Potomek králů - 7. Klid před bouří
7. Klid před bouří
Věže Barad Eithel hořely v letním slunci jako bílé voskovice. Praporce vlály v mírném větru směrem k jihu a již z dálky vítaly jezdce, kteří se vraceli domů. Findekáno a jeho muži provedli koně západní branou jako již mnohokrát, a dnes měl Fingon zvláštní pocit čehosi nového. Jako by se tu za těch pár měsíců, co pobýval v Dor-Lómin, něco změnilo. Vzduch voněl jinak.
Předal Telemnara štolbům, sundal si přilbici a vložil si ji pod paži. Poklepal na chladný kov prsty. Ten pohyb byl natolik známý, že jej provedl zcela bez přemýšlení. Frustrovaně vzdychl a protáhl si ztuhlý krk. Na patře a na jazyku cítil nasládlý prach. Bylo dusno a sucho. Vzduch nad hradbami se vlnil a v povětří vězela předzvěst bouřky.
V koutku oka zaznamenal pohyb a ohlédl se za ním. Fingolfin vycházel z paláce. Doprovázelo ho několik vojáků v královsky modrých pláštích. Štíty a přilbice zdobily barevné kameny, takže když se muži rozmístili po stupních schodiště, bylo to, jako kdyby se otevřel vějíř z pavích per.
Fingon vyrazil otci vstříc. Prve tajně doufal, že si po příjezdu stihne dopřát lázeň a pohár vína, aby spláchl prach z cesty, ale Velekrál byl rychlejší. Když dospěl pod schody, obřadně se uklonil.
„Mára omentië, Nolofinwë Noldóran!“ pozdravil.
„Sindarsky, prosím,“ řekl Fingolfin.
Findekáno se zarazil. Na otcově dvoře se vždy hovořilo quenyou. Vzhlédl a pohledem se střetl s královýma očima. Nolofinwëho jindy chladné zraky nyní hořely vlídně. Byly to oči otce, které si pamatoval z dětství. Fingon nedovedl zakrýt údiv.
Fingolfin se usmál a promluvil v sindarin: „Dovol mi, můj synu, abych ti představil svého hosta.“
Teprve nyní si Findekáno všiml mladíka, který postával po králově levici. Zamračil se na něj. Bylo to nepohledné pískle s pískově žlutými vlasy a poďobanou tváří. Pod nosem mu rašily první vousy, ruce i nohy měl dlouhé a klouby na nich byly jaksi příliš velké. Nedovedl stát v klidu, neustále se ošíval a jeho velké modré oči těkaly z místa na místo, jako by hoch netušil, na co se má zrovna dívat. Oblékli ho do elfských šatů, ale přesto bylo jasné, že je to lidské dítě.
„Toto je Hador, syn Hatholův z rodu Marachova,“ pronesl Nolofinwë a postrčil výrostka zpoza svých zad.
Maracha Fingon znával. On a jeho lid sloužili jeho otci věrně. Přemýšlel, kolik let mohlo uplynout od Marachovy smrti, ale stále se nemohl dopočítat. Lidské životy byly podivně krátké. Shořely rychle jako věchet slámy.
Mladík se neohrabaně uklonil. Fingon se zakousl do rtu, aby se nesmál, a mírně sklonil hlavu v pozdravu.
„Můj syn a dědic Fingon, pán Dor-Lóminu,“ dodal Velekrál, aby bylo etiketě učiněno zadost.
Findekáno si teď připadal jako všeho na světě, jenom ne jako královský dědic. Vlasy měl plné prachu, boty i šaty pokrývala špína, měl žízeň a hlad a rozhodně by snesl vanu. Přesto měl pocit, že na něj to lidské mládě zírá s neskrývaným obdivem.
„Udatný Fingon,“ uklouzlo Hadorovi tiše, ale elfský sluch byl lepší než lidský.
Udatný Fingon, zopakoval Findekáno v duchu. Dost často míval pocit, že ta největší odvaha pramení ze zoufalství. Že ty věci uděláte proto, že už vám prostě nic jiného nezbývá. Nikdy si nijak zvlášť udatný nepřipadal.
Trhl sebou nabyv pocitu, že přemýšlí už nepatřičně dlouho, a rychle ze sebe vypravil: „Omluvte mě, otče, Hadore, mám za sebou dlouhou cestu a rád bych se trochu osvěžil, než se setkáme u večeře.“
Sindarština mu nešla přes pusu. Byl to zbrklý jazyk plný hrdelních zvuků, který zněl jeho uším nelibě. Dovedl v ní mluvit, ale neměl ji rád. Když ji používal, nabýval pocitu, jako by se zříkal sebe sama.
