Lejdy na střeše a 'ona je zlá'
Ehm. To si tak hledám jednu učebnu, abych se dostala na Estetiku přírody. Místnost má číslo 426. Vím, že učebny, začínající na 4 jsou někde úplně nahoře. Vyšplhám se až do třetího patra (vyšší tu není a to ještě počítám přízemí), hledám, hledám, obcházím celou chodbu kolem dokolečka, sleduju čísílka...
A ejhle. 426. Dveře, které nesou toto číslo, ale vedou na střechu.
No vážně, na střechu :-) Ale bohužel tam nikdo nebyl, ani profesor, tudíž jsem usoudila, že to asi bude jiná budova. No nemám já štěstí? :-))
Někdy si říkám, co to sakra ten Karel IV. založil.
Blázinec?
No, a jak mám najednou volnou hodinu a půl, protože to do Jazykového centra, kde tahle učebna pravděpodobně je, nestíhám, tak se opět scházím s Reguškou (tento den už podruhé a to jsme spolu ještě odjížděly), nejdřív si zapřemýšlíme o tom, jestli bysme si někde nemohly pustit druhý díl ruského Sherlocka Holmese (nemohly, pže by mě asi vyhodili z fakulty), pak Lejdynka dostane další záchvat smíchu, protože se pokouší dopodrobna popsat, jak je školní bufet na střeše, jak tam jezdí na kolečkách a jak ho ten, který si chce něco koupit, musí nejdřív dohonit, aby před jídlem trochu zhubnul... ehm, popojedeme.
Prostě jsme šly do místní počítačové učebny, aby si Regi přečetla moje poslední entry. Sedneme si obě na jednu židli k jednomu počítači, pže je tady přecpáno a nikde volné místo. Vedle nás sedí taková malá paní v jedovatě zeleno-žlutém svetru, a když si miláčka přehodí kabát přes židli, tak se odtáhne, jako kdyby se z něj prášilo cyankáli. Po opětovném opakování, že tu nic nepřekáží se ještě pořád odsouvá a tváří se, jako kdybysme měly choleru (a to se ani neoňufáváme...to až potom). A kdykoli se pohneme nebo promluvíme, tak se na nás divně podívá.
Obě máme na jazyku spoustu slovíček, které by raději neměly vyběhnout ven. Ale ta ženská je prostě kráva. Nějaká hysterická přepjatá Ruska, co má asi problémy pohybovat se mezi lidma. I teď po mně občas vrhne pohled, když tady klepu do klávesnice. A že jsem do ní chvilku bouchala hodně, abych ji naštvala. Grrr. Vrrr.
No, a abysme ji naštvaly a pohoršily ještě víc, když už je z nás taková jakože nesvá, tak se tu ještě pochichtáváme (ale decentně), občas se pohladíme, a myslím, že jsme si na rozloučenou i otlamičkovaly. To jsem zvědavá, co si myslí teď. Asi přemýšlí o Tatu :-))
Doufám, že už je dneska po všem, nějak jsem z té školy zmatená :-P
Vika Pobíhající po Blázinci
A ejhle. 426. Dveře, které nesou toto číslo, ale vedou na střechu.
No vážně, na střechu :-) Ale bohužel tam nikdo nebyl, ani profesor, tudíž jsem usoudila, že to asi bude jiná budova. No nemám já štěstí? :-))
Někdy si říkám, co to sakra ten Karel IV. založil.
Blázinec?
No, a jak mám najednou volnou hodinu a půl, protože to do Jazykového centra, kde tahle učebna pravděpodobně je, nestíhám, tak se opět scházím s Reguškou (tento den už podruhé a to jsme spolu ještě odjížděly), nejdřív si zapřemýšlíme o tom, jestli bysme si někde nemohly pustit druhý díl ruského Sherlocka Holmese (nemohly, pže by mě asi vyhodili z fakulty), pak Lejdynka dostane další záchvat smíchu, protože se pokouší dopodrobna popsat, jak je školní bufet na střeše, jak tam jezdí na kolečkách a jak ho ten, který si chce něco koupit, musí nejdřív dohonit, aby před jídlem trochu zhubnul... ehm, popojedeme.
Prostě jsme šly do místní počítačové učebny, aby si Regi přečetla moje poslední entry. Sedneme si obě na jednu židli k jednomu počítači, pže je tady přecpáno a nikde volné místo. Vedle nás sedí taková malá paní v jedovatě zeleno-žlutém svetru, a když si miláčka přehodí kabát přes židli, tak se odtáhne, jako kdyby se z něj prášilo cyankáli. Po opětovném opakování, že tu nic nepřekáží se ještě pořád odsouvá a tváří se, jako kdybysme měly choleru (a to se ani neoňufáváme...to až potom). A kdykoli se pohneme nebo promluvíme, tak se na nás divně podívá.
Obě máme na jazyku spoustu slovíček, které by raději neměly vyběhnout ven. Ale ta ženská je prostě kráva. Nějaká hysterická přepjatá Ruska, co má asi problémy pohybovat se mezi lidma. I teď po mně občas vrhne pohled, když tady klepu do klávesnice. A že jsem do ní chvilku bouchala hodně, abych ji naštvala. Grrr. Vrrr.
No, a abysme ji naštvaly a pohoršily ještě víc, když už je z nás taková jakože nesvá, tak se tu ještě pochichtáváme (ale decentně), občas se pohladíme, a myslím, že jsme si na rozloučenou i otlamičkovaly. To jsem zvědavá, co si myslí teď. Asi přemýšlí o Tatu :-))
Doufám, že už je dneska po všem, nějak jsem z té školy zmatená :-P
Vika Pobíhající po Blázinci