Drážďany - krásné i v pracovním stresu
Byla jsem v dnešní mrazivý den vyhnána do lesa na jahody do Drážďan na školení. Drážďany mám moc ráda, strávila jsem tam kdysi tři měsíce s Erasmem a dostanu se tam žalostně málo. Školení bylo po mém soudu zbytečné, i když kvalitativně slušné. Po školení jsem měla dvě hodiny času!
Zjistila jsem, že za deset let si pamatuju z města jen málo, už proto, že tehdy mě zajímaly spíš cukrárny, parfumerie a butiky s dobrýma hadrama než kde je radnice a kde památky. Byla jsem v knihkupectví, ale co měli, jsem nechtěla (chci v němčině Čarodějova učně). Mým poznatkem je, že Němci najeli na komiks a mangu, to mají i v trafice na nádraží. No a s kolegyní jsme se shodly, že když vyjedete do zahraničí, zdají se vám i obyčejné krámy jako Rossman nebo Lidl tak nějak lepší než u nás. Možná to je ale novostí a exotičností situace.
Koupila jsem si ještě: Cross Chips od Nestlé (křupinky v kvalitní čokoládě, které ze záhadných důvodů v ČR nejsou k dostání), malý parfém od Rituals pro manžela za nižší cenu než v ČR (vsuvka - miluju voňavou kosmetiku Rituals, hlavně jejich červený Himalaya peeling, ale je to předražený). A mikroskleničku s lanýžovými lupínky, protože chci znovu zkusit vařit s lanýži. A kulicha za 1 euro, protože byla fakt děsná zima. A svařáka u stánku a Hakepeter brötchen - pokud to neznáte, je to něco mezi tatarákem a métským salámem na bílé housce s trochou cibulky, tradiční pomazánka a je to jedno z mála jídel, kterým bych se dokázala přejíst do bezvědomí.(nejlepší chuťová kombinace je s hrnkem horké čokolády, ale to nikomu neříkejte, nebo si budou myslet, že jsem úchylná). Pak už jsem se začala opět cítit jako drážďanský občan a už byl čas jít na vlak.
Kolegové měli ještě jednání, takže jsem jela domů sama a strašně jsem ve vlaku vymrzla. Než jsem dojela domů, byla jsem jako preclík, a to navzdory dalšímu svařáku v Žitavě na nádraží (takový sympatický kiosek, kde postávají místní otrapové v montérkách a probírají s postarším stánkařem kvalitu různých cigaret - ale bylo tam tepleji!).
Shrnuto - zážitek to byl vcelku pozitivní, příště bych jenom vynechala to blbé školení.
Zjistila jsem, že za deset let si pamatuju z města jen málo, už proto, že tehdy mě zajímaly spíš cukrárny, parfumerie a butiky s dobrýma hadrama než kde je radnice a kde památky. Byla jsem v knihkupectví, ale co měli, jsem nechtěla (chci v němčině Čarodějova učně). Mým poznatkem je, že Němci najeli na komiks a mangu, to mají i v trafice na nádraží. No a s kolegyní jsme se shodly, že když vyjedete do zahraničí, zdají se vám i obyčejné krámy jako Rossman nebo Lidl tak nějak lepší než u nás. Možná to je ale novostí a exotičností situace.
Koupila jsem si ještě: Cross Chips od Nestlé (křupinky v kvalitní čokoládě, které ze záhadných důvodů v ČR nejsou k dostání), malý parfém od Rituals pro manžela za nižší cenu než v ČR (vsuvka - miluju voňavou kosmetiku Rituals, hlavně jejich červený Himalaya peeling, ale je to předražený). A mikroskleničku s lanýžovými lupínky, protože chci znovu zkusit vařit s lanýži. A kulicha za 1 euro, protože byla fakt děsná zima. A svařáka u stánku a Hakepeter brötchen - pokud to neznáte, je to něco mezi tatarákem a métským salámem na bílé housce s trochou cibulky, tradiční pomazánka a je to jedno z mála jídel, kterým bych se dokázala přejíst do bezvědomí.(nejlepší chuťová kombinace je s hrnkem horké čokolády, ale to nikomu neříkejte, nebo si budou myslet, že jsem úchylná). Pak už jsem se začala opět cítit jako drážďanský občan a už byl čas jít na vlak.
Kolegové měli ještě jednání, takže jsem jela domů sama a strašně jsem ve vlaku vymrzla. Než jsem dojela domů, byla jsem jako preclík, a to navzdory dalšímu svařáku v Žitavě na nádraží (takový sympatický kiosek, kde postávají místní otrapové v montérkách a probírají s postarším stánkařem kvalitu různých cigaret - ale bylo tam tepleji!).
Shrnuto - zážitek to byl vcelku pozitivní, příště bych jenom vynechala to blbé školení.