1.
„Kdeže je váš velitel? Zopakujte mi to!“ běsnila. Tuhle její nenadálou návštěvu si tady dobře zapamatují. Stejně jako Bílé chodce. Ne-li líp.
Cítila se najednou tak… bezmocná. Netrpělivá. Měla přece jiné možnosti. A pošle sem, co měla nejcennějšího. Jak mohla?
„Jenom si vyjel na Černý hrad. Všechno je už zcela v pořádku, Výsosti,“ zablekotal lord Torwald. Nebo jak se to vlastně jmenuje.
„Kdy se vrátí?“
„Brzy… určitě. Pošleme havrana, kdyby se nevracel.“
„Jak kdyby se nevracel?!“
„Jistě se brzo vrátí, Výsosti,“ pravil toužebně lord Torwald.
„Kolik s ním jelo lidí?“
„Deset?“ mínil lord z Řekotočí. „Výsosti,“ dodal na její výmluvný pohled. Disciplína je potřeba.
To si někdo odskáče. „DESET! Princ a vy s ním necháte jet deset lidí. To se mi zdá.“
„Ale… jemu to bohatě stačí, Výsosti,“ troufl si podotknout jakýsi další lord. Někdo z Roviny. Příšerné. Taková lehkomyslnost. „Princ se jenom tak neztratí.“
„Vážně, Výsosti, po tom, jak se nám vrátil tentokrát, je každá obava o bezpečí Jeho Výsosti velmi přehnaná. Přivedl si dokonce s se…“ dodal lord Torwald. Či jak že se to jmenuje.
„To je ne-při-ja-tel-né! … A jak je možné, že byl ještě nedávno několik dní nezvěstný? Kdo co zanedbal?“ Rozhlížela se po značně znepokojených lordech. Jistě v duchu proklínají toho nešťastníka, který rozhodl, že se jí informace o té neblahé události pošle. A milerádi jí nabídnou viníka. Kdopak to asi zanedbal, rozhlížela se po své oběti.
„Nešťastná náhoda, a … velitel se potom sám dokázal vrátit.“
„Jak je ale možné, že vám zmizel?“ vztekala se dál. „Že ho nikdo nechránil?“
Rytíři kolem již většinou uspokojivě pobledli. Podruhé se jim to určitě nestane.
„Jeho Výsost se ale brzy ráčila probojovat zpátky,“ upozornil jeden z jižanských rytířů. „Už je vše v pořádku.“
„Hm! A co jste zatím dělali vy?“
Šum. Nikdo neodpovídá. Takový zmatek.
Proč? Je to její vina. Neměla, nikdy neměla… tak hloupé rozhodnutí.
„Výsosti, velitel je už zpět, ve svém stanu.“ Panoš, celý vynervovaný, tak to má být. „Šel si lehnout, nevěděl, že jsi zde, Výsosti. Ale je úplně v pořádku.“
Sborové oddechnutí.
„Ještě si to povíme,“ s chutí ještě potěšila shromážděné. „Veď mě tam.“
A odkráčela rázným krokem. Tohle si někdo vypije.
Vstoupila dovnitř, aniž by se nechala ohlásit. Prostě zprudka rozhrnula závěsy. Musí vědět, musí vidět, na vlastní oči, hned…
„Co…?“ Meč v ruce, připraven zaútočit na vetřelce. Tak to má být. „To jsi ty?“ chtělo se jí brečet. Je živý, stojí před ní.
„To je mi přivítání.“
Panoš v jejích zádech již nebyl v jejích zádech, zřejmě je rád, že splnil svůj úkol a může zmizet.
„Co tu děláš?“
„Já? A cos dělal ty?“
Věděl, co míní.
