Harriet - dvacátý díl
Zrovna si říkala, kde je tak dlouho, že se jej nemůže dočkat a že je to pěkná krutost, takhle ji hned po svatební noci nechat samu, i když majitelka hostince dělala první poslední, aby se jí zavděčila a aby ji snad nikdo neobtěžoval. Fredericka tu musejí znát, jistě je to jejich vážený zákazník. Na jeho příjmení se nicméně nevyptávala, jak by to vypadalo.
Zrovna si říkala, že už tu bez něj dlouho nevydrží, když se otevřely dveře a v nich stála mamá.
„Tak tady jsi. Že se nestydíš.“
„Tady jsem,“ přikývla. Teď už mi nemůžete poroučet.
„Tiše, Selino… Teď hned nám vysvětli, Harriet, co tady děláš…,“ vložil se do věci lord Garewood. Za jeho zády už viděla Johna a Davinu. Davina se usmívala opravdu hodně škodolibě.
Takže s potěšením vysvětlila šokované rodině, že se včera provdala. A že ze svatby s Wiltshirem už zaručeně nic nebude.
***
Ani slovo jí nevěřili. A ani ona sama už pomalu nevěděla, čemu věřit. A přece… jak by si mohla připustit, že ji Frederick zradil. I když jí Garewoodovi prozradili, že ve vsi s ruinami starého opatství, kde měla mít tu takzvanou svatbu v kostele na dohled od toho opatství, tak tam že je úplně mladý farář. Vyptali se na to hospodského hned potom, co na jejich neodbytné dotazy opakovaně zapřísáhla, že je v řečené vsi oddali a jak vypadal tamní farář. Měla by mlčet a být ráda, že je ráda. Vévoda se nemusí nic dovědět, to manželství jistě není platné, klidně si ho může vzít.
Chce snad, aby vévodkyně ze Suffolku měla kvůli ní rozepře s manželem? Nezbývá jí než být rozumná. A na Davininy námitky nic nedali. Kdyby se to vévoda dověděl, jistě by si místo ní nevybral Davinu, ale naštval by se na celou rodinu. Bylo by po spojení rodů, které se může hodit, protože by určitě neopovrhli drobnou půjčkou, bez úroků, John má nové dluhy, takže lepší mít za zetě vévodu z Wiltshiru, který se jistě rád o svou rodinu postará, už kvůli té hrozící ostudě, lepší než do toho tahat lichváře. A třeba to dokonce vyjde s lady Frederickou… Takže Davina měla nakázáno mlčet a ona také …
Pojedou teď na Demberley, budou předstírat, že se tam zastavili při cestě na Garewood. Použijí tuhle výmluvu, i když jet z Londýna na Garewood před Demberley je pěkná zajížďka. Navštíví vévodu, ona bude milá, domluví se na termínu svatby, právníci obou rodin už přece dávno jednají …
Kde je jenom Frederick? Hlavně na to myslela, když ujížděli k Demberley. V kočáře seděla vedle mamá, pěkně pod dozorem, nemá jak utéct. Hostinská jí taky nepomohla, Garewoodovi vyhrožovali, že se obrátí na úřady, tohle je jejich dcera, neplnoletá dcera, takže si ji odvezou. Doporučovali by jí, aby navždycky zapomněla, že slečnu kdy viděla. A tak se dala odvézt na Demberley… kam by utíkala, když neví, kam se jí poděl manžel. Jak ji jenom najde… Napadne ho, kam se poděla? A přijde včas?
***
A potom se před ní objevil dům. Spíš zámek. Nedivila se, že na Davinu udělal takový dojem.
Všichni se radostně (radostně se netvářila jenom ona a Davina) pozdravili s vévodou, informovali jej, že cestují na Garewood a tak se zastavili. Mysleli, že by měl vévoda radost.
Taky že se tvářil potěšeně. Překvapeně, to ano, byl hodně překvapený, ale potěšeně. Nesmírně potěšeně, že ji to až ohromilo. Co ho tak moc na její návštěvě těší… Myslela, že dává přednost Dianě před Harriet.
Ale co, už ví, jak dobře ji svede podvádět. Počká tady na Fredericka, necítila už žádné výčitky. Henry ji podvedl taky, takže si za to může sám.
Vévoda byl pohostinnost sama. Nezůstanou tady na pár dnů? A proč tak najednou odjeli z města? Sám sem přijel a hned se zase vrací do města, protože tu měl k vyřízení neodkladnou záležitost, se kterou je už skoro hotov. Ale když už jsou tu, není kam spěchat. A všimla si, že Wiltshire zamrkal na mamá. Chce ji přesvědčit tady, aby už souhlasila s termínem svatby, když se mu to nepovedlo na Garewoodu, na Chapsworthu ani v Londýně? Ano, tady má tu největší výhodu.
