Potomek králů - 8. Poslové špatných zpráv
8. Poslové špatných zpráv
Svítání bylo modré a zlaté a zpěv ptáků se nesl povětřím jako radostná hudba. První paprsky slunce nesměle nakoukly do ložnice, dotkly se lehkých závěsů a zablýskly se na poháru s vodou, který stál na Fingonově nočním stolku. Z pokrývek se malátně vysoukala bledá ruka a zašátrala po nábytku. Rozechvělé prsty se sevřely kolem číše. Findekáno zaklel. Ztěžka se posadil a pokusil se napít. Ústa měl vyprahlá tak, že mu jazyk chřestil o zuby. Trochu vody vyšplíchlo na bradu a studeně stékalo po krku na holou hruď. Tupá bolest bušila do lebky v prostoru za očima a vinula se tělem jako jed hadího uštknutí. Fingonovi se zamotala hlava a zvednul žaludek.
Kolik jsem toho vypil?
Několik prázdných lahví vrhalo své nazelenalé stíny na desku stolu, další se válely po zemi. Fingon se opřel o čelo postele a pokusil se vstát. Dlažba zastudila do bosých nohou. Uvědomil si, že je nahý. Rozhlédl se po podlaze. Jeho svršky tvořily stezku vedoucí od pohovky k posteli. Znovu mu unikla nadávka.
Sluneční kotouč se vyhoupl nad východní hradby a zalil místnost světlem. Nazlátlý kov dračí přilby odrazil pár prasátek, která se Fingonovi bolestivě zapíchla do očí. Byla to odporná věc, těžká, neforemná a zbytečně velká. Trpasličí helma. Když mu ji Maitimo dával, musel se mu chtít za něco pomstít. Přesto si ji vystavil na čestném místě a choval ji v úctě jako velký poklad. Teď by ji ale ze všeho nejradši použil jako kbelík. Pocit na zvracení byl čím dál tím neodbytnější. Polknul nahořklé šťávy, co se mu vedraly do krku, zvednul se z postele a udělal pár vratkých kroků. Nakopl přitom jednu z lahví, která se s výsměšným cinkáním odkutálela ke stěně.
Na stole ležel dopis. Doposud se Fingonovi dařilo na něj nemyslet, a možná proto se teď jeho přítomnost jevila tolik intenzivní. Byl politý vínem a roztržený na několik kusů, a přece byla jeho slova stále odporně jasná. Úhledné, vzletně vykroužené tengwy patřily Maglorovi. Maitimo si nedal ani tu práci, aby mu napsal sám. Fingon miloval ta rozmazaná kostrbatá písmenka, která Maedhros s vypětím všech sil a s jazykem vyplazeným v koutku úst psával levou rukou. Už mu nestojí ani za to?
Drahý bratranče,
Jdi mi k šípku s bratranci, Maitimo! Říkáš mi snad bratranče, když mám dlaň mezi tvými stehny? Když tě mám plná ústa? Když…
situace v marce si žádá mou přítomnost. Opevnění v Aglonu slábne, bratři potřebují posily.
Je vás sedm. Sedm! O jednoho méně, to by se toho stalo!
Obávám se, že budu muset odmítnout tvé pozvání do Eithel Sirionu.
Výmluvy. Pitomé výmluvy!
Myslím, že se nebudeme moci setkat dříve než příští rok na jaře. Tedy pokud věci půjdou dobře. Neodvažuji se hádat, kolik času zabere, než se vše vyřeší. Moc mě to mrzí.
Mrzí?! Tebe to mrzí?! Lži si někomu jinému!
Vyřiď, prosím, mé upřímné pozdravy Velekráli.
Vysmíváš se mi, nebo co?!
Líbám tě.
„Nenávidím tě!“
Výkřik naplněný úzkostí pak visel mezi stěnami nepřirozeně dlouho. Toho večera, poté co poslal pryč posly, Fingon otevřel víno. Když dopil lahev, sáhl pro další. Prostě pil. Potřeboval to. Cítil, že vše, na čem doposud záleželo, se z pro něj nepochopitelných důvodů nenávratně hroutí. Starý svět zmizel a zjevil se nový. Nový svět, v němž je Maitimo cizí. Co se to stalo? Hledáš-li vinu, začni u sebe, říkal vždy Nolofinwë. Byla to vážně jeho vina? Čí to byla vina? Nevěděl. A hledat pravdu ve víně bylo nakonec tak snadné.
Bylo mu zle. Otevřel okno a pomalu dýchal chladný ranní vzduch. Rozcuchané vlasy jej lechtaly na zádech a ramenou. Toužil po doteku. Umřel by pro to, aby ho teď někdo pohladil. Zkřížil ruce, objal svou vlastní hruď a prsty zaryl do svalnatých nadloktí. Chvíli tak stál. Pak došel k vitríně s tou odpornou přilbou, vzal ji do rukou a pevně ji přitiskl k srdci. Kov studil, ostré výčnělky zraňovaly kůži, ale Fingon toho nedbal. V tu chvíli jej samota zahalila svým šedým pláštěm a on se rozplakal. Netušil, jak to trvá dlouho.
Ozvalo se zaklepání. Nenwen, blesklo mu hlavou. Jeho služebná byla věrná, spolehlivá a přesná.
„Moment!“ řekl a doufal, že ho dívka přes dveře slyšela. Hlas ho zradil.
Rychle si otřel tvář, vrátil přilbici na místo a natáhl se pro prostěradlo, aby si jej uvázal okolo boků. Dívka nakoukla dovnitř ve chvíli, kdy dotahoval uzel.
„Bez urážky, výsosti, ale vypadáte příšerně,“ řekla místo pozdravu a rozhlédla se po místnosti.
„Řekl bych, že vypadám lépe, než se cítím,“ zamručel a posadil se zpátky na postel.
„Tak to vám musí být opravdu zle.“
Teplo z přikrývek ještě docela nevyprchalo a jemu blesklo hlavou, že by se možná měl pokusit znovu usnout.
„Nemám přijít později?“ zeptala se dívka, nevzrušeně sbírajíc z podlahy Fingonovy šaty.
„Já nevím,“ odpověděl upřímně a hlava mu klesla do dlaní.
Byl rád, že mu vlasy zakrývají tvář a Nenwen nemůže vidět jeho zoufalý výraz. Pocítil stud. Dívka se na okamžik zarazila a zkoumala dopis ležící na stole. Byla to jen chvilička, ale Fingon si toho nemohl nevšimnout. Měl ho raději spálit.
„Stalo se něco?“ optala se opatrně.
„Co myslíš?“ řekl, narovnal se a kopl do další lahve.
Nenwen stála uprostřed komnaty, v náruči svírala kopu špinavého šatstva, pravý bok byl trošku výše než levý a lem sukně se zhoupl, jak přenesla váhu. Zamyšleně sledovala slova na zničeném papíře.
„Mně nepřísluší, abych se pletla do těchhle věcí, ale…“
„Ale?“ Otočil hlavu, zastrčil si vlasy za ucho a se zájmem se na ni podíval.
„Neměl byste takhle pít, princi Findekáno.“
Fingon si zničeně odfrkl a padl naznak do chladnoucích peřin.
„Já jsem k vám vždycky chovala úctu. Moji malí bratři si hrají na to, jak bojují v Dagor Aglareb a hádají se o to, kdo z nich bude udatný Fingon. To jim mám vážně říct, že tu brečíte a opíjíte se kvůli tomu, že vám nepřijede mile.. ehm, bratranec?“
„Řekni jim, co chceš,“ zamručel a přetáhl si přes obličej polštář.
„Jste hrdina, ksakru!“ vykřikla a vztekle mrštila prádlem. „Já se na tohle odmítám dívat. Koukejte vstát, umýt se a začít se chovat jako mužskej!“
Slova dozněla a bylo ticho. Nenwen se rychle chytla za pusu. Byla prudká a často rychleji mluvila, než myslela.
„Ne tak nahlas. Bolí mě hlava,“ ozvalo se zpod polštáře. V princově hlase bylo znát pobavení. Dívce se ulevilo.
„Dobře vám tak,“ zasmála se.
„Můžu dostat vejce se slaninou a mošt?“
„Když mi slíbíte, že přestanete fňukat.“
Findekáno se překulil na bok, opřel se o předloktí a pohlédl služebné do očí. Byla hezká a čímsi mu teď připomněla tu dívku s hříbětem. Založila si ruce v bok a netrpělivě podupávala nohou.
„Slibuji,“ pronesl slavnostně a krátce se zamyslel. „Nenwen?“
„Ano?“
„Tví bratři. Mají už koně?“
„Nemají, kde by je vzali. Jsou to ještě chlapci,“ odvětila bez rozmyslu.
„Tak ať si vyberou nějaké ročky z královských stájí.“
Upustila košili, kterou právě sebrala a zůstala na něj nevěřícně hledět. Byl téměř nahý, rozcuchaný, celý zmuchlaný a bledý. Pod očima měl tmavé kruhy a nedalo se říci, že by zrovna voněl. A přesto v tom zoufalém zjevu náhle opět zahlédla krásu a vznešenost. Její princ byl zpět.
„To nemůžeme přijmout,“ hlesla.
„A vyřiď jim, že je to dar od udatného Fingona pro udatné noldorské vojáky,“ zasmál se hořce a potichu si říhnul.
„Neboť byl spasen před zhoubnou kocovinou jejich udatnou sestrou, chápu,“ dodala se smíchem a odešla mu zjednat snídani.
Svítání bylo modré a zlaté a zpěv ptáků se nesl povětřím jako radostná hudba. První paprsky slunce nesměle nakoukly do ložnice, dotkly se lehkých závěsů a zablýskly se na poháru s vodou, který stál na Fingonově nočním stolku. Z pokrývek se malátně vysoukala bledá ruka a zašátrala po nábytku. Rozechvělé prsty se sevřely kolem číše. Findekáno zaklel. Ztěžka se posadil a pokusil se napít. Ústa měl vyprahlá tak, že mu jazyk chřestil o zuby. Trochu vody vyšplíchlo na bradu a studeně stékalo po krku na holou hruď. Tupá bolest bušila do lebky v prostoru za očima a vinula se tělem jako jed hadího uštknutí. Fingonovi se zamotala hlava a zvednul žaludek.
Kolik jsem toho vypil?
Několik prázdných lahví vrhalo své nazelenalé stíny na desku stolu, další se válely po zemi. Fingon se opřel o čelo postele a pokusil se vstát. Dlažba zastudila do bosých nohou. Uvědomil si, že je nahý. Rozhlédl se po podlaze. Jeho svršky tvořily stezku vedoucí od pohovky k posteli. Znovu mu unikla nadávka.
Sluneční kotouč se vyhoupl nad východní hradby a zalil místnost světlem. Nazlátlý kov dračí přilby odrazil pár prasátek, která se Fingonovi bolestivě zapíchla do očí. Byla to odporná věc, těžká, neforemná a zbytečně velká. Trpasličí helma. Když mu ji Maitimo dával, musel se mu chtít za něco pomstít. Přesto si ji vystavil na čestném místě a choval ji v úctě jako velký poklad. Teď by ji ale ze všeho nejradši použil jako kbelík. Pocit na zvracení byl čím dál tím neodbytnější. Polknul nahořklé šťávy, co se mu vedraly do krku, zvednul se z postele a udělal pár vratkých kroků. Nakopl přitom jednu z lahví, která se s výsměšným cinkáním odkutálela ke stěně.
Na stole ležel dopis. Doposud se Fingonovi dařilo na něj nemyslet, a možná proto se teď jeho přítomnost jevila tolik intenzivní. Byl politý vínem a roztržený na několik kusů, a přece byla jeho slova stále odporně jasná. Úhledné, vzletně vykroužené tengwy patřily Maglorovi. Maitimo si nedal ani tu práci, aby mu napsal sám. Fingon miloval ta rozmazaná kostrbatá písmenka, která Maedhros s vypětím všech sil a s jazykem vyplazeným v koutku úst psával levou rukou. Už mu nestojí ani za to?
Drahý bratranče,
Jdi mi k šípku s bratranci, Maitimo! Říkáš mi snad bratranče, když mám dlaň mezi tvými stehny? Když tě mám plná ústa? Když…
situace v marce si žádá mou přítomnost. Opevnění v Aglonu slábne, bratři potřebují posily.
Je vás sedm. Sedm! O jednoho méně, to by se toho stalo!
Obávám se, že budu muset odmítnout tvé pozvání do Eithel Sirionu.
Výmluvy. Pitomé výmluvy!
Myslím, že se nebudeme moci setkat dříve než příští rok na jaře. Tedy pokud věci půjdou dobře. Neodvažuji se hádat, kolik času zabere, než se vše vyřeší. Moc mě to mrzí.
Mrzí?! Tebe to mrzí?! Lži si někomu jinému!
Vyřiď, prosím, mé upřímné pozdravy Velekráli.
Vysmíváš se mi, nebo co?!
Líbám tě.
„Nenávidím tě!“
Výkřik naplněný úzkostí pak visel mezi stěnami nepřirozeně dlouho. Toho večera, poté co poslal pryč posly, Fingon otevřel víno. Když dopil lahev, sáhl pro další. Prostě pil. Potřeboval to. Cítil, že vše, na čem doposud záleželo, se z pro něj nepochopitelných důvodů nenávratně hroutí. Starý svět zmizel a zjevil se nový. Nový svět, v němž je Maitimo cizí. Co se to stalo? Hledáš-li vinu, začni u sebe, říkal vždy Nolofinwë. Byla to vážně jeho vina? Čí to byla vina? Nevěděl. A hledat pravdu ve víně bylo nakonec tak snadné.
Bylo mu zle. Otevřel okno a pomalu dýchal chladný ranní vzduch. Rozcuchané vlasy jej lechtaly na zádech a ramenou. Toužil po doteku. Umřel by pro to, aby ho teď někdo pohladil. Zkřížil ruce, objal svou vlastní hruď a prsty zaryl do svalnatých nadloktí. Chvíli tak stál. Pak došel k vitríně s tou odpornou přilbou, vzal ji do rukou a pevně ji přitiskl k srdci. Kov studil, ostré výčnělky zraňovaly kůži, ale Fingon toho nedbal. V tu chvíli jej samota zahalila svým šedým pláštěm a on se rozplakal. Netušil, jak to trvá dlouho.
Ozvalo se zaklepání. Nenwen, blesklo mu hlavou. Jeho služebná byla věrná, spolehlivá a přesná.
„Moment!“ řekl a doufal, že ho dívka přes dveře slyšela. Hlas ho zradil.
Rychle si otřel tvář, vrátil přilbici na místo a natáhl se pro prostěradlo, aby si jej uvázal okolo boků. Dívka nakoukla dovnitř ve chvíli, kdy dotahoval uzel.
„Bez urážky, výsosti, ale vypadáte příšerně,“ řekla místo pozdravu a rozhlédla se po místnosti.
„Řekl bych, že vypadám lépe, než se cítím,“ zamručel a posadil se zpátky na postel.
„Tak to vám musí být opravdu zle.“
Teplo z přikrývek ještě docela nevyprchalo a jemu blesklo hlavou, že by se možná měl pokusit znovu usnout.
„Nemám přijít později?“ zeptala se dívka, nevzrušeně sbírajíc z podlahy Fingonovy šaty.
„Já nevím,“ odpověděl upřímně a hlava mu klesla do dlaní.
Byl rád, že mu vlasy zakrývají tvář a Nenwen nemůže vidět jeho zoufalý výraz. Pocítil stud. Dívka se na okamžik zarazila a zkoumala dopis ležící na stole. Byla to jen chvilička, ale Fingon si toho nemohl nevšimnout. Měl ho raději spálit.
„Stalo se něco?“ optala se opatrně.
„Co myslíš?“ řekl, narovnal se a kopl do další lahve.
Nenwen stála uprostřed komnaty, v náruči svírala kopu špinavého šatstva, pravý bok byl trošku výše než levý a lem sukně se zhoupl, jak přenesla váhu. Zamyšleně sledovala slova na zničeném papíře.
„Mně nepřísluší, abych se pletla do těchhle věcí, ale…“
„Ale?“ Otočil hlavu, zastrčil si vlasy za ucho a se zájmem se na ni podíval.
„Neměl byste takhle pít, princi Findekáno.“
Fingon si zničeně odfrkl a padl naznak do chladnoucích peřin.
„Já jsem k vám vždycky chovala úctu. Moji malí bratři si hrají na to, jak bojují v Dagor Aglareb a hádají se o to, kdo z nich bude udatný Fingon. To jim mám vážně říct, že tu brečíte a opíjíte se kvůli tomu, že vám nepřijede mile.. ehm, bratranec?“
„Řekni jim, co chceš,“ zamručel a přetáhl si přes obličej polštář.
„Jste hrdina, ksakru!“ vykřikla a vztekle mrštila prádlem. „Já se na tohle odmítám dívat. Koukejte vstát, umýt se a začít se chovat jako mužskej!“
Slova dozněla a bylo ticho. Nenwen se rychle chytla za pusu. Byla prudká a často rychleji mluvila, než myslela.
„Ne tak nahlas. Bolí mě hlava,“ ozvalo se zpod polštáře. V princově hlase bylo znát pobavení. Dívce se ulevilo.
„Dobře vám tak,“ zasmála se.
„Můžu dostat vejce se slaninou a mošt?“
„Když mi slíbíte, že přestanete fňukat.“
Findekáno se překulil na bok, opřel se o předloktí a pohlédl služebné do očí. Byla hezká a čímsi mu teď připomněla tu dívku s hříbětem. Založila si ruce v bok a netrpělivě podupávala nohou.
„Slibuji,“ pronesl slavnostně a krátce se zamyslel. „Nenwen?“
„Ano?“
„Tví bratři. Mají už koně?“
„Nemají, kde by je vzali. Jsou to ještě chlapci,“ odvětila bez rozmyslu.
„Tak ať si vyberou nějaké ročky z královských stájí.“
Upustila košili, kterou právě sebrala a zůstala na něj nevěřícně hledět. Byl téměř nahý, rozcuchaný, celý zmuchlaný a bledý. Pod očima měl tmavé kruhy a nedalo se říci, že by zrovna voněl. A přesto v tom zoufalém zjevu náhle opět zahlédla krásu a vznešenost. Její princ byl zpět.
„To nemůžeme přijmout,“ hlesla.
„A vyřiď jim, že je to dar od udatného Fingona pro udatné noldorské vojáky,“ zasmál se hořce a potichu si říhnul.
„Neboť byl spasen před zhoubnou kocovinou jejich udatnou sestrou, chápu,“ dodala se smíchem a odešla mu zjednat snídani.