Moje FF - taky FF
Nechtěla jsem nic takového psát, ale dl_blanca může za to, že jsem změnila názor. Přestože moje Chotěboř byla kratší, než bych si přála, a neviděla jsem toho zdaleka dost, ale mám spoustu práce, do které se mi nechce, a potřebu sdělovat světu cokoliv, co mě napadne.
FF mi začalo v úterý v sedm ráno po téměř bezesné noci (do půlnoci jsem pracovala, a potom - balení je zlo!- spát jsem šla v 5.30, aby mě v 6.45 vzbudily děti...) jsme za zvuků nonstop pouštěných pohádek uklidili byt, jak se dalo, všechno zalili a nakrmili, naskládali do auta děti, jejich kufříčky a naše kufříčky, a už v půl desáté (fakt! Jindy býváme o dost pomalejší!) jsme vyrazili na Tour De Babička. Na každém stanovišti jsme vyložili část vzácného nákladu včetně příslušných zavazadel, a protože jsme se nechali babičkami zdržovat jen minimálně a odmítli veškeré pohoštění, jakož i zásoby na horší časy, už v půl jedenácté jsme mířili na Chotěboř. Jeli jsme tak rychle, že jsem si zapomněla vzít z rodného domku od kotle pohrabáč, kterým jsem hodlala doplnit outfit slečny Zuzany. To je fakt pech. Kamarád mi sehnal meč, abych zjistila, že obouručák cca 150 cm dlouhý mi je k ničemu, protože když si ho vezmu na záda do té správné výšky, špičku courám po zemi - o mnoha kilech hmotnosti nemluvě. A pohrabáč si zapomenu...
Poprvé za poslední čtyři roky jsme se s mým milým chotěm octli spolu jen my dva na delší dobu než 24 hodin, a byli jsme z toho mírně mimo. Oslavili jsme tu příležitost tak, že jsme se skoro neviděli, a dávali jsme si rande u oběda či večeře, protože každý měl přednášky jindy.
Ne, kecám, na Orientconu jsme se dvakrát sešli.
Ostatně, ORIENTCON. Obvykle jedu na FF kvůli něčemu jinému, abych pak většinu času strávila na přednáškách Orientconu. Byl dobrý jako vždy, jenom mě mrzelo, že některé přednášky jsou dost recyklované (tím myslím například žertovná videa - je to pořád legrace, ale už je to o dost míň legrace, když jsem to viděla loni; ale chápu, že co maj furt vymejšlet, když celou linii táhnou v pěti lidech). Projevila jsem se jako naprosto netypický hentai, protože jsem všechny yaoi komiksy četla až po třicítce, vdaná a s dítětem (zpravidla s tím dívenky přestanou, když si najdou kluka), ale co mám dělat, když jsem ještě v devětadvaceti netušila o existenci japonské anime a manga scény kromě několika zmínek jednoho kamaráda, kterého jsem pokládala za trochu víc potrhlého, a Cesty do fantazie? Všechno jsem to objevila až za dlouhých nocí u počítače na mateřské... No a moje tendence prostudovat si obor v celé šíři se projevila, i když v některých případech bych radši netušila. :-) To už je jedno. Viděla jsem přednášku o kimonech, o symbolice květin, o japonských městských legendách a o věštění, a určitě spoustu jiných, které mi v paměti tolik neutkvěly.
SPOLEČENSKÝ ŽIVOT. V čajovně jsou všichni. A pokud ne tam, dají se potkat, jak klábosí před hlavními budovami FF v drobných skupinkách, a nebo jeden přednáší a ostatní ho poslouchají, a to mívám v programu zakroužkováno barevnou pastelkou. Letos se mi pouze jediný večer stalo, že jsem nikoho známého nepotkala (a bylo to proto, že všichni odpadli a nabírali síly). Chyběla mi nicméně Salome, protože jsem neměla s kým skákat při šílených tanečních hrách. Ale miluju to a užívám si každou vteřinu toho posedávání/polehávání a tlachání s lidmi, kteří si mě někdy pouze matně pamatují z DMD, ovšem to mi nezabrání, abych se jim narvala ke stolu a účastnila se jejich debat. Protože jsem vždycky mívala tendenci se k někomu přilepit, abych měla společnost, a teď jsem už roky sociálně vyprahlá, doufám, že jsem se někomu nevnucovala příliš. Jestli jo, tak je to smutné, ale můžete si to počítat za dobrý skutek, a příště mě prostě odhánějte větší plácačkou. :-)
COSPLAY. Poprvé jsem se účastnila cosplayové přehlídky, pouze jako divák. Byla sice narychlo zorganizovaná, ale i tak se mi to moc líbilo a v hlavě se mi uhnízdilo několik nápadů, které stejně nebudu mít čas, odvahu nebo herecký talent zorganizovat.
