Panství Ravenlock 6.
Dobře. Varování, dlouhé věty. Zřejmě jazykově pochybné. Takže návrhy oprav velice vítány.
Pan Bonnet by se rád domníval, že se přeslechl, leč další slova pana Mollinse ho utvrdila v tom, že nikoliv.
„Ano, drahý bratranče. Chápu, že nemáte slov. Já, který si mohu vybírat z dívek i z velmi urozených rodin, jsem se rozhodl pro vaši dceru.“
„A pro kterou z nich?“ zeptal se pan Bonnet.
„Ovšemže tu nejstarší, přirozeně. Sledoval jsem ji velmi pečlivě a i když musím konstatovat nedostatky ve vzdělání, které se určitě dají pečlivým a trpělivým přístupem odstranit,“ jal se rychle ujistit pana Bonneta, který se navzdory svému dobrému vychování začínal mračit, „a o dům a služebnictvo se stará znamenitě. Též jsem pozoroval její péči o vás i o mladšího bratra, což mě naplňuje jistotou o stejné péči, kterou bude věnovat svému manželovi a dětem.“
Pan Mollins se spokojeně zavrtěl v křesle, šťasten, že se mu tak úžasně daří. Že by se setkal s nesouhlasem, ať už u otce nebo u samotné dcery, mu ani nepřišlo na mysl.
„No, musím říci, bratranče, že je to opravdu překvapivá zpráva,“ začal pomalu pan Bonnet, který mezitím stačil zase nabýt klidu, „jen nerozumím, čím si moje dcera zasloužila tu čest. Jestliže si můžete vybírat z urozených dívek, proč si nevyberete jednu z nich? Na příklad hraběnka de Riburn jich má šest a co jsem slyšel, jsou všechny velice vzdělané, vychované a krásné.“
Pan Mollins se znovu zavrtěl v křesle.
„Ovšem, to já vím a sama hraběnka mi dala najevo, že bych jí byl vítaným zetěm,“ hlas pana Mollinse překypoval sebevědomím, „jen...,“ zaváhal, „jen jsou zvyklé na Londýn. A já se vám přiznám bez mučení, bratranče, že já Londýn nesnáším. Ten hluk, ten zápach! Ty davy!“
Hlas pana Mollinse nabíral na dramatičnosti.
„Ty strkanice před divadly, žebrota a lůza v ulicích! Vždyť vy sám jste jednou řekl, že v Londýně byste také nedokázal žít.“
Pan Bonnet si tenkrát ponechal pro sebe, že to řekl z důvodů spíše finančních, než jiných.
„Takže jsem se rozhodl, že si vyberu ženu zvyklou na tichý, klidný venkov.“
„Nu ale i těch je mnoho. A jistě byste našel nějakou vhodnou blíže k svému domovu.“
„Ano, to jistě. Několik jich mám ve svém okolí. Ale náš pastor velice často říká, že máme ulehčovat břímě svým příbuzným. Znám zhruba vaši finanční situaci a protože pravděpodobnost, že byste si mohli dovolit sezónu v Londýně je velice nízká, nemají vaše dcery šanci najít bohatého ženicha.“
Pan Bonnet nikdy nedokázal pochopit, proč už svému bratranci dávno nezakázal vstup na svoje pozemky. Ten člověk byl tak neurvalý a hrubý, až to bylo k nevíře. Jenže než se zmohl k nějaké námitce, pan Mollins pokračoval:
„Rozhodl jsem se tedy vzít si slečnu Bonnetovou. Věřte mi, bratranče, věno nepotřebuje, naopak, jsem ochoten finančně vám vypomoci. Zásnuby můžeme slavit již tuto neděli a svatba by mohla být za čtyři měsíce. Osmnáctého srpna. To je neděle a jak se říká, neděle je šťastný den.“
Pan Bonnet by se rád domníval, že se přeslechl, leč další slova pana Mollinse ho utvrdila v tom, že nikoliv.
„Ano, drahý bratranče. Chápu, že nemáte slov. Já, který si mohu vybírat z dívek i z velmi urozených rodin, jsem se rozhodl pro vaši dceru.“
„A pro kterou z nich?“ zeptal se pan Bonnet.
„Ovšemže tu nejstarší, přirozeně. Sledoval jsem ji velmi pečlivě a i když musím konstatovat nedostatky ve vzdělání, které se určitě dají pečlivým a trpělivým přístupem odstranit,“ jal se rychle ujistit pana Bonneta, který se navzdory svému dobrému vychování začínal mračit, „a o dům a služebnictvo se stará znamenitě. Též jsem pozoroval její péči o vás i o mladšího bratra, což mě naplňuje jistotou o stejné péči, kterou bude věnovat svému manželovi a dětem.“
Pan Mollins se spokojeně zavrtěl v křesle, šťasten, že se mu tak úžasně daří. Že by se setkal s nesouhlasem, ať už u otce nebo u samotné dcery, mu ani nepřišlo na mysl.
„No, musím říci, bratranče, že je to opravdu překvapivá zpráva,“ začal pomalu pan Bonnet, který mezitím stačil zase nabýt klidu, „jen nerozumím, čím si moje dcera zasloužila tu čest. Jestliže si můžete vybírat z urozených dívek, proč si nevyberete jednu z nich? Na příklad hraběnka de Riburn jich má šest a co jsem slyšel, jsou všechny velice vzdělané, vychované a krásné.“
Pan Mollins se znovu zavrtěl v křesle.
„Ovšem, to já vím a sama hraběnka mi dala najevo, že bych jí byl vítaným zetěm,“ hlas pana Mollinse překypoval sebevědomím, „jen...,“ zaváhal, „jen jsou zvyklé na Londýn. A já se vám přiznám bez mučení, bratranče, že já Londýn nesnáším. Ten hluk, ten zápach! Ty davy!“
Hlas pana Mollinse nabíral na dramatičnosti.
„Ty strkanice před divadly, žebrota a lůza v ulicích! Vždyť vy sám jste jednou řekl, že v Londýně byste také nedokázal žít.“
Pan Bonnet si tenkrát ponechal pro sebe, že to řekl z důvodů spíše finančních, než jiných.
„Takže jsem se rozhodl, že si vyberu ženu zvyklou na tichý, klidný venkov.“
„Nu ale i těch je mnoho. A jistě byste našel nějakou vhodnou blíže k svému domovu.“
„Ano, to jistě. Několik jich mám ve svém okolí. Ale náš pastor velice často říká, že máme ulehčovat břímě svým příbuzným. Znám zhruba vaši finanční situaci a protože pravděpodobnost, že byste si mohli dovolit sezónu v Londýně je velice nízká, nemají vaše dcery šanci najít bohatého ženicha.“
Pan Bonnet nikdy nedokázal pochopit, proč už svému bratranci dávno nezakázal vstup na svoje pozemky. Ten člověk byl tak neurvalý a hrubý, až to bylo k nevíře. Jenže než se zmohl k nějaké námitce, pan Mollins pokračoval:
„Rozhodl jsem se tedy vzít si slečnu Bonnetovou. Věřte mi, bratranče, věno nepotřebuje, naopak, jsem ochoten finančně vám vypomoci. Zásnuby můžeme slavit již tuto neděli a svatba by mohla být za čtyři měsíce. Osmnáctého srpna. To je neděle a jak se říká, neděle je šťastný den.“