Voda živá
Stará povídka z doby, kdy sem psala HP fanfiction.
Voda živá
Pozorovala třpytící se částečky prachu ve zlatistém objetí slunce, jak bezstarostně tančí jejím pokojem. Minuty plynuly a nic se nezměnilo. Jak dlouho ji nic nevytrhlo z apatie? Neví, čas pro ni přestal existovat. Roky, minuty, dny ... jen prázdné pojmy. Podívá se z okna. Asi bude léto. Je jí to jedno. Co může změnit slunce, déšť nebo sníh?
Zvedne ruce z klína a v nich svírá fotku v stříbřitém rámu. Na ní je zima. I pro ni už je napořád zima. Žije tou fotkou, žije pro ni.
Muž na fotce se nikdy neusmívá, už ne. Jde vstříc vánici a malé vločky se mu zachytávají do vlasů. Zima mu sluší. Fotografa musel nadchnout kontrast jeho černého hábitu, havraních vlasů, temných očí s bezelstnou bělobou kolem. Pěkné dílko, řekl by návštěvník galerie.
Sykne bolestí, když hrubá látka plédu zavadí o její předloktí. Poškrábala se o trny růží.
Podívá se na fotku ve stříbřitém rámu ve druhé ruce. Už se na ni skoro nedívá. Už neexistuje mlhavý přelud či vzpomínka.
Muž se usmívá. Tehdy se usmíval. Fotograf musel být velice spokojen. Zase kontrast havraních vlasů, jejichž prameny vítr sfoukl až mezi kytici bílých růží, kterou držel v ruce.
Byly časy, kdy milovala bílé růže.
Usíná a objeví se třetí kontrast, znamení temna vypálené na bělobě pokožky. Její prázdnotou projede strach.
Když končí se den a usne má zem, pak na malou chvíli
Vrací se zpět můj niterní svět, co osud tvůj sdílí
Do všech světových stran, do všech koutů co znám… volám
Probudí se a ještě chvíle v ní něco přetrvá. Něco, co žije. Pak zase vítr sfoukne svíci a mihotavý odraz její duše mizí.
Když přichází noc, tak cítím jak moc, tvé světlo mi schází
Promítne krátce svůj stín někde v dálce, tvá duše se ztrácí
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc...
Ještě poslepu zašátrá v posteli a hledá jeho teplo. Chtěla by se k němu přitulit a spát až do skonání světa. Ruka pátrá marně. Prahne po něm jako žíznivý v poušti po vodě. Zbudou jim však oběma jen rozpraskané rty a prchavý zbyteček života. Tak spí dál a bezděky si zpívá co srdce na rty přineslo.
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá
Slzy se vsáknou do polštářů. Fotku přivine k sobě. Tam kde byl už není a nebude nic. Sní dál a on se navrátí.
Když končí se den a usne má zem, nevnímám čas
Vrací se zpět můj niterní svět snad probudí nás
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc ...
Chce vrátit čas a těšit se z krás, které přináší život. Musí probudit se ze sna a předtucha krásná mizí do neznáma. Pak zase jen sama přežívá ve světě kde není nic než její prázdnota a fotka. On do něj už nenajde cestu. Probudí se a snaží si vzpomenout na slova té písně, která přinesla jí ve spánku klid.
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá
Zpívá dál a tíha z ní padá. Zpívá...
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá
A pak se usměje, protože pochopila
ač tu není …
Je v ní.
Voda živá
Pozorovala třpytící se částečky prachu ve zlatistém objetí slunce, jak bezstarostně tančí jejím pokojem. Minuty plynuly a nic se nezměnilo. Jak dlouho ji nic nevytrhlo z apatie? Neví, čas pro ni přestal existovat. Roky, minuty, dny ... jen prázdné pojmy. Podívá se z okna. Asi bude léto. Je jí to jedno. Co může změnit slunce, déšť nebo sníh?
Zvedne ruce z klína a v nich svírá fotku v stříbřitém rámu. Na ní je zima. I pro ni už je napořád zima. Žije tou fotkou, žije pro ni.
Muž na fotce se nikdy neusmívá, už ne. Jde vstříc vánici a malé vločky se mu zachytávají do vlasů. Zima mu sluší. Fotografa musel nadchnout kontrast jeho černého hábitu, havraních vlasů, temných očí s bezelstnou bělobou kolem. Pěkné dílko, řekl by návštěvník galerie.
Sykne bolestí, když hrubá látka plédu zavadí o její předloktí. Poškrábala se o trny růží.
Podívá se na fotku ve stříbřitém rámu ve druhé ruce. Už se na ni skoro nedívá. Už neexistuje mlhavý přelud či vzpomínka.
Muž se usmívá. Tehdy se usmíval. Fotograf musel být velice spokojen. Zase kontrast havraních vlasů, jejichž prameny vítr sfoukl až mezi kytici bílých růží, kterou držel v ruce.
Byly časy, kdy milovala bílé růže.
Usíná a objeví se třetí kontrast, znamení temna vypálené na bělobě pokožky. Její prázdnotou projede strach.
Když končí se den a usne má zem, pak na malou chvíli
Vrací se zpět můj niterní svět, co osud tvůj sdílí
Do všech světových stran, do všech koutů co znám… volám
Probudí se a ještě chvíle v ní něco přetrvá. Něco, co žije. Pak zase vítr sfoukne svíci a mihotavý odraz její duše mizí.
Když přichází noc, tak cítím jak moc, tvé světlo mi schází
Promítne krátce svůj stín někde v dálce, tvá duše se ztrácí
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc...
Ještě poslepu zašátrá v posteli a hledá jeho teplo. Chtěla by se k němu přitulit a spát až do skonání světa. Ruka pátrá marně. Prahne po něm jako žíznivý v poušti po vodě. Zbudou jim však oběma jen rozpraskané rty a prchavý zbyteček života. Tak spí dál a bezděky si zpívá co srdce na rty přineslo.
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá
Slzy se vsáknou do polštářů. Fotku přivine k sobě. Tam kde byl už není a nebude nic. Sní dál a on se navrátí.
Když končí se den a usne má zem, nevnímám čas
Vrací se zpět můj niterní svět snad probudí nás
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc ...
Chce vrátit čas a těšit se z krás, které přináší život. Musí probudit se ze sna a předtucha krásná mizí do neznáma. Pak zase jen sama přežívá ve světě kde není nic než její prázdnota a fotka. On do něj už nenajde cestu. Probudí se a snaží si vzpomenout na slova té písně, která přinesla jí ve spánku klid.
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá
Zpívá dál a tíha z ní padá. Zpívá...
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá
A pak se usměje, protože pochopila
ač tu není …
Je v ní.