Seriózní nabídka - devětatřicátá část
„Tvoje … ehm manželka … neměla lepší možnosti. Nech tomu volný průběh, Siriusi, no… Ono se to ještě vyvine … je to moc krátká doba. Třeba až budem hrát ten zápas, uvidíš, Harry přijde na jiné myšlenky, budete hrát spolu…“
Sirius nevypadal přesvědčeně. Bodejť. Snažil se jej sice uklidnit, kdovíproč, no ano, aby mu tady nevyváděl, že ano, má rád klid, ale faktem bylo, že Siriusovo manželství se opravdu moc dobře zatím nevyvíjelo. Ale to není to, co by měl Black slyšet právě teď.
„Blacku, ty si vážně myslíš,“ nedalo mu to a musil si to ověřit, „myslíš si, že to Hermiona nějak zařídí?“ Bylo mu jasné, že sám ty její rodiče rozhodně nezvládne. Že budou vzteklí. Že ho ani nevyslechnou. Ale nedivil se jim ani trochu.
„No jistě. Jak vůbec přesvědčila tebe?“
„O čem?“
„Že sis ji vzal. Albus tvrdí, že si to zařídila úplně sama. Že jste za ním přišli, když už jste byli domluvení. Myslel jsem si dřív, že tě do toho uvrtal Albus.“
Ten Albus je ale nediskrétní. „No. Jaksi … byla přesvědčivá.“
„Přesvědčivá?“
„Nedala se odbýt,“ zavrčel. Black se taky dá těžko odbýt. Zvláštní, že s tou Weasleyovou dosud neuspěl.
„Musela tě přemlouvat?“
„Hm.“
„Dlouho?“
„No… trochu.“
„Ale přemluvila.“
„Copak bych s ní vydržel?“ pokusil si představit situaci, kdy by Hermioně odpověděl, že si to rozmyslel tak, že si ji nevezme. Nejspíš by nasadila ještě tvrdší metody. Nejspíš by musel kapitulovat o pár hodin později než ve skutečnosti. Nejspíš by to ale byla hodně ponižující kapitulace.
„Vidíš. To já bych se určitě nebál, že Hermiona nepřesvědčí svoje rodiče… o čemkoli,“ ušklíbl se Black.
***
Přemítal o možnosti poslat Hermionu napřed. Přemítal o možnosti vysvětlit jí, že se její rodiče bez seznámení s ním snadno obejdou. Že přece můžou zatloukat. I kdyby se někdo prořekl. Všechno zapřou. Její rodiče se vůbec nic nemusí dovědět. A bude to tak nejlepší.
Potom si uvědomil, jak je to zbabělé. Že by se tomu měl postavit. Že teď už s tím nic nenadělá, rozvod v úvahu nepřichází a měl by se tedy snažit, aby Hermiona byla co nejvíc šťastná, když už se k tomu všemu tehdy uvolil. A aby byla šťastná, musí udělat všechno pro to, aby se zalíbil jejím rodičům. Cokoli. A musí tam jít s ní, nemůže na to být sama. Jakkoli se mu Siriusovy teorie o Hermionině schopnosti zajistit souhlas rodičů vlastními silami a bez jeho pomoci líbily, nemůže to nechat na ní.
Už kvůli své vlastní důstojnosti. Tak.
Donutila jej, aby si navlékl svůj obvyklý oděv. Není důvod, aby se styděl za to, jak se obléká. Taky měl ten dojem, což nebrání těm uličníkům, aby se jeho střídmým hábitům věčně nepošklebovali. Netopýr, to tak.
„Přemístím tě na dvorek, za náš dům.“
„Uvidí nás mudlové.“
„Ale ne, je tam samý živý plot, sousedi daleko, klidně se můžeme přemístit.“
„Nemůžou mít doma návštěvu? Co když se kouknou z okna? Proč se nepřemístíme rovnou dovnitř?“
„Není vhodné se přemístit přímo do domu, drahoušku, když tě ještě neznají.“
„To tam mám pobíhat v hábitu?“ Nezdálo se mu, že před domem jej nikdo neuvidí.
