Cookies III
Mám dlouhodobý dojem, že delší útvary mi nesvědčí a popisy mi nesednou. Ovšem nějaké to pozadí příběhu je asi potřeba, že?
Jistě, že se Ethel bála znovu pracovat někde v hlubinách vesmíru. Jenže pobyt tam dole na planetách byl prostě… nuda. Nikdy neměla prostředky na to, aby si mohla dovolit cestovat po krásách jejich přírody nebo za skvosty moderní architektury. To, že se po škole a učilišti dokázala osamostatnit a přestat zatěžovat rodinu, bylo vrcholem jejích možností. Přestože byla zatvrzelým civilistou, už první nabídku práce na orbitální pevnosti a všechny jistoty s ní spojené vítala s klidným nadšením. Ovšem, z Astonu mohla alespoň kdykoliv spatřit svůj „domov“. Jenže události posledních více než dvou let změnily její přístup ke všem těm takzvaným jistotám. Co na tom, že HMS Heron brázdí nepochopitelné dálky jí neznámých částí vesmíru. Je to alespoň pořádná pevná plechovka, která se umí bránit a dokáže nebezpečí uniknout. Je na ní spolehlivá gravitace, setrvale stejné klima, všechno běží jako na drátkách. Je o co se opřít, všemu panuje přísný a logický režim. Pro někoho, koho životní kotrmelce dokopaly do pozice cynického stoika ideální prostředí.
V jistých ohledech se Ethel dokonce dařilo pozvolna nacházet činnosti, které ji skutečně těšily. Velkou výhodou bylo, že jedna z nich byla zároveň její pracovní náplní.
Vařila už na Astonu. Kuchtění bylo příjemné, dělala to ráda a jakkoliv nad její volbou učiliště kdysi mnozí ohrnovali nos, ona si to užívala. Měla za sebou nesčetné nástavbové kurzy, takže by se o ní možná porvalo i několik planetárních restaurací. Vyznala se v přísadách, surovinách a koření minimálně z patnácti různých světů. Trochu v protikladu k zažité představě také sama ráda ochutnávala a jedla vlastní i cizí jídla. Vyžívala se v cukrovinkách. Její přímí nadřízení měli většinou rozum a brzy ji přidělili na ten správný úsek kuchyně. Na Astonu měl tento posun možná dokonce vliv na obecnou náladu (a také na průměrnou hmotnost) posádky, ačkoliv by to asi nikdy nikdo nahlas nepřiznal. Změna v dezertovém bufetu však byla rozhodně patrná a dokonce i stevardi výše postavených důstojníků začali zprvu zdráhavě, posléze však stále častěji zajednávat dobroty pro své nadřízené v kuchyni mužstva a sem tam se zmínili o nepochybném umění slečny Sorleyové i tam někde na horních palubách.
Válka všechno zkomplikovala, ovšem režim na samotné orbitální pevnosti se zásadně nezměnil. Jen nervozita rostla, jak se fronta postupně přibližovala. Úder, jemuž Aston padl za oběť, byl však dokonale nečekaný a náhlý. Ethel ani neměla šanci o celé situaci sáhodlouze uvažovat. Jeden den ještě podle rozpisu připravovala těsto, nakládala sušené ovoce do sirupu a doufala v možnost účasti na přípravách svátečních pokrmů pro blížící se skromné oslavy Vánoc. Na druhý den byla z Astonu mrtvá hromada šrotu a Ethel těžce zraněnou a v bezvědomí odvážel jeden ze záchranných raketoplánů směrem k povrchu obsazené planety.
Než se Ethel probrala, frontová linie se zase posunula zpátky a válečné šílenství poněkud povolilo. V době, kdy nastupovala na HMS Heron už prakticky nehrozilo, že by se právě tato loď dostala do některé z posledních bitev.
Mohla se tedy téměř v klidu vrátit k režimu, jaký už znala. Během své první směny se jen seznámila s trochu odlišným prostorem a vybavením kuchyně, její nadřízená ji stručně představila ostatnímu personálu a rovnou ji přidělila do úseku dezertů a studené kuchyně.
