Panství Ravenlock 5.
Následující doba bratrancovy návštěvy uběhla v podobných nešťastných událostech. Proti panu Mollinsovi jakoby se opravdu vzbouřil celý dům a přilehlé okolí. Koberce mu záhadně podtrhávaly nohy, zábradlí nečekaně uhýbalo pod jeho nejistýma rukama a židle, na které chtěl usednout, najednou stály o nějaký metr dál. Venku pak na něj z křoví útočila divá zvěř, hlavně veverky a vrabci. Lavičky, stlučené z bytelných dubových prken, se stávaly zpuchřelými a rozpadajícími se perníkovými stavbami, když na ně usedal. Jenže ani to ho nějak nenutilo opustil dům. Proč vlastně přijel, zjistil pan Bonnet asi po čtrnácti dnech bratrancovy návštěvy.
Zrovna pršelo, jen se lilo, paní Bonnetová byla v kuchyni a domlouvala s kuchařkou jídelníček na další týden, všechny dcery byly na půdě a zkoumaly, jestli střecha zase neprosakuje a pan Bonnet seděl v knihovně a probíral se účty.
Ozvalo se zaklepání na dveře a po páně Bonnetově zvolání se dovnitř vecpal pan Mollins.
„Pane bratranče,“ zvedl se od stolu pan Bonnet a ukázal na dvě křesla u krbu, „čemu vděčím za to, že jste vynechal svůj poobědový spánek a navštívil mě?“
Pan Mollins do jednoho křesla se zafuněním usedl, pan Bonnet usedl do druhého a tázavě se zadíval na hosta.
„Bratranče,“ začal pan Mollins, „jak víte, mám značný majetek a velmi dobré známosti ve vysokých kruzích.“
„Ano, vím. Již několikrát jste nám to říkal.“
„Hraběnka de Riburn, má dobrá přítelkyně,“ pan Bonnet v tom okamžiku zvedl oči v sloup, protože tu dámu znal také velice dobře, „mi již mnohokrát radila, abych zabránil ztrátě svého majetku a postavení.“
„A toho míníte docílit jak?“
„Ožením se, drahý bratranče. Ožením.“
„To je ovšem chvályhodné, bratranče,“ řekl pan Bonnet a v duchu politoval tu potencionální nevěstu.
„Že ano? Jsem si vědom, že jsem velice laskavý a pozoruhodný člověk,“ pan Mollins si srovnal krajky na rukávu, „a moje manželka bude mít všechno pohodlí a přepych.“
„To jistě, ale vlastně ani nechápu, proč mi to říkáte, bratranče. Pokud chcete znát můj názor na manželství, nemůžu jinak, než vám ho vřele doporučit.“
„Proč vám to říkám? Protože jsem si usmyslil vzít si vaši dceru.“
Zrovna pršelo, jen se lilo, paní Bonnetová byla v kuchyni a domlouvala s kuchařkou jídelníček na další týden, všechny dcery byly na půdě a zkoumaly, jestli střecha zase neprosakuje a pan Bonnet seděl v knihovně a probíral se účty.
Ozvalo se zaklepání na dveře a po páně Bonnetově zvolání se dovnitř vecpal pan Mollins.
„Pane bratranče,“ zvedl se od stolu pan Bonnet a ukázal na dvě křesla u krbu, „čemu vděčím za to, že jste vynechal svůj poobědový spánek a navštívil mě?“
Pan Mollins do jednoho křesla se zafuněním usedl, pan Bonnet usedl do druhého a tázavě se zadíval na hosta.
„Bratranče,“ začal pan Mollins, „jak víte, mám značný majetek a velmi dobré známosti ve vysokých kruzích.“
„Ano, vím. Již několikrát jste nám to říkal.“
„Hraběnka de Riburn, má dobrá přítelkyně,“ pan Bonnet v tom okamžiku zvedl oči v sloup, protože tu dámu znal také velice dobře, „mi již mnohokrát radila, abych zabránil ztrátě svého majetku a postavení.“
„A toho míníte docílit jak?“
„Ožením se, drahý bratranče. Ožením.“
„To je ovšem chvályhodné, bratranče,“ řekl pan Bonnet a v duchu politoval tu potencionální nevěstu.
„Že ano? Jsem si vědom, že jsem velice laskavý a pozoruhodný člověk,“ pan Mollins si srovnal krajky na rukávu, „a moje manželka bude mít všechno pohodlí a přepych.“
„To jistě, ale vlastně ani nechápu, proč mi to říkáte, bratranče. Pokud chcete znát můj názor na manželství, nemůžu jinak, než vám ho vřele doporučit.“
„Proč vám to říkám? Protože jsem si usmyslil vzít si vaši dceru.“