„A co?“
„Mezi mudly?“
„Tak si obleč ten svůj oblek.“
„A stejně nás můžou vidět.“
„Tobě se se mnou nechce?“
„Ale … chce.“
„CHMMM, tak pojedeme vlakem, miláčku. A oblíkneš si teda ten oblek, co ti Lucius vybral. Bude to fajn.“
Hm. Neměl dojem, že to bude fajn. Je to čím dál otřesnější představa. A ještě ta strašná cesta!
„Všichni jedou vlakem, sedneme si do kupé k Harrymu a k Nevillovi,“ těšila se Hermiona.
Pojede s Longbottomem na námluvy? A Hermiona jim to jistě vybreptá. Čiré martyrium, nic jinýho, děsil se.
A na nádraží před očima celé školy se na něj její rodiče vrhnou. Ta ostuda. A to myslel, že po tom kousku Pottera a Blacka před očima Lily Evansové jej nic trapnějšího v životě nepotká. To si myslel, než požádal Hermionu o ruku.
„Z nádraží si můžem vzít taxi,“ pravila soucitně, jako by mu četla myšlenky, „už jsem rodičům psala, že nemají chodit k vlaku. Myslela jsem, že se jenom přemístíme, ale i tak, měli byste se poprvé sejít někde v klidu.“
S tím naprosto souhlasil. Když už je tedy musí vidět, lepší bude, když se to neodehraje veřejně. Byl by leda pro smích.
***
Navigovala jej do kupé k Harrymu a Weasleyové a Longbottomovi a Weasleymu a Lovegoodové a Dracovi. „Tak si sedni, drahoušku.“
Studenti se nechovali výrazně rozjíveně, což bylo v jejich vlastním zájmu rozumné.
Weasleyová se ovšem brzy po odjezdu zajímala, proč že s nimi profesor jede, a Hermiona musela okamžitě vysvětlit, že Severus ji doprovází, protože ho samozřejmě musí představit rodičům.
Harry se rozkuckal a byl stižen jeho nepotěšeným pohledem.
„Pardon.“
„To musíte mít trému, pane,“ pravila soustrastně Lovegoodová, která se opírala o Dracovo rameno. Draco se šklebil.
Nevychovanec. Každý nemá takové štěstí jako ty, vzpomněl si na Luciuse a hlavně Narcissu, jak se neustále rozplývají nad Lunou Lovegoodovou. A nad kvalitou jejích vlasů.
„Co je tak legračního na tom,“ zastala se jej jeho láska, „že se Severus jede představit mým rodičům, Draco?“
„Jestli nevíš, tak počkej, až tam přijedete.“
„Nechápu.“
„Až je začne stavět do latě.“
Dokonce i Longbottom se tomu zahihňal. Kam ten svět spěje.
A to ještě nevědí, co mu Hermiona prozradila, když se vrátila z knihovny. Jo z knihovny, to mu jenom namluvila, byla někde úplně jinde.
***
„Zlato, neboj … psala jsem jim už na konci školního roku, že jsi teď úplně jiný … a že jsi na mě moc hodný a dřív že jsi měl ty svoje důvody, všechno vědí. Tedy ne, že jsme spolu a budeme mít to malé a tak, ale určitě to vezmou dobře.“ Taxíkář se na ně do zrcátka spokojeně šklebil. Zřejmě mu poskytovali nečekaně kvalitní rozptýlení. Jestli se Hermiona prořekne, bude mu muset smazat kousek paměti.
„Jistě, to není problém … rodiče se nakonec vždycky uklidní … nemějte strach, pane,“ poučoval ho taxikář. Před Hermionou se mu řidiče nechtělo odkázat do patřičných mezí. Cruciatus je stejně nepoužitelný. Je to mudla, TĚŽKO by to snášel … asi by mu způsobil zástavu srdce. Radši jeho tlachání ignoroval, ostatně nesmí popudit Hermionu, stačilo, jak byla naštvaná, že se z téhle návštěvy tolik vymlouval.