„Jistě. Budu se těšit na tvé vyprávění,“ dodal Nolofinwë. „Byl jsi dlouho pryč.“
Večeře probíhala v přátelském duchu. Hador měl dobré způsoby a dokázal vytušit, kdy mlčet a kdy se ptát, když Fingon vykládal otci o pobytu v Lóminórë. Zajímali ho koně. Fingon se musel často bránit smíchu, když chlapci přeskočil hlas, ale shledal, že je to nakonec milý a chytrý hoch a našel v něm zalíbení. Přesto však nechápal důvody, proč si jej otec přizval ke dvoru a nechává jej sedět na čestném místě.
Později toho večera přijal Findekáno Nolofinwëho pozvání a usedl s ním k partii šachu. Přestože seděli na terase, bylo dusno. Tmavomodré nebe protínaly blesky, ale po dešti nebylo zatím ani památky. Vzduch byl hustý, prosycený napětím nevyřčených otázek.
Fingolfin zvolil bílé a rutinně posunul pěšce. Fingon učinil podobný tah. Mlčel. Hlavou se míhalo mnoho obrazů, vířilo mnoho slov. Táhnul koněm. Maitimo na mohutném hnědákovi letí vysokou travou, směje se a rudé vlasy vlají jako oheň. Udělal chybu. Přišel o pěšce a otcova bílá věž se nebezpečně hnula ke středu šachovnice. Bílá věž. Lampa hořící na Mindoně. Dětství. Jako chlapec na ni hledíval z okna, když usínal. Uchopil střelce a chvíli jej otáčel v prstech.
„Hraješ?“ zeptal se klidným hlasem Fingolfin a tázavě naklonil hlavu.
„Ovšem,“ odvětil Fingon a bez velkého přemýšlení táhnul.
Otcova bílá dáma ladně proplula šachovnicí. Írissë. Jak se asi má Írissë? Fingon se zahleděl k obzoru.
„Jsi nepozorný,“ řekl Velekrál a sebral protihráči koně.
„Omlouvám se. Asi to necháme na jindy.“
Nolofinwë přikývl. Mocně se zablesklo. Ostré světlo na okamžik ozářilo Fingonovu tvář. Byla strhaná a bledá.
„Co tě trápí?“ zeptal se Fingolfin, natáhl se přes stolek a opatrně, jaksi váhavě sevřel Fingonovu ruku.
Široký rukáv jeho kabátce smetl některé figurky z jejich pozic. Černá věž a několik pěšců popadalo na zem. Věž se kutálela k zábradlí a Fingon ji úpěnlivě sledoval. Fingolfin netušil, zda má jeho syn obavu o osud sošky či se mu bojí pohlédnout do očí. Děsil se toho druhého.
„Jaký vztah máš k tomu chlapci?“ odvětil Fingon otázkou. Nechtěl s otcem mluvit o tom, co se mu zrovna honí hlavou, protože sám svým pocitům dost dobře nerozuměl.
„K Hadorovi?“
„Ano, k Hadorovi.“
„Miluji jej jako svého syna.“
Černá věž přepadla dolů. Fingon na chvíli ustrnul. Pak vytrhl ruku z otcovy dlaně a prudce vstal. Stolek s šachy se převrhl.
„Už ti nejsme dost dobří? Já a Turukáno?!“ vyštěkl a trhl cípem tuniky, aby z ní vysypal figurky. Černý král dopadl na dlažbu a praskl.
Fingolfin mlčel. Seděl docela klidně, tvář byla jako z kamene. Vlídné světlo se však z očí vytratilo, už zase v nich zablýskl led. Ticho trvalo nekonečně dlouho.
„Běž si lehnout, Findekáno. Jsi unavený,“ řekl pak chladně.
Fingon chtěl křičet. Chtěl tlouct pěstí okolo sebe, škrábat a kopat, chtěl vychrlit všecku svou křivdu, svůj vztek, žárlivost a nenávist. To vše v něm teď vřelo jako ve velkém kotli, rudá krev klokotala v plamenném víru a prudce bušila do spánků. Nech mě žít, Nolofinwë, nech mě dýchat! Nech mě být s tím, koho miluju a dej mi už konečně pokoj!
Mlčky pokýval hlavou. Znovu se blýsklo a spustil se déšť. Nastal čas odejít na lože. Když udělal několik kroků, kdovíproč otočil hlavu. Fingolfin dál seděl bez hnutí, velké bouřkové kapky dopadaly na jeho tvář a vypadalo to, jako kdyby plakal. Nebo možná plakal doopravdy.
Fingona zabolelo u srdce, ale nezastavil. Krátce ho napadla myšlenka, zda otci nekřivdí, zda všechny tyhle věci nejsou pouze v jeho vlastní hlavě, ale rychle ji zapudil. Původcem vší té zlé krve byl jednou a provždy Fingolfin.