Ethel se mírně podivovala tomu okamžitému zařazení. Záhy ovšem zjistila, že i Caitlin samotná se ráda věnuje výrobě sladkostí, ačkoliv je prý nesmí jíst.
„Žádný držení linie, však vidíš,“ ukázala Caitlin sama na sebe, když jí to vysvětlovala. Byla mohutnější, jistě. Ale rozhodně ne tlustá.
„Chutná mi spousta věcí. Miluju stejky. Ale sladký mi nedělá dobře. A ať jsou doktoři sebechytřejší, nepřišli na to, co s tím udělat,“ pokrčila rameny.
„To je pech. Ráda bych ti dala některý svoje dobroty ochutnat,“ poznamenala Ethel a natáhla se pro čistou odměrku na mouku.
„No jo. Však já vím, že jsou dobrý. Zatraceně dobrý. Jinak bys tu možná nebyla,“ mrkla na ni Caitlin a vyloženě si říkala o pobídku k hovoru.
„Co prosím?“ Ethel se divila zcela upřímně.
„Jo, vážně. Ty tvoje sušenky jsou poměrně slavný. Šušká se, že tě sem nechal nevarbovat samotnej kapitán, protože je jednou na Astonu ochutnal a už se jich nemoh vzdát.“
„Kecáš. Tedy pardon, děláš si legraci?“
„Nedělám. Fakt, byl tam jednou na návštěvě… jeho stevard se pak prý z kuchyně snažil vydolovat recept, ale nepodařilo se mu to.“
„Ahá,“ zamyslela se Ethel. Pamatovala si na jednu epizodku, kdy odmítla prozradit svoje výrobní tajemství nějakýmu cizímu stevardovi.
„Takže ty tvrdíš, že když nemohl dostat recept, sehnal si rovnou cukrářku?“ ušklíbla se.
„Jo, tak nějak,“ rozesmála se Caitlin.
„No, hele,“ poplácala Ethel po rameni, „ať je to jak chce, šichta je před náma. Až budeš mít nachystanej ten piškot, houkni na mě, já už to dojedu. Ať taky stihneš tu tunu pudingu.“
Jistě, že se Ethel bála znovu pracovat někde v hlubinách vesmíru. Jenže pobyt tam dole na planetách byl prostě… nuda. Nikdy neměla prostředky na to, aby si mohla dovolit cestovat po krásách jejich přírody nebo za skvosty moderní architektury. To, že se po škole a učilišti dokázala osamostatnit a přestat zatěžovat rodinu, bylo vrcholem jejích možností. Přestože byla zatvrzelým civilistou, už první nabídku práce na orbitální pevnosti a všechny jistoty s ní spojené vítala s klidným nadšením. Ovšem, z Astonu mohla alespoň kdykoliv spatřit svůj „domov“. Jenže události posledních více než dvou let změnily její přístup ke všem těm takzvaným jistotám. Co na tom, že HMS Heron brázdí nepochopitelné dálky jí neznámých částí vesmíru. Je to alespoň pořádná pevná plechovka, která se umí bránit a dokáže nebezpečí uniknout. Je na ní spolehlivá gravitace, setrvale stejné klima, všechno běží jako na drátkách. Je o co se opřít, všemu panuje přísný a logický režim. Pro někoho, koho životní kotrmelce dokopaly do pozice cynického stoika ideální prostředí.
V jistých ohledech se Ethel dokonce dařilo pozvolna nacházet činnosti, které ji skutečně těšily. Velkou výhodou bylo, že jedna z nich byla zároveň její pracovní náplní.
