Panství Ravenlock 14.
Dny do plesu uplývaly vskutku rychle. Společnost na Ravenlock House, ve vesnici Berryfield a v okolních statcích obdržela pozvánky, konverzace u kupce, u modistek a jinde se točila pouze okolo plesu a všichni byli velice zvědaví. Když slečny Bonnetovy vykonaly návštěvu na Bordebourn, který po zimě a tudíž výletu na kontinent opět obýval pan John Wellf se svou roztomilou ženou Eleanore, rozhovor se zcela přirozeně stočil tímto směrem.
„Od pana Blakehursta bylo velice laskavé, že rozšířil pozvánku i na paní Terese a Fletcherovy,“ řekla paní Eleanore, něžná brunetka s tichým hlasem.
„To ano. Pro vesnické dívky bude pan Fletcher v uniformě velice romantický zjev a až se dozví, že je ženat, určitě budou velice zklamány.“
„Pan Fletcher nebude jediný v uniformě.“
„Ne?“
„Což jste to neslyšely?“ podivil se pan Wellf, „do Berryfieldu přijel regiment.“
Gwen se zamračila.
„Zase? Vždyť tu byl loni. To nemá ministerstvo války jiné vesnice?“
„Zřejmě ne. A překvapuje mě, že o tom nevíte. My tu nejsme tak dlouho a víme vše, že, má drahá?“
„Snad to bude také proto, že jste mluvil s plukovníkem toho regimentu, drahý.“
„Obchody, má drahá.“
„Ano, obchody. Ale plukovník byl velice sympatický a vůbec se nechoval nějak obhrouble.“
„To plukovníci nebývají, paní Eleanore. Poručíci jsou horší. Ale jak se vlastně dostali k pozvánce na ples?“
„Plukovník a pan Blakehurst jsou staří přátelé. Takže pozvání vyplynulo jaksi samo. Navíc, bude tam jen velení a slečny z vesnice si konečně zatančí. Kdy se jim poštěstí, aby v místnosti bylo více pánů než dam.“
Gwen si povzdechla. Neměla vojsko příliš v oblibě. Zatím každý důstojník, se kterým se setkala, se choval jako kdyby mu patřil svět a čekal, že mu všechny ženy padnou k nohám. To, že se to často stávalo, bylo tím horší.
„Nebuďte smutná, drahá Gwen. A vůbec,“ obrátila se paní Eleanore na svého manžela, „proč sedíme uvnitř, když máme na zahradě tolik novinek, které naši hosté ještě neviděli?“
„Náš nejnovější přírůstek,“ řekla paní Eleanore po projití celé zahrady a zastavila se před záhonem, „jsem ráda, že se nám povedlo dovézt je v pořádku. V poslední době je to čím dál složitější.“
Před nimi se v teplém vánku pohupovaly žíhané červeno-bílé květy tulipánů.
„Semper Augustus. Je to velice známá odrůda, ale až teď jsme sehnali někoho, kdo byl ochoten prodat je v květu. Pokud se to podaří, budeme mít příští rok fialovo-bílé květy.“
„Zdá se, že se vaše snaha proměnit zahradu v kus Holandska daří,“ usmála se Susan
„Ó, čeká mě ještě spousta práce!“
„To je pravda. Zatím tu nemáme ani jediný větrný mlýn,“ řekl pan Wellf.
Všichni se zasmáli a pak pokračovali do besídky, kde už byla prostřeno malé občerstvení.
„A teď, dámy, musím vám sdělit jednu hroznou zprávu,“ nasadil pan Wellf vážný tón a v očích se mu vesele blýskalo.
Jeho žena se zvonivě zasmála.
„Ano, hroznou zprávu.“
Margaret se zvědavě naklonila blíž.
„A jakou?“
„Považte. Je to katastrofa,“ začal pan Wellf dramaticky, „hrozná, srdceryvná katastrofa.“
„Děsíte nás, pane.“
„Oh, omlouvám se,“ vrátil se do civilního projevu pan Wellf, „má drahá nemá šaty na ples.“
„Nejen šaty. Mohu vám důvěrně sdělit, že ještě nemám ani vybranou látku, což je katastrofa. Ples se nezadržitelně blíží a i když je moje krejčová šikovná a rychlá, nemohu k ní přijít den před plesem.“
„A co kdybychom se zítra sešly v Berryfieldu a zašly do obchodu?“
„Tam už jsem byla. Berryfieldský obchod mi nevyhověl ani jednou látkou. Pojedeme do Bathu. Nechtěly byste jet s námi? Nebudeme celý den trávit u látek. Chtěla jsem se podívat také do knihkupectví a na výstavu. Do kočáru bychom se všichni pohodlně vešli.“
„Zní to moc hezky, paní Eleanore, ale já bohužel nemohu na celodenní výlet,“ vzdychla Gwen.
