Harriet - třiadvacátý díl
„Můžu?“ zeptal se Henry mezi dveřmi. Objevil se u ní, jenom co si lehla. Konečně. Dnešek byl náročný. Ještěže je už tady. Ani neměli možnost pořádně si o samotě promluvit. Co to prasklo. Co to Henry s takovým gustem vypověděl všem příbuzným. Co se tu seběhla celá ta mela. A než trochu uklidnil jejího pravého otce, vyhrožujícího soudy a soubojem, bolela ji z toho všeho pořádně hlava. Bylo tu tak rušno, že snad už i poslední zahradník zná veškeré podrobnosti jejich dobrodružství. Služebnictvo se všechno dozví.
„Jistěže…“
S lichotivým spěchem se k ní připojil. „No tak, pojď sem přece.“
„Už vévoda nezuří?“ zeptala se zkroušeně. Je to ostatně i její vina, ten útěk.
„Už moc ne.“
„Opravdu?“
„Teď je s Weymouthem v knihovně a likvidují moje zásoby brandy, obávám se.“
„Jsi tak strašný,“ informovala manžela.
„Vážně?“
„Hm… a vůbec, jak jsi mohl, vydávat se za domácího učitele?“
„Ani nevím. Všechno se to tak nějak vyvinulo.“
„Cože?“
„Chtěl jsem ti jenom dát ten dopis, myslel jsem, že bude příležitost tady na Demberley, když vás sem pozvu, že ti ho tady v klidu předám ….no a když tě ty dvě nevzaly na Demberley, tak jsem se rozhodl, že na Garewood zajedu a osobně ti ho doručím.“
„Ale měls návštěvu…“
„O společnost hostů z Garewoodu jsem zase tolik nestál. A nechtěl jsem si nechat zkazit plány jenom proto, že tě nechali doma. Přišlo mi to od nich ošklivé.“
„Hm.“
„Víš, jak mě matka nutila s tebou tancovat, mračil jsem se tak při pomyšlení na to, že tvá macecha ji tak podlézavě přemlouvala, aby mě s tím tancem neobtěžovala. Přitom mi sama celou dobu vnucovala slečnu Stewartovou. Naštvala mě.“
„A já myslela…“
„Já vím, co sis o mně asi myslela,“ povzdechl si. „… Takže jsem se vymluvil, že mám neodkladnou věc v Londýně, a jel jsem za tebou na Garewood, musel jsem ti dát ten dopis, v klidu, aby si nevšimli, vévodkyně chtěla, abych ti ho dal úplně tajně. A tak jsem se za tebou vypravil…a abych to víc utajil, tak jsem v Parlow užíval tak trochu nepravé jméno, tedy Wrotham, víš, když jsem tam přijel, jsem totiž taky baronem z Wrothamu… nechtěl jsem budit pozornost, víš… a v Parlow jsem se setkal s nějakým Brownem, jel se lady Garewoodové omluvit, že nemůže nastoupit na místo Charlesova domácího učitele. Dostal totiž někde farnost, takže to bylo pochopitelné. Zodpovědný člověk, chtěl to té tvé příšerné bývalé matce…“
„Jsi nenapravitelný.“
„... povědět osobně. No a já mu podrobně vysvětlil, jaká že je to strašná semetrika, ať mi ve vlastním zájmu nechá ten dopis, že jí to půjdu vysvětlit sám. Nezmínil jsem se ale, že naprosto jistě vím, že lady Garewoodová není doma.“
„A on odjel? Jenom tak?“
„Ne jenom tak. S ulehčením. A s díky. Myslím, že byl moc rád, že dostal tu farnost a nebude muset pracovat pro lady Garewoodovou. A pak jsem se rozhodl, že … si tě trochu prohlídnu. Slečnu, o kterou jeví zrovna vévodkyně ze Suffolku tolik zájmu… a rád hraju divadlo, tak jsem se namaskoval, nasadil si blond paruku, jel jsem sem totiž přes Londýn, vyzvedl jsem si pár věcí, co jsem potřeboval na to naše představení, jenomže jsem tu paruku a cvikr už nemohl na divadle použít a museli jsme změnit hru…ještěže jsme s Charlesem tolik četli a tak jsem se inspiroval, nakukal jsem pak Edwardovi, co by bylo dobré zahrát, až to nakonec považoval za vlastní nápad a v tom jsem ho nechal… a taky… abys mě nepoznala, začal jsem kulhat a taky trochu koktat…“
Zachichotala se.
„Dobře. Hodně koktat. Spokojená?“
„Ne.“
„A teď?“ vzal ji do náruče, takže svou spokojenost nemohla zcela popřít.
„Hmmm. Když o tom tak uvažuju…, hm… udělej to ještě jednou, Henry, a pak ti třeba řeknu.“
„Tak co?“
„Ano. Moc. Víš, co by zajímalo? Pověděla ti Davina o té mojí svatbě? Naší svatbě…“
„Jako dřív než ty? Pověděla, samozřejmě že ano. A já jsem jí srdečně poděkoval a řekl jí, že si to s tebou vyřídím.“
„Tak vyřídíš?“
„A ne?“
„Hmmm…. Stejně to byl divný nápad, převlíknout se za domácího učitele, miláčku,“ namítla znovu.
„Víš, viděl jsem tě taky den předtím na koni, bylas tak krásná a všechno… a já na tebe zíral, samozřejmě jsem si tě trochu pamatoval z města, bylo mi tě líto… a věděl jsem, že Freddy tě má ráda, ale … víš, nepřišlo mi, že bys toužila po něčí společnosti… a nevšiml jsem si, jaká jsi vlastně nádherná, i když si za to nadávám… a tak jsem využil situace a vloudil se k vám do domu. Nemohl jsem taky odolat možnosti doopravdy si vyzkoušet svoje herecké schopnosti.“
„Bylo to od tebe moc ošklivé, takhle si ze mě dělat legraci…“
„Všechno jsem myslel vážně…“
„Abys nemyslel. To se dělá?“
„No tak… buď hodná.“
„Henry?“
„Hm?“
„Jsi rád, že Fredericka … se už nechce zasnoubit s Johnem?“
„A jak.“
„Ale… nechtěla snad? Strašně moc…“
„Snad ano, ale teď má jiné plány a ty jí schvaluju mnohem víc. Tedy, zatím se s nimi dotčeným osobám nesvěřila…“
„Ano? Nové tajné plány a tys mi to neřekl?“
„Myslím, že se jí líbí Edward. Tedy Calverleigh. Je to poněkud nečekané, ale proč ne…“
„Davina říkala, že má hrozně moc dluhů. Ale to vám vlastně vadit nemusí,“ vzpomněla si na sebe.