„Zlatíčko, ale … přece … jsem o dvacet let starší … ještě předevčírem jsem byl tvůj učitel. A navíc to manželství a dítě …“
Ano, Hermiona včera nebyla v knihovně, ona si tajně zašla za Poppy, pro výsledky.
***
„Budou asi zuřit,“ svěřil své dojmy manželce, „ale co teď naděláme?“
„Jo, to je horší,“ přisvědčil mu sdílný taxikář. O jejich problémy se zjevně živě zajímal.
„Pane, tohle je rozhovor o NAŠICH soukromých věcech, tak se nám do toho PROSÍM nepleťte,“ pravila přísně Hermiona. Pravá primuska.
„Ale miláčku, klid, nesmíš se rozčilovat. Šetři se.“
Taxikář nasadil soucitný výraz a zamrkal na něj. Asi přemýšlí, jak s tak přísnou osobou vydrží. Zvláštní pocit, léta si všichni dávali pozor, aby ho nerozzlobili, aby před ním stáli v pozoru, ale teď … co je s Hermionou … je všechno jinak … pocit blaženosti. Studenti se ho přestávají tak strašně bát … měli z něj hrozný strach a opravdu z toho aspoň někdy neměl radost, ale bylo to potřeba … rozumný respekt by mu stačil.
„Ale obléknul ses dobře, miláčku … určitě se jim budeš líbit. Ne aby ses na ně ale mračil.“ Na své poměry se v poslední době mračil málo. „Možná bychom jim příště mohli představit některé tvoje přátele. Malfoyovi jsou tak reprezentativní, ale milí … anebo k nim vezmeme třeba Siriuse, ten tě má rád,“ usmála se na něj škádlivě.
„Hm,“ zamyslel se. „Ale nesměl by dělat problémy … ještě mi to u tvých rodičů pokazí, je tak …“
„Roztomilej,“ dopověděla jeho budoucí choť.
„HMM,“ nesouhlasil.
„Jo, jo, rodina má držet pohromadě,“ nabídl jim taxikář další moudro a Hermiona obrátila oči v sloup.
„No tak,“ uklidňoval ji.
„Zlato, ještě něco ti musím říct, ale ty se na mě budeš určitě zlobit,“ informovala ho hned potom jeho ukrutná manželka.
„Proč? O co jde? … Neboj se, andílku.“
„Já jim teď jenom napsala, že dnes odpoledne přijedu. Ale nic o tobě a vůbec …“
„Tys jim vůbec nic nenapsala?“ zoufal si. Bude to ještě větší trapas, než si myslel i v těch největších depresích. „Já myslel, že zmíníš aspoň něco, aby byli trochu připravení…“
„Zatím ne. V dopise se o tom špatně píše. Víš, když tě poznají, tak … je to přesvědčí, ale jak jsem jim to všechno měla asi popsat?“
„Jo, slečno, to bude fakt překvápko …,“ prohodil jejich společník. Hermiona ho tentokrát opomněla pokárat. Věnovala veškerou pozornost jemu. Zauvažoval, jestli by se neměl přemístit rovnou z taxíku. Na druhou polokouli.
„Zlatíčko, že se nezlobíš?“
„To víš, že ne. Asi je lepší probrat to osobně. Pokud mě ale budou chtít zastřelit, tak se nezlob, když se v sebeobraně přemístím,“ usmíval se statečně.
„Víš co? Řekneme jim to postupně … šetrně a opatrně,“ navrhlo jeho štěstí.
„Neboj se … zvládneme to.“ Chtěl, aby měla pocit, že se na něj může i v tak těžké situaci spolehnout. I když by sám potřeboval útěchu.
