Paralelní vesmír, v němž jeden nájemný lovec ke klonům přijde 17
Nameless se snesla na jediný zbývající kousek země, který si příroda ještě nevzala zpět. A že se snažila. Planeta musela být opuštěná už dlouho, ale ještě bylo vidět, že civilizace, která tu vybudovala města, byla architektonicky na výši. A vystačila si i bez plastiku a transparioceli.
„Tak a kam teď?“ zeptal se Mimas, když se za námi zavřela nástupní rampa.
Rozhlédla jsem se. Okolo nebylo živáčka, jen ptáci a nějaká malá zvířata nás pozorovali z větví stromů.
„Jestli tu někdo žije, tak tu musí být nějaké známky. Jak zvládáš stopování?“
„Já vystopuju všechno,“ řekl Mimas a vyndal z brašny dalekohled.
„Nebo můžu použít skenery Nameless.“
„Nic, to zvládnu sám.“
Za chvilku mi strčil dalekohled do ruky.
„Tam, mezi těmi dvěma sloupy, vidíš?“
„Stezka, může být od zvěře.“
„Zvěř usekává větve, které jí překážejí?“
Zaostřila jsem. Skutečně, větve nebyly ani přelomené, ani ukousnuté.
„Tak jo, jdeme.“
Sešplhali jsme dolů a prodírali se hustým podrostem směrem ke stezce.
„Ale kterým směrem se dáme?“ zeptala jsem se, když jsem dorazili až k ní.
„Zůstaň tu, podívám se na to.“
Mimas šel těsně vedle stezky a pozorně si ji prohlížel. Nakonec si i klekl. Pak ukázal směrem od přistávací plošiny, do hustého lesa.
„Tam.“
„Jak to víš?“
„Protože tohle je lovecká stezka. Vidíš? Některé stopy jsou hlubší, tady je kapka, zřejmě krev a tady trochu srsti, zachytla se o větev. Lovci chodí tam a vracejí se s kořistí zpátky. Těžší, stopy jsou výraznější. Takže tímhle směrem bude nějaká osada. Minimálně. Pokud nenarazíme přímo na vědmy.“
„Jsem ohromena.“
„Člen komanda musí přežít všude,“ pokrčil rameny Mimas a dal se po stezce.
„Všude? Takže když ztroskotáš na Hothu, tak nezmrzneš? A neumřeš hlady?“
„Ne.“
Najednou mi došlo, že tohle může být i opravdu drsný voják. Mě by například rozhodně nenapadlo poslat před námi po stezce průzkumnou sondu.
„Můžou tu být pasti. Nevíme, jak moc jsou domorodci agresivní.“
A Mimas nespoléhal jen na průzkumnou sondu. Neustále bedlivě sledoval okolí s blasterem připraveným k použití. Já jsem litovala, že jsem se Bardana nebo Etain nezeptala jak to dělají, když zkoumají okolí Silou. Teď by se mi to moc hodilo. Ale co se dalo dělat. Šla jsem spořádaně za Mimasem a snažila se příliš nedupat i když si myslím, že mi to moc nešlo. Asi po půl hodině chůze se Mimas zastavil a pozoroval něco na datapadu.
„Co je?“ naklonila jsem se zvědavě nad datapad.
„Sonda objevila vesnici.“
„Aha. Obydlenou?“
„Ano.“
„Přátelsky obydlenou?“
„To nevím.“
„A co budeme dělat?“
Mimas se zamyslel. Pak zmáčkl na datapadu několik tlačítek.
„Chvilku tu počkáme," řekl Mimas, prohlížel datapad a nespokojeně se mračil.
Rozhlížela jsem se okolo sebe. Podél stezky rostly husté keře plné barevných bobulí. Na stromech, rostoucích dál, visely také plody. Jen ne tak barevné. Po větvích skákala malá zvířata s hustými kožíšky a huňatými ocásky. Vypadalo to, že jsou na lidi zvyklá. Nebo spíš nejsou od místních lovena. Ani bych se nedivila. Podle mrštnosti a rychlosti, se kterou skákala z větve na větev, musí být velice obtížné nějaké ulovit. A kolik masa z nich může být, když se stáhnou z toho kožichu. Moje úvahy přerušil Mimasův hlas.
