Proroctví - 1.díl
Konečně trocha klidu. Takový davy. Národní galerie … jak se tu kdo může s tolika turisty soustředit? Nějací šílenci, kteří vypadali na Dothraky, na to by tedy dala krk, málem shodili obraz. Tedy čekala, že spadne. A ochranka … no kde byla ochranka? Děsný. Aspoň že tady… no tady by si to snad nikdo nedovolil.
Spokojeně usedla na rudý gaučík a zadívala se na obraz před sebou. Byla v místnosti sama, a užívala si toho. Měli by je zavřít. A vymazat jim za trest fotky. Úděsný.
Před ní visel národní poklad. Říká dědeček. Národní poklad v Národní galerii. Hm. Starý obraz slavného mistra. Malíře, jehož přítelem a obdivovatelem byl král. A ne ledajaký král. Hm. Poměrně dobře vypadající král.
Visí tu dílo malíře, kterej má sochu před Národní galérií. No … pomník je to trochu legrační, ale co už. Legračních pomníků je ve městě habaděj, o to se její uměnímilovní předci postarali.
Zahleděla se na obraz. Uprostřed blondýna. Docela jí to sekne. A není tak vykrmená, jak vypadá na pozdějších obrazech. Není divu, že za to prej mistr malíř dostal celej balík. Hm. Škoda, že na fotkách by se to hůř maskovalo, kdyby přibrala. No… nejlíp se malíři povedl zlovlk , pomyslela si škodolibě.
Klaply dveře. Kdo to… povstala a vyrobila pukrle. Nikdy jí moc nešla. „Dědečku… tak ty sis …“ udělal čas.
„To je lidí… a tady jenom ty.“
„Prostě jsem je dala vyvést. Byli otravní a chtěli si mě vyfotit.“
Povzdech a zkormoucený pohled na národní poklad.
„Ty jsi jistě z její krve, to tedy…“ Zakroucení hlavou.
Ušklíbla se na portrét a teniskou zlehka nakopla květináč vedle gaučíku. Stejně je ta kytka jaksi povadlá.
„Dany… vážně… na veřejnosti bys snad…“
Mohla trochu reprezentovat.
„Nikdo tu není,“ upozornila hrdě.
„Jak se jí jenom podobáš. Naší divoké … prapraprapraatakdálebabičce.“
„Jo?“ podobat se slavné předkyni, to by jí vyhovovalo. Ale… snad po ní nezdědila sklony ke tloustnutí. Královniny portréty z pozdějších let v ní budily nemalé obavy.
„Naše Daenerys… to tedy byla… jenomže ta žila s Dothraky, s Dothraky, když ještě kočovali. Ty se taky chováš, jako bys vyrostla u divokých Dothraků a jako bys nechodila na prestižní gymnázium, já už vážně nevím, co si s tebou počneme.“
Na povzdechy většiny svých příbuzných byla dávno zvyklá. Jenom Luis nad ní nevzdychal.
„Vidíš, z těch dvou skoro všichni žijící členové naší rodiny pocházejí, tedy všichni až na potomky prince Roberta. První jejich společný obraz. A dílo takového umělce.“
„No tady aspoň není prapra tak tlust… tedy …korpulentní?“ Korpulentní je snad zdvořilejší termín. Ale ani ten jí u dědečka nejspíš neprojde.
„Nikdy nebyla korpulentní. Dovol. Všichni Targaryenové jsou štíhlí, to jenom ty pořád něco…“
„No jestli si ji dovolili malovat tak, jak je namalovaná na pozdějších plátnech, tak to teda zatrace… tedy určitě byla…korpulentní.“
„No a tohle je zase, tedy podle upřímněji sepisovaných kronik s nejvyšší pravděpodobností asi dědictví po lordech z Černovody. Ten tvůj slovník. Děvče, děvče, co z tebe jenom…“
No co asi. Hlava Essoskowesteroské federace. Ach jo.