„Trošku se nám to vymklo. Přepadli nás, při cestě… je složité ti to všechno vysvětlovat, ale jsem zpět. Všechno je v pořádku.“
„Miláčku můj,“ meč mezitím odložil a už mu visela kolem krku. „Víš, jak jsem se o tebe bála?“
„Nebylo čeho, no tak. Brzy to tady skončíme a naše armáda se vrací na jih. Hlídka a seveřani to tu už zvládnou. Ještěže jsme měli ty zásoby kopí a šípů s hroty z dračího skla, s tím ti to jde tak ...“
„Měls skvělý nápad, mít to nachystané. A umístit zásoby i tady na Severu. Jsi tak chytrý, uhuhmmmm.“
„Že by?“
„Mhmmm…Strašně jsem jim vynadala. Tvým podřízeným. Všem, co jsem tady zastihla.“
„No to mám radost. Už tak byli celí vyděšení, co jim řekneš, až se to dovíš. Ale kdyby pár dní počkali, tak ti nemuseli hlásit nic, kdo se je o to taky prosil, že.“
„No to by se ti líbilo…Jak nehlásit? Co kdyby se ti něco stalo, kdybych si na to nedohlédla?“
„Dobře jim tak, ostatně. Měli na mě počkat.“
„Drahoušku… tak jdeme už do postele?“
Stejně se sem nikdo neodváží, nebude-li přivolán. Předpokládala, že manželův panoš všechny návštěvy spolehlivě odradí. Je-li to vůbec ještě potřeba.
„Hm. Tos to beze mě už nemohla v Přístavišti vydržet?“
„Ne, bála jsem se, co s tebou je, a tak jsem vyrazila na Sever. Hned.“
„Takže to nebyla jenom záminka, abychom zase mohli … víš co?“
„Měla jsem o tebe strach,“ zabroukala mu do ucha, zatímco mu již začala rozepínat košili. „Tak jsem radši tady.“
„No když už jsi tady…“
„Využijeme příležitosti?“
„Hmmmm. Nepochybně…“
***
„A copak dělá náš drahý nemocný?“ Z Tyrionových havranů věděl, že drahý nemocný už neví, jak by utekl z postele. Je zdravý, ale nikdo to nerespektuje. Mistři dělají jenom povyk. A Tarly, jediný rozumný mistr, co kdy potkal, je momentálně na svém panství, takže jejich pacient nemá zastání.
„Už by chtěl vstávat a tvrdí, že mu nic není,“ stěžovala si mu jeho milovaná. „Přitom mistři z něj šílí a říkají, že ještě musí ležet.“ Nepochybně jich povolala celé hejno.
„No to ti nezávidím, musí být za takovou dobu už pěkně otravný.“
„To je. Už jenom ty bys byl asi ještě otravnější, jinak vážně nevím.“
„Já že jsem otravný? Hmm?“
„Já to tak nemyslela…“
„Doufám, že se nechystá sem.“
„Nechystá. Já už si ho pohlídám,“ pověděla mu jeho milá výhrůžně.
Cítila se najednou tak… bezmocná. Netrpělivá. Měla přece jiné možnosti. A pošle sem, co měla nejcennějšího. Jak mohla?
„Jenom si vyjel na Černý hrad. Všechno je už zcela v pořádku, Výsosti,“ zablekotal lord Torwald. Nebo jak se to vlastně jmenuje.
„Kdy se vrátí?“
„Brzy… určitě. Pošleme havrana, kdyby se nevracel.“
„Jak kdyby se nevracel?!“
„Jistě se brzo vrátí, Výsosti,“ pravil toužebně lord Torwald.
„Kolik s ním jelo lidí?“
„Deset?“ mínil lord z Řekotočí. „Výsosti,“ dodal na její výmluvný pohled. Disciplína je potřeba.
To si někdo odskáče. „DESET! Princ a vy s ním necháte jet deset lidí. To se mi zdá.“
„Ale… jemu to bohatě stačí, Výsosti,“ troufl si podotknout jakýsi další lord. Někdo z Roviny. Příšerné. Taková lehkomyslnost. „Princ se jenom tak neztratí.“
„Vážně, Výsosti, po tom, jak se nám vrátil tentokrát, je každá obava o bezpečí Jeho Výsosti velmi přehnaná. Přivedl si dokonce s se…“ dodal lord Torwald. Či jak že se to jmenuje.
„To je ne-při-ja-tel-né! … A jak je možné, že byl ještě nedávno několik dní nezvěstný? Kdo co zanedbal?“ Rozhlížela se po značně znepokojených lordech. Jistě v duchu proklínají toho nešťastníka, který rozhodl, že se jí informace o té neblahé události pošle. A milerádi jí nabídnou viníka. Kdopak to asi zanedbal, rozhlížela se po své oběti.
„Nešťastná náhoda, a … velitel se potom sám dokázal vrátit.“
„Jak je ale možné, že vám zmizel?“ vztekala se dál. „Že ho nikdo nechránil?“
Rytíři kolem již většinou uspokojivě pobledli. Podruhé se jim to určitě nestane.