„Radši bych teď byla s tebou sama,“ pošeptala mu a vzala ho za ruku. Taxikář na něj povzbudivě zamrkal do zrcátka.
***
Poté, co je taxikář dostatečně povzbudil a odfrčel i se štědrým tuzérem a s mírně modifikovanou pamětí, zazvonili na domovní dveře. Hermiona si totiž v těch zmatcích zapomněla klíče. „Mami, tak jsme tady,“ informovala dámu, která jim přišla otevřít. Co nejzdvořileji ji pozdravil. Měl šílenou trému. Chtěl utéct. Přitom se ta paní Voldemortovi vůbec nepodobala. Co to s ním je?
„To je profesor Snape, mami,“ formálně ho představila Hermiona. Asi aby matku nevyděsila hned ve dveřích. „To je moje maminka, Jane Grangerová.“
Dáma mu podala ruku.
„Dobrý den, paní Grangerová, moc mě těší,“ s lehkou úklonou jí stiskl ruku.
„Dobrý den, pane profesore,“ usmála se. „Taky mě moc těší. Hermiona nám už o vás hodně napsala.“
Zalitoval, že se mu Hermiona neobtěžovala povědět, o jaké informace z jeho života se se svými rodiči vlastně podělila. Připadal si, jako když byl Voldemort v jeho přítomnosti obzvlášť naštvaný. Připadal si v ohrožení. A Hermiona se zatím spokojeně culí. Nic se neděje, budou rádi, hlupáčku, uklidňovala jej ještě včera. Je tak lehkomyslná.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptalo se jeho trápení.
„Jistě, jenom pojďte,“ vyzvala je paní Grangerová. „Manžel ještě není doma, pane profesore, musel do ordinace, jeden náš dlouholetý pacient ho uprosil, aby se mu rychle podíval na bolavý zub.“
Vzpomněl si na neblahé povolání tchána a tchýně. Měl dojem, jako by ho z toho taky začal bolet zub.
„Ten ale bude překvapený, že jste nás navštívil,“ děla jeho tchýně.
To budete oba.
***
This blog is in no way related to J.K. Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K. Rowling novels is (c) Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is (c) Warner Bros.
Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Sirius nevypadal přesvědčeně. Bodejť. Snažil se jej sice uklidnit, kdovíproč, no ano, aby mu tady nevyváděl, že ano, má rád klid, ale faktem bylo, že Siriusovo manželství se opravdu moc dobře zatím nevyvíjelo. Ale to není to, co by měl Black slyšet právě teď.
„Blacku, ty si vážně myslíš,“ nedalo mu to a musil si to ověřit, „myslíš si, že to Hermiona nějak zařídí?“ Bylo mu jasné, že sám ty její rodiče rozhodně nezvládne. Že budou vzteklí. Že ho ani nevyslechnou. Ale nedivil se jim ani trochu.
„No jistě. Jak vůbec přesvědčila tebe?“
„O čem?“
„Že sis ji vzal. Albus tvrdí, že si to zařídila úplně sama. Že jste za ním přišli, když už jste byli domluvení. Myslel jsem si dřív, že tě do toho uvrtal Albus.“
Ten Albus je ale nediskrétní. „No. Jaksi … byla přesvědčivá.“
„Přesvědčivá?“
„Nedala se odbýt,“ zavrčel. Black se taky dá těžko odbýt. Zvláštní, že s tou Weasleyovou dosud neuspěl.
„Musela tě přemlouvat?“
„Hm.“
„Dlouho?“
„No… trochu.“
„Ale přemluvila.“
„Copak bych s ní vydržel?“ pokusil si představit situaci, kdy by Hermioně odpověděl, že si to rozmyslel tak, že si ji nevezme. Nejspíš by nasadila ještě tvrdší metody. Nejspíš by musel kapitulovat o pár hodin později než ve skutečnosti. Nejspíš by to ale byla hodně ponižující kapitulace.