Pověděla raději dědečkovi, který si všechno vždycky tak bere… tedy všechno, co se týká Národní galerie, Národní knihovny, Národní opery a podobně bohulibých míst… tedy aby odvedla jeho pozornost od svých četných nectností, prozradila mu, že obraz Myrcelly II. ve vedlejším sále před deseti minutami málem žuchnul na zem, a dědeček srdceryvně zasténal. No ano, mohla si to odpustit. „Nic mu není,“ utěšila drahého předka. „Jenom se trochu houpal. Ale myslela jsem,“ přilila znovu oleje do ohně, „že žuchne. A nic.“
„Tos toho jistě litovala, viď?“
„Mě na tyhle obrazy zase tak neužije, jsou hrozně nudný, takhle dnes přece nikdo nemaluje. Teda kromě nudnejch malířů. A tohle byla fakt zábava. Víš, co se tam těch lidí vystřídalo? Celá ta dothracká skupina, postupně se všichni stavěli mezi ty obrazy, mezi Myrcellu a Daerona a nechali se fotit a dělali si selfíčka a asi do něj trošku drc… Dědečku, že si můžu vzít Rhaegalliona a …“
„Jestli hodláš vyrazit na krátký výlet a pár dní se ZASE nevrátit, tak tě musím upozornit, že zítra je výroční bohoslužba v hlavním chrámu a že zůstaneš doma. Už ty tvoje nápady znám a letos ti určitě nenaletíme.“
Protáhla obličej a chystala se oponovat.
„A řeči o svobodě pohybu si nech pro sebe. Zítra,“ ukázal na postavu muže po pravé ruce dámy na portrétu, „je svátek našeho Svatého krále a dědička trůnu nemůže v chrámu chybět.“
Chystala se oponovat. To ano. A svoboda pohybu jako obvykle v takových případech zůstávala jejím argumentem. Když tu zůstane, bude muset do chrámu, zase koukat na tu příšernou blýskavou relikvii, která bude vystavená na oltáři a na který zná už každej drahokam a vážně se to nedá vydržet, a taky pak bude dlouhatánská nudná recepce a bude ji zase bolet ruka. Od toho potřepávání tlapama. Ohromná zábava. A tejden nebude moct malovat. A možná z těch blesků oslepne. Bude to otrava, to bylo jisté. Pokud se jí tedy přece jenom nepovede zmizet. Má teď novou ochranku, jsou ještě docela naivní, vzpomněla si potěšeně na další várku svých obvyklých obětí.
„Přece si nemyslíš, že se z toho zase vykroutíš? Král Západozemí je hlava R´hllorovy církve a tak…tak i ty tam musíš. Hotovo. A tvoji rodiče tam budou taky i tvůj strýc. A neslyšel jsem, že by si kdo z nich stěžoval. Dokonce ani Luis ne, a to je při jeho nezodpovědnosti sakra co říct.“ Další černou ovcí rodiny byl samozřejmě strýc Luis, potomek Danyina syna Daerona. Proto si vždycky tak dobře rozuměli.
„To se vážně prapra Daenerys povedlo,“ vzdychla si. „Ovšem … aspoň si dovedla vybrat manžela.“ Se zalíbením popatřila na hrdinného krále Aegona. Kterej na tom obraze vypadal skoro jako kluk. Kluk v legračním oděvu.
„To ano. To jistě. Náš velký předek,“ vzdychla si babička. Která se tu najednou objevila. Koho hlídá? Dědečka nebo ji? Měla podezření, že druhá varianta je ta správná. „Robert Targaryen se narodil jistě jenom proto, že … on byl Vyvolený a tohle si přál. Přál si, aby měl král Aegon s královnou Daenerys taky nějakého potomka.“ Babičku nadchne leda, když někomu může vyprávět, co kdy kde četla o Svatém králi. To ano. A bohužel to všem vypráví pokud možno několikrát, několikrát to samé těm samým posluchačům, a čertí se, když už to ti lidi nechtěj poslouchat. Neobtěžovala se babičce ani vysvětlovat, že vlastně nemyslela jejího oblíbence Svatýho krále, ale že myslela Aegona. Jenomže babička si nedá ujít žádnou příležitost. Dost možná, že babi pochopila, že se mluví o Aegonovi, ale dělá, že ne.
„Co jako?“ tázala se znuděně. I tyhle historky už jistě slyšela. Doma, ve škole. A zítra to tu bude zase. Bodejť by je neznala, a že se je tedy snažila zapomenout ze všech sil.