„Víš, zase tak hrozné to není, lidi moc mluví…,“ ušklíbl se, „a s Frederičiným věnem žebrat nepůjdou, věř mi. A rozhodně budu klidnější, když se s Freddy ožení on. Rozhodně víc, než kdyby to byl John Stewart, to mi můžeš věřit.“
„Promiň, že jsem to neřekla … tobě jako vévodovi… bála jsem se… víš, čím mě vydírali, kdybych něco udělala, tak by to na vévodkyni prozradili. A vůbec… kdyby bylo nejhůř, tak bych ti to nějak dala vědět… vyčítala jsem si to.“
„Jsem rád, žes to řekla aspoň Brownovi, Freddy jsem stručně a jasně vysvětlil, že Johna jí určitě nedovolíme, jenom co jsem přijel z Garewoodu, a dali jsme na ni dobrý pozor, ze začátku se jí to, jak asi víš,“ usmál se, jako by tušil, že se ji Freddy snažila přimět k přímluvě u Henryho, „moc nelíbilo, ale pak sama naštěstí dostala rozum. Díky.“
„Není zač.“
„Je … ani takhle ti nemůžu poděkovat? Prosím…“
„Že by? Možná … nevím… ano… myslím… takhle …“
A potom si vzpomněla. „Počkej!“
„Co je?“
„Jak to bylo… s tebou a s mou matkou…?“
„Co?“
„Přece… musels s ní… dobře vycházet… když ti pro mě dala ten dopis.“
„Ano. Manžela s tím poslat nechtěla, že ano, to snad uznáš. A než nějakou užvaněnou ženskou… tak si radši vybrala mě.“
„Ale… na to se neptám.“
„Na co potom? Aha… ty myslíš,“ porozumění a víc veselí, než se jí zamlouvalo, mu koukalo z očí. „Tak tohle … tohle ne. Byli jsme jenom, snad to můžu říct, přátelé.“
„Přátelé?“ přece byla přesvědčená, že jsou víc, vypadalo to tak... „Myslela jsem… pořád jste si něco špitali, pořád jsi byl s ní…“
„Tak pořád?“
On se tím ještě baví.
„Nejsi trochu žárlivá?“
„Ne, ale byls s ní dost často…myslela jsem… a Davina...“
„To mě nepřekvapuje. Abych to vysvětlil, vévodkyně je dáma … ehm … přece jenom má své … ehm má jisté zkušenosti, že … chtěl jsem radu, jak … tě získat, přišlo mi, že se mi to moc nedaří, víš…a že spolu moc hezky vycházíte a tak…“
„A já myslela, že tohle tě netrápilo…že o tom nepřemýšlíš.“
„Trápilo a tak jsem chodil za ní, říkal jsem si, že třeba bude vědět... Ne že by mi neporadila, ale nebylo mi to moc platné.“
„Tak ty sis chodil pro rady? A co ti poradila?“
„Trpělivost. Trpělivost … a ještě jednu věc… jo, trpělivost.“
„Hm,“ pověděla mu nepřesvědčeně.
„Neblázni, zrovna tak jsem chodil za svou matkou… přivádělas mě k zoufalství, naprosto nepochopitelně … no a nakonec jsem to zkusil zase jako Frederick. S tím… přišlo mi, že ho máš radši.“
„Ale… tys byl zoufalý?“ To jeho sebeovládání, nepoznala to na něm. „Jak jsem to měla vědět?“
„Nechtěl jsem, abys to věděla,“ ujistil ji. „Kdo už stojí o zoufalce.“
„Chci vědět, příště… kdybych tě trápila.“
„Budu o tom přemýšlet,“ pravil rádoby vážně.
Že si nedá pokoj. „To bych ti radila.“
Ušklíbl se. „Nemám důvod být zoufalý.“
„Viděla jsem tě, jak se držíte za ruce… víš, ve snídaňovém salonku… myslela jsem…“
„Kdy jsi mě viděla?“
„Víš, jak jsem byla na návštěvě u tvých rodičů…“ řekla rodičů, protože vévoda z Weymouthu se k Henrymu přes svůj poměrně nízký věk choval docela otcovsky. „Ten večer, když jsme si spolu zahráli … Myslela jsem si… že bys mě přece jenom mohl mít rád, až ten den… ale … potom jsem vás viděla.“
„Já… běžel jsem jí to povědět, myslel jsem, že bude mít radost… sám jsem se mohl zbláznit radostí… do té doby jsem si nevěřil, přišlo mi, že o mě nestojíš.“
A měl pravdu.
„Když …“
„Já vím.“
Zbývalo ještě jedno. „Ale Henry, co … ta dívka… z divadla?“¨
„Co?“
„Davina říkala, že máš … nějaký vztah s … tou slavnou herečkou, víš…“
„Aha, to myslíš Mary. Tak s tou jsem se rozešel. Slušně, myslím si, ale rozešel. Jakmile jsem…“
„Co?“ zeptala se s úzkostí.
„Jakmile jsem se do tebe zamiloval. Pamatuješ, jak jsem z Chapsworthu odjel na pár dní do Londýna?“
„Ano.“
„Tak to jsem jel za ní. Domluvit se, poskytnout jí vyrovnání.“
„Myslela jsem, žes jel za ní,“ souhlasila. „Ale ne že…“
„Samozřejmě, že jsem to jel ukončit. Co sis to zase myslela?“
Vděčně se k němu přitulila.
„Dělá se to tak, Mary vždycky věděla, jak to dopadne, neublížil jsem jí. A dostala, co žádala na začátku. Dům a rentu. Ostatně,“ dodal, nejspíš, aby si nemyslila, že se k němu ta dívka ještě bude chtít vrátit, „ona si Mary stejně polepšila,“ ušklíbl se. „Zdá se, že mimořádně zaujala prince regenta…opravdu si s ní nedělej starosti,“ mrkl na ni.
„Víš, jak to možná bylo? Proč si tě matka vybrala, abys mi doručil ten dopis?“
„Hm?“
„Možná chtěla, aby se něco stalo… když jsi ho měl předávat tak opatrně, tajně… jenom do mých rukou… třeba chtěla, abychom my dva…?“
„Myslíš?“
„Ona přece vždycky tvrdila, že si tě musím vzít …. Že je to pro mě to nejlepší…“
„A není?“ tázal se pyšně.