Uvidí, co by jí mohlo patřit, kdyby si ho vzala. A gratulovala si, že už vdaná je, nebude muset odolávat pokušení nelegitimního dítěte bez vyhlídek, kterému se nabízí vzít si tu nejskvělejší partii na trhu… Nejspíš vévoda nakonec přece jenom připadne Davině. A chudinka Fredericka Johnovi… otci. Nezáviděla jí, vyslovil se jasně, že mu jde jenom o ty její peníze. Snad by ji měla přece jenom varovat. Doufala ale, že její rodina Frederiku ochrání, že jí nedovolí zkazit si život. Přece se jim John nezamlouval. Snad měl Frederick pravdu.
„Jsem tak rád, že jste přijeli, Harriet,“ oslovil ji, když byli uvedeni do obrovského salonu. Tak obrovského, že musela uznat, že Davina tentokrát nepřeháněla. „Moje rodina sem právě jede,“ co tu vlastně všichni hodlali dělat před koncem sezóny? „jistě je to potěší, že se s vámi zase setkají… nebudete si chtít odpoledne trochu zajezdit? Jenom my dva…“
Davina jí přišla rozčilená, když řekl, že pojedou jenom oni dva… stále jí ho závidí a netuší, že už není co. Tedy je, našla si někoho lepšího. Svou lásku. Ale vévodu jí Davina už závidět nemusí, ještě u něj může uspět. I když … možná má mamá pravdu, možná nebude chtít Davinu, jestli se dozví, jak jej podvedla. Ale to on přece naléhal, nikdy by mu neslíbila vůbec nic, kdyby ji nedonutili.
„Odpočinete si, Harriet, a odpoledne mě můžete doprovodit. Bude to náročné, myslím, že slečna Stewartová by s námi nedržela krok, tak pojedeme sami…“
Mamá se chystala něco říct.
„Aha, ano, máte pravdu, lady Garewoodová, možná by s námi mohl jet také váš bratr, mohl byste, Johne?“
John kývl. Hodí se mu, že se vdá za vévodu. Tedy nevdá, samozřejmě, to on si to jenom myslí. Doufá, že lady Fredericka si ho potom tím spíš vezme. Lady Fredericka, bála se o ni. Na vévodovi jí nijak zvlášť nesešlo, samozřejmě se cítila trochu provinile, že ho takhle musela podvést, ale to nebyla jenom její chyba, i on ji přece oklamal … ale Fredericky, té by jí bylo líto. Neví, co dělá… a teď sem ještě přijede, provede nějakou hloupost…co když jí v tom vévodkyně z Weymouthu nestačí zabránit? Možná by to měla Henrymu říct, aspoň to pro ně ještě udělat…
„A večer byste nám, Harriet, mohla zase zahrát. Třeba na harfu. Jako na Chapsworthu. Jako na Garewoodu…“ Na harfu mu přece hrála až na Chapsworthu… na ten úžasný nástroj, který patří vévodkyni ze Suffolku. Ale to je jedno, asi si to plete se spinetem.
Ano, tehdy mu skoro věřila, že ji rád poslouchá. Tehdy skoro uvěřila, že by jim to mohlo vyjít. Skoro se se zasnoubením už smířila. Byl by to rozumný krok. Pokud by zapomněla na svého Fredericka. Teď byla ráda, že se to nikdy nestalo.
***
Co si o ní asi služebnictvo pomyslí, že necestuje s vlastní komornou? No to už je ta poslední starost. Co si o ní kdo z lidí na Demberley včetně Henryho pomyslí, nebylo důležité.
Kam se ale poděl Frederick? Co když ta svatba… možná … slyšela přece o jednom zvlášť otřesném případu, kdy ženich úmyslně zinscenoval fingovanou svatbu. Ale toho Frederick není schopen, určitě ne.
Jenom jestli pro ni přijde včas… Jak dlouho bude muset mlčet… měl by ji odvést pryč. Daleko. Ale její matka… nezničí tím vévodkynino manželství? Třeba to lady Garewoodová vévodovi ze Suffolku prozradí. Ale ani kvůli matce se nemůže dopustit bigamie, až tam to nemůže nechat dojít. Třeba lord Garewood nakonec zakročí, jistěže to tak nenechá… tohle musí být moc i na něj.