„Zázrak Vyvoleného krále. Dal Aegonovi a Daenerys dítě, přimluvil se totiž u boha ohně a narodil se Robert Targaryen. Který dostal od své matky lénem Dorne.“ A tak měla Daenerys celkem pět dětí nebo kolik že to. Sedm? Ne, pět… teda jestli si to dobře z dějepisu pamatuje, na to by si nevsadila, to teda ne. Pět kousků. Nejmíň. To fakt musela bejt prapra Daenerys z těch pěti porodů celá nadšená.
A to neměla k dispozici Nemocnici Sama Tarlyho a v ní luxusní apartmá, jako to mají příslušnice rodu Targaryenů dnes, když to na ně přijde a stihnou se tam včas přepravit. Ne že by ji tohle lákalo, ona žádný spratky rodit nebude, ať u Tarlyho nebo jinde, a jenom ještě musí vymyslet, jak se tomu vyhnout. Babička od ní očekává, že brzy dynastii vyrobí pár potomků, pokud možno s co nejvhodnějším chotěm. Mimochodem ten Sam Tarly, jak věděla od babičky, studnice to nesčetných informací o jejich rodu, pečoval o zdraví Svatýho krále a taky byl kámošem toho hezkýho krále Aegona, když ještě Aegon nebyl králem.
„Nebo co třeba to zázračné uzdravení toho pirátského prince,“ přispěl do diskuze dědeček. I ten se vyzná, babička jej informacím pravidelně vystavuje.
„Pirátskýho prince?“ zajímala se nadšeně. „Paráda!“
„Jistě jsi mínil prince ze Železných ostrovů, se kterými máme unii? Železné ostrovy už ale přece pirátství pěkných pár staletí nepěstují, miláčku,“ pravila babička přísně. „Tedy od nástupu Daenerys Vítězné. A kdyby se u nás náhodou stavil někdo od Greyjoyů, tak ne že něco zase plácneš o pirátech, Dany.“ Jo, jsou na to hákliví, vlastně. Místo aby se tím chlubili. Pirátství, hm. Když už nelítají na dracích.
Ušklíbla se. Jaký asi bude mít přídomek ona? Nejspíš Daenerys Šílená… aspoň to by jí řekli prarodiče, kdyby se jich na to troufla zeptat.
A potom se tázala, z čehože to toho prince Svatej král vyléčil, ale dědeček i s babičkou se vykrucovali a odmítli zajít do podrobností. Neustále by ji poučovali o rodinné historii, případně o historii státní církve, ale když se na něco jednou sama zeptá, málem dostane vynadáno.
***
„Kdeže je váš velitel? Zopakujte mi to!“ běsnila. Tuhle její nenadálou návštěvu si tady dobře zapamatují. Stejně jako Bílé chodce. Ne-li líp.
Cítila se najednou tak… bezmocná. Netrpělivá. Měla přece jiné možnosti. A pošle sem, co má doma nejcennějšího. Jak jenom mohla? Co když se mu něco stalo? Nikdo mu nesmí ublížit. Už nikdy.
„Jenom si vyjel na Černý hrad. Všechno je už zcela v pořádku, Výsosti,“ zablekotal lord Torwald. Nebo jak se to vlastně jmenuje.
„Kdy se vrátí?“
„Brzy… určitě. Pošleme k nim havrana, kdyby se nevracel.“
„Jak kdyby se nevracel?!“ to ho neuhlídal ani ten mizera, co po něm ustavičně loudí hrad?
„Jistě se brzo vrátí, Výsosti,“ pravil toužebně lord Torwald. Jistě by se taky radši viděl na Černém hradě. Nebo na nejvzdálenější části Essosu. Ale to mu nedaruje, jestli se …
„Kolik s ním jelo lidí?“
„Deset?“ mínil lord Řekotočí. „Výsosti,“ dodal na její výmluvný pohled. Disciplína je potřeba.
To si někdo odskáče. „DESET! Princ a vy s ním necháte jet deset lidí. To se mi zdá.“
„Ale… jemu to přece bohatě stačí, Výsosti,“ troufl si podotknout jakýsi další lord. Někdo z Bouřlivého konce. Herstfield či jak se jenom jmenuje. Příšerný chlap. Příšerný. Urazil, už je to dávno, jednoho jejího snoubence a … vypije si to, jestli se její milý nevrátí. Příšerné. Taková lehkomyslnost. „Jeho Výsost se jenom tak neztratí.“
„Vážně, Výsosti, po tom, jak se nám vrátil tentokrát, je každá obava o bezpečí Jeho Výsosti velmi přehnaná. Přivedl si s sebou dokonce …“ dodal lord Torwald. Či jak že se to jmenuje.