„To ještě nevím… No tak, Henry, neblázni… drahoušku.“
***
„Jsi ráda, že ti Stewartovi odjeli?“ zeptal se jí, když jej před polednem vyhledala v knihovně.
„Hm. Já vím, že jsou děsní… většina z nich. Ale lord Garewood byl hodný, snažil se o mě starat, víš…“
„Ta jeho … ehm choť mu to ale hodně ztěžovala. A tvoje sestra. A tvůj bratr. Při těch dluzích museli hodně z tvé apanáže ušetřit… vévodkyně na tebe platila čtyřista liber ročně, dala jim taky navíc hodně peněz na tvůj debut…“
„Cože?“ a to myslela, že jim ujídá chleba, jak se říká…
„Stěžovala si mně… když jsme jim viděli paty… že je opravdu hrozné, jak málo se byli ochotni starat o svou vnučku…“
„Hm. Máš pravdu. Ale lord Garewood byl opravdu fajn, většinou… ostatní byli hrozní, až na Charlieho, víš.“
„Neboj se, trochu počkáme a pozvu je, uvidíš Charlieho i Garewooda…“
„Děkuju.“ Snad přijedou. Ale mamá si to nedá ujít, další návštěvu na Demberley, zvlášť když Davina přišla o dalšího potenciálního snoubence. Calverleigh si jistě radši vybere Fredericku, přišlo jí, že se k ní včera vlastně docela měl. A Freddy k němu. Teď když už to o Frederice věděla, tak jí to pomalu docházelo.
„Ještě něco… Poradil jsem tvé matce, ať jim už nic neplatí, původně měla pocit, že by to snad bylo vhodné, když nejsi dcera Johna Stewarta a museli tě ty roky živit. Ale myslím, že jim platila i tak až moc.“
„Byli moc hrozní?“ šla jim raději z cesty, po ránu, nechala si přinést snídani do ložnice. Takový luxus. To na Garewoodu rozhodně nemívala.
„Tvá sestra vypadala hodně rozrušeně, ale neboj se, ona si někoho najde. Myslím, že teď už by jí byl dobrý i Calverleigh.“
„Ale ona nebude mít velké věno. Rozhodně ne jako vaše Fredericka.“ Jak by Calverleigh financoval Davininy výdaje z tak relativně malého věna. Davina by se nevdala, pokud by to nebylo finančně výhodné, to si byla jistá.
„Víš, to vůbec nevadí, bez věna se Edward snadno obejde.“
„Vážně? Davina vždycky tvrdila, že na tom není moc dobře. A že nepřichází v úvahu.“
„Davina je jenom… špatně informovaná.“
„Jak to?“
„Tak já ti to vysvětlím…Calverleigh míval nějaké problémy, ne svou vinou … v době, kdy panství zdědil, bylo zadlužené, ale později… no jeho novému správci se dost slušně dařilo, dnes je na tom Edward hodně dobře… nemusíš mít o Frederiku strach.“
„Co je hodně dobře?“
„Je čtyřicet tisíc ročně hodně dobře?“
„Ale jakto … já myslela, že je před bankrotem.“
„No… není. Ale tak trochu to předstíral. Ostatně spousta lidí nemá ponětí, kdo na tom jak je, když vidí, jak žije, tak mají dojem, že je pořád zadlužený…“
„To vůbec nechápu.“
„Kdysi trochu vyváděl, kvůli jedné ne moc vhodné dámě, a dopadlo to špatně… tak jsem mu poradil, aby o sobě nechal šířit zprávy, že je v dluzích… on nemá v povaze velké utrácení, takže mu to ti naivnější asi i uvěřili…“
„Tys mu to poradil? Že mě to nenapadlo!“
„To mě nepřekvapuje,“ pravil hrdě. „Tys nepoznala ani vlastního snoubence. A to jsi dobře věděla, že hrávám divadlo.“
„Jenomže mi nedocházelo, jak moc dobře. I když jsem tě viděla hrát,“ začervenala se.
„A já myslel, že jsi moje kvality rozeznala dostatečně.“
„Jsi příšerný. Tos mi to nemohl říct? Musels mě s tebou nechat utéct?“
Pohladil ji po tváři. „Bál jsem se, že bych o tebe přišel. Že by ses zlobila, kdybych ti to řekl moc brzo… tak jsem chtěl, aby sis mě vzala … dřív, než ti to řeknu. Přece víš… bylo mi jasné, že si mě … jako vévodu … vzít nechceš.“
„A kdys mi to tedy chtěl říct, drahoušku?“
„Jak jsem odjel z hostince, chtěl jsem pro tebe přijet zpátky, se svým nejlepším kočárem, s erbem, dovézt tě s parádou na Demberley, prosit tě o odpuštění… jenomže mi to ti tví příbuzní překazili…“
„Dobře ti tak, takhle mě ošidit,“ kárala manžela. „To se ani trochu nestydíš?“
Ten samolibý pohled o žádném velkém studu opravdu nesvědčil. Ne že by čekala, že se zrovna Henry bude stydět.
„Náhodou to byl můj nejlepší herecký výkon,“ objasnil jí pyšně.
***
„Dělals to tak chytře, drahoušku,“ pověděla mu obdivně, když se, teď už pomalu, projížděli na koních jeho parkem. Seděla na tom nejnádhernějším vraníku, na jakém kdy jela, a byl jenom její. Jeden z jeho svatebních darů.
Dalším byl veliký pokoj vyhrazený jenom jí, s obrovskými okny a s obrovským krbem vybavený vším, co může malíř potřebovat, kam dal nastěhovat taky harfu a spinet (ano, měla teď harfu, tu od matky, a spinet v salonu, a měla harfu a spinet ve svém ateliéru) a knihy a pohovky a vůbec všechno, co ji jenom mohlo napadnout, že by snad svém doupěti, jak tomu Henry pobaveně říkal, potřebovala. Prý je to Frederičin nápad, která na to všechno přišla, když jí vypravoval, jaké podmínky pro malování měla na Garewoodu.
Dárkům to nebyl konec, vévoda rozhodl, že do Londýna přijedou už nějaký ten týden před sezónou a že si, než sezóna vypukne, musí pořídit všechny ty nezbytnosti, které má mít elegantní dáma. Jeho matka jí jistě ráda poradí, pokud ji k tomu její matka kdy pustí.
