Panství Ravenlock 10.
Na chvíli si odpočineme od nadpřirozených severských končin a vrátíme se do staré dobré Anglie. V rodině Bonnetově se jedná o nepřijatelném návrhu páně Mollinsově, když tu někdo klepe na dveře.
„Ano?“
Ve dveřích stanul komorník Charles.
„Co se děje?“ zeptal se pan Bonnet.
„Máte návštěvu, pane. Přišel pan Marcus Blakehurst, nový majitel Heatherwell. Mám ho uvést?“
„Ovšem, Charlesi.“
Komorník ustoupil a ve dveřích se objevila urostlá postava nového souseda.
„Marcus Blakehurst, k vašim službám,“ uklonil se.
„Pane Blakehurste, velice mě těší. Dovolte, abych vám představil svou rodinu. Moje choť,“ ukázal pan Bonnet.
Paní Bonnetová provedla vzorné pukrle a pan Blakehurst jí galantně políbil ruku.
„Naše dcery. Gwen, Margaret a Susan.“
Slečny Bonnetovy provedly taktéž vzorná pukrlata a pan Blakehurst se hluboce poklonil.
„A náš syn Edmund,“ dokončil pan Bonnet představování.
Úklony proběhly na obou stranách a představovací ceremoniál byl zatím u konce.
„Chcete se na Heatherwell zabydlet trvale?“ začala konverzaci paní Bonnetová, když byl hostu nabídnut a přijat obligátní šálek čaje.
„Rád bych. Vždy jsem chtěl bydlet v tomto kraji a když mi přítel řekl, že pan Williams o toto sídlo nemá zájem, nebyl problém se s ním dohodnout o prodeji. A to jsem nevěděl, že tu narazím na tak půvabné sousedstvo,“ dodal pan Blakehurst a pohlédl směrem ke slečnám.
Paní Bonnetová se usmála a rozhovor pokračoval obvyklými frázemi o počasí a okolí a podobně.
Půlhodina určená pro dopolední návštěvy tak uběhla téměř ihned a pan Blakehurst se jen nerad zvedl, aby se odporoučel.
„Pokud budete mít cestu kolem, kdykoliv se zastavte. Budete tu vítám,“ podala mu na rozloučenou ruku paní Bonnetová.
„Rád využiji této nabídky,“ uklonil se pan Blakehurst.
Druhá úklona patřila slečnám a pak se za panem Blakehurstem zavřely dveře.
„Zdá se, že budeme mít příjemného souseda. Působí jako velice vzdělaný mladý muž, že drahá?“ zeptal se pan Bonnet svojí choti.
„To ano. A co vy, děvčata, jak se líbí vám?“
„Vypadá příjemně,“ zhodnotila pana Blakehursta Margaret, „uvidíme, co o něm řeknou klepy, až k nám dorazí.“
Celé rodině se po tak příjemně stráveném čase nechtělo vracet k původnímu tématu hovoru a protože se seshora ozval dusot páně Mollinsových nohou, ani to nešlo.
Gwen přestala předstírat, že vyšívá, vstala a zmizela dřív, než ji stačil pan Mollins spatřit.
Ještě téhož odpoledne si na to stěžoval panu Bonnetovi zatímco Gwen se Susan využívaly mimořádně krásného počasí k procházce.
„Co ty vlastně říkáš na našeho nového souseda?“ zeptala se Susan, když se zastavily na návrší, ze kterého byl výhled na Heatherwell.
„Není trochu brzy na nějaké závěry?“
„Já po tobě nechci závěry, ale pouhý první dojem. Ten už jsi si snad stačila vytvořit, ne?“
„Dobrá. Chceš-li pouze první dojem, který je většinou úplně špatný, pak ti říkám, že můj první dojem je, že pan Blakehurst působí jako vzdělaný a milý člověk. Spokojena?“
Susan moc pokojena nebyla, protože stále ještě nevěděla, o čem si její sestra s panem Blakehurstem povídali, když se poprvé potkali. Věděla ovšem, že když si Gwen chce něco nechat pro sebe, tak to tak zůstane i kdyby ji stokrát umlouvala.
Slečny Bonnetovy obrátily své kroky zpět k domovu, kde se pan Bonnet snažil vysvětlit svému bratranci, že Gwen je dospělá a že není důvodu, proč by si nemohla vyjít na procházku.