„Pročpak? Snad ne kvůli panu Mollinsovi?“ zeptala se Susan.
„Tedy... kvůli němu také.“
„Právě proto bys měla jet,“ řekla Margaret, „odpočinout si od něj. Je to protivný, zapšklý m... mamlas.“
„Jenže on by byl schopen nás do Bathu následovat a tam bych mu tak snadno neunikla. Zatímco tady a v domě mám několik možností, jak mu zmizet z očí.“
„Je pravda, že pokud bychom v Bathu potkaly pana Mollinse, zřejmě bych se dopustila nevhodného chování,“ řekla Susan.
„Kdo je to ten pan Mollins?“ zeptala se paní Eleanore.
„Vzdálený příbuzný, který bohužel neoplývá ani příjemnou letorou, ani inteligencí.“
„Protivný, zapšklý mamlas... Margaret to shrnula velice trefně, leč neomaleně, drahá.“
„A proč by vás měl pronásledovat do Bathu?“
„Protože to dělá... mám obavu že i sem...“
„Pane?“ ve vchodu do besídky stanul borderbournský komorník.
„Ano?“
„Přišla návštěva. Pan Mollins z Ravenlock House, ptá se po slečně Bonnetové.“
„Ach jémine, už je tu,“ vzdychla Margaret.
„A co jste mu řekl Sebastiane?“
„Že se zeptám, zda tu slečna je.“
Gwen se ulevilo.
„Děkuji vám, Sebastiane. Snad mohu zmizet zahradními vrátky.“
„Nikam. Sebastiane, řekněte panu... ne, já jdu sám,“ pan Wellf se zvedl, urovnal si vázanku a vycházkovou hůl vzal do ruky se stejným gestem, jako bere rytíř do ruky meč. Svým způsobem to bylo opodstatněné, protože hůl ostrou čepel opravdu obsahovala.
„Za chvilku jsem zpátky. Drahá, postarejte se ještě o naše hosty.“
Paní Eleanore dolila všem čaj a následující minuty se pokoušela udržet konverzaci v chodu. Byla to těžká práce, protože slečny Bonnetovy a ostatně i ona sama zvědavě pokukovala směrem k domu.
„Nevydržím to,“ zvedla se za chvíli Margaret a vyšla z altánku.
Ale pan Wellf se už vracel. A spolu s ním přišel i kdosi jiný.
„Podívejte, koho jsem potkal před našimi dveřmi!“
„Dámy,“ uklonil se pan Blakehurst.
„Pane, copak vás přivedlo do našeho domu?“ zeptala se paní Eleanore a kynula na volnou židli, stojící shodou okolností hned vedle Gweniny.
„Přišel jsem pořádat o laskavou výpomoc. V Berryfieldu mi řekli, že ty stany, co jsem objednal, nepřijdou. Jakási nehoda v továrně. Vy prý máte takové stany. Chtěl jsem požádat o zápůjčku, je-li to možné. Jinak budeme muset být uvnitř, což by při hezkém počasí byla veliká škoda.“
„Ale ovšem. Stany vám rádi zapůjčíme. Stejně jsem se chtěla podívat, jestli přes zimu neutrpěly. A jak jinak pokračují přípravy na ples?“
„Ptal jsem se dnes ráno paní Smithové na totéž. Odpověděla, že zatím to jde dobře, což je podezřelé a zřejmě se to pokazí. Že v den plesu nebudou tuhnout rosoly, kynout těsto a hudba že se drží někde v jiné vesnici a na ples přijede pozdě. A když jsem řekl, že ani stany nejsou, odvětila, že stejně bude pršet, nebo spíše sněžit.“
„Doufejme, že nebude ani pršet, tím méně sněžit,“ řekla paní Eleanore.
„A jestli neztuhnou rosoly, tak to není taková katastrofa. Už se nám to také stalo.“
„A když nebude kapela, tak zahrají dívky z okolí. Ostatně už jste slyšel slečny Bonnetovy?“
„Ano, už jsem měl to potěšení. Ale omlouvám se, nemohu se zdržet déle. Mám jakési řízení ve městě. Dámy, pane…“
Pan Blakehurst se uklonil a odešel.