„Tentokrát? On se vám snad ztratil víckrát?“ To si tady někdo vypije.
„Ale ne. Kdepak,“ ujistil ji příliš spěšně lord Torwald.
Podezřívala je ze lži.
„Jenom…“ zapojil se lord z Údolí.
Špatný pokus. Nekňuba. A to za něj chtěla provdat sestřenku jednoho ze svých milovaných manželů. To by si s ním ta malá tedy pomohla. I když… nejspíš by brzy vládla jak manželovi, tak i Údolí. Jestli zná jenom takové, není divu, že je na ženské. Hm. A své miláčky, ty jí určitě nedá. To tak.
„To je ne-při-ja-tel-né! … A jak je možné, že byl ještě nedávno několik dní nezvěstný? Kdo co zanedbal?“ Rozhlížela se po značně znepokojených lordech. Jistě v duchu proklínají toho nešťastníka, který rozhodl, že se jí informace o té neblahé události pošle. A milerádi jí nabídnou viníka. Kdopak to asi zbabral, rozhlížela se vehementně po své oběti. Taková lehkomyslnost a oni to ještě přiznají v její přítomnosti.
„Nešťastná náhoda, a … Jeho Výsost se potom sama dokázala vrátit.“
„Jak je ale možné, že vám zmizel?“ vztekala se dál. „Že ho nikdo nechránil?“
Rytíři kolem již většinou uspokojivě pobledli. Podruhé se jim to určitě nestane.
„Jeho Výsost se ale brzy ráčila sama probojovat zpátky,“ upozornil jeden z jižanských rytířů.
„Jeho Výsost se bez potíží ochrání sama,“ podotkl zcela nestydatě lord Tormund nebo jak že …
„Už je vše úplně v pořádku,“ usmál se lord z Údolí.
„Hm! A co jste zatím dělali vy?“
Šum. Nikdo neodpovídá. Takový zmatek.
Proč? Je to její vina. Neměla, nikdy neměla… tak hloupé rozhodnutí.
Spokojeně usedla na rudý gaučík a zadívala se na obraz před sebou. Byla v místnosti sama, a užívala si toho. Měli by je zavřít. A vymazat jim za trest fotky. Úděsný.
Před ní visel národní poklad. Říká dědeček. Národní poklad v Národní galerii. Hm. Starý obraz slavného mistra. Malíře, jehož přítelem a obdivovatelem byl král. A ne ledajaký král. Hm. Poměrně dobře vypadající král.
Visí tu dílo malíře, kterej má sochu před Národní galérií. No … pomník je to trochu legrační, ale co už. Legračních pomníků je ve městě habaděj, o to se její uměnímilovní předci postarali.
Zahleděla se na obraz. Uprostřed blondýna. Docela jí to sekne. A není tak vykrmená, jak vypadá na pozdějších obrazech. Není divu, že za to prej mistr malíř dostal celej balík. Hm. Škoda, že na fotkách by se to hůř maskovalo, kdyby přibrala. No… nejlíp se malíři povedl zlovlk , pomyslela si škodolibě.
Klaply dveře. Kdo to… povstala a vyrobila pukrle. Nikdy jí moc nešla. „Dědečku… tak ty sis …“ udělal čas.
„To je lidí… a tady jenom ty.“
„Prostě jsem je dala vyvést. Byli otravní a chtěli si mě vyfotit.“
Povzdech a zkormoucený pohled na národní poklad.
„Ty jsi jistě z její krve, to tedy…“ Zakroucení hlavou.
Ušklíbla se na portrét a teniskou zlehka nakopla květináč vedle gaučíku. Stejně je ta kytka jaksi povadlá.
„Dany… vážně… na veřejnosti bys snad…“
Mohla trochu reprezentovat.
„Nikdo tu není,“ upozornila hrdě.