Svatební dárky měla ostatně dostat i od svých opravdových rodičů, její otec jí už dokonce věnoval toho Fragonarda, co se jí tak moc líbil.
„Co myslíš?“ podivil se její choť. „Vzhledem k tomu, že dělám všechno chytře, není mi jasné, co konkrétně…“
Zasmála se. „Že tě už nebudu chválit… Myslela jsem, jak jsi vždycky jel tak děsně pomalu, když jsme si s Charliem vyjeli na koních …“
„Ano?“
„No přece že jsi jel pomalu, aby mě ani nenapadlo, že jsi to ty…“ ano, jezdil tak příšerně, teď už si to musela přiznat, že by jej nikdo nemohl považovat za vévodu z Wiltshiru, o němž se tvrdilo, že by klidně mohl jet v epsomském derby. Tedy ostatní žokejové by asi moc klidní být nemohli.
„Ne, to nebylo kvůli tomu, to mě tehdy ani nenapadlo.“
„Ne?“ divila se. „A já myslela… Že tys tak jezdil, protože jsi měl strach, že já to neumím. Abych se třeba nezranila, kdyby se jelo rychle.“
„To jsem tedy neměl,“ opáčil důstojně Henry. „Viděl jsem tě, jenom co jsem přijel do Parlow. Neměl jsem potom v žádném případě dojem, že bys nedovedla jezdit na koni. Naopak.“
„Naopak?“
„Strašně ses mi líbila, říkal jsem si, konečně jedna, kromě mé matky, co opravdu dovede sedět na koni, a tak jsem se s tebou o to víc chtěl pořádně seznámit.“
„Hm. Tak proč jsi ale potom jezdil tak pomalu?“
Nechtělo se mu ji informovat, při pohledu na jeho tvář jí už bylo zcela jasné, že nechtělo.
„Jak je to?“ nedala se odbýt.
„Nechtěl jsem, aby mi spadla ta úděsná paruka.“
Rozchechtala se a Henry si ji popuzeně měřil. „Trochu důstojnosti by neškodilo, Vaše Milosti,“ napomínal ji nejdřív, ale potom se začal smát taky.
„Drahoušku?“
„Hm?“
„Proč jsi mi tak rychle ujel? Z Garewoodu. Musels zpátky za hosty?“
„Hm.“
„A mě jsi nechal samu,“ vyčetla mu nevstřícně.
„No samozřejmě, že jsem musel za hosty, matka mi řekla, že ji tam s nimi nesmím nechat samu déle než týden, Weymouth totiž odmítl přijet, když slyšel, že jsem pozval Garewoodovy, a Freddy jí moc nepomohla, takže mi matka vyhrožovala, že klidně odjede a služebnictvo jim nechá napospas a že mi všichni dají výpověď a že mi to bude jenom patřit … a už jsem to přetahoval. Tu její lhůtu.“
„Hm.“
Její výraz se mu asi nezdál. „Ale samozřejmě že jsem odjel i proto, abych se už mohl zase vrátit za tebou. A něco … udělat. Přemýšlel jsem cestou domů… myslel na tebe a potom mi došlo, že bych o tebe mohl zkusit požádat hned, jak se vrátím… že jsi byla tak smutná, že z tebe bude vychovatelka a tak… tak jsem o tebe požádal…“
Byl mu věnován nedůvěřivý úsměv.
„Ale ta nabídka tě nepotěšila tak, jak jsem myslel.“
„Ne,“ souhlasila. „Zmátla mě. Ale chtěli po mně, ať souhlasím.“
„A vydírali tě.“
„Hm.“
„Aha. Ale tak jsem to nechtěl. Chtěl jsem něco udělat rychle, bála ses, co s tebou bude, nechtěl jsem, abys … aby ses zbytečně moc dlouho trápila…“
„Já vím.“ Ano, už věděla. A litovala, že jí to neřekl dřív. Kéž by za ní přišel, hned, jak se vrátil na Garewood, a řekl jí, jak to bylo s Frederickem.
Usmála se na něj, nechtěla, aby si to vyčítal, už tak se zachoval obdivuhodně. A to on měl tolik důvodů ke stížnostem na její chování.
Vrátil se k původnímu tématu. Radši. „A taky jsem spěchal za Freddy, po tom, cos mi řekla o Johnovi Stewartovi, jsem chtěl zakročit, zatrhnout jí to, než udělá nějakou hloupost, Stewart byl na Demberley a matka a Weymouth si nemuseli uvědomovat, že je to tak vážné. Proto jsem ji s sebou taky nebral zpátky na Garewood, ale poslal rychle rovnou na Chapsworth.“
„Takže kdybych mlčela, tak bys zůstal?“
„O moc déle ne, musel jsem odjet…“
„Freddy byla hodně smutná, že?“
„Bylo to pro její dobro. Víš, co mi nejde do hlavy?“
„Co?“
„Jak sis mohla myslet, při své inteligenci, že bych si nemohl vzít kohokoli jiného, s věnem a tak… přece spousta manželů si dělá, co je napadne, ať už si vzali kohokoli… to už sis snad musela všimnout.“
„No… myslela jsem si taky někdy,“ pokusila se o vysvětlení, „že zároveň chceš udělat dobrý skutek…. Že sis vybral mě…“
„Já se z tebe jednou zblázním.“
Ukřivděně se zeptala proč.
Kroutil nad ní, nepochopitelně, hlavou. „Jednou mi musíš vysvětlit, jak jenom může jedna jediná ženská nadělat tolik zmatku.“
„Třeba donutit vlastního snoubence, aby ji unesl?“ zeptala se vstřícně.
„Třeba,“ povzdechl si její manžel.
***
„Podívej, Henry…“ v dálce ti dva …její nově nalezení rodiče, kteří se po tom jejich útěku již uklidnili a její otec pomalu přestával Henrymu vyhrožovat vězením. Za ten únos. Jako by ji snad Henry/Frederick musel unášet. Její otec byl značně rozhořčen. To ať mu někdo vysvětlí, rozumně vysvětlí, proč že se s ní její vlastní snoubenec nechá tajně oddat, bez přítomnosti rodiny, když mu v normální svatbě nikdo nebránil? Udělal by to snad kterýkoli příčetný jedinec?
Její rodiče se procházeli kolem jezera. Vypadalo to, že o společnost právě ani trochu nestojí.
„Hm.“
„Je hrozné, co se nám stalo… tolik let…“
„Všechno ze strachu …“
„Strachu?“
„Tvoje matka se bála… a tak to všechno udělala.“
„Teď už … teď už se ho nebojí… že ne?“
„Ne…Takové hloupé nedorozumění …“
„Kdyby se to nestalo… byli bychom spolu?“
„Nevím… ale stalo se to.“
„Henry a Harriet.“
„Jistěže…“
S lichotivým spěchem se k ní připojil. „No tak, pojď sem přece.“
„Už vévoda nezuří?“ zeptala se zkroušeně. Je to ostatně i její vina, ten útěk.
„Už moc ne.“
„Opravdu?“
„Teď je s Weymouthem v knihovně a likvidují moje zásoby brandy, obávám se.“
„Jsi tak strašný,“ informovala manžela.
„Vážně?“
„Hm… a vůbec, jak jsi mohl, vydávat se za domácího učitele?“
„Ani nevím. Všechno se to tak nějak vyvinulo.“
„Cože?“
„Chtěl jsem ti jenom dát ten dopis, myslel jsem, že bude příležitost tady na Demberley, když vás sem pozvu, že ti ho tady v klidu předám ….no a když tě ty dvě nevzaly na Demberley, tak jsem se rozhodl, že na Garewood zajedu a osobně ti ho doručím.“
„Ale měls návštěvu…“
„O společnost hostů z Garewoodu jsem zase tolik nestál. A nechtěl jsem si nechat zkazit plány jenom proto, že tě nechali doma. Přišlo mi to od nich ošklivé.“
„Hm.“
„Víš, jak mě matka nutila s tebou tancovat, mračil jsem se tak při pomyšlení na to, že tvá macecha ji tak podlézavě přemlouvala, aby mě s tím tancem neobtěžovala. Přitom mi sama celou dobu vnucovala slečnu Stewartovou. Naštvala mě.“
„A já myslela…“
„Já vím, co sis o mně asi myslela,“ povzdechl si. „… Takže jsem se vymluvil, že mám neodkladnou věc v Londýně, a jel jsem za tebou na Garewood, musel jsem ti dát ten dopis, v klidu, aby si nevšimli, vévodkyně chtěla, abych ti ho dal úplně tajně. A tak jsem se za tebou vypravil…a abych to víc utajil, tak jsem v Parlow užíval tak trochu nepravé jméno, tedy Wrotham, víš, když jsem tam přijel, jsem totiž taky baronem z Wrothamu… nechtěl jsem budit pozornost, víš… a v Parlow jsem se setkal s nějakým Brownem, jel se lady Garewoodové omluvit, že nemůže nastoupit na místo Charlesova domácího učitele. Dostal totiž někde farnost, takže to bylo pochopitelné. Zodpovědný člověk, chtěl to té tvé příšerné bývalé matce…“
„Jsi nenapravitelný.“
„... povědět osobně. No a já mu podrobně vysvětlil, jaká že je to strašná semetrika, ať mi ve vlastním zájmu nechá ten dopis, že jí to půjdu vysvětlit sám. Nezmínil jsem se ale, že naprosto jistě vím, že lady Garewoodová není doma.“
„A on odjel? Jenom tak?“
„Ne jenom tak. S ulehčením. A s díky. Myslím, že byl moc rád, že dostal tu farnost a nebude muset pracovat pro lady Garewoodovou. A pak jsem se rozhodl, že … si tě trochu prohlídnu. Slečnu, o kterou jeví zrovna vévodkyně ze Suffolku tolik zájmu… a rád hraju divadlo, tak jsem se namaskoval, nasadil si blond paruku, jel jsem sem totiž přes Londýn, vyzvedl jsem si pár věcí, co jsem potřeboval na to naše představení, jenomže jsem tu paruku a cvikr už nemohl na divadle použít a museli jsme změnit hru…ještěže jsme s Charlesem tolik četli a tak jsem se inspiroval, nakukal jsem pak Edwardovi, co by bylo dobré zahrát, až to nakonec považoval za vlastní nápad a v tom jsem ho nechal… a taky… abys mě nepoznala, začal jsem kulhat a taky trochu koktat…“
Zachichotala se.
„Dobře. Hodně koktat. Spokojená?“
„Ne.“
„A teď?“ vzal ji do náruče, takže svou spokojenost nemohla zcela popřít.
„Hmmm. Když o tom tak uvažuju…, hm… udělej to ještě jednou, Henry, a pak ti třeba řeknu.“
„Tak co?“
„Ano. Moc. Víš, co by zajímalo? Pověděla ti Davina o té mojí svatbě? Naší svatbě…“
„Jako dřív než ty? Pověděla, samozřejmě že ano. A já jsem jí srdečně poděkoval a řekl jí, že si to s tebou vyřídím.“
„Tak vyřídíš?“
„A ne?“
„Hmmm…. Stejně to byl divný nápad, převlíknout se za domácího učitele, miláčku,“ namítla znovu.
„Víš, viděl jsem tě taky den předtím na koni, bylas tak krásná a všechno… a já na tebe zíral, samozřejmě jsem si tě trochu pamatoval z města, bylo mi tě líto… a věděl jsem, že Freddy tě má ráda, ale … víš, nepřišlo mi, že bys toužila po něčí společnosti… a nevšiml jsem si, jaká jsi vlastně nádherná, i když si za to nadávám… a tak jsem využil situace a vloudil se k vám do domu. Nemohl jsem taky odolat možnosti doopravdy si vyzkoušet svoje herecké schopnosti.“
„Bylo to od tebe moc ošklivé, takhle si ze mě dělat legraci…“
„Všechno jsem myslel vážně…“
„Abys nemyslel. To se dělá?“
„No tak… buď hodná.“
„Henry?“
„Hm?“
„Jsi rád, že Fredericka … se už nechce zasnoubit s Johnem?“
„A jak.“
„Ale… nechtěla snad? Strašně moc…“
„Snad ano, ale teď má jiné plány a ty jí schvaluju mnohem víc. Tedy, zatím se s nimi dotčeným osobám nesvěřila…“
„Ano? Nové tajné plány a tys mi to neřekl?“
„Myslím, že se jí líbí Edward. Tedy Calverleigh. Je to poněkud nečekané, ale proč ne…“
„Davina říkala, že má hrozně moc dluhů. Ale to vám vlastně vadit nemusí,“ vzpomněla si na sebe.
„Víš, zase tak hrozné to není, lidi moc mluví…,“ ušklíbl se, „a s Frederičiným věnem žebrat nepůjdou, věř mi. A rozhodně budu klidnější, když se s Freddy ožení on. Rozhodně víc, než kdyby to byl John Stewart, to mi můžeš věřit.“
„Promiň, že jsem to neřekla … tobě jako vévodovi… bála jsem se… víš, čím mě vydírali, kdybych něco udělala, tak by to na vévodkyni prozradili. A vůbec… kdyby bylo nejhůř, tak bych ti to nějak dala vědět… vyčítala jsem si to.“
„Jsem rád, žes to řekla aspoň Brownovi, Freddy jsem stručně a jasně vysvětlil, že Johna jí určitě nedovolíme, jenom co jsem přijel z Garewoodu, a dali jsme na ni dobrý pozor, ze začátku se jí to, jak asi víš,“ usmál se, jako by tušil, že se ji Freddy snažila přimět k přímluvě u Henryho, „moc nelíbilo, ale pak sama naštěstí dostala rozum. Díky.“
„Není zač.“
„Je … ani takhle ti nemůžu poděkovat? Prosím…“
„Že by? Možná … nevím… ano… myslím… takhle …“
A potom si vzpomněla. „Počkej!“
„Co je?“
„Jak to bylo… s tebou a s mou matkou…?“
„Co?“
„Přece… musels s ní… dobře vycházet… když ti pro mě dala ten dopis.“
„Ano. Manžela s tím poslat nechtěla, že ano, to snad uznáš. A než nějakou užvaněnou ženskou… tak si radši vybrala mě.“
„Ale… na to se neptám.“
„Na co potom? Aha… ty myslíš,“ porozumění a víc veselí, než se jí zamlouvalo, mu koukalo z očí. „Tak tohle … tohle ne. Byli jsme jenom, snad to můžu říct, přátelé.“
„Přátelé?“ přece byla přesvědčená, že jsou víc, vypadalo to tak... „Myslela jsem… pořád jste si něco špitali, pořád jsi byl s ní…“
„Tak pořád?“
On se tím ještě baví.
„Nejsi trochu žárlivá?“
„Ne, ale byls s ní dost často…myslela jsem… a Davina...“
„To mě nepřekvapuje. Abych to vysvětlil, vévodkyně je dáma … ehm … přece jenom má své … ehm má jisté zkušenosti, že … chtěl jsem radu, jak … tě získat, přišlo mi, že se mi to moc nedaří, víš…a že spolu moc hezky vycházíte a tak…“
„A já myslela, že tohle tě netrápilo…že o tom nepřemýšlíš.“
„Trápilo a tak jsem chodil za ní, říkal jsem si, že třeba bude vědět... Ne že by mi neporadila, ale nebylo mi to moc platné.“
„Tak ty sis chodil pro rady? A co ti poradila?“
„Trpělivost. Trpělivost … a ještě jednu věc… jo, trpělivost.“
„Hm,“ pověděla mu nepřesvědčeně.
„Neblázni, zrovna tak jsem chodil za svou matkou… přivádělas mě k zoufalství, naprosto nepochopitelně … no a nakonec jsem to zkusil zase jako Frederick. S tím… přišlo mi, že ho máš radši.“
„Ale… tys byl zoufalý?“ To jeho sebeovládání, nepoznala to na něm. „Jak jsem to měla vědět?“
„Nechtěl jsem, abys to věděla,“ ujistil ji. „Kdo už stojí o zoufalce.“
„Chci vědět, příště… kdybych tě trápila.“
„Budu o tom přemýšlet,“ pravil rádoby vážně.
Že si nedá pokoj. „To bych ti radila.“
Ušklíbl se. „Nemám důvod být zoufalý.“
„Viděla jsem tě, jak se držíte za ruce… víš, ve snídaňovém salonku… myslela jsem…“
„Kdy jsi mě viděla?“
„Víš, jak jsem byla na návštěvě u tvých rodičů…“ řekla rodičů, protože vévoda z Weymouthu se k Henrymu přes svůj poměrně nízký věk choval docela otcovsky. „Ten večer, když jsme si spolu zahráli … Myslela jsem si… že bys mě přece jenom mohl mít rád, až ten den… ale … potom jsem vás viděla.“
„Já… běžel jsem jí to povědět, myslel jsem, že bude mít radost… sám jsem se mohl zbláznit radostí… do té doby jsem si nevěřil, přišlo mi, že o mě nestojíš.“
A měl pravdu.
„Když …“
„Já vím.“
Zbývalo ještě jedno. „Ale Henry, co … ta dívka… z divadla?“¨
„Co?“
„Davina říkala, že máš … nějaký vztah s … tou slavnou herečkou, víš…“
„Aha, to myslíš Mary. Tak s tou jsem se rozešel. Slušně, myslím si, ale rozešel. Jakmile jsem…“
„Co?“ zeptala se s úzkostí.
„Jakmile jsem se do tebe zamiloval. Pamatuješ, jak jsem z Chapsworthu odjel na pár dní do Londýna?“
„Ano.“
„Tak to jsem jel za ní. Domluvit se, poskytnout jí vyrovnání.“
„Myslela jsem, žes jel za ní,“ souhlasila. „Ale ne že…“
„Samozřejmě, že jsem to jel ukončit. Co sis to zase myslela?“
Vděčně se k němu přitulila.
„Dělá se to tak, Mary vždycky věděla, jak to dopadne, neublížil jsem jí. A dostala, co žádala na začátku. Dům a rentu. Ostatně,“ dodal, nejspíš, aby si nemyslila, že se k němu ta dívka ještě bude chtít vrátit, „ona si Mary stejně polepšila,“ ušklíbl se. „Zdá se, že mimořádně zaujala prince regenta…opravdu si s ní nedělej starosti,“ mrkl na ni.
„Víš, jak to možná bylo? Proč si tě matka vybrala, abys mi doručil ten dopis?“
„Hm?“
„Možná chtěla, aby se něco stalo… když jsi ho měl předávat tak opatrně, tajně… jenom do mých rukou… třeba chtěla, abychom my dva…?“
„Myslíš?“
„Ona přece vždycky tvrdila, že si tě musím vzít …. Že je to pro mě to nejlepší…“
„A není?“ tázal se pyšně.
„To ještě nevím… No tak, Henry, neblázni… drahoušku.“
***
„Jsi ráda, že ti Stewartovi odjeli?“ zeptal se jí, když jej před polednem vyhledala v knihovně.
„Hm. Já vím, že jsou děsní… většina z nich. Ale lord Garewood byl hodný, snažil se o mě starat, víš…“
„Ta jeho … ehm choť mu to ale hodně ztěžovala. A tvoje sestra. A tvůj bratr. Při těch dluzích museli hodně z tvé apanáže ušetřit… vévodkyně na tebe platila čtyřista liber ročně, dala jim taky navíc hodně peněz na tvůj debut…“
„Cože?“ a to myslela, že jim ujídá chleba, jak se říká…
„Stěžovala si mně… když jsme jim viděli paty… že je opravdu hrozné, jak málo se byli ochotni starat o svou vnučku…“
„Hm. Máš pravdu. Ale lord Garewood byl opravdu fajn, většinou… ostatní byli hrozní, až na Charlieho, víš.“
„Neboj se, trochu počkáme a pozvu je, uvidíš Charlieho i Garewooda…“
„Děkuju.“ Snad přijedou. Ale mamá si to nedá ujít, další návštěvu na Demberley, zvlášť když Davina přišla o dalšího potenciálního snoubence. Calverleigh si jistě radši vybere Fredericku, přišlo jí, že se k ní včera vlastně docela měl. A Freddy k němu. Teď když už to o Frederice věděla, tak jí to pomalu docházelo.
„Ještě něco… Poradil jsem tvé matce, ať jim už nic neplatí, původně měla pocit, že by to snad bylo vhodné, když nejsi dcera Johna Stewarta a museli tě ty roky živit. Ale myslím, že jim platila i tak až moc.“
„Byli moc hrozní?“ šla jim raději z cesty, po ránu, nechala si přinést snídani do ložnice. Takový luxus. To na Garewoodu rozhodně nemívala.
„Tvá sestra vypadala hodně rozrušeně, ale neboj se, ona si někoho najde. Myslím, že teď už by jí byl dobrý i Calverleigh.“
„Ale ona nebude mít velké věno. Rozhodně ne jako vaše Fredericka.“ Jak by Calverleigh financoval Davininy výdaje z tak relativně malého věna. Davina by se nevdala, pokud by to nebylo finančně výhodné, to si byla jistá.
„Víš, to vůbec nevadí, bez věna se Edward snadno obejde.“
„Vážně? Davina vždycky tvrdila, že na tom není moc dobře. A že nepřichází v úvahu.“
„Davina je jenom… špatně informovaná.“
„Jak to?“
„Tak já ti to vysvětlím…Calverleigh míval nějaké problémy, ne svou vinou … v době, kdy panství zdědil, bylo zadlužené, ale později… no jeho novému správci se dost slušně dařilo, dnes je na tom Edward hodně dobře… nemusíš mít o Frederiku strach.“
„Co je hodně dobře?“
„Je čtyřicet tisíc ročně hodně dobře?“
„Ale jakto … já myslela, že je před bankrotem.“
„No… není. Ale tak trochu to předstíral. Ostatně spousta lidí nemá ponětí, kdo na tom jak je, když vidí, jak žije, tak mají dojem, že je pořád zadlužený…“
„To vůbec nechápu.“
„Kdysi trochu vyváděl, kvůli jedné ne moc vhodné dámě, a dopadlo to špatně… tak jsem mu poradil, aby o sobě nechal šířit zprávy, že je v dluzích… on nemá v povaze velké utrácení, takže mu to ti naivnější asi i uvěřili…“
„Tys mu to poradil? Že mě to nenapadlo!“
„To mě nepřekvapuje,“ pravil hrdě. „Tys nepoznala ani vlastního snoubence. A to jsi dobře věděla, že hrávám divadlo.“
„Jenomže mi nedocházelo, jak moc dobře. I když jsem tě viděla hrát,“ začervenala se.
„A já myslel, že jsi moje kvality rozeznala dostatečně.“
„Jsi příšerný. Tos mi to nemohl říct? Musels mě s tebou nechat utéct?“
Pohladil ji po tváři. „Bál jsem se, že bych o tebe přišel. Že by ses zlobila, kdybych ti to řekl moc brzo… tak jsem chtěl, aby sis mě vzala … dřív, než ti to řeknu. Přece víš… bylo mi jasné, že si mě … jako vévodu … vzít nechceš.“
„A kdys mi to tedy chtěl říct, drahoušku?“
„Jak jsem odjel z hostince, chtěl jsem pro tebe přijet zpátky, se svým nejlepším kočárem, s erbem, dovézt tě s parádou na Demberley, prosit tě o odpuštění… jenomže mi to ti tví příbuzní překazili…“
„Dobře ti tak, takhle mě ošidit,“ kárala manžela. „To se ani trochu nestydíš?“
Ten samolibý pohled o žádném velkém studu opravdu nesvědčil. Ne že by čekala, že se zrovna Henry bude stydět.
„Náhodou to byl můj nejlepší herecký výkon,“ objasnil jí pyšně.
***
„Dělals to tak chytře, drahoušku,“ pověděla mu obdivně, když se, teď už pomalu, projížděli na koních jeho parkem. Seděla na tom nejnádhernějším vraníku, na jakém kdy jela, a byl jenom její. Jeden z jeho svatebních darů.
Dalším byl veliký pokoj vyhrazený jenom jí, s obrovskými okny a s obrovským krbem vybavený vším, co může malíř potřebovat, kam dal nastěhovat taky harfu a spinet (ano, měla teď harfu, tu od matky, a spinet v salonu, a měla harfu a spinet ve svém ateliéru) a knihy a pohovky a vůbec všechno, co ji jenom mohlo napadnout, že by snad svém doupěti, jak tomu Henry pobaveně říkal, potřebovala. Prý je to Frederičin nápad, která na to všechno přišla, když jí vypravoval, jaké podmínky pro malování měla na Garewoodu.
Dárkům to nebyl konec, vévoda rozhodl, že do Londýna přijedou už nějaký ten týden před sezónou a že si, než sezóna vypukne, musí pořídit všechny ty nezbytnosti, které má mít elegantní dáma. Jeho matka jí jistě ráda poradí, pokud ji k tomu její matka kdy pustí.
Svatební dárky měla ostatně dostat i od svých opravdových rodičů, její otec jí už dokonce věnoval toho Fragonarda, co se jí tak moc líbil.