„Vskutku velice příjemný a inteligentní muž,“ podotkl pan Wellf, „škoda, že se nemohl zdržet déle. Někdy ho musíme pozvat na večeři.“
„Ano, to bychom měli. Ale můj drahý, co jste řekl panu Mollinsovi? Chceme to slyšet.“
„Nu, tedy. Přišel jsem ke vchodu, on tam stál a oškubával listy z toho krásného hlohu, co nám tam roste. Pak se pořádně píchl do prstu, dobře mu tak.“
„Ach ne... myslela jsem... myslela jsem, že to dělá jen u nás. Paní Eleanore, odpusťte,“ zaprosila Gwen.
„Nic moc se nestalo. Ten hloh stejně potřebuje ostříhat,“ uklidnila ji paní Eleanore, „pokračuj, drahý.“
„Sdělil jsem mu, že jsou u nás na návštěvě mladší slečny Bonnetovy, ale že nejstarší jen sestry přivedla a omluvila se, že má cosi k zařizování ve vesnici. Ani se nerozloučil, nasedl do kočáru a odjel. S trochou štěstí vás bude ve vesnici hledat až do večera. No a jen se usadil prach po jeho značně přezdobeném kočáru, přijel pan Blakehurst.“
Paní Eleanore spokojeně upila čaje. Pan Mollins byl zlikvidován až do večera a s trochou štěstí ho Gwen už dnes neuvidí.
„Jste velice laskava.“
„Já doufám, že po plese odjede,“ řekla Susan.
„Nevím, co by ho k tomu donutilo. Snad jen příkaz od paní hraběnky,“ vrčela Margaret.
„Dámy, dámy! Nebudeme si kazit náladu hovorem o tom člověku. Nebo se ještě vrátí. Raději se domluvme na tom výletě. Snad vás vaši rodičové pustí.“
„O tom není pochyby, paní Eleanore. Ale pro jistotu se zeptáme. Kdy vlastně chcete jet?“
„Čím dříve, tím lépe.“
„Takže zítra?“
Paní Eleanore se zamyslela.
„Zítra to nepůjde, drahá,“ řekl pan Wellf, „mám ty pochůzky, však víte.“
„Pravda. Tak pozítří. To by bylo možné?“
„Bylo,“ přikývl pan Wellf.
„Takže pozítří bychom se pro vás stavili. Tak okolo osmé, abychom to do města stihli brzo a měli čas se pořádně porozhlédnout.“
Susan přikývla.
„Tedy ujednáno. Zeptáme se a pak pošleme lístek.“
Konverzace pak pokračovala podrobným plánováním návštěvy města Bath.
„Od pana Blakehursta bylo velice laskavé, že rozšířil pozvánku i na paní Terese a Fletcherovy,“ řekla paní Eleanore, něžná brunetka s tichým hlasem.
„To ano. Pro vesnické dívky bude pan Fletcher v uniformě velice romantický zjev a až se dozví, že je ženat, určitě budou velice zklamány.“
„Pan Fletcher nebude jediný v uniformě.“
„Ne?“
„Což jste to neslyšely?“ podivil se pan Wellf, „do Berryfieldu přijel regiment.“
Gwen se zamračila.
„Zase? Vždyť tu byl loni. To nemá ministerstvo války jiné vesnice?“
„Zřejmě ne. A překvapuje mě, že o tom nevíte. My tu nejsme tak dlouho a víme vše, že, má drahá?“
„Snad to bude také proto, že jste mluvil s plukovníkem toho regimentu, drahý.“
„Obchody, má drahá.“
„Ano, obchody. Ale plukovník byl velice sympatický a vůbec se nechoval nějak obhrouble.“
„To plukovníci nebývají, paní Eleanore. Poručíci jsou horší. Ale jak se vlastně dostali k pozvánce na ples?“
„Plukovník a pan Blakehurst jsou staří přátelé. Takže pozvání vyplynulo jaksi samo. Navíc, bude tam jen velení a slečny z vesnice si konečně zatančí. Kdy se jim poštěstí, aby v místnosti bylo více pánů než dam.“
Gwen si povzdechla. Neměla vojsko příliš v oblibě. Zatím každý důstojník, se kterým se setkala, se choval jako kdyby mu patřil svět a čekal, že mu všechny ženy padnou k nohám. To, že se to často stávalo, bylo tím horší.