„Vidíš. To já bych se určitě nebál, že Hermiona nepřesvědčí svoje rodiče… o čemkoli,“ ušklíbl se Black.
***
Přemítal o možnosti poslat Hermionu napřed. Přemítal o možnosti vysvětlit jí, že se její rodiče bez seznámení s ním snadno obejdou. Že přece můžou zatloukat. I kdyby se někdo prořekl. Všechno zapřou. Její rodiče se vůbec nic nemusí dovědět. A bude to tak nejlepší.
Potom si uvědomil, jak je to zbabělé. Že by se tomu měl postavit. Že teď už s tím nic nenadělá, rozvod v úvahu nepřichází a měl by se tedy snažit, aby Hermiona byla co nejvíc šťastná, když už se k tomu všemu tehdy uvolil. A aby byla šťastná, musí udělat všechno pro to, aby se zalíbil jejím rodičům. Cokoli. A musí tam jít s ní, nemůže na to být sama. Jakkoli se mu Siriusovy teorie o Hermionině schopnosti zajistit souhlas rodičů vlastními silami a bez jeho pomoci líbily, nemůže to nechat na ní.
Už kvůli své vlastní důstojnosti. Tak.
Donutila jej, aby si navlékl svůj obvyklý oděv. Není důvod, aby se styděl za to, jak se obléká. Taky měl ten dojem, což nebrání těm uličníkům, aby se jeho střídmým hábitům věčně nepošklebovali. Netopýr, to tak.
„Přemístím tě na dvorek, za náš dům.“
„Uvidí nás mudlové.“
„Ale ne, je tam samý živý plot, sousedi daleko, klidně se můžeme přemístit.“
„Nemůžou mít doma návštěvu? Co když se kouknou z okna? Proč se nepřemístíme rovnou dovnitř?“
„Není vhodné se přemístit přímo do domu, drahoušku, když tě ještě neznají.“
„To tam mám pobíhat v hábitu?“ Nezdálo se mu, že před domem jej nikdo neuvidí.
„A co?“
„Mezi mudly?“
„Tak si obleč ten svůj oblek.“
„A stejně nás můžou vidět.“
„Tobě se se mnou nechce?“
„Ale … chce.“
„CHMMM, tak pojedeme vlakem, miláčku. A oblíkneš si teda ten oblek, co ti Lucius vybral. Bude to fajn.“
Hm. Neměl dojem, že to bude fajn. Je to čím dál otřesnější představa. A ještě ta strašná cesta!
„Všichni jedou vlakem, sedneme si do kupé k Harrymu a k Nevillovi,“ těšila se Hermiona.
Pojede s Longbottomem na námluvy? A Hermiona jim to jistě vybreptá. Čiré martyrium, nic jinýho, děsil se.
A na nádraží před očima celé školy se na něj její rodiče vrhnou. Ta ostuda. A to myslel, že po tom kousku Pottera a Blacka před očima Lily Evansové jej nic trapnějšího v životě nepotká. To si myslel, než požádal Hermionu o ruku.
„Z nádraží si můžem vzít taxi,“ pravila soucitně, jako by mu četla myšlenky, „už jsem rodičům psala, že nemají chodit k vlaku. Myslela jsem, že se jenom přemístíme, ale i tak, měli byste se poprvé sejít někde v klidu.“
S tím naprosto souhlasil. Když už je tedy musí vidět, lepší bude, když se to neodehraje veřejně. Byl by leda pro smích.
***
Navigovala jej do kupé k Harrymu a Weasleyové a Longbottomovi a Weasleymu a Lovegoodové a Dracovi. „Tak si sedni, drahoušku.“
Studenti se nechovali výrazně rozjíveně, což bylo v jejich vlastním zájmu rozumné.
Weasleyová se ovšem brzy po odjezdu zajímala, proč že s nimi profesor jede, a Hermiona musela okamžitě vysvětlit, že Severus ji doprovází, protože ho samozřejmě musí představit rodičům.
Harry se rozkuckal a byl stižen jeho nepotěšeným pohledem.
„Pardon.“
„To musíte mít trému, pane,“ pravila soustrastně Lovegoodová, která se opírala o Dracovo rameno. Draco se šklebil.
Nevychovanec. Každý nemá takové štěstí jako ty, vzpomněl si na Luciuse a hlavně Narcissu, jak se neustále rozplývají nad Lunou Lovegoodovou. A nad kvalitou jejích vlasů.
„Co je tak legračního na tom,“ zastala se jej jeho láska, „že se Severus jede představit mým rodičům, Draco?“
„Jestli nevíš, tak počkej, až tam přijedete.“
„Nechápu.“
„Až je začne stavět do latě.“
Dokonce i Longbottom se tomu zahihňal. Kam ten svět spěje.
A to ještě nevědí, co mu Hermiona prozradila, když se vrátila z knihovny. Jo z knihovny, to mu jenom namluvila, byla někde úplně jinde.
***
„Zlato, neboj … psala jsem jim už na konci školního roku, že jsi teď úplně jiný … a že jsi na mě moc hodný a dřív že jsi měl ty svoje důvody, všechno vědí. Tedy ne, že jsme spolu a budeme mít to malé a tak, ale určitě to vezmou dobře.“ Taxíkář se na ně do zrcátka spokojeně šklebil. Zřejmě mu poskytovali nečekaně kvalitní rozptýlení. Jestli se Hermiona prořekne, bude mu muset smazat kousek paměti.
„Jistě, to není problém … rodiče se nakonec vždycky uklidní … nemějte strach, pane,“ poučoval ho taxikář. Před Hermionou se mu řidiče nechtělo odkázat do patřičných mezí. Cruciatus je stejně nepoužitelný. Je to mudla, TĚŽKO by to snášel … asi by mu způsobil zástavu srdce. Radši jeho tlachání ignoroval, ostatně nesmí popudit Hermionu, stačilo, jak byla naštvaná, že se z téhle návštěvy tolik vymlouval.
„Zlatíčko, ale … přece … jsem o dvacet let starší … ještě předevčírem jsem byl tvůj učitel. A navíc to manželství a dítě …“
Ano, Hermiona včera nebyla v knihovně, ona si tajně zašla za Poppy, pro výsledky.
***
„Budou asi zuřit,“ svěřil své dojmy manželce, „ale co teď naděláme?“
„Jo, to je horší,“ přisvědčil mu sdílný taxikář. O jejich problémy se zjevně živě zajímal.
„Pane, tohle je rozhovor o NAŠICH soukromých věcech, tak se nám do toho PROSÍM nepleťte,“ pravila přísně Hermiona. Pravá primuska.
„Ale miláčku, klid, nesmíš se rozčilovat. Šetři se.“
Taxikář nasadil soucitný výraz a zamrkal na něj. Asi přemýšlí, jak s tak přísnou osobou vydrží. Zvláštní pocit, léta si všichni dávali pozor, aby ho nerozzlobili, aby před ním stáli v pozoru, ale teď … co je s Hermionou … je všechno jinak … pocit blaženosti. Studenti se ho přestávají tak strašně bát … měli z něj hrozný strach a opravdu z toho aspoň někdy neměl radost, ale bylo to potřeba … rozumný respekt by mu stačil.
„Ale obléknul ses dobře, miláčku … určitě se jim budeš líbit. Ne aby ses na ně ale mračil.“ Na své poměry se v poslední době mračil málo. „Možná bychom jim příště mohli představit některé tvoje přátele. Malfoyovi jsou tak reprezentativní, ale milí … anebo k nim vezmeme třeba Siriuse, ten tě má rád,“ usmála se na něj škádlivě.
„Hm,“ zamyslel se. „Ale nesměl by dělat problémy … ještě mi to u tvých rodičů pokazí, je tak …“
„Roztomilej,“ dopověděla jeho budoucí choť.
