skvělej příběh ;))
Tenhle příběh se opravdu stal, stal se skutečnému člověku, a tím člověkem jsem já. To jsem takhle jednou čekal na vlak. Bylo to v dubnu roku 1976, v Cambridgi, v Británii. Přišel jsem na nádraží poměrně brzy, protože jsem si jaksi spletl čas odjezdu. A tak jsem si šel koupit noviny, abych mohl vyluštit křížovku, a koupil jsem si taky šálek kávy a balíček sušenek, a posadil se ke stolku. Chci, abyste si tu scénu představili. Představte si stolek, noviny, šálek kávy a balíček sušenek. Proti mně sedí chlápek, dokonale obyčejný chlápek v obleku, s kufříkem u nohy. Rozhodně nevypadal na to, že by měl v úmyslu udělat cokoli divného. Jenže to udělal. Udělal to, že se naklonil kupředu, vzal balíček sušenek, roztrhl ho, vyndal jednu sušenku a snědl ji.
Teď bych měl podotknout, že tohle patří mezi věci, se kterými si Britové naprosto nevědí rady. Absolutně nic v našem zázemí, výchově nebo vzdělání nás nepřipraví na to, jak se vypořádat s někým, kdo nám právě ukradl sušenky. Určitě tušíte, co by se stalo, kdyby se tohle přihodilo v centru Los Angeles. Následovala by střelba, policie, helikoptéry, CNN, však víte… Ale já se zachoval tak, jak by se zachoval kterýkoli chrabrý britský džentlmen: ignoroval jsem ho. Dál jsem zíral do novin, napil se kávy, snažil se luštit křížovku…, přesto jsem ve skutečnosti nebyl schopný dělat nic jiného než jen horečně přemýšlet: Co mám dělat?
Nakonec jsem si pomyslel: Nedá se nic dělat, budu se s tím prostě muset nějak vypořádat, a velice usilovně jsem se snažil ignorovat skutečnost, že balíček je již načatý. Vzal jsem si z něj jednu sušenku a vítězoslavně jsem si pomyslel: Tohle ho uzemní. Jenže neuzemnilo, protože to po chvíli udělal znovu. Vzal si další sušenku. Poněvadž jsem nic neudělal, když se to stalo poprvé, bylo nyní obtížnější vznést jakoukoli námitku. „Promiňte, nemohu si pomoci, abych si nevšiml, že…“ Ne takhle by to opravdu nešlo.
Snědli jsme takto celý balíček. Celý balíček, bylo to jen asi osm sušenek, ale mě to připadalo jako celá věčnost. On si vzal jednu, já si vzal jednu. Nakonec, když jsme je všechny svorně snědli, muž se zvedl k odchodu. Vyměnili jsme si významné pohledy, načež muž odkráčel a já si vydechl úlevou a opřel se v židli.
O chvíli později už přijížděl můj vlak, a tak jsem do sebe obrátil zbytek kávy, vstal jsem, sebral noviny, a tam, pod novinami, jsem uviděl svoje sušenky. Tím, co na tomhle příběhu miluju nejvíc, je vědomí, že někde po Anglii chodí už čtvrtstoletí dokonale obyčejný chlapík, který všem vypráví stejný příběh co já, až na to, že on na rozdíl ode mě nezná pointu.