Věže Barad Eithel hořely v letním slunci jako bílé voskovice. Praporce vlály v mírném větru směrem k jihu a již z dálky vítaly jezdce, kteří se vraceli domů. Findekáno a jeho muži provedli koně západní branou jako již mnohokrát, a dnes měl Fingon zvláštní pocit čehosi nového. Jako by se tu za těch pár měsíců, co pobýval v Dor-Lómin, něco změnilo. Vzduch voněl jinak.
Předal Telemnara štolbům, sundal si přilbici a vložil si ji pod paži. Poklepal na chladný kov prsty. Ten pohyb byl natolik známý, že jej provedl zcela bez přemýšlení. Frustrovaně vzdychl a protáhl si ztuhlý krk. Na patře a na jazyku cítil nasládlý prach. Bylo dusno a sucho. Vzduch nad hradbami se vlnil a v povětří vězela předzvěst bouřky.
V koutku oka zaznamenal pohyb a ohlédl se za ním. Fingolfin vycházel z paláce. Doprovázelo ho několik vojáků v královsky modrých pláštích. Štíty a přilbice zdobily barevné kameny, takže když se muži rozmístili po stupních schodiště, bylo to, jako kdyby se otevřel vějíř z pavích per.
Fingon vyrazil otci vstříc. Prve tajně doufal, že si po příjezdu stihne dopřát lázeň a pohár vína, aby spláchl prach z cesty, ale Velekrál byl rychlejší. Když dospěl pod schody, obřadně se uklonil.
„Mára omentië, Nolofinwë Noldóran!“ pozdravil.
„Sindarsky, prosím,“ řekl Fingolfin.
Findekáno se zarazil. Na otcově dvoře se vždy hovořilo quenyou. Vzhlédl a pohledem se střetl s královýma očima. Nolofinwëho jindy chladné zraky nyní hořely vlídně. Byly to oči otce, které si pamatoval z dětství. Fingon nedovedl zakrýt údiv.
Fingolfin se usmál a promluvil v sindarin: „Dovol mi, můj synu, abych ti představil svého hosta.“
Teprve nyní si Findekáno všiml mladíka, který postával po králově levici. Zamračil se na něj. Bylo to nepohledné pískle s pískově žlutými vlasy a poďobanou tváří. Pod nosem mu rašily první vousy, ruce i nohy měl dlouhé a klouby na nich byly jaksi příliš velké. Nedovedl stát v klidu, neustále se ošíval a jeho velké modré oči těkaly z místa na místo, jako by hoch netušil, na co se má zrovna dívat. Oblékli ho do elfských šatů, ale přesto bylo jasné, že je to lidské dítě.
„Toto je Hador, syn Hatholův z rodu Marachova,“ pronesl Nolofinwë a postrčil výrostka zpoza svých zad.
Maracha Fingon znával. On a jeho lid sloužili jeho otci věrně. Přemýšlel, kolik let mohlo uplynout od Marachovy smrti, ale stále se nemohl dopočítat. Lidské životy byly podivně krátké. Shořely rychle jako věchet slámy.
Mladík se neohrabaně uklonil. Fingon se zakousl do rtu, aby se nesmál, a mírně sklonil hlavu v pozdravu.
„Můj syn a dědic Fingon, pán Dor-Lóminu,“ dodal Velekrál, aby bylo etiketě učiněno zadost.
Findekáno si teď připadal jako všeho na světě, jenom ne jako královský dědic. Vlasy měl plné prachu, boty i šaty pokrývala špína, měl žízeň a hlad a rozhodně by snesl vanu. Přesto měl pocit, že na něj to lidské mládě zírá s neskrývaným obdivem.
„Udatný Fingon,“ uklouzlo Hadorovi tiše, ale elfský sluch byl lepší než lidský.
Udatný Fingon, zopakoval Findekáno v duchu. Dost často míval pocit, že ta největší odvaha pramení ze zoufalství. Že ty věci uděláte proto, že už vám prostě nic jiného nezbývá. Nikdy si nijak zvlášť udatný nepřipadal.
Trhl sebou nabyv pocitu, že přemýšlí už nepatřičně dlouho, a rychle ze sebe vypravil: „Omluvte mě, otče, Hadore, mám za sebou dlouhou cestu a rád bych se trochu osvěžil, než se setkáme u večeře.“
Sindarština mu nešla přes pusu. Byl to zbrklý jazyk plný hrdelních zvuků, který zněl jeho uším nelibě. Dovedl v ní mluvit, ale neměl ji rád. Když ji používal, nabýval pocitu, jako by se zříkal sebe sama.