„HMM,“ nesouhlasil.
„Jo, jo, rodina má držet pohromadě,“ nabídl jim taxikář další moudro a Hermiona obrátila oči v sloup.
„No tak,“ uklidňoval ji.
„Zlato, ještě něco ti musím říct, ale ty se na mě budeš určitě zlobit,“ informovala ho hned potom jeho ukrutná manželka.
„Proč? O co jde? … Neboj se, andílku.“
„Já jim teď jenom napsala, že dnes odpoledne přijedu. Ale nic o tobě a vůbec …“
„Tys jim vůbec nic nenapsala?“ zoufal si. Bude to ještě větší trapas, než si myslel i v těch největších depresích. „Já myslel, že zmíníš aspoň něco, aby byli trochu připravení…“
„Zatím ne. V dopise se o tom špatně píše. Víš, když tě poznají, tak … je to přesvědčí, ale jak jsem jim to všechno měla asi popsat?“
„Jo, slečno, to bude fakt překvápko …,“ prohodil jejich společník. Hermiona ho tentokrát opomněla pokárat. Věnovala veškerou pozornost jemu. Zauvažoval, jestli by se neměl přemístit rovnou z taxíku. Na druhou polokouli.
„Zlatíčko, že se nezlobíš?“
„To víš, že ne. Asi je lepší probrat to osobně. Pokud mě ale budou chtít zastřelit, tak se nezlob, když se v sebeobraně přemístím,“ usmíval se statečně.
„Víš co? Řekneme jim to postupně … šetrně a opatrně,“ navrhlo jeho štěstí.
„Neboj se … zvládneme to.“ Chtěl, aby měla pocit, že se na něj může i v tak těžké situaci spolehnout. I když by sám potřeboval útěchu.
„Radši bych teď byla s tebou sama,“ pošeptala mu a vzala ho za ruku. Taxikář na něj povzbudivě zamrkal do zrcátka.
***
Poté, co je taxikář dostatečně povzbudil a odfrčel i se štědrým tuzérem a s mírně modifikovanou pamětí, zazvonili na domovní dveře. Hermiona si totiž v těch zmatcích zapomněla klíče. „Mami, tak jsme tady,“ informovala dámu, která jim přišla otevřít. Co nejzdvořileji ji pozdravil. Měl šílenou trému. Chtěl utéct. Přitom se ta paní Voldemortovi vůbec nepodobala. Co to s ním je?
„To je profesor Snape, mami,“ formálně ho představila Hermiona. Asi aby matku nevyděsila hned ve dveřích. „To je moje maminka, Jane Grangerová.“
Dáma mu podala ruku.
„Dobrý den, paní Grangerová, moc mě těší,“ s lehkou úklonou jí stiskl ruku.
„Dobrý den, pane profesore,“ usmála se. „Taky mě moc těší. Hermiona nám už o vás hodně napsala.“
Zalitoval, že se mu Hermiona neobtěžovala povědět, o jaké informace z jeho života se se svými rodiči vlastně podělila. Připadal si, jako když byl Voldemort v jeho přítomnosti obzvlášť naštvaný. Připadal si v ohrožení. A Hermiona se zatím spokojeně culí. Nic se neděje, budou rádi, hlupáčku, uklidňovala jej ještě včera. Je tak lehkomyslná.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptalo se jeho trápení.
„Jistě, jenom pojďte,“ vyzvala je paní Grangerová. „Manžel ještě není doma, pane profesore, musel do ordinace, jeden náš dlouholetý pacient ho uprosil, aby se mu rychle podíval na bolavý zub.“
Vzpomněl si na neblahé povolání tchána a tchýně. Měl dojem, jako by ho z toho taky začal bolet zub.
„Ten ale bude překvapený, že jste nás navštívil,“ děla jeho tchýně.
To budete oba.
***
This blog is in no way related to J.K. Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K. Rowling novels is (c) Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is (c) Warner Bros.
Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.