„Jak se jí jenom podobáš. Naší divoké … prapraprapraatakdálebabičce.“
„Jo?“ podobat se slavné předkyni, to by jí vyhovovalo. Ale… snad po ní nezdědila sklony ke tloustnutí. Královniny portréty z pozdějších let v ní budily nemalé obavy.
„Naše Daenerys… to tedy byla… jenomže ta žila s Dothraky, s Dothraky, když ještě kočovali. Ty se taky chováš, jako bys vyrostla u divokých Dothraků a jako bys nechodila na prestižní gymnázium, já už vážně nevím, co si s tebou počneme.“
Na povzdechy většiny svých příbuzných byla dávno zvyklá. Jenom Luis nad ní nevzdychal.
„Vidíš, z těch dvou skoro všichni žijící členové naší rodiny pocházejí, tedy všichni až na potomky prince Roberta. První jejich společný obraz. A dílo takového umělce.“
„No tady aspoň není prapra tak tlust… tedy …korpulentní?“ Korpulentní je snad zdvořilejší termín. Ale ani ten jí u dědečka nejspíš neprojde.
„Nikdy nebyla korpulentní. Dovol. Všichni Targaryenové jsou štíhlí, to jenom ty pořád něco…“
„No jestli si ji dovolili malovat tak, jak je namalovaná na pozdějších plátnech, tak to teda zatrace… tedy určitě byla…korpulentní.“
„No a tohle je zase, tedy podle upřímněji sepisovaných kronik s nejvyšší pravděpodobností asi dědictví po lordech z Černovody. Ten tvůj slovník. Děvče, děvče, co z tebe jenom…“
No co asi. Hlava Essoskowesteroské federace. Ach jo.
Pověděla raději dědečkovi, který si všechno vždycky tak bere… tedy všechno, co se týká Národní galerie, Národní knihovny, Národní opery a podobně bohulibých míst… tedy aby odvedla jeho pozornost od svých četných nectností, prozradila mu, že obraz Myrcelly II. ve vedlejším sále před deseti minutami málem žuchnul na zem, a dědeček srdceryvně zasténal. No ano, mohla si to odpustit. „Nic mu není,“ utěšila drahého předka. „Jenom se trochu houpal. Ale myslela jsem,“ přilila znovu oleje do ohně, „že žuchne. A nic.“
„Tos toho jistě litovala, viď?“
„Mě na tyhle obrazy zase tak neužije, jsou hrozně nudný, takhle dnes přece nikdo nemaluje. Teda kromě nudnejch malířů. A tohle byla fakt zábava. Víš, co se tam těch lidí vystřídalo? Celá ta dothracká skupina, postupně se všichni stavěli mezi ty obrazy, mezi Myrcellu a Daerona a nechali se fotit a dělali si selfíčka a asi do něj trošku drc… Dědečku, že si můžu vzít Rhaegalliona a …“
„Jestli hodláš vyrazit na krátký výlet a pár dní se ZASE nevrátit, tak tě musím upozornit, že zítra je výroční bohoslužba v hlavním chrámu a že zůstaneš doma. Už ty tvoje nápady znám a letos ti určitě nenaletíme.“
Protáhla obličej a chystala se oponovat.
„A řeči o svobodě pohybu si nech pro sebe. Zítra,“ ukázal na postavu muže po pravé ruce dámy na portrétu, „je svátek našeho Svatého krále a dědička trůnu nemůže v chrámu chybět.“
Chystala se oponovat. To ano. A svoboda pohybu jako obvykle v takových případech zůstávala jejím argumentem. Když tu zůstane, bude muset do chrámu, zase koukat na tu příšernou blýskavou relikvii, která bude vystavená na oltáři a na který zná už každej drahokam a vážně se to nedá vydržet, a taky pak bude dlouhatánská nudná recepce a bude ji zase bolet ruka. Od toho potřepávání tlapama. Ohromná zábava. A tejden nebude moct malovat. A možná z těch blesků oslepne. Bude to otrava, to bylo jisté. Pokud se jí tedy přece jenom nepovede zmizet. Má teď novou ochranku, jsou ještě docela naivní, vzpomněla si potěšeně na další várku svých obvyklých obětí.