„Půjdeme.“
Kývla jsem a pokračovali jsme v cestě. Zanedlouho se stezka rozšířila a kousek za rozcestím se přes ni klenula jednoduchá kamenná brána. Styl, ve kterém byla postavena, byl velice podobný rozvalinám, ve kterých jsme přistáli, ale na rozdíl od nich o tuhle stavbu někdo pečoval. Žádný mech, žádné popínavé rostliny. Mezi kameny nebylo ani vydrolené pojivo.
Prošli jsme pod bránou a uviděli první místní obydlí. Jednoduché nízké stavby trochu připomínaly Kyrimorut, ale Skirata z nich nevylezl.
Místní byli vysocí a tak trochu ještěroidní. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že jsou to trandoshani. To se naštěstí na druhý pohled nepotvrdilo, nevím, jestli bych na té planetě vydržela vzhledem ke své „lásce“ k této rase.
Do cesty nám vkročil vysoký jedinec. Opíral se o ošklivě vypadající kopí a netvářil se zrovna přívětivě.
„Zdravím,“ začal Mimas opatrně konverzaci, „omlouváme se, že jsme k vám tak vtrhli.“
Ještěr se poněkud uklidnil.
„Nicsss sssse nesssstalo. Osssstatně, věděli jssssme o vássss. Už od přisssstání. Kdo jsssste a cssso hledáte?“
„Jsem velitel Mimas, k vašim službám,“ uklonil se mírně Mimas.
Ještěr to vzal na vědomí pokývnutím hlavy a obrátil se na mě.
„Gwen.“
„Já jsem Al'ghrar. Cssso hledáte v naší vessssnicsssi, veliteli Mimassssi a Gwen?“
„Bylo nám řečeno, že by tu někde měly sídlit vědmy.“
Ještěr zasyčel.
„Kdo vám to řekl?“
„Mistr Yoda... Velmistr Řádu Jedi.“
„Nějaký důkazsss máte?“
„To naneštěstí ne. Ale pokud chcete, mohla bych zavolat Mistra Kenobiho.“
„Nebude třeba. Uděláme zssskoušku, jesssstli nelžete. Pojďte.“
Al'ghrar vykročil přes vesnici.
Cestou jsme míjeli další ještěry. Někteří vypadali, že jsou jen zvědaví, ale jiní se tvářili docela nepříjemně. Naštěstí to netrvalo dlouho, vesnice nebyla veliká. Vešli jsme opět do lesa, stezka byla ještě užší než ta, kterou jsme přišli. Al'ghrar kráčel vepředu, za námi šel další ještěr. Menší než Al'ghrar, ale ta sekera, co měl v ruce, to docela vyrovnávala. Al'ghrar se zastavil před další bránou. O tu se nestarali tak jako o tu první. Popínavé rostliny ji dočista obrostly a splývaly přes ni jako zelený závěs.
„Tam najdete vědmy. Pokud vássss sssskutečně possssílá Velmisssstr Yoda. Jděte!“
Al'ghrar ukázal kopím mezi visící šlahouny. Mimas jich pár zvedl a odhalil pokračování stezky.
„Děkujeme za pomoc,“ řekla jsem.
Al'ghrar se syčivě zasmál.
„Ještě jsssste sssse nevrátili. Uvidíme, jesssstli poděkujete pak. Hodně štěsssstí.“
Mimas proklouzl pod branou. Šla jsem těsně za ním. Stezka pokračovala, nyní už skoro neznatelná, mezi stromy a později mezi obrovskými balvany a rozvalinami. Nakonec skončila u vchodu do skály. Vybalili jsme svítilny a koukli dovnitř. Světlo se ztrácelo v naprosté tmě.
„Přála bych si, aby nám toho Mistr Yoda řekl víc. Respektive, aby nám řekl aspoň něco,“ povzdychla jsem si.
„Nedá se nic dělat,“ řekl Mimas a vyndal z brašny lano.
„Co s tím?“
„Nevíme, jak to uvnitř vypadá. A vázat uzly na poslední chvíli se mi příliš nechce. Můžeš si tu svítilnu připevnit?“
„Ne.“
„Hm. Tak počkej.“
Velitel zahrabal v brašně a já dostala jinou. S šikovným mechanismem na připevnění na rameno. Dále jsem byla opásána kusem lana.
„Budeme šplhat?“
„Nevím, možná. Říkal jsem, že nevím, jak to uvnitř vypadá. Je škoda, že nemám zbroj, ale co se dá dělat,“ řekl a druhým kusem lana opásal i sebe.
Nakonec si připevnil svítilnu taky na rameno a poutahoval uzly na lanech.
„No, můžeme vyrazit.“
„Tak a kam teď?“ zeptal se Mimas, když se za námi zavřela nástupní rampa.
Rozhlédla jsem se. Okolo nebylo živáčka, jen ptáci a nějaká malá zvířata nás pozorovali z větví stromů.
„Jestli tu někdo žije, tak tu musí být nějaké známky. Jak zvládáš stopování?“
„Já vystopuju všechno,“ řekl Mimas a vyndal z brašny dalekohled.
„Nebo můžu použít skenery Nameless.“
„Nic, to zvládnu sám.“
Za chvilku mi strčil dalekohled do ruky.
„Tam, mezi těmi dvěma sloupy, vidíš?“
„Stezka, může být od zvěře.“
„Zvěř usekává větve, které jí překážejí?“
Zaostřila jsem. Skutečně, větve nebyly ani přelomené, ani ukousnuté.
„Tak jo, jdeme.“
Sešplhali jsme dolů a prodírali se hustým podrostem směrem ke stezce.
„Ale kterým směrem se dáme?“ zeptala jsem se, když jsem dorazili až k ní.
„Zůstaň tu, podívám se na to.“
Mimas šel těsně vedle stezky a pozorně si ji prohlížel. Nakonec si i klekl. Pak ukázal směrem od přistávací plošiny, do hustého lesa.
„Tam.“
„Jak to víš?“
„Protože tohle je lovecká stezka. Vidíš? Některé stopy jsou hlubší, tady je kapka, zřejmě krev a tady trochu srsti, zachytla se o větev. Lovci chodí tam a vracejí se s kořistí zpátky. Těžší, stopy jsou výraznější. Takže tímhle směrem bude nějaká osada. Minimálně. Pokud nenarazíme přímo na vědmy.“
„Jsem ohromena.“
„Člen komanda musí přežít všude,“ pokrčil rameny Mimas a dal se po stezce.
„Všude? Takže když ztroskotáš na Hothu, tak nezmrzneš? A neumřeš hlady?“
„Ne.“
Najednou mi došlo, že tohle může být i opravdu drsný voják. Mě by například rozhodně nenapadlo poslat před námi po stezce průzkumnou sondu.
„Můžou tu být pasti. Nevíme, jak moc jsou domorodci agresivní.“
A Mimas nespoléhal jen na průzkumnou sondu. Neustále bedlivě sledoval okolí s blasterem připraveným k použití. Já jsem litovala, že jsem se Bardana nebo Etain nezeptala jak to dělají, když zkoumají okolí Silou. Teď by se mi to moc hodilo. Ale co se dalo dělat. Šla jsem spořádaně za Mimasem a snažila se příliš nedupat i když si myslím, že mi to moc nešlo. Asi po půl hodině chůze se Mimas zastavil a pozoroval něco na datapadu.
„Co je?“ naklonila jsem se zvědavě nad datapad.
„Sonda objevila vesnici.“
„Aha. Obydlenou?“
„Ano.“
„Přátelsky obydlenou?“
„To nevím.“
„A co budeme dělat?“
Mimas se zamyslel. Pak zmáčkl na datapadu několik tlačítek.
„Chvilku tu počkáme," řekl Mimas, prohlížel datapad a nespokojeně se mračil.
Rozhlížela jsem se okolo sebe. Podél stezky rostly husté keře plné barevných bobulí. Na stromech, rostoucích dál, visely také plody. Jen ne tak barevné. Po větvích skákala malá zvířata s hustými kožíšky a huňatými ocásky. Vypadalo to, že jsou na lidi zvyklá. Nebo spíš nejsou od místních lovena. Ani bych se nedivila. Podle mrštnosti a rychlosti, se kterou skákala z větve na větev, musí být velice obtížné nějaké ulovit. A kolik masa z nich může být, když se stáhnou z toho kožichu. Moje úvahy přerušil Mimasův hlas.
„Půjdeme.“
Kývla jsem a pokračovali jsme v cestě. Zanedlouho se stezka rozšířila a kousek za rozcestím se přes ni klenula jednoduchá kamenná brána. Styl, ve kterém byla postavena, byl velice podobný rozvalinám, ve kterých jsme přistáli, ale na rozdíl od nich o tuhle stavbu někdo pečoval. Žádný mech, žádné popínavé rostliny. Mezi kameny nebylo ani vydrolené pojivo.
