. Navíc jsem natolik chaotický člověk, že jsem se schopná ztratit v Jihlavě, natož pak někde v Brně. A tak mi ani nevadilo, když mě chtěl Corny po mém pozdním příchodu na Svoboďák skoro zabít. XD Šok první: Arken. Když jsem viděla tu sešlost z dálky, neřekla bych, že ta osoba v černém kabátu (a ano, černé vlasy, černé oblečení, černé...) je skutečně Arken.
Každopádně, nebyl to poslední šok toho dne a vypisovat je sem všechny se mi zdá beztak zbytečné. Po začátku, který jsem v čajovně skoro ani nepoznala, se rozpačitá zábava trochu rozjela, místnost se začala topit v kouři z vodnic a já měla co dělat, abych vůbec stíhala, kdo k nám patří, kdo ne, kdo se jak jmenuje a s kým si mám o čem povídat. Způsobilo to ve mně naprostý chaos, který ještě podpořily pokusy o hromadné foto, kdyjsme se zastavovali různě v ulicích a zkoušeli, jestli na to bude dost světla. Nebylo. :D Naštěstí ale všechen zmatek zakončil Cody rezolutním rozhodnutím, že se vyfotíme u bagru uprostřed ulice, čímž to tak nějak skončilo.
Nastala část druhá, a sice hospoda. Ke svému nemilému zjištění jsem zjistila, že točí jenom Starobrno, a tak jsem měla alespoň prostor pro přesvědčení se, že se to fakt pít nedá.
Pro mě osobně se to tady celé uklidnilo, možná i proto, že přestaly všechny přesuny lidí a já měla dost času si všechno hezky zaškatulkovat, jak už to mám ve zvyku. Velmi příjemně mě tam překvapila třeba Marina, kterou jsem dosud znala jen z chatu, ale i třeba Nimltoh, se kterou sem mluvila poprvé po deseti měsících. A samozřejmě také Šedý. 8)
Nejvtipnější to ale rozhodně bylo po zavíračce, kdy se všech čtyřicet lidí postavilo před hospodu a, ač se organizátoři sprostili veškeré organizace, všichni čekali, až někdo rozhodne, co se bude dít. A tak se Cornelius se Strážcem rozpovídali za posledního mimořádného potlesku o tom, že jako děkujou, a dali se na odchod. Následovalo nejšílenější loučení, jaké jsem kdy zažila - v chumlu neustále se hemžících 40-ti lidí jsem se snažila rozloučit poctivě se všemi, ale obávám se, že jsem to nedokázala. Tohle loučení bylo velmi smutné (proklínala sem se, že k půlnoci jsem už tolik unavená), ale z jednoho důvodu i hezké, ale ten si nechám pro sebe. :)
Celkové zhodnocení akce: klidná, veselá, super lidi (což je základ), a hlavně pro mě bezalkoholová, za což má u mě plus :)) Těším se už teď na BOSS trojku!
Druhý den jsem se z postele vyhrabala kolem desáté a to už mě strýček, který je mimochodem tak ve věku mých přátel a ve svých hláškách naprosto nepřekonatelný, mě donutil si s ním dvakrát kostky (ne, že bych se zdráhala :)) ) a u toho jsme konzultovali Dračí doupě s tím, že mi slíbil pravidla a deseti stěnnou kostku, protože on už to stejně skoro nehraje. :)
Nicméně, jeho domácnost nedisponovala kafem, a tak jsem už na dvanáctou vypadla a šla si shánět nějaké to lattéčko. Následně jsem ještě zašla do mého oblíbeného knihkupectví, kde jsem se zasekla u kategorie "Knihy pro děti", váhajíc, jestli si mám raději koupit Malého prince nebo Alenku v říši divů a za zrcadlem. Vyhrála druhá, kvůli okolnostem a taky kvůli tomu, že mě víc nadchla. :)) No co, mám teď takový správně pohádkový víkend.
A pak sjem se odebrala na křižovatku, kde jsem se měla sejít s Laurou. Poté, co mi poslala SMSku, že už tam je, jsem se zeptala první blondýnky, kterou sje uviděla, jestli náhodou není Laura.
"Ne, já jsem ta druhá," odpověděla mi. Prvně mi to znělo skoro až mysticky, a tak jsem se vyděsila, jaké to pozůstatky na mně nechal BOSS.
"Ta druhá?"
"Nieniti... A ty jsi Anette?"
O minutu později už jsme kráčely i s Laurou do Středočeské krčmy. Trochu rozpačitě, trochu mlčenlivě, ale jen co jsme sešly po schodech lemovaných svíčkami do samotné hospody, zábava propukla.
Ne, všechno vám to neprásknu. Jen snad, že jsem se hrozně smály, probíraly témata od slashe ke špagetám (ne náhodou, Nieiti jich doma prý má celý hrnec). A samozřejmě musím naprášit tu nepříjemnou obsluhu! To bylo totiž tak - zabodaly jsme do něj trošku párátka, to aby tam držel ten vypadávající knot. A než jsme stihly svíčku znovu zapálit, přišla paní (taková křesťanská žena) a berouc nám svíčku prohlásila: "Skončily jste." Eh. :D
Hodnotit tuhle akci je asi zbytečné: jedna báseň! Jsem moc ráda, že jsem vás poznala, holky!
Teď mi kamarád napsal, že spolu musíme zase zajít někdy do čajovny. Napsala jsem mu na to, že určitě, ale že bohužel nemám vůbec čas.
Odpověděl: No jo, to bys ani nebyla ty :D
A tak to je - život běží a já ho nestačím přemlouvat, aby trošku zpomalil. Tím ale neříkám, že se mi to nelíbí - naopak! :)