Povzdechla si. Jak se to všechno zase zkomplikovalo. Vévoda pořád nic netuší, pořád má, zdá se, zájem, nastěhoval ji do tak úžasných pokojů a mluvil cosi o tom, po večeři, že ty pokoje jí budou patřit i po svatbě, snad jí budou vyhovovat. Skoro se tam bála čeho dotknout, připadala si jako v pohádkovém paláci, takové apartmá nemá na Garewoodu ani mamá, něco tak krásného, ale ne docela, viděla jenom na u Weymouthů a na Chapsworthu. Jeho nabídka je asi pořád v platnosti, nabídka, která už nemůže být přijata.
Snad si Frederick nemyslí, že ho zradila, ale vysvětlovala jim to… a potom, na Demberley, nedokázala mu to říct, říct, že utekla s jiným. Třeba by ho to zranilo. Když nic, tak aspoň jeho hrdost. Nedokázala zasadit tu ránu, ač si sama léčila rány, jejichž původcem byl on.
Uslyšela, jak se otvírají dveře, v pokoji byla tma, neviděla na ně.
Zrovna si říkala, že už tu bez něj dlouho nevydrží, když se otevřely dveře a v nich stála mamá.
„Tak tady jsi. Že se nestydíš.“
„Tady jsem,“ přikývla. Teď už mi nemůžete poroučet.
„Tiše, Selino… Teď hned nám vysvětli, Harriet, co tady děláš…,“ vložil se do věci lord Garewood. Za jeho zády už viděla Johna a Davinu. Davina se usmívala opravdu hodně škodolibě.
Takže s potěšením vysvětlila šokované rodině, že se včera provdala. A že ze svatby s Wiltshirem už zaručeně nic nebude.
***
Ani slovo jí nevěřili. A ani ona sama už pomalu nevěděla, čemu věřit. A přece… jak by si mohla připustit, že ji Frederick zradil. I když jí Garewoodovi prozradili, že ve vsi s ruinami starého opatství, kde měla mít tu takzvanou svatbu v kostele na dohled od toho opatství, tak tam že je úplně mladý farář. Vyptali se na to hospodského hned potom, co na jejich neodbytné dotazy opakovaně zapřísáhla, že je v řečené vsi oddali a jak vypadal tamní farář. Měla by mlčet a být ráda, že je ráda. Vévoda se nemusí nic dovědět, to manželství jistě není platné, klidně si ho může vzít.
Chce snad, aby vévodkyně ze Suffolku měla kvůli ní rozepře s manželem? Nezbývá jí než být rozumná. A na Davininy námitky nic nedali. Kdyby se to vévoda dověděl, jistě by si místo ní nevybral Davinu, ale naštval by se na celou rodinu. Bylo by po spojení rodů, které se může hodit, protože by určitě neopovrhli drobnou půjčkou, bez úroků, John má nové dluhy, takže lepší mít za zetě vévodu z Wiltshiru, který se jistě rád o svou rodinu postará, už kvůli té hrozící ostudě, lepší než do toho tahat lichváře. A třeba to dokonce vyjde s lady Frederickou… Takže Davina měla nakázáno mlčet a ona také …
Pojedou teď na Demberley, budou předstírat, že se tam zastavili při cestě na Garewood. Použijí tuhle výmluvu, i když jet z Londýna na Garewood před Demberley je pěkná zajížďka. Navštíví vévodu, ona bude milá, domluví se na termínu svatby, právníci obou rodin už přece dávno jednají …
Kde je jenom Frederick? Hlavně na to myslela, když ujížděli k Demberley. V kočáře seděla vedle mamá, pěkně pod dozorem, nemá jak utéct. Hostinská jí taky nepomohla, Garewoodovi vyhrožovali, že se obrátí na úřady, tohle je jejich dcera, neplnoletá dcera, takže si ji odvezou. Doporučovali by jí, aby navždycky zapomněla, že slečnu kdy viděla. A tak se dala odvézt na Demberley… kam by utíkala, když neví, kam se jí poděl manžel. Jak ji jenom najde… Napadne ho, kam se poděla? A přijde včas?
***
A potom se před ní objevil dům. Spíš zámek. Nedivila se, že na Davinu udělal takový dojem.
Všichni se radostně (radostně se netvářila jenom ona a Davina) pozdravili s vévodou, informovali jej, že cestují na Garewood a tak se zastavili. Mysleli, že by měl vévoda radost.