Prošli jsme pod bránou a uviděli první místní obydlí. Jednoduché nízké stavby trochu připomínaly Kyrimorut, ale Skirata z nich nevylezl.
Místní byli vysocí a tak trochu ještěroidní. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že jsou to trandoshani. To se naštěstí na druhý pohled nepotvrdilo, nevím, jestli bych na té planetě vydržela vzhledem ke své „lásce“ k této rase.
Do cesty nám vkročil vysoký jedinec. Opíral se o ošklivě vypadající kopí a netvářil se zrovna přívětivě.
„Zdravím,“ začal Mimas opatrně konverzaci, „omlouváme se, že jsme k vám tak vtrhli.“
Ještěr se poněkud uklidnil.
„Nicsss sssse nesssstalo. Osssstatně, věděli jssssme o vássss. Už od přisssstání. Kdo jsssste a cssso hledáte?“
„Jsem velitel Mimas, k vašim službám,“ uklonil se mírně Mimas.
Ještěr to vzal na vědomí pokývnutím hlavy a obrátil se na mě.
„Gwen.“
„Já jsem Al'ghrar. Cssso hledáte v naší vessssnicsssi, veliteli Mimassssi a Gwen?“
„Bylo nám řečeno, že by tu někde měly sídlit vědmy.“
Ještěr zasyčel.
„Kdo vám to řekl?“
„Mistr Yoda... Velmistr Řádu Jedi.“
„Nějaký důkazsss máte?“
„To naneštěstí ne. Ale pokud chcete, mohla bych zavolat Mistra Kenobiho.“
„Nebude třeba. Uděláme zssskoušku, jesssstli nelžete. Pojďte.“
Al'ghrar vykročil přes vesnici.
Cestou jsme míjeli další ještěry. Někteří vypadali, že jsou jen zvědaví, ale jiní se tvářili docela nepříjemně. Naštěstí to netrvalo dlouho, vesnice nebyla veliká. Vešli jsme opět do lesa, stezka byla ještě užší než ta, kterou jsme přišli. Al'ghrar kráčel vepředu, za námi šel další ještěr. Menší než Al'ghrar, ale ta sekera, co měl v ruce, to docela vyrovnávala. Al'ghrar se zastavil před další bránou. O tu se nestarali tak jako o tu první. Popínavé rostliny ji dočista obrostly a splývaly přes ni jako zelený závěs.
„Tam najdete vědmy. Pokud vássss sssskutečně possssílá Velmisssstr Yoda. Jděte!“
Al'ghrar ukázal kopím mezi visící šlahouny. Mimas jich pár zvedl a odhalil pokračování stezky.
„Děkujeme za pomoc,“ řekla jsem.
Al'ghrar se syčivě zasmál.
„Ještě jsssste sssse nevrátili. Uvidíme, jesssstli poděkujete pak. Hodně štěsssstí.“
Mimas proklouzl pod branou. Šla jsem těsně za ním. Stezka pokračovala, nyní už skoro neznatelná, mezi stromy a později mezi obrovskými balvany a rozvalinami. Nakonec skončila u vchodu do skály. Vybalili jsme svítilny a koukli dovnitř. Světlo se ztrácelo v naprosté tmě.
„Přála bych si, aby nám toho Mistr Yoda řekl víc. Respektive, aby nám řekl aspoň něco,“ povzdychla jsem si.
„Nedá se nic dělat,“ řekl Mimas a vyndal z brašny lano.
„Co s tím?“
„Nevíme, jak to uvnitř vypadá. A vázat uzly na poslední chvíli se mi příliš nechce. Můžeš si tu svítilnu připevnit?“
„Ne.“
„Hm. Tak počkej.“
Velitel zahrabal v brašně a já dostala jinou. S šikovným mechanismem na připevnění na rameno. Dále jsem byla opásána kusem lana.
„Budeme šplhat?“
„Nevím, možná. Říkal jsem, že nevím, jak to uvnitř vypadá. Je škoda, že nemám zbroj, ale co se dá dělat,“ řekl a druhým kusem lana opásal i sebe.
Nakonec si připevnil svítilnu taky na rameno a poutahoval uzly na lanech.
„No, můžeme vyrazit.“