„Nebuďte smutná, drahá Gwen. A vůbec,“ obrátila se paní Eleanore na svého manžela, „proč sedíme uvnitř, když máme na zahradě tolik novinek, které naši hosté ještě neviděli?“
„Náš nejnovější přírůstek,“ řekla paní Eleanore po projití celé zahrady a zastavila se před záhonem, „jsem ráda, že se nám povedlo dovézt je v pořádku. V poslední době je to čím dál složitější.“
Před nimi se v teplém vánku pohupovaly žíhané červeno-bílé květy tulipánů.
„Semper Augustus. Je to velice známá odrůda, ale až teď jsme sehnali někoho, kdo byl ochoten prodat je v květu. Pokud se to podaří, budeme mít příští rok fialovo-bílé květy.“
„Zdá se, že se vaše snaha proměnit zahradu v kus Holandska daří,“ usmála se Susan
„Ó, čeká mě ještě spousta práce!“
„To je pravda. Zatím tu nemáme ani jediný větrný mlýn,“ řekl pan Wellf.
Všichni se zasmáli a pak pokračovali do besídky, kde už byla prostřeno malé občerstvení.
„A teď, dámy, musím vám sdělit jednu hroznou zprávu,“ nasadil pan Wellf vážný tón a v očích se mu vesele blýskalo.
Jeho žena se zvonivě zasmála.
„Ano, hroznou zprávu.“
Margaret se zvědavě naklonila blíž.
„A jakou?“
„Považte. Je to katastrofa,“ začal pan Wellf dramaticky, „hrozná, srdceryvná katastrofa.“
„Děsíte nás, pane.“
„Oh, omlouvám se,“ vrátil se do civilního projevu pan Wellf, „má drahá nemá šaty na ples.“
„Nejen šaty. Mohu vám důvěrně sdělit, že ještě nemám ani vybranou látku, což je katastrofa. Ples se nezadržitelně blíží a i když je moje krejčová šikovná a rychlá, nemohu k ní přijít den před plesem.“
„A co kdybychom se zítra sešly v Berryfieldu a zašly do obchodu?“
„Tam už jsem byla. Berryfieldský obchod mi nevyhověl ani jednou látkou. Pojedeme do Bathu. Nechtěly byste jet s námi? Nebudeme celý den trávit u látek. Chtěla jsem se podívat také do knihkupectví a na výstavu. Do kočáru bychom se všichni pohodlně vešli.“
„Zní to moc hezky, paní Eleanore, ale já bohužel nemohu na celodenní výlet,“ vzdychla Gwen.
„Pročpak? Snad ne kvůli panu Mollinsovi?“ zeptala se Susan.
„Tedy... kvůli němu také.“
„Právě proto bys měla jet,“ řekla Margaret, „odpočinout si od něj. Je to protivný, zapšklý m... mamlas.“
„Jenže on by byl schopen nás do Bathu následovat a tam bych mu tak snadno neunikla. Zatímco tady a v domě mám několik možností, jak mu zmizet z očí.“
„Je pravda, že pokud bychom v Bathu potkaly pana Mollinse, zřejmě bych se dopustila nevhodného chování,“ řekla Susan.
„Kdo je to ten pan Mollins?“ zeptala se paní Eleanore.
„Vzdálený příbuzný, který bohužel neoplývá ani příjemnou letorou, ani inteligencí.“
„Protivný, zapšklý mamlas... Margaret to shrnula velice trefně, leč neomaleně, drahá.“
„A proč by vás měl pronásledovat do Bathu?“
„Protože to dělá... mám obavu že i sem...“
„Pane?“ ve vchodu do besídky stanul borderbournský komorník.
„Ano?“
„Přišla návštěva. Pan Mollins z Ravenlock House, ptá se po slečně Bonnetové.“
„Ach jémine, už je tu,“ vzdychla Margaret.
„A co jste mu řekl Sebastiane?“
„Že se zeptám, zda tu slečna je.“
Gwen se ulevilo.
„Děkuji vám, Sebastiane. Snad mohu zmizet zahradními vrátky.“
„Nikam. Sebastiane, řekněte panu... ne, já jdu sám,“ pan Wellf se zvedl, urovnal si vázanku a vycházkovou hůl vzal do ruky se stejným gestem, jako bere rytíř do ruky meč. Svým způsobem to bylo opodstatněné, protože hůl ostrou čepel opravdu obsahovala.
„Za chvilku jsem zpátky. Drahá, postarejte se ještě o naše hosty.“
Paní Eleanore dolila všem čaj a následující minuty se pokoušela udržet konverzaci v chodu. Byla to těžká práce, protože slečny Bonnetovy a ostatně i ona sama zvědavě pokukovala směrem k domu.
„Nevydržím to,“ zvedla se za chvíli Margaret a vyšla z altánku.