PONÍCI... U nás doma poníkování vypuklo, když jsem dceři sehnala první česky dabovanou sérii (ne, nebudu čtyřletému dítěti tlumočit, co kdo říká, i když je kvalita nesovnatelná - stačí mi Totoro.) No a nakazila jsem se a zařadila poníky do rozvrhu. Naprosto dokonalá byla přednáška o Platónově Equestrii - tyhle úchylné paravědecké srovnávačky miluju. A samozřejmě poníkovská cosplay, protože to je čistá legrace a recese, na rozdíl od jiných fandomů, kde mívám tendenci hodnotit dokonalost repliky. Hudba na Ponypárty se mi nelíbila, proto jsem z ní brzo odešla, ale i díky té krátké účasti a sledování kostýmovaných jedinců jsem byla nahlodána a zvažuju poníkovskou cosplay na příští rok, protože poníci mě definitivně dostali. Všimla jsem si, že jim letos až na jeden drobný výskyt chyběla Rarity, a okamžitě jsem si představila ty šaty, které bych si na ni ušila... asi jsem blázen...
AUSTEN MOMENTS. (pokračování předchozího odstavce) ... a to nemluvím o spodních šatech, které mi ještě chybí, aby byl můj regency outfit dokonalý. (Ne asi, jsem cvok definitivně.) A protože mám z toho všeho šití spoustu nahledaných úžasných fotomateriálů a zdrojů, a už taky vím, jaké to je, oblékat si všechny ty historicky přesné vrstvy, napadlo mě, jestli by se užila na příští Chotěboři přednáška o austenovské módě a jak ovlivňovala běžný život svých nositelů, s praktickými ukázkami. :-) Bylo už něco takového? Já vím, že nejsem historik a asi bych potřebovala někoho, kdo mi to odborně posoudí, případně bude spolupřednášet, ale zase se o historii módy zajímám už od svých dvanácti let, tak bych snad úplně mimo nebyla.
A jako vrchol toho všeho, Taneční pana Darcyho! Akce, kvůli které jsme přeorganizovávali celý pobyt na FF, abychom ji málem prošvihli. Já vděčím Solastovi za to, že mi včas řekl, kde jsou programy, které jinde už nebyly, protože jinak bych celou tu taneční dvouhodinu proseděla znuděně klábosíc u kafe před kulturákem. A to si pište, že bych měla celý festival zkažený. Takže jsem bafla drahého za ruku, a kašleme na převlékání a přečesávání, jdeme tančit!
Jak už jsem napsala Blance: austenovské tance byly naprosto skvělé a zúčastním se jich, kdykoliv to bude v budoucnu možné. Řekla osoba, která postrádá zásadní pohybový talent a jakoukoliv pohybovou paměť, což jste poznali, když jsem se po půl hodině intenzivního nácviku, když už to všichni uměli, začala občas točit doleva místo doprava, a konala přehnané pohyby - to se mi tak stává (musela jsem v tu chvíli přemáhat smích, protože mě okamžitě napadlo "Other way, Mr. Collins!") Ale přesto jsem si to hrozně užila, jenom mi bylo líto těch zmatků s přesunem - určitě by bylo přišlo víc lidí.
Zuzčiny Austenovské zmršeniny mě významně obohatily. Myslela jsem si, že jsem už viděla fakt všechny verze, ale japonský balet a muzikál Jana Eyrová mi unikly! Muzikál už mám zařazený do rozvrhu filmů, které jednou nutně musím vidět. No, a pak už jsme museli domů. FFko mi také odbouralo autorský blok - v tomto případě bohužel, protože teď nutně potřebuju napsat několik věcí, ale nemám ani trochu kdy, a tak trpím a v bláhové naději nosím papíry a tužky s sebou k pískovišti (na pískovišti se psát nedá, ne se dvěma živými dětmi, které všude lezou.)
Jen mě mrzí, že si z Chotěboře vždycky musím vybrat jen pár dní, a vždycky přijdu o něco hrozně důležitého, co se stalo dvě hodiny před mým příjezdem nebo večer po odjezdu, jako například přednášky v rámci Comiconu nebo Birutina přednáška. Letos mi ale osud významně přál - vrátili jsme se v pátek, a v neděli se moje roztomilá holčička osypala neštovicemi. Což znamená, že je chytla ve školce, kde už řádily dva měsíce (inkubace 14 dní). Kdyby se projevily o málo dřív, nebylo by žádné FF. Takhle jsme to stihli, a nadto má ten ordeál půlka rodiny za sebou, hurá!
***Konec zcela nadbytečného prokrastinačního výlevu.***
FF mi začalo v úterý v sedm ráno po téměř bezesné noci (do půlnoci jsem pracovala, a potom - balení je zlo!- spát jsem šla v 5.30, aby mě v 6.45 vzbudily děti...) jsme za zvuků nonstop pouštěných pohádek uklidili byt, jak se dalo, všechno zalili a nakrmili, naskládali do auta děti, jejich kufříčky a naše kufříčky, a už v půl desáté (fakt! Jindy býváme o dost pomalejší!) jsme vyrazili na Tour De Babička. Na každém stanovišti jsme vyložili část vzácného nákladu včetně příslušných zavazadel, a protože jsme se nechali babičkami zdržovat jen minimálně a odmítli veškeré pohoštění, jakož i zásoby na horší časy, už v půl jedenácté jsme mířili na Chotěboř. Jeli jsme tak rychle, že jsem si zapomněla vzít z rodného domku od kotle pohrabáč, kterým jsem hodlala doplnit outfit slečny Zuzany. To je fakt pech. Kamarád mi sehnal meč, abych zjistila, že obouručák cca 150 cm dlouhý mi je k ničemu, protože když si ho vezmu na záda do té správné výšky, špičku courám po zemi - o mnoha kilech hmotnosti nemluvě. A pohrabáč si zapomenu...
Poprvé za poslední čtyři roky jsme se s mým milým chotěm octli spolu jen my dva na delší dobu než 24 hodin, a byli jsme z toho mírně mimo. Oslavili jsme tu příležitost tak, že jsme se skoro neviděli, a dávali jsme si rande u oběda či večeře, protože každý měl přednášky jindy.
Ne, kecám, na Orientconu jsme se dvakrát sešli.
Ostatně, ORIENTCON. Obvykle jedu na FF kvůli něčemu jinému, abych pak většinu času strávila na přednáškách Orientconu. Byl dobrý jako vždy, jenom mě mrzelo, že některé přednášky jsou dost recyklované (tím myslím například žertovná videa - je to pořád legrace, ale už je to o dost míň legrace, když jsem to viděla loni; ale chápu, že co maj furt vymejšlet, když celou linii táhnou v pěti lidech). Projevila jsem se jako naprosto netypický hentai, protože jsem všechny yaoi komiksy četla až po třicítce, vdaná a s dítětem (zpravidla s tím dívenky přestanou, když si najdou kluka), ale co mám dělat, když jsem ještě v devětadvaceti netušila o existenci japonské anime a manga scény kromě několika zmínek jednoho kamaráda, kterého jsem pokládala za trochu víc potrhlého, a Cesty do fantazie? Všechno jsem to objevila až za dlouhých nocí u počítače na mateřské... No a moje tendence prostudovat si obor v celé šíři se projevila, i když v některých případech bych radši netušila. :-) To už je jedno. Viděla jsem přednášku o kimonech, o symbolice květin, o japonských městských legendách a o věštění, a určitě spoustu jiných, které mi v paměti tolik neutkvěly.
SPOLEČENSKÝ ŽIVOT. V čajovně jsou všichni. A pokud ne tam, dají se potkat, jak klábosí před hlavními budovami FF v drobných skupinkách, a nebo jeden přednáší a ostatní ho poslouchají, a to mívám v programu zakroužkováno barevnou pastelkou. Letos se mi pouze jediný večer stalo, že jsem nikoho známého nepotkala (a bylo to proto, že všichni odpadli a nabírali síly). Chyběla mi nicméně Salome, protože jsem neměla s kým skákat při šílených tanečních hrách. Ale miluju to a užívám si každou vteřinu toho posedávání/polehávání a tlachání s lidmi, kteří si mě někdy pouze matně pamatují z DMD, ovšem to mi nezabrání, abych se jim narvala ke stolu a účastnila se jejich debat. Protože jsem vždycky mívala tendenci se k někomu přilepit, abych měla společnost, a teď jsem už roky sociálně vyprahlá, doufám, že jsem se někomu nevnucovala příliš. Jestli jo, tak je to smutné, ale můžete si to počítat za dobrý skutek, a příště mě prostě odhánějte větší plácačkou. :-)
COSPLAY. Poprvé jsem se účastnila cosplayové přehlídky, pouze jako divák. Byla sice narychlo zorganizovaná, ale i tak se mi to moc líbilo a v hlavě se mi uhnízdilo několik nápadů, které stejně nebudu mít čas, odvahu nebo herecký talent zorganizovat.