„Přece si nemyslíš, že se z toho zase vykroutíš? Král Západozemí je hlava R´hllorovy církve a tak…tak i ty tam musíš. Hotovo. A tvoji rodiče tam budou taky i tvůj strýc. A neslyšel jsem, že by si kdo z nich stěžoval. Dokonce ani Luis ne, a to je při jeho nezodpovědnosti sakra co říct.“ Další černou ovcí rodiny byl samozřejmě strýc Luis, potomek Danyina syna Daerona. Proto si vždycky tak dobře rozuměli.
„To se vážně prapra Daenerys povedlo,“ vzdychla si. „Ovšem … aspoň si dovedla vybrat manžela.“ Se zalíbením popatřila na hrdinného krále Aegona. Kterej na tom obraze vypadal skoro jako kluk. Kluk v legračním oděvu.
„To ano. To jistě. Náš velký předek,“ vzdychla si babička. Která se tu najednou objevila. Koho hlídá? Dědečka nebo ji? Měla podezření, že druhá varianta je ta správná. „Robert Targaryen se narodil jistě jenom proto, že … on byl Vyvolený a tohle si přál. Přál si, aby měl král Aegon s královnou Daenerys taky nějakého potomka.“ Babičku nadchne leda, když někomu může vyprávět, co kdy kde četla o Svatém králi. To ano. A bohužel to všem vypráví pokud možno několikrát, několikrát to samé těm samým posluchačům, a čertí se, když už to ti lidi nechtěj poslouchat. Neobtěžovala se babičce ani vysvětlovat, že vlastně nemyslela jejího oblíbence Svatýho krále, ale že myslela Aegona. Jenomže babička si nedá ujít žádnou příležitost. Dost možná, že babi pochopila, že se mluví o Aegonovi, ale dělá, že ne.
„Co jako?“ tázala se znuděně. I tyhle historky už jistě slyšela. Doma, ve škole. A zítra to tu bude zase. Bodejť by je neznala, a že se je tedy snažila zapomenout ze všech sil.
„Zázrak Vyvoleného krále. Dal Aegonovi a Daenerys dítě, přimluvil se totiž u boha ohně a narodil se Robert Targaryen. Který dostal od své matky lénem Dorne.“ A tak měla Daenerys celkem pět dětí nebo kolik že to. Sedm? Ne, pět… teda jestli si to dobře z dějepisu pamatuje, na to by si nevsadila, to teda ne. Pět kousků. Nejmíň. To fakt musela bejt prapra Daenerys z těch pěti porodů celá nadšená.
A to neměla k dispozici Nemocnici Sama Tarlyho a v ní luxusní apartmá, jako to mají příslušnice rodu Targaryenů dnes, když to na ně přijde a stihnou se tam včas přepravit. Ne že by ji tohle lákalo, ona žádný spratky rodit nebude, ať u Tarlyho nebo jinde, a jenom ještě musí vymyslet, jak se tomu vyhnout. Babička od ní očekává, že brzy dynastii vyrobí pár potomků, pokud možno s co nejvhodnějším chotěm. Mimochodem ten Sam Tarly, jak věděla od babičky, studnice to nesčetných informací o jejich rodu, pečoval o zdraví Svatýho krále a taky byl kámošem toho hezkýho krále Aegona, když ještě Aegon nebyl králem.
„Nebo co třeba to zázračné uzdravení toho pirátského prince,“ přispěl do diskuze dědeček. I ten se vyzná, babička jej informacím pravidelně vystavuje.
„Pirátskýho prince?“ zajímala se nadšeně. „Paráda!“
„Jistě jsi mínil prince ze Železných ostrovů, se kterými máme unii? Železné ostrovy už ale přece pirátství pěkných pár staletí nepěstují, miláčku,“ pravila babička přísně. „Tedy od nástupu Daenerys Vítězné. A kdyby se u nás náhodou stavil někdo od Greyjoyů, tak ne že něco zase plácneš o pirátech, Dany.“ Jo, jsou na to hákliví, vlastně. Místo aby se tím chlubili. Pirátství, hm. Když už nelítají na dracích.
Ušklíbla se. Jaký asi bude mít přídomek ona? Nejspíš Daenerys Šílená… aspoň to by jí řekli prarodiče, kdyby se jich na to troufla zeptat.
A potom se tázala, z čehože to toho prince Svatej král vyléčil, ale dědeček i s babičkou se vykrucovali a odmítli zajít do podrobností. Neustále by ji poučovali o rodinné historii, případně o historii státní církve, ale když se na něco jednou sama zeptá, málem dostane vynadáno.