Vařila už na Astonu. Kuchtění bylo příjemné, dělala to ráda a jakkoliv nad její volbou učiliště kdysi mnozí ohrnovali nos, ona si to užívala. Měla za sebou nesčetné nástavbové kurzy, takže by se o ní možná porvalo i několik planetárních restaurací. Vyznala se v přísadách, surovinách a koření minimálně z patnácti různých světů. Trochu v protikladu k zažité představě také sama ráda ochutnávala a jedla vlastní i cizí jídla. Vyžívala se v cukrovinkách. Její přímí nadřízení měli většinou rozum a brzy ji přidělili na ten správný úsek kuchyně. Na Astonu měl tento posun možná dokonce vliv na obecnou náladu (a také na průměrnou hmotnost) posádky, ačkoliv by to asi nikdy nikdo nahlas nepřiznal. Změna v dezertovém bufetu však byla rozhodně patrná a dokonce i stevardi výše postavených důstojníků začali zprvu zdráhavě, posléze však stále častěji zajednávat dobroty pro své nadřízené v kuchyni mužstva a sem tam se zmínili o nepochybném umění slečny Sorleyové i tam někde na horních palubách.
Válka všechno zkomplikovala, ovšem režim na samotné orbitální pevnosti se zásadně nezměnil. Jen nervozita rostla, jak se fronta postupně přibližovala. Úder, jemuž Aston padl za oběť, byl však dokonale nečekaný a náhlý. Ethel ani neměla šanci o celé situaci sáhodlouze uvažovat. Jeden den ještě podle rozpisu připravovala těsto, nakládala sušené ovoce do sirupu a doufala v možnost účasti na přípravách svátečních pokrmů pro blížící se skromné oslavy Vánoc. Na druhý den byla z Astonu mrtvá hromada šrotu a Ethel těžce zraněnou a v bezvědomí odvážel jeden ze záchranných raketoplánů směrem k povrchu obsazené planety.
Než se Ethel probrala, frontová linie se zase posunula zpátky a válečné šílenství poněkud povolilo. V době, kdy nastupovala na HMS Heron už prakticky nehrozilo, že by se právě tato loď dostala do některé z posledních bitev.
Mohla se tedy téměř v klidu vrátit k režimu, jaký už znala. Během své první směny se jen seznámila s trochu odlišným prostorem a vybavením kuchyně, její nadřízená ji stručně představila ostatnímu personálu a rovnou ji přidělila do úseku dezertů a studené kuchyně.
Ethel se mírně podivovala tomu okamžitému zařazení. Záhy ovšem zjistila, že i Caitlin samotná se ráda věnuje výrobě sladkostí, ačkoliv je prý nesmí jíst.
„Žádný držení linie, však vidíš,“ ukázala Caitlin sama na sebe, když jí to vysvětlovala. Byla mohutnější, jistě. Ale rozhodně ne tlustá.
„Chutná mi spousta věcí. Miluju stejky. Ale sladký mi nedělá dobře. A ať jsou doktoři sebechytřejší, nepřišli na to, co s tím udělat,“ pokrčila rameny.
„To je pech. Ráda bych ti dala některý svoje dobroty ochutnat,“ poznamenala Ethel a natáhla se pro čistou odměrku na mouku.
„No jo. Však já vím, že jsou dobrý. Zatraceně dobrý. Jinak bys tu možná nebyla,“ mrkla na ni Caitlin a vyloženě si říkala o pobídku k hovoru.
„Co prosím?“ Ethel se divila zcela upřímně.
„Jo, vážně. Ty tvoje sušenky jsou poměrně slavný. Šušká se, že tě sem nechal nevarbovat samotnej kapitán, protože je jednou na Astonu ochutnal a už se jich nemoh vzdát.“
„Kecáš. Tedy pardon, děláš si legraci?“
„Nedělám. Fakt, byl tam jednou na návštěvě… jeho stevard se pak prý z kuchyně snažil vydolovat recept, ale nepodařilo se mu to.“
„Ahá,“ zamyslela se Ethel. Pamatovala si na jednu epizodku, kdy odmítla prozradit svoje výrobní tajemství nějakýmu cizímu stevardovi.
„Takže ty tvrdíš, že když nemohl dostat recept, sehnal si rovnou cukrářku?“ ušklíbla se.
„Jo, tak nějak,“ rozesmála se Caitlin.
„No, hele,“ poplácala Ethel po rameni, „ať je to jak chce, šichta je před náma. Až budeš mít nachystanej ten piškot, houkni na mě, já už to dojedu. Ať taky stihneš tu tunu pudingu.“