PONÍCI... U nás doma poníkování vypuklo, když jsem dceři sehnala první česky dabovanou sérii (ne, nebudu čtyřletému dítěti tlumočit, co kdo říká, i když je kvalita nesovnatelná - stačí mi Totoro.) No a nakazila jsem se a zařadila poníky do rozvrhu. Naprosto dokonalá byla přednáška o Platónově Equestrii - tyhle úchylné paravědecké srovnávačky miluju. A samozřejmě poníkovská cosplay, protože to je čistá legrace a recese, na rozdíl od jiných fandomů, kde mívám tendenci hodnotit dokonalost repliky. Hudba na Ponypárty se mi nelíbila, proto jsem z ní brzo odešla, ale i díky té krátké účasti a sledování kostýmovaných jedinců jsem byla nahlodána a zvažuju poníkovskou cosplay na příští rok, protože poníci mě definitivně dostali. Všimla jsem si, že jim letos až na jeden drobný výskyt chyběla Rarity, a okamžitě jsem si představila ty šaty, které bych si na ni ušila... asi jsem blázen...
AUSTEN MOMENTS. (pokračování předchozího odstavce) ... a to nemluvím o spodních šatech, které mi ještě chybí, aby byl můj regency outfit dokonalý. (Ne asi, jsem cvok definitivně.) A protože mám z toho všeho šití spoustu nahledaných úžasných fotomateriálů a zdrojů, a už taky vím, jaké to je, oblékat si všechny ty historicky přesné vrstvy, napadlo mě, jestli by se užila na příští Chotěboři přednáška o austenovské módě a jak ovlivňovala běžný život svých nositelů, s praktickými ukázkami. :-) Bylo už něco takového? Já vím, že nejsem historik a asi bych potřebovala někoho, kdo mi to odborně posoudí, případně bude spolupřednášet, ale zase se o historii módy zajímám už od svých dvanácti let, tak bych snad úplně mimo nebyla.
A jako vrchol toho všeho, Taneční pana Darcyho! Akce, kvůli které jsme přeorganizovávali celý pobyt na FF, abychom ji málem prošvihli. Já vděčím Solastovi za to, že mi včas řekl, kde jsou programy, které jinde už nebyly, protože jinak bych celou tu taneční dvouhodinu proseděla znuděně klábosíc u kafe před kulturákem. A to si pište, že bych měla celý festival zkažený. Takže jsem bafla drahého za ruku, a kašleme na převlékání a přečesávání, jdeme tančit!
Jak už jsem napsala Blance: austenovské tance byly naprosto skvělé a zúčastním se jich, kdykoliv to bude v budoucnu možné. Řekla osoba, která postrádá zásadní pohybový talent a jakoukoliv pohybovou paměť, což jste poznali, když jsem se po půl hodině intenzivního nácviku, když už to všichni uměli, začala občas točit doleva místo doprava, a konala přehnané pohyby - to se mi tak stává (musela jsem v tu chvíli přemáhat smích, protože mě okamžitě napadlo "Other way, Mr. Collins!") Ale přesto jsem si to hrozně užila, jenom mi bylo líto těch zmatků s přesunem - určitě by bylo přišlo víc lidí.
Zuzčiny Austenovské zmršeniny mě významně obohatily. Myslela jsem si, že jsem už viděla fakt všechny verze, ale japonský balet a muzikál Jana Eyrová mi unikly! Muzikál už mám zařazený do rozvrhu filmů, které jednou nutně musím vidět. No, a pak už jsme museli domů. FFko mi také odbouralo autorský blok - v tomto případě bohužel, protože teď nutně potřebuju napsat několik věcí, ale nemám ani trochu kdy, a tak trpím a v bláhové naději nosím papíry a tužky s sebou k pískovišti (na pískovišti se psát nedá, ne se dvěma živými dětmi, které všude lezou.)
Jen mě mrzí, že si z Chotěboře vždycky musím vybrat jen pár dní, a vždycky přijdu o něco hrozně důležitého, co se stalo dvě hodiny před mým příjezdem nebo večer po odjezdu, jako například přednášky v rámci Comiconu nebo Birutina přednáška. Letos mi ale osud významně přál - vrátili jsme se v pátek, a v neděli se moje roztomilá holčička osypala neštovicemi. Což znamená, že je chytla ve školce, kde už řádily dva měsíce (inkubace 14 dní). Kdyby se projevily o málo dřív, nebylo by žádné FF. Takhle jsme to stihli, a nadto má ten ordeál půlka rodiny za sebou, hurá!
***Konec zcela nadbytečného prokrastinačního výlevu.***