Taky že se tvářil potěšeně. Překvapeně, to ano, byl hodně překvapený, ale potěšeně. Nesmírně potěšeně, že ji to až ohromilo. Co ho tak moc na její návštěvě těší… Myslela, že dává přednost Dianě před Harriet.
Ale co, už ví, jak dobře ji svede podvádět. Počká tady na Fredericka, necítila už žádné výčitky. Henry ji podvedl taky, takže si za to může sám.
Vévoda byl pohostinnost sama. Nezůstanou tady na pár dnů? A proč tak najednou odjeli z města? Sám sem přijel a hned se zase vrací do města, protože tu měl k vyřízení neodkladnou záležitost, se kterou je už skoro hotov. Ale když už jsou tu, není kam spěchat. A všimla si, že Wiltshire zamrkal na mamá. Chce ji přesvědčit tady, aby už souhlasila s termínem svatby, když se mu to nepovedlo na Garewoodu, na Chapsworthu ani v Londýně? Ano, tady má tu největší výhodu.
Uvidí, co by jí mohlo patřit, kdyby si ho vzala. A gratulovala si, že už vdaná je, nebude muset odolávat pokušení nelegitimního dítěte bez vyhlídek, kterému se nabízí vzít si tu nejskvělejší partii na trhu… Nejspíš vévoda nakonec přece jenom připadne Davině. A chudinka Fredericka Johnovi… otci. Nezáviděla jí, vyslovil se jasně, že mu jde jenom o ty její peníze. Snad by ji měla přece jenom varovat. Doufala ale, že její rodina Frederiku ochrání, že jí nedovolí zkazit si život. Přece se jim John nezamlouval. Snad měl Frederick pravdu.
„Jsem tak rád, že jste přijeli, Harriet,“ oslovil ji, když byli uvedeni do obrovského salonu. Tak obrovského, že musela uznat, že Davina tentokrát nepřeháněla. „Moje rodina sem právě jede,“ co tu vlastně všichni hodlali dělat před koncem sezóny? „jistě je to potěší, že se s vámi zase setkají… nebudete si chtít odpoledne trochu zajezdit? Jenom my dva…“
Davina jí přišla rozčilená, když řekl, že pojedou jenom oni dva… stále jí ho závidí a netuší, že už není co. Tedy je, našla si někoho lepšího. Svou lásku. Ale vévodu jí Davina už závidět nemusí, ještě u něj může uspět. I když … možná má mamá pravdu, možná nebude chtít Davinu, jestli se dozví, jak jej podvedla. Ale to on přece naléhal, nikdy by mu neslíbila vůbec nic, kdyby ji nedonutili.
„Odpočinete si, Harriet, a odpoledne mě můžete doprovodit. Bude to náročné, myslím, že slečna Stewartová by s námi nedržela krok, tak pojedeme sami…“
Mamá se chystala něco říct.
„Aha, ano, máte pravdu, lady Garewoodová, možná by s námi mohl jet také váš bratr, mohl byste, Johne?“
John kývl. Hodí se mu, že se vdá za vévodu. Tedy nevdá, samozřejmě, to on si to jenom myslí. Doufá, že lady Fredericka si ho potom tím spíš vezme. Lady Fredericka, bála se o ni. Na vévodovi jí nijak zvlášť nesešlo, samozřejmě se cítila trochu provinile, že ho takhle musela podvést, ale to nebyla jenom její chyba, i on ji přece oklamal … ale Fredericky, té by jí bylo líto. Neví, co dělá… a teď sem ještě přijede, provede nějakou hloupost…co když jí v tom vévodkyně z Weymouthu nestačí zabránit? Možná by to měla Henrymu říct, aspoň to pro ně ještě udělat…
„A večer byste nám, Harriet, mohla zase zahrát. Třeba na harfu. Jako na Chapsworthu. Jako na Garewoodu…“ Na harfu mu přece hrála až na Chapsworthu… na ten úžasný nástroj, který patří vévodkyni ze Suffolku. Ale to je jedno, asi si to plete se spinetem.
Ano, tehdy mu skoro věřila, že ji rád poslouchá. Tehdy skoro uvěřila, že by jim to mohlo vyjít. Skoro se se zasnoubením už smířila. Byl by to rozumný krok. Pokud by zapomněla na svého Fredericka. Teď byla ráda, že se to nikdy nestalo.
***
Co si o ní asi služebnictvo pomyslí, že necestuje s vlastní komornou? No to už je ta poslední starost. Co si o ní kdo z lidí na Demberley včetně Henryho pomyslí, nebylo důležité.
Kam se ale poděl Frederick? