Divné myšlenky posledních dnů
Už zase moc přemýšlím. Unikala jsem tomu naprostým nedostatkem času, na který jsem si pořád stěžovala. JSem ráda, že už mám času dost na všechno, ale... ale.
1) Neskutečně mě štve, že musím trávit polovinu svého cenného času ve škole, kde poslouchám informace typu "je to takhle, věřte mi, víc vás zajímat nemusí". Omg, zajímá mě to všechno, dějiny stejně jako fyzika, ale ne takhle! Neskutečně se těším na důchod (nebo na to, jak si vezmu milionáře), až si budu moct skutečně všechno přečíst, jak chci, a vyzkoumat, nastudovat, jak chci. Z literatury si odnáším jen dlouhé seznamy knih, které si prostě musím přečíst, a z ostatních hodin? Škoda povídat!
2) Mé sny se rozsypávají jak chatrná tabulka skla. Stačí silný náraz větru a já to vzdávám. Nesnáším se za to, ale na druhou stranu cítím, jak mi nic jiného nezbývá. Projdu si všechny důvody a nakonec mi to vyjde naprázdno. A jaké že to byly mé sny? Asi jako má každá ctižádostivá šestnáctiletá holčina: mít krásný byt v Praze, milujícího, bohatého manžela, skvělou práci, skvělou rodinu, za sebou i před sebou mnoho cest po celém světě.
Byty v Praze jsou nesnesitelně drahé, že bych zadlužila další čtyři generace, vztahy mě a jiných lidí jsou katastrofální (nestojím o lidi, protože oni nestáli o mě, když jsem to potřebovala), mít skvělou práci znamená dnes obětovat jí všechno.
Něco ve mně si na druhou stranu říká, že si můžu najít menší byt třeba v Brně, odpustit těm pár lidem věci, jež se mi zdají neodpustitelné, a znovu se naučit mít všechny ráda a všechny automaticky považovat za své přátele. Můžu se spokojit i s prací, kde zrovna nebudu vydělávat 60 tisíc měsíčně. Něco druhého ve mně tomu ale říká rezolutní NE.
3) Jednou večer takhle nemůžu usnout, převaluju se na posteli, všechno mě bolí a pak na to přijdu. Na to, proč mě některé věci trápí. Do druhého rána na to sice zapomenu, ale úsměv zůstává pořád. Probudím se a je krásné světlo. Všechno je tak čisté, i mé myšlenky, že je mi úžasně. Marně vymýšlím nějaký přípravek, nějaký zaručený postup, jak toho dosahovat pravidelně a neustále. Pak si uvědomím, že to všechno je možná takhle schválně a dál se usmívám.
A to je důvod, proč miluju ráno: je to ta nejčistší doba dne.
Až mi příště bude mizerně, budu psát o okamžicích, které na svém životě miluji. Je to tisíckrát lepší, než psát o tom, jak mě všechno štve ^_^
1) Neskutečně mě štve, že musím trávit polovinu svého cenného času ve škole, kde poslouchám informace typu "je to takhle, věřte mi, víc vás zajímat nemusí". Omg, zajímá mě to všechno, dějiny stejně jako fyzika, ale ne takhle! Neskutečně se těším na důchod (nebo na to, jak si vezmu milionáře), až si budu moct skutečně všechno přečíst, jak chci, a vyzkoumat, nastudovat, jak chci. Z literatury si odnáším jen dlouhé seznamy knih, které si prostě musím přečíst, a z ostatních hodin? Škoda povídat!
2) Mé sny se rozsypávají jak chatrná tabulka skla. Stačí silný náraz větru a já to vzdávám. Nesnáším se za to, ale na druhou stranu cítím, jak mi nic jiného nezbývá. Projdu si všechny důvody a nakonec mi to vyjde naprázdno. A jaké že to byly mé sny? Asi jako má každá ctižádostivá šestnáctiletá holčina: mít krásný byt v Praze, milujícího, bohatého manžela, skvělou práci, skvělou rodinu, za sebou i před sebou mnoho cest po celém světě.
Byty v Praze jsou nesnesitelně drahé, že bych zadlužila další čtyři generace, vztahy mě a jiných lidí jsou katastrofální (nestojím o lidi, protože oni nestáli o mě, když jsem to potřebovala), mít skvělou práci znamená dnes obětovat jí všechno.
Něco ve mně si na druhou stranu říká, že si můžu najít menší byt třeba v Brně, odpustit těm pár lidem věci, jež se mi zdají neodpustitelné, a znovu se naučit mít všechny ráda a všechny automaticky považovat za své přátele. Můžu se spokojit i s prací, kde zrovna nebudu vydělávat 60 tisíc měsíčně. Něco druhého ve mně tomu ale říká rezolutní NE.
3) Jednou večer takhle nemůžu usnout, převaluju se na posteli, všechno mě bolí a pak na to přijdu. Na to, proč mě některé věci trápí. Do druhého rána na to sice zapomenu, ale úsměv zůstává pořád. Probudím se a je krásné světlo. Všechno je tak čisté, i mé myšlenky, že je mi úžasně. Marně vymýšlím nějaký přípravek, nějaký zaručený postup, jak toho dosahovat pravidelně a neustále. Pak si uvědomím, že to všechno je možná takhle schválně a dál se usmívám.
A to je důvod, proč miluju ráno: je to ta nejčistší doba dne.
Až mi příště bude mizerně, budu psát o okamžicích, které na svém životě miluji. Je to tisíckrát lepší, než psát o tom, jak mě všechno štve ^_^