Ale pan Wellf se už vracel. A spolu s ním přišel i kdosi jiný.
„Podívejte, koho jsem potkal před našimi dveřmi!“
„Dámy,“ uklonil se pan Blakehurst.
„Pane, copak vás přivedlo do našeho domu?“ zeptala se paní Eleanore a kynula na volnou židli, stojící shodou okolností hned vedle Gweniny.
„Přišel jsem pořádat o laskavou výpomoc. V Berryfieldu mi řekli, že ty stany, co jsem objednal, nepřijdou. Jakási nehoda v továrně. Vy prý máte takové stany. Chtěl jsem požádat o zápůjčku, je-li to možné. Jinak budeme muset být uvnitř, což by při hezkém počasí byla veliká škoda.“
„Ale ovšem. Stany vám rádi zapůjčíme. Stejně jsem se chtěla podívat, jestli přes zimu neutrpěly. A jak jinak pokračují přípravy na ples?“
„Ptal jsem se dnes ráno paní Smithové na totéž. Odpověděla, že zatím to jde dobře, což je podezřelé a zřejmě se to pokazí. Že v den plesu nebudou tuhnout rosoly, kynout těsto a hudba že se drží někde v jiné vesnici a na ples přijede pozdě. A když jsem řekl, že ani stany nejsou, odvětila, že stejně bude pršet, nebo spíše sněžit.“
„Doufejme, že nebude ani pršet, tím méně sněžit,“ řekla paní Eleanore.
„A jestli neztuhnou rosoly, tak to není taková katastrofa. Už se nám to také stalo.“
„A když nebude kapela, tak zahrají dívky z okolí. Ostatně už jste slyšel slečny Bonnetovy?“
„Ano, už jsem měl to potěšení. Ale omlouvám se, nemohu se zdržet déle. Mám jakési řízení ve městě. Dámy, pane…“
Pan Blakehurst se uklonil a odešel.
„Vskutku velice příjemný a inteligentní muž,“ podotkl pan Wellf, „škoda, že se nemohl zdržet déle. Někdy ho musíme pozvat na večeři.“
„Ano, to bychom měli. Ale můj drahý, co jste řekl panu Mollinsovi? Chceme to slyšet.“
„Nu, tedy. Přišel jsem ke vchodu, on tam stál a oškubával listy z toho krásného hlohu, co nám tam roste. Pak se pořádně píchl do prstu, dobře mu tak.“
„Ach ne... myslela jsem... myslela jsem, že to dělá jen u nás. Paní Eleanore, odpusťte,“ zaprosila Gwen.
„Nic moc se nestalo. Ten hloh stejně potřebuje ostříhat,“ uklidnila ji paní Eleanore, „pokračuj, drahý.“
„Sdělil jsem mu, že jsou u nás na návštěvě mladší slečny Bonnetovy, ale že nejstarší jen sestry přivedla a omluvila se, že má cosi k zařizování ve vesnici. Ani se nerozloučil, nasedl do kočáru a odjel. S trochou štěstí vás bude ve vesnici hledat až do večera. No a jen se usadil prach po jeho značně přezdobeném kočáru, přijel pan Blakehurst.“
Paní Eleanore spokojeně upila čaje. Pan Mollins byl zlikvidován až do večera a s trochou štěstí ho Gwen už dnes neuvidí.
„Jste velice laskava.“
„Já doufám, že po plese odjede,“ řekla Susan.
„Nevím, co by ho k tomu donutilo. Snad jen příkaz od paní hraběnky,“ vrčela Margaret.
„Dámy, dámy! Nebudeme si kazit náladu hovorem o tom člověku. Nebo se ještě vrátí. Raději se domluvme na tom výletě. Snad vás vaši rodičové pustí.“
„O tom není pochyby, paní Eleanore. Ale pro jistotu se zeptáme. Kdy vlastně chcete jet?“
„Čím dříve, tím lépe.“
„Takže zítra?“
Paní Eleanore se zamyslela.
„Zítra to nepůjde, drahá,“ řekl pan Wellf, „mám ty pochůzky, však víte.“
„Pravda. Tak pozítří. To by bylo možné?“
„Bylo,“ přikývl pan Wellf.
„Takže pozítří bychom se pro vás stavili. Tak okolo osmé, abychom to do města stihli brzo a měli čas se pořádně porozhlédnout.“
Susan přikývla.
„Tedy ujednáno. Zeptáme se a pak pošleme lístek.“
Konverzace pak pokračovala podrobným plánováním návštěvy města Bath.