„Jeho Výsost se ale brzy ráčila probojovat zpátky,“ upozornil jeden z jižanských rytířů. „Už je vše v pořádku.“
„Hm! A co jste zatím dělali vy?“
Šum. Nikdo neodpovídá. Takový zmatek.
Proč? Je to její vina. Neměla, nikdy neměla… tak hloupé rozhodnutí.
„Výsosti, velitel je už zpět, ve svém stanu.“ Panoš, celý vynervovaný, tak to má být. „Šel si lehnout, nevěděl, že jsi zde, Výsosti. Ale je úplně v pořádku.“
Sborové oddechnutí.
„Ještě si to povíme,“ s chutí ještě potěšila shromážděné. „Veď mě tam.“
A odkráčela rázným krokem. Tohle si někdo vypije.
Vstoupila dovnitř, aniž by se nechala ohlásit. Prostě zprudka rozhrnula závěsy. Musí vědět, musí vidět, na vlastní oči, hned…
„Co…?“ Meč v ruce, připraven zaútočit na vetřelce. Tak to má být. „To jsi ty?“ chtělo se jí brečet. Je živý, stojí před ní.
„To je mi přivítání.“
Panoš v jejích zádech již nebyl v jejích zádech, zřejmě je rád, že splnil svůj úkol a může zmizet.
„Co tu děláš?“
„Já? A cos dělal ty?“
Věděl, co míní.
„Trošku se nám to vymklo. Přepadli nás, při cestě… je složité ti to všechno vysvětlovat, ale jsem zpět. Všechno je v pořádku.“
„Miláčku můj,“ meč mezitím odložil a už mu visela kolem krku. „Víš, jak jsem se o tebe bála?“
„Nebylo čeho, no tak. Brzy to tady skončíme a naše armáda se vrací na jih. Hlídka a seveřani to tu už zvládnou. Ještěže jsme měli ty zásoby kopí a šípů s hroty z dračího skla, s tím ti to jde tak ...“
„Měls skvělý nápad, mít to nachystané. A umístit zásoby i tady na Severu. Jsi tak chytrý, uhuhmmmm.“
„Že by?“
„Mhmmm…Strašně jsem jim vynadala. Tvým podřízeným. Všem, co jsem tady zastihla.“
„No to mám radost. Už tak byli celí vyděšení, co jim řekneš, až se to dovíš. Ale kdyby pár dní počkali, tak ti nemuseli hlásit nic, kdo se je o to taky prosil, že.“
„No to by se ti líbilo…Jak nehlásit? Co kdyby se ti něco stalo, kdybych si na to nedohlédla?“
„Dobře jim tak, ostatně. Měli na mě počkat.“
„Drahoušku… tak jdeme už do postele?“
Stejně se sem nikdo neodváží, nebude-li přivolán. Předpokládala, že manželův panoš všechny návštěvy spolehlivě odradí. Je-li to vůbec ještě potřeba.
„Hm. Tos to beze mě už nemohla v Přístavišti vydržet?“
„Ne, bála jsem se, co s tebou je, a tak jsem vyrazila na Sever. Hned.“
„Takže to nebyla jenom záminka, abychom zase mohli … víš co?“
„Měla jsem o tebe strach,“ zabroukala mu do ucha, zatímco mu již začala rozepínat košili. „Tak jsem radši tady.“
„No když už jsi tady…“
„Využijeme příležitosti?“
„Hmmmm. Nepochybně…“
***
„A copak dělá náš drahý nemocný?“ Z Tyrionových havranů věděl, že drahý nemocný už neví, jak by utekl z postele. Je zdravý, ale nikdo to nerespektuje. Mistři dělají jenom povyk. A Tarly, jediný rozumný mistr, co kdy potkal, je momentálně na svém panství, takže jejich pacient nemá zastání.
„Už by chtěl vstávat a tvrdí, že mu nic není,“ stěžovala si mu jeho milovaná. „Přitom mistři z něj šílí a říkají, že ještě musí ležet.“ Nepochybně jich povolala celé hejno.
„No to ti nezávidím, musí být za takovou dobu už pěkně otravný.“
„To je. Už jenom ty bys byl asi ještě otravnější, jinak vážně nevím.“
„Já že jsem otravný? Hmm?“
„Já to tak nemyslela…“
„Doufám, že se nechystá sem.“
„Nechystá. Já už si ho pohlídám,“ pověděla mu jeho milá výhrůžně.