***
„Kdeže je váš velitel? Zopakujte mi to!“ běsnila. Tuhle její nenadálou návštěvu si tady dobře zapamatují. Stejně jako Bílé chodce. Ne-li líp.
Cítila se najednou tak… bezmocná. Netrpělivá. Měla přece jiné možnosti. A pošle sem, co má doma nejcennějšího. Jak jenom mohla? Co když se mu něco stalo? Nikdo mu nesmí ublížit. Už nikdy.
„Jenom si vyjel na Černý hrad. Všechno je už zcela v pořádku, Výsosti,“ zablekotal lord Torwald. Nebo jak se to vlastně jmenuje.
„Kdy se vrátí?“
„Brzy… určitě. Pošleme k nim havrana, kdyby se nevracel.“
„Jak kdyby se nevracel?!“ to ho neuhlídal ani ten mizera, co po něm ustavičně loudí hrad?
„Jistě se brzo vrátí, Výsosti,“ pravil toužebně lord Torwald. Jistě by se taky radši viděl na Černém hradě. Nebo na nejvzdálenější části Essosu. Ale to mu nedaruje, jestli se …
„Kolik s ním jelo lidí?“
„Deset?“ mínil lord Řekotočí. „Výsosti,“ dodal na její výmluvný pohled. Disciplína je potřeba.
To si někdo odskáče. „DESET! Princ a vy s ním necháte jet deset lidí. To se mi zdá.“
„Ale… jemu to přece bohatě stačí, Výsosti,“ troufl si podotknout jakýsi další lord. Někdo z Bouřlivého konce. Herstfield či jak se jenom jmenuje. Příšerný chlap. Příšerný. Urazil, už je to dávno, jednoho jejího snoubence a … vypije si to, jestli se její milý nevrátí. Příšerné. Taková lehkomyslnost. „Jeho Výsost se jenom tak neztratí.“
„Vážně, Výsosti, po tom, jak se nám vrátil tentokrát, je každá obava o bezpečí Jeho Výsosti velmi přehnaná. Přivedl si s sebou dokonce …“ dodal lord Torwald. Či jak že se to jmenuje.
„Tentokrát? On se vám snad ztratil víckrát?“ To si tady někdo vypije.
„Ale ne. Kdepak,“ ujistil ji příliš spěšně lord Torwald.
Podezřívala je ze lži.
„Jenom…“ zapojil se lord z Údolí.
Špatný pokus. Nekňuba. A to za něj chtěla provdat sestřenku jednoho ze svých milovaných manželů. To by si s ním ta malá tedy pomohla. I když… nejspíš by brzy vládla jak manželovi, tak i Údolí. Jestli zná jenom takové, není divu, že je na ženské. Hm. A své miláčky, ty jí určitě nedá. To tak.
„To je ne-při-ja-tel-né! … A jak je možné, že byl ještě nedávno několik dní nezvěstný? Kdo co zanedbal?“ Rozhlížela se po značně znepokojených lordech. Jistě v duchu proklínají toho nešťastníka, který rozhodl, že se jí informace o té neblahé události pošle. A milerádi jí nabídnou viníka. Kdopak to asi zbabral, rozhlížela se vehementně po své oběti. Taková lehkomyslnost a oni to ještě přiznají v její přítomnosti.
„Nešťastná náhoda, a … Jeho Výsost se potom sama dokázala vrátit.“
„Jak je ale možné, že vám zmizel?“ vztekala se dál. „Že ho nikdo nechránil?“
Rytíři kolem již většinou uspokojivě pobledli. Podruhé se jim to určitě nestane.
„Jeho Výsost se ale brzy ráčila sama probojovat zpátky,“ upozornil jeden z jižanských rytířů.
„Jeho Výsost se bez potíží ochrání sama,“ podotkl zcela nestydatě lord Tormund nebo jak že …
„Už je vše úplně v pořádku,“ usmál se lord z Údolí.
„Hm! A co jste zatím dělali vy?“
Šum. Nikdo neodpovídá. Takový zmatek.
Proč? Je to její vina. Neměla, nikdy neměla… tak hloupé rozhodnutí.