„Co myslíš?“ podivil se její choť. „Vzhledem k tomu, že dělám všechno chytře, není mi jasné, co konkrétně…“
Zasmála se. „Že tě už nebudu chválit… Myslela jsem, jak jsi vždycky jel tak děsně pomalu, když jsme si s Charliem vyjeli na koních …“
„Ano?“
„No přece že jsi jel pomalu, aby mě ani nenapadlo, že jsi to ty…“ ano, jezdil tak příšerně, teď už si to musela přiznat, že by jej nikdo nemohl považovat za vévodu z Wiltshiru, o němž se tvrdilo, že by klidně mohl jet v epsomském derby. Tedy ostatní žokejové by asi moc klidní být nemohli.
„Ne, to nebylo kvůli tomu, to mě tehdy ani nenapadlo.“
„Ne?“ divila se. „A já myslela… Že tys tak jezdil, protože jsi měl strach, že já to neumím. Abych se třeba nezranila, kdyby se jelo rychle.“
„To jsem tedy neměl,“ opáčil důstojně Henry. „Viděl jsem tě, jenom co jsem přijel do Parlow. Neměl jsem potom v žádném případě dojem, že bys nedovedla jezdit na koni. Naopak.“
„Naopak?“
„Strašně ses mi líbila, říkal jsem si, konečně jedna, kromě mé matky, co opravdu dovede sedět na koni, a tak jsem se s tebou o to víc chtěl pořádně seznámit.“
„Hm. Tak proč jsi ale potom jezdil tak pomalu?“
Nechtělo se mu ji informovat, při pohledu na jeho tvář jí už bylo zcela jasné, že nechtělo.
„Jak je to?“ nedala se odbýt.
„Nechtěl jsem, aby mi spadla ta úděsná paruka.“
Rozchechtala se a Henry si ji popuzeně měřil. „Trochu důstojnosti by neškodilo, Vaše Milosti,“ napomínal ji nejdřív, ale potom se začal smát taky.
„Drahoušku?“
„Hm?“
„Proč jsi mi tak rychle ujel? Z Garewoodu. Musels zpátky za hosty?“
„Hm.“
„A mě jsi nechal samu,“ vyčetla mu nevstřícně.
„No samozřejmě, že jsem musel za hosty, matka mi řekla, že ji tam s nimi nesmím nechat samu déle než týden, Weymouth totiž odmítl přijet, když slyšel, že jsem pozval Garewoodovy, a Freddy jí moc nepomohla, takže mi matka vyhrožovala, že klidně odjede a služebnictvo jim nechá napospas a že mi všichni dají výpověď a že mi to bude jenom patřit … a už jsem to přetahoval. Tu její lhůtu.“
„Hm.“
Její výraz se mu asi nezdál. „Ale samozřejmě že jsem odjel i proto, abych se už mohl zase vrátit za tebou. A něco … udělat. Přemýšlel jsem cestou domů… myslel na tebe a potom mi došlo, že bych o tebe mohl zkusit požádat hned, jak se vrátím… že jsi byla tak smutná, že z tebe bude vychovatelka a tak… tak jsem o tebe požádal…“
Byl mu věnován nedůvěřivý úsměv.
„Ale ta nabídka tě nepotěšila tak, jak jsem myslel.“
„Ne,“ souhlasila. „Zmátla mě. Ale chtěli po mně, ať souhlasím.“
„A vydírali tě.“
„Hm.“
„Aha. Ale tak jsem to nechtěl. Chtěl jsem něco udělat rychle, bála ses, co s tebou bude, nechtěl jsem, abys … aby ses zbytečně moc dlouho trápila…“
„Já vím.“ Ano, už věděla. A litovala, že jí to neřekl dřív. Kéž by za ní přišel, hned, jak se vrátil na Garewood, a řekl jí, jak to bylo s Frederickem.
Usmála se na něj, nechtěla, aby si to vyčítal, už tak se zachoval obdivuhodně. A to on měl tolik důvodů ke stížnostem na její chování.
Vrátil se k původnímu tématu. Radši. „A taky jsem spěchal za Freddy, po tom, cos mi řekla o Johnovi Stewartovi, jsem chtěl zakročit, zatrhnout jí to, než udělá nějakou hloupost, Stewart byl na Demberley a matka a Weymouth si nemuseli uvědomovat, že je to tak vážné. Proto jsem ji s sebou taky nebral zpátky na Garewood, ale poslal rychle rovnou na Chapsworth.“
„Takže kdybych mlčela, tak bys zůstal?“
„O moc déle ne, musel jsem odjet…“
„Freddy byla hodně smutná, že?“
„Bylo to pro její dobro. Víš, co mi nejde do hlavy?“
„Co?“
„Jak sis mohla myslet, při své inteligenci, že bych si nemohl vzít kohokoli jiného, s věnem a tak… přece spousta manželů si dělá, co je napadne, ať už si vzali kohokoli… to už sis snad musela všimnout.“
„No… myslela jsem si taky někdy,“ pokusila se o vysvětlení, „že zároveň chceš udělat dobrý skutek…. Že sis vybral mě…“
„Já se z tebe jednou zblázním.“
Ukřivděně se zeptala proč.
Kroutil nad ní, nepochopitelně, hlavou. „Jednou mi musíš vysvětlit, jak jenom může jedna jediná ženská nadělat tolik zmatku.“
„Třeba donutit vlastního snoubence, aby ji unesl?“ zeptala se vstřícně.
„Třeba,“ povzdechl si její manžel.
***
„Podívej, Henry…“ v dálce ti dva …její nově nalezení rodiče, kteří se po tom jejich útěku již uklidnili a její otec pomalu přestával Henrymu vyhrožovat vězením. Za ten únos. Jako by ji snad Henry/Frederick musel unášet. Její otec byl značně rozhořčen. To ať mu někdo vysvětlí, rozumně vysvětlí, proč že se s ní její vlastní snoubenec nechá tajně oddat, bez přítomnosti rodiny, když mu v normální svatbě nikdo nebránil? Udělal by to snad kterýkoli příčetný jedinec?
Její rodiče se procházeli kolem jezera. Vypadalo to, že o společnost právě ani trochu nestojí.
„Hm.“
„Je hrozné, co se nám stalo… tolik let…“
„Všechno ze strachu …“
„Strachu?“
„Tvoje matka se bála… a tak to všechno udělala.“
„Teď už … teď už se ho nebojí… že ne?“
„Ne…Takové hloupé nedorozumění …“
„Kdyby se to nestalo… byli bychom spolu?“
„Nevím… ale stalo se to.“
„Henry a Harriet.“