„Jistě. Budu se těšit na tvé vyprávění,“ dodal Nolofinwë. „Byl jsi dlouho pryč.“
Večeře probíhala v přátelském duchu. Hador měl dobré způsoby a dokázal vytušit, kdy mlčet a kdy se ptát, když Fingon vykládal otci o pobytu v Lóminórë. Zajímali ho koně. Fingon se musel často bránit smíchu, když chlapci přeskočil hlas, ale shledal, že je to nakonec milý a chytrý hoch a našel v něm zalíbení. Přesto však nechápal důvody, proč si jej otec přizval ke dvoru a nechává jej sedět na čestném místě.
Později toho večera přijal Findekáno Nolofinwëho pozvání a usedl s ním k partii šachu. Přestože seděli na terase, bylo dusno. Tmavomodré nebe protínaly blesky, ale po dešti nebylo zatím ani památky. Vzduch byl hustý, prosycený napětím nevyřčených otázek.
Fingolfin zvolil bílé a rutinně posunul pěšce. Fingon učinil podobný tah. Mlčel. Hlavou se míhalo mnoho obrazů, vířilo mnoho slov. Táhnul koněm. Maitimo na mohutném hnědákovi letí vysokou travou, směje se a rudé vlasy vlají jako oheň. Udělal chybu. Přišel o pěšce a otcova bílá věž se nebezpečně hnula ke středu šachovnice. Bílá věž. Lampa hořící na Mindoně. Dětství. Jako chlapec na ni hledíval z okna, když usínal. Uchopil střelce a chvíli jej otáčel v prstech.
„Hraješ?“ zeptal se klidným hlasem Fingolfin a tázavě naklonil hlavu.
„Ovšem,“ odvětil Fingon a bez velkého přemýšlení táhnul.
Otcova bílá dáma ladně proplula šachovnicí. Írissë. Jak se asi má Írissë? Fingon se zahleděl k obzoru.
„Jsi nepozorný,“ řekl Velekrál a sebral protihráči koně.
„Omlouvám se. Asi to necháme na jindy.“
Nolofinwë přikývl. Mocně se zablesklo. Ostré světlo na okamžik ozářilo Fingonovu tvář. Byla strhaná a bledá.
„Co tě trápí?“ zeptal se Fingolfin, natáhl se přes stolek a opatrně, jaksi váhavě sevřel Fingonovu ruku.
Široký rukáv jeho kabátce smetl některé figurky z jejich pozic. Černá věž a několik pěšců popadalo na zem. Věž se kutálela k zábradlí a Fingon ji úpěnlivě sledoval. Fingolfin netušil, zda má jeho syn obavu o osud sošky či se mu bojí pohlédnout do očí. Děsil se toho druhého.
„Jaký vztah máš k tomu chlapci?“ odvětil Fingon otázkou. Nechtěl s otcem mluvit o tom, co se mu zrovna honí hlavou, protože sám svým pocitům dost dobře nerozuměl.
„K Hadorovi?“
„Ano, k Hadorovi.“
„Miluji jej jako svého syna.“
Černá věž přepadla dolů. Fingon na chvíli ustrnul. Pak vytrhl ruku z otcovy dlaně a prudce vstal. Stolek s šachy se převrhl.
„Už ti nejsme dost dobří? Já a Turukáno?!“ vyštěkl a trhl cípem tuniky, aby z ní vysypal figurky. Černý král dopadl na dlažbu a praskl.
Fingolfin mlčel. Seděl docela klidně, tvář byla jako z kamene. Vlídné světlo se však z očí vytratilo, už zase v nich zablýskl led. Ticho trvalo nekonečně dlouho.
„Běž si lehnout, Findekáno. Jsi unavený,“ řekl pak chladně.
Fingon chtěl křičet. Chtěl tlouct pěstí okolo sebe, škrábat a kopat, chtěl vychrlit všecku svou křivdu, svůj vztek, žárlivost a nenávist. To vše v něm teď vřelo jako ve velkém kotli, rudá krev klokotala v plamenném víru a prudce bušila do spánků. Nech mě žít, Nolofinwë, nech mě dýchat! Nech mě být s tím, koho miluju a dej mi už konečně pokoj!
Mlčky pokýval hlavou. Znovu se blýsklo a spustil se déšť. Nastal čas odejít na lože. Když udělal několik kroků, kdovíproč otočil hlavu. Fingolfin dál seděl bez hnutí, velké bouřkové kapky dopadaly na jeho tvář a vypadalo to, jako kdyby plakal. Nebo možná plakal doopravdy.
Fingona zabolelo u srdce, ale nezastavil. Krátce ho napadla myšlenka, zda otci nekřivdí, zda všechny tyhle věci nejsou pouze v jeho vlastní hlavě, ale rychle ji zapudil. Původcem vší té zlé krve byl jednou a provždy Fingolfin.