„To jí tedy trpět nebudu, bratranče. Potulky po venku jsou pro moji manželku nepřípustné. Bude neustále v mé společnosti, kdybych něčeho potřeboval,“ řekl pan Mollins a šel Gwen hledat. Přitom ani netušil, že ta poslední věta utvrdila pana Bonneta v rozhodnutí sňatek nedopustit. Teď jen zbývalo zařídit, aby si bratranec uvědomil, že ke svatbě nedojde.
Dny plynuly jeden za druhým. Neděle minula bez zásnub, zrovna tak druhá a na Ravenlock kromě pravidelných návštěv pana Blakehursta dorazily i drby o něm. I když se vlastně o drbech nedalo mluvit. Sestřenice paní Pikeové měla v Londýně dceru ve službě u poměrně vysoce postaveného šlechtice a ta poslala svojí drahé tetičce vyčerpávající dopis plný dobře ověřených informací z několika zdrojů.
O panu Blakehurstovi, psala ona vzdálená příbuzná, vám nemohu sdělit nic špatného, tetičko. Je mu asi třicet pět let, svobodný, vzdělaný, s domem na Grosvenor street a osmi tisíci ročních důchodů. Nehýří, karty hraje jen ve slušné společnosti a velice dobře jezdí na koni. To vám můžu sama potvrdit, několikrát jsem ho viděla v parku.
O jeho rodině se toho moc neví. Jen, že má dva bratry a ti žijí mimo Anglii.
Dál dopis pokračoval jen obvyklými dotazy na tetiččino zdraví a pak radostnou událostí v sestřenčině rodině.
Paní Pikeová dočetla a složila dopis.
„Takže je to vzdělaný a bohatý mladý muž. Přesně takového bychom potřebovali,“ řekla Margaret.
Seděla pohodlně a nezpůsobně na peci, nohy pod sebou. Susan otrhávala petrklíčové kvítky a navlékala je na nit a Gwen rozkládala pečlivě omyté a zavadnuté jahodové listí na čistou utěrku.
Kromě nich byla v kuchyni jen Sarah a navlečené kvítí zavěšovala na dřevěné tyče u stropu.
„Gwen, měla by sis ho hledět. Ostatně to vypadá, že jste si navzájem sympatičtí.“
Gwen se přestala zaobírat jahodením.
„Nepopírám, že je mi sympatický. Dobře se mi s ním povídá. Ať už o literatuře nebo o historii. Ale než poběžíš do vesnice pro švadlenu a látku na svatební šaty, uvědom si, že já nemusím být sympatická jemu a že může mít klidně někde snoubenku.“
„Snoubenku určitě nemá, slečno. Louise by mi to napsala,“ řekla paní Pikeová.
„Ani v Londýně přece nemohou vědět všechno, paní Pikeová. Co když je ta jeho snoubenka ve Francii nebo v Itálii nebo někde na Severu?“
„Ale on ani nevypadá zasnoubeně. A vůbec, kdyby nějakou měl, tak bychom už na to přišli.“
Margaret se natáhla pro jablko a začala ho spokojeně chroupat.
Gwen pokrčila rameny, protože opravdu nevěděla, co by měla říkat. Susan pokračovala v navlékání květů a paní Pikeová si sedla a začala přebírat hrách.
V následující chvíli bylo ticho a mír přerušeny kvílivým hlasem pana Mollinse:
„Slečno Bonnetová, jste tam?“
Susan se přetrhla nit a petrklíče se rozsypaly všude po podlaze. Margaret málem vdechla kus jablka.
„Co ten tu zase chce?“ zamumlala paní Pikeová a vyšla nahoru na schody.
V chodbě stál pan Mollins a rozhlížel se.
„Hledáte někoho, pane?“ zeptala se zdvořile a chladně kuchařka.
„Hledám slečnu Bonnetovou, ženská. Jsi snad hluchá?“
Paní Pikeová dotaz ignorovala.
„Pak hledáte ve špatné části domu. Slečny jsou v tuto denní dobu venku nebo v salonu.“
„V salonu nejsou.“
„Pak tedy budou venku,“ řekla paní Pikeová a zamířila zpátky do kuchyně.
Pan Mollins se mrzutě otočil a vyrazil ven, v jeho představách do mokré trávy a mazlavého bahna.
Gwen si oddychla. Prchla sice do kuchyně hlavně kvůli bylinám, ale to, že se sem pan Mollins nedostal, bylo též příjemné. Jaro vtrhlo do krajiny s horkem, které by slušelo spíše červnu a příroda toho mínila náležitě využít. Všechno rostlo doslova před očima a Gwen měla najednou spoustu práce, chtěla-li vše potřebné sesbírat a uskladnit, než to překvete, přeroste nebo to něco spořádá.
Kuchyně a vedlejší sušárna se plnila jahodovým listím, podbělovými a petrklíčovými květy, fialkou a jinými, na jaře sbíranými bylinami.
„Nesmíš zapomenout na bezinky,“ poznamenala Margaret, když Gwen rozložila poslední jahodu a utěrku srolovala.
„Bezinky přece nikdy nesušíme. Vždycky všechny spotřebujeme na sirup a pálenku,“ namítla Susan.
„Ano a já si pak v zimě nemám z čeho udělat čaj.“
„Tak něco bychom nasušit mohly. Místo ještě máme. A stejně je na bezinky ještě dost času.“
„To si myslíš ty. Včera jsem šla okolo těch, co rostou u studánky a vypadaly, že míní rozkvést do konce týdne.“
Gwen pohlédla do sušárny, která se najednou zdála zoufale malá.
„A nemohly bychom něco usušit na půdě?“ zeptala se Margaret.
„Když ti nebude vadit, že to tam případně zmokne, zplesniví, dají se do toho brouci...“
„Tak ne. Ale já toho nechci moc. Košík by mi stačil.“
„Dobrá. Dodělám to tady a půjdu se na ně podívat.“
Gwen vzala zamotané utěrky, poskládala je na plech a ten podala Margaret.
„Co já s tím?“
„To, co každý rok. Ulož to dozadu, dej na to ten vál a nevšímej si toho.“
Margaret tak učinila a pak seskočila z pece.
„Půjdu s tebou, chceš?“
„Spíš bys mi mohla trochu pomoct,“ řekla Susan, „podívej, co tady toho ještě mám.“
Na stole a pod stolem se vršila hromada neobraných petrklíčů. Oškubávat květy a navlékat je na nitě byla titěrná práce.
Margaret vzala jehlu a nit a s varovným:
„Doufám, že si uvědomuješ, že mi to s jehlou vůbec nejde,“ se pustila do práce.
„Ano?“
Ve dveřích stanul komorník Charles.
„Co se děje?“ zeptal se pan Bonnet.
„Máte návštěvu, pane. Přišel pan Marcus Blakehurst, nový majitel Heatherwell. Mám ho uvést?“
„Ovšem, Charlesi.“
Komorník ustoupil a ve dveřích se objevila urostlá postava nového souseda.
„Marcus Blakehurst, k vašim službám,“ uklonil se.
„Pane Blakehurste, velice mě těší. Dovolte, abych vám představil svou rodinu. Moje choť,“ ukázal pan Bonnet.
Paní Bonnetová provedla vzorné pukrle a pan Blakehurst jí galantně políbil ruku.
„Naše dcery. Gwen, Margaret a Susan.“
Slečny Bonnetovy provedly taktéž vzorná pukrlata a pan Blakehurst se hluboce poklonil.
„A náš syn Edmund,“ dokončil pan Bonnet představování.
Úklony proběhly na obou stranách a představovací ceremoniál byl zatím u konce.
„Chcete se na Heatherwell zabydlet trvale?“ začala konverzaci paní Bonnetová, když byl hostu nabídnut a přijat obligátní šálek čaje.
„Rád bych. Vždy jsem chtěl bydlet v tomto kraji a když mi přítel řekl, že pan Williams o toto sídlo nemá zájem, nebyl problém se s ním dohodnout o prodeji. A to jsem nevěděl, že tu narazím na tak půvabné sousedstvo,“ dodal pan Blakehurst a pohlédl směrem ke slečnám.
Paní Bonnetová se usmála a rozhovor pokračoval obvyklými frázemi o počasí a okolí a podobně.
Půlhodina určená pro dopolední návštěvy tak uběhla téměř ihned a pan Blakehurst se jen nerad zvedl, aby se odporoučel.
„Pokud budete mít cestu kolem, kdykoliv se zastavte. Budete tu vítám,“ podala mu na rozloučenou ruku paní Bonnetová.
„Rád využiji této nabídky,“ uklonil se pan Blakehurst.
Druhá úklona patřila slečnám a pak se za panem Blakehurstem zavřely dveře.
„Zdá se, že budeme mít příjemného souseda. Působí jako velice vzdělaný mladý muž, že drahá?“ zeptal se pan Bonnet svojí choti.
„To ano. A co vy, děvčata, jak se líbí vám?“
„Vypadá příjemně,“ zhodnotila pana Blakehursta Margaret, „uvidíme, co o něm řeknou klepy, až k nám dorazí.“
Celé rodině se po tak příjemně stráveném čase nechtělo vracet k původnímu tématu hovoru a protože se seshora ozval dusot páně Mollinsových nohou, ani to nešlo.
Gwen přestala předstírat, že vyšívá, vstala a zmizela dřív, než ji stačil pan Mollins spatřit.
Ještě téhož odpoledne si na to stěžoval panu Bonnetovi zatímco Gwen se Susan využívaly mimořádně krásného počasí k procházce.
„Co ty vlastně říkáš na našeho nového souseda?“ zeptala se Susan, když se zastavily na návrší, ze kterého byl výhled na Heatherwell.
„Není trochu brzy na nějaké závěry?“
„Já po tobě nechci závěry, ale pouhý první dojem. Ten už jsi si snad stačila vytvořit, ne?“
„Dobrá. Chceš-li pouze první dojem, který je většinou úplně špatný, pak ti říkám, že můj první dojem je, že pan Blakehurst působí jako vzdělaný a milý člověk. Spokojena?“
Susan moc pokojena nebyla, protože stále ještě nevěděla, o čem si její sestra s panem Blakehurstem povídali, když se poprvé potkali. Věděla ovšem, že když si Gwen chce něco nechat pro sebe, tak to tak zůstane i kdyby ji stokrát umlouvala.
Slečny Bonnetovy obrátily své kroky zpět k domovu, kde se pan Bonnet snažil vysvětlit svému bratranci, že Gwen je dospělá a že není důvodu, proč by si nemohla vyjít na procházku.
„To jí tedy trpět nebudu, bratranče. Potulky po venku jsou pro moji manželku nepřípustné. Bude neustále v mé společnosti, kdybych něčeho potřeboval,“ řekl pan Mollins a šel Gwen hledat. Přitom ani netušil, že ta poslední věta utvrdila pana Bonneta v rozhodnutí sňatek nedopustit. Teď jen zbývalo zařídit, aby si bratranec uvědomil, že ke svatbě nedojde.
Dny plynuly jeden za druhým. Neděle minula bez zásnub, zrovna tak druhá a na Ravenlock kromě pravidelných návštěv pana Blakehursta dorazily i drby o něm. I když se vlastně o drbech nedalo mluvit. Sestřenice paní Pikeové měla v Londýně dceru ve službě u poměrně vysoce postaveného šlechtice a ta poslala svojí drahé tetičce vyčerpávající dopis plný dobře ověřených informací z několika zdrojů.
O panu Blakehurstovi, psala ona vzdálená příbuzná, vám nemohu sdělit nic špatného, tetičko. Je mu asi třicet pět let, svobodný, vzdělaný, s domem na Grosvenor street a osmi tisíci ročních důchodů. Nehýří, karty hraje jen ve slušné společnosti a velice dobře jezdí na koni. To vám můžu sama potvrdit, několikrát jsem ho viděla v parku.
O jeho rodině se toho moc neví. Jen, že má dva bratry a ti žijí mimo Anglii.
Dál dopis pokračoval jen obvyklými dotazy na tetiččino zdraví a pak radostnou událostí v sestřenčině rodině.
Paní Pikeová dočetla a složila dopis.
„Takže je to vzdělaný a bohatý mladý muž. Přesně takového bychom potřebovali,“ řekla Margaret.
Seděla pohodlně a nezpůsobně na peci, nohy pod sebou. Susan otrhávala petrklíčové kvítky a navlékala je na nit a Gwen rozkládala pečlivě omyté a zavadnuté jahodové listí na čistou utěrku.
Kromě nich byla v kuchyni jen Sarah a navlečené kvítí zavěšovala na dřevěné tyče u stropu.
„Gwen, měla by sis ho hledět. Ostatně to vypadá, že jste si navzájem sympatičtí.“
Gwen se přestala zaobírat jahodením.
„Nepopírám, že je mi sympatický. Dobře se mi s ním povídá. Ať už o literatuře nebo o historii. Ale než poběžíš do vesnice pro švadlenu a látku na svatební šaty, uvědom si, že já nemusím být sympatická jemu a že může mít klidně někde snoubenku.“
„Snoubenku určitě nemá, slečno. Louise by mi to napsala,“ řekla paní Pikeová.
„Ani v Londýně přece nemohou vědět všechno, paní Pikeová. Co když je ta jeho snoubenka ve Francii nebo v Itálii nebo někde na Severu?“
„Ale on ani nevypadá zasnoubeně. A vůbec, kdyby nějakou měl, tak bychom už na to přišli.“
Margaret se natáhla pro jablko a začala ho spokojeně chroupat.
Gwen pokrčila rameny, protože opravdu nevěděla, co by měla říkat. Susan pokračovala v navlékání květů a paní Pikeová si sedla a začala přebírat hrách.
V následující chvíli bylo ticho a mír přerušeny kvílivým hlasem pana Mollinse:
„Slečno Bonnetová, jste tam?“
Susan se přetrhla nit a petrklíče se rozsypaly všude po podlaze. Margaret málem vdechla kus jablka.
„Co ten tu zase chce?“ zamumlala paní Pikeová a vyšla nahoru na schody.
V chodbě stál pan Mollins a rozhlížel se.
„Hledáte někoho, pane?“ zeptala se zdvořile a chladně kuchařka.
„Hledám slečnu Bonnetovou, ženská. Jsi snad hluchá?“
Paní Pikeová dotaz ignorovala.
„Pak hledáte ve špatné části domu. Slečny jsou v tuto denní dobu venku nebo v salonu.“
„V salonu nejsou.“
„Pak tedy budou venku,“ řekla paní Pikeová a zamířila zpátky do kuchyně.
Pan Mollins se mrzutě otočil a vyrazil ven, v jeho představách do mokré trávy a mazlavého bahna.
Gwen si oddychla. Prchla sice do kuchyně hlavně kvůli bylinám, ale to, že se sem pan Mollins nedostal, bylo též příjemné. Jaro vtrhlo do krajiny s horkem, které by slušelo spíše červnu a příroda toho mínila náležitě využít. Všechno rostlo doslova před očima a Gwen měla najednou spoustu práce, chtěla-li vše potřebné sesbírat a uskladnit, než to překvete, přeroste nebo to něco spořádá.
Kuchyně a vedlejší sušárna se plnila jahodovým listím, podbělovými a petrklíčovými květy, fialkou a jinými, na jaře sbíranými bylinami.
„Nesmíš zapomenout na bezinky,“ poznamenala Margaret, když Gwen rozložila poslední jahodu a utěrku srolovala.
„Bezinky přece nikdy nesušíme. Vždycky všechny spotřebujeme na sirup a pálenku,“ namítla Susan.
„Ano a já si pak v zimě nemám z čeho udělat čaj.“
„Tak něco bychom nasušit mohly. Místo ještě máme. A stejně je na bezinky ještě dost času.“
„To si myslíš ty. Včera jsem šla okolo těch, co rostou u studánky a vypadaly, že míní rozkvést do konce týdne.“
Gwen pohlédla do sušárny, která se najednou zdála zoufale malá.
„A nemohly bychom něco usušit na půdě?“ zeptala se Margaret.
„Když ti nebude vadit, že to tam případně zmokne, zplesniví, dají se do toho brouci...“
„Tak ne. Ale já toho nechci moc. Košík by mi stačil.“
„Dobrá. Dodělám to tady a půjdu se na ně podívat.“
Gwen vzala zamotané utěrky, poskládala je na plech a ten podala Margaret.
„Co já s tím?“
„To, co každý rok. Ulož to dozadu, dej na to ten vál a nevšímej si toho.“
Margaret tak učinila a pak seskočila z pece.
„Půjdu s tebou, chceš?“
„Spíš bys mi mohla trochu pomoct,“ řekla Susan, „podívej, co tady toho ještě mám.“
Na stole a pod stolem se vršila hromada neobraných petrklíčů. Oškubávat květy a navlékat je na nitě byla titěrná práce.
Margaret vzala jehlu a nit a s varovným:
„Doufám, že si uvědomuješ, že mi to s jehlou vůbec nejde,“ se pustila do práce.