Jsem spokojeně zaměstnaná žena
Jak již někteří z vás vědí, mám od pondělka novou práci. Říkejte mi třeba ředitelka zeměkoule.
Když mi můj drahý muž jednou v půl dvanácté večer hodil přes ICQ odkaz na výběrové řízení, které se konalo za tři dny, dala jsem, po kolikáté už, do kupy obnovený životopis a výpis z trestního rejstříku a pokračovala v krájení cibule na zítřejší omáčku. Na výběrové řízení jsem dorazila do sálu, kde už sedělo asi dvacet lidí. Rozdali nám test. Otevřela jsem ho a měla jsem silné nutkání ho zase hned zavřít a odejít nejbližšími dveřmi. Nebyla jsem jediná a někteří to skutečně udělali. Já prolistovala sešitek do konce a všimla si, že otázky 40 až 60 se týkají angličtiny a všeobecného povědomí o městské samosprávě, a to mi dodalo odvahy, i když jsem si stejně potom esemeskama stěžovala Ness. Hranici pro pohovor jsem překonala asi o sedm bodů za pomoci mírného podvodu, protože jsem si asi dvě otázky dohledala mobilem - ale nikdo neřekl, že nesmíme používat slovník a vyhledávač (a podle mě by ten test bez chyby a zpaměti nedal vůbec nikdo, ani mí současní kolegové. K pohovoru bych se stejně dostala i bez těch dvou otázek.).
Byl to první pohovor v mém životě, u kterého jsem si nepřipadala úplně jako idiot. A nepřipadám si tak ani teď po třech dnech v práci, přestože samozřejmě spoustu věcí nevím a neumím, ale... moje vedoucí je skvělá ženská. Ví, koho si vybrala a proč. Pochopila, kde jsou moje slabiny a nevyžaduje, abych takovou práci dělala. Dává mi úkoly, které mě těší plnit. Nešlape nám po krku a nevyžaduje striktní vyplňování propustek kamkoliv (K doktorovi? Prosimtě, prostě si tam dojdi, nebudem kolem toho papírovat, ne?). Vyžaduje vlastní úsudek, a v tomto neohrožujícím a útěšném prostředí dokonce i mě už tu a tam něco napadlo. Mám sympatické a schopné kolegy. Panebože děkuju, takový štěstí jsem si fakt nezasloužila a v tak příjemné společnosti jsem ještě nikdy nepracovala.
Taky jsem nikdy v životě nebyla tak důležitá. Když jsem při pohovoru říkala, že mě baví držet prst na tepu společnosti, nenapadlo mě, že to lokálně vzato opravdu budu dělat. Jak to v hospodě shrnul můj kamarád: "Takže až se příště v Liberci něco pos...e, tak můžu přijít vynadat rovnou tobě, ne?" Dneska jsem byla na dvou poradách, na první jsem byla přizvána k výběru lidí, kteří mají v budoucnu významně ovlivnit prakticky všechno v našem každodenním životě, a překvapivě jsem část kandidátů opravdu osobně znala a byla jsem schopna o nich říct něco pozitivního, nebo významně mlčet a zvedat obočí, když se mi nezdáli. To mě ovšem přece jenom trochu děsí, stejně jako fakt, že všechny ty strategické dokumenty a projekty, o kterých se teď zatím jen bavíme, bude někdo muset za čas opravdu napsat, a ten někdo jsem mimo jiné i já. Navíc náš další vyšší nadřízený pravděpodobně trpí nějakým zajímavým autistickým syndromem nebo jinými potížemi se sociální interakcí, takže se s ním dá rozumně domluvit jen v některých dnech a jen s velkou dávkou trpělivosti, ale ani on není vůbec hloupý a vyžaduje skutečné, reálné výsledky, které mají smysl. A s tím se pracovat dá.
Rodina se mezitím má dobře, junior je chozením do školky nadšený a se sestrou se perou pouze v přiměřených mezích, manžel svou nedobrovolnou roli puťky v domácnosti zvládá, v sobotu mi šikovný řemeslník vymění desku na kuchyňské lince a dřez. Ještě aby mi schválili nějaké pořádné osobní ohodnocení a ty kurzy francouzštiny, co mám na ně zálusk, a rozplynu se v růžovém obláčku.
Když mi můj drahý muž jednou v půl dvanácté večer hodil přes ICQ odkaz na výběrové řízení, které se konalo za tři dny, dala jsem, po kolikáté už, do kupy obnovený životopis a výpis z trestního rejstříku a pokračovala v krájení cibule na zítřejší omáčku. Na výběrové řízení jsem dorazila do sálu, kde už sedělo asi dvacet lidí. Rozdali nám test. Otevřela jsem ho a měla jsem silné nutkání ho zase hned zavřít a odejít nejbližšími dveřmi. Nebyla jsem jediná a někteří to skutečně udělali. Já prolistovala sešitek do konce a všimla si, že otázky 40 až 60 se týkají angličtiny a všeobecného povědomí o městské samosprávě, a to mi dodalo odvahy, i když jsem si stejně potom esemeskama stěžovala Ness. Hranici pro pohovor jsem překonala asi o sedm bodů za pomoci mírného podvodu, protože jsem si asi dvě otázky dohledala mobilem - ale nikdo neřekl, že nesmíme používat slovník a vyhledávač (a podle mě by ten test bez chyby a zpaměti nedal vůbec nikdo, ani mí současní kolegové. K pohovoru bych se stejně dostala i bez těch dvou otázek.).
Byl to první pohovor v mém životě, u kterého jsem si nepřipadala úplně jako idiot. A nepřipadám si tak ani teď po třech dnech v práci, přestože samozřejmě spoustu věcí nevím a neumím, ale... moje vedoucí je skvělá ženská. Ví, koho si vybrala a proč. Pochopila, kde jsou moje slabiny a nevyžaduje, abych takovou práci dělala. Dává mi úkoly, které mě těší plnit. Nešlape nám po krku a nevyžaduje striktní vyplňování propustek kamkoliv (K doktorovi? Prosimtě, prostě si tam dojdi, nebudem kolem toho papírovat, ne?). Vyžaduje vlastní úsudek, a v tomto neohrožujícím a útěšném prostředí dokonce i mě už tu a tam něco napadlo. Mám sympatické a schopné kolegy. Panebože děkuju, takový štěstí jsem si fakt nezasloužila a v tak příjemné společnosti jsem ještě nikdy nepracovala.
Taky jsem nikdy v životě nebyla tak důležitá. Když jsem při pohovoru říkala, že mě baví držet prst na tepu společnosti, nenapadlo mě, že to lokálně vzato opravdu budu dělat. Jak to v hospodě shrnul můj kamarád: "Takže až se příště v Liberci něco pos...e, tak můžu přijít vynadat rovnou tobě, ne?" Dneska jsem byla na dvou poradách, na první jsem byla přizvána k výběru lidí, kteří mají v budoucnu významně ovlivnit prakticky všechno v našem každodenním životě, a překvapivě jsem část kandidátů opravdu osobně znala a byla jsem schopna o nich říct něco pozitivního, nebo významně mlčet a zvedat obočí, když se mi nezdáli. To mě ovšem přece jenom trochu děsí, stejně jako fakt, že všechny ty strategické dokumenty a projekty, o kterých se teď zatím jen bavíme, bude někdo muset za čas opravdu napsat, a ten někdo jsem mimo jiné i já. Navíc náš další vyšší nadřízený pravděpodobně trpí nějakým zajímavým autistickým syndromem nebo jinými potížemi se sociální interakcí, takže se s ním dá rozumně domluvit jen v některých dnech a jen s velkou dávkou trpělivosti, ale ani on není vůbec hloupý a vyžaduje skutečné, reálné výsledky, které mají smysl. A s tím se pracovat dá.
Rodina se mezitím má dobře, junior je chozením do školky nadšený a se sestrou se perou pouze v přiměřených mezích, manžel svou nedobrovolnou roli puťky v domácnosti zvládá, v sobotu mi šikovný řemeslník vymění desku na kuchyňské lince a dřez. Ještě aby mi schválili nějaké pořádné osobní ohodnocení a ty kurzy francouzštiny, co mám na ně zálusk, a rozplynu se v růžovém obláčku.