Asgardská anabáze IIl
Gwen se ve vratkém vozíku opět řítila Ásgardem, tentokrát sama. Navigoval opět Hugin.
„První zastávka Odin,“ ohlásil havran a usadil se na větvi opodál.
Odin se domníval, že ho šálí zrak. On si tu sedne a snaží se něco vymyslet, když si to přifrčí jedna z těch pozemšťanek a…
„To je Heimdallův vůz?“
„Jo. Půjčil mi ho.“
„Dobrovolně?“
„Prakticky ano. A Odine, já bych potřebovala na chvilku půjčit Gungnir.“
„Ne,“ sevřel hlavní vedoucí severských bohů zbraň v ruce.
Gwen věděla, že přemlouvání v tomto případě a v této osobě nemá smysl. Takže vyndala z vozu jehlu a řekla:
„Tak tam to ouško udělej sám.“
„Co to je?“ vytřeštil Odin oko.
„Jehla. Skoro. Potřebuju jen ouško. Prosím. Já to položím na zem a ty do toho ďobneš. Tady na tom širšim konci.“
Odin vzal jehlu do ruky a chvíli ji zkoumal.
„Z čeho to je?“
„Éhm… to tě nezajímá. Čím dřív tam to ouško uděláš, tím dřív odsud vypadneme.“
„Vážně?“ ožil Odin.
„Jo.“
„Výborně!“
Bůh položil jehlu na zem s vypětím všech sil do ní zabodl kopí.
„Tak!“
Jehla byla jehla. Konečně.
„Ty hele, Odine,“ poklepávala Gwen prsty o ouško, které mělo proklatě ostré okraje, „nemáš rašpli?“
„Co?“
„Rašpli.“
„A to je zase co?“
„Pilník.“
„Co to?“
„Koně. Kdo tu ková koně,“ zobecnila požadavek Gwen
„No kovář, přece.“
Gwen obrátila oči v sloup.
„A toho bych našla kde?“
„Hugin ti ukáže.“
Cesta ke kováři trvala, co by Hugin párkrát křídly mávnul. Zbroušení ostrých hran se ukázalo složitější. Kovář sice na přímluvu božského havrana rašpli půjčil, ale když se s ní Gwen pokusila jehlu obrousit, sypal se na zem špatný druh pilin.
„Ale sakra.“
Gwen zaraženě koukala na do hladka oholený pilník a na neporušenou jehlu.
„Tak takhle ne,“ Gwen pochodovala po kovárně sledována zraky třech kovářů a jednoho koně a pak se zastavila u výhně.
„Hmmm.“
Oheň ve výhni se rozpálil do běla a když se začal tavit komín nad ní, bylo načase jehlu vytáhnout.
„Tak, největší kladivo a bušte do toho!“
Největší kladivo bylo naordinováno a pak pro samý hluk nebylo možno chvíli hovořit. Až pak si kovář všiml, že na něj Gwen zuřivě mává.
„Dost!“
Všichni se sklonili nad kovadlinou. Trůnila na ní jehla, s velice neodborně začištěným ouškem. Kovadlina sama byla v dezolátním stavu. Zrovna tak kladivo.
„Mě to mrzí. Řekněte si Odinovi, on vám zaplatí novou.“
Kovář mávl rukou.
„Z čeho je ta věc, u všech bohů?“
„No, ze slunce,“ pokrčila rameny Gwen a ujela.
„První zastávka Odin,“ ohlásil havran a usadil se na větvi opodál.
Odin se domníval, že ho šálí zrak. On si tu sedne a snaží se něco vymyslet, když si to přifrčí jedna z těch pozemšťanek a…
„To je Heimdallův vůz?“
„Jo. Půjčil mi ho.“
„Dobrovolně?“
„Prakticky ano. A Odine, já bych potřebovala na chvilku půjčit Gungnir.“
„Ne,“ sevřel hlavní vedoucí severských bohů zbraň v ruce.
Gwen věděla, že přemlouvání v tomto případě a v této osobě nemá smysl. Takže vyndala z vozu jehlu a řekla:
„Tak tam to ouško udělej sám.“
„Co to je?“ vytřeštil Odin oko.
„Jehla. Skoro. Potřebuju jen ouško. Prosím. Já to položím na zem a ty do toho ďobneš. Tady na tom širšim konci.“
Odin vzal jehlu do ruky a chvíli ji zkoumal.
„Z čeho to je?“
„Éhm… to tě nezajímá. Čím dřív tam to ouško uděláš, tím dřív odsud vypadneme.“
„Vážně?“ ožil Odin.
„Jo.“
„Výborně!“
Bůh položil jehlu na zem s vypětím všech sil do ní zabodl kopí.
„Tak!“
Jehla byla jehla. Konečně.
„Ty hele, Odine,“ poklepávala Gwen prsty o ouško, které mělo proklatě ostré okraje, „nemáš rašpli?“
„Co?“
„Rašpli.“
„A to je zase co?“
„Pilník.“
„Co to?“
„Koně. Kdo tu ková koně,“ zobecnila požadavek Gwen
„No kovář, přece.“
Gwen obrátila oči v sloup.
„A toho bych našla kde?“
„Hugin ti ukáže.“
Cesta ke kováři trvala, co by Hugin párkrát křídly mávnul. Zbroušení ostrých hran se ukázalo složitější. Kovář sice na přímluvu božského havrana rašpli půjčil, ale když se s ní Gwen pokusila jehlu obrousit, sypal se na zem špatný druh pilin.
„Ale sakra.“
Gwen zaraženě koukala na do hladka oholený pilník a na neporušenou jehlu.
„Tak takhle ne,“ Gwen pochodovala po kovárně sledována zraky třech kovářů a jednoho koně a pak se zastavila u výhně.
„Hmmm.“
Oheň ve výhni se rozpálil do běla a když se začal tavit komín nad ní, bylo načase jehlu vytáhnout.
„Tak, největší kladivo a bušte do toho!“
Největší kladivo bylo naordinováno a pak pro samý hluk nebylo možno chvíli hovořit. Až pak si kovář všiml, že na něj Gwen zuřivě mává.
„Dost!“
Všichni se sklonili nad kovadlinou. Trůnila na ní jehla, s velice neodborně začištěným ouškem. Kovadlina sama byla v dezolátním stavu. Zrovna tak kladivo.
„Mě to mrzí. Řekněte si Odinovi, on vám zaplatí novou.“
Kovář mávl rukou.
„Z čeho je ta věc, u všech bohů?“
„No, ze slunce,“ pokrčila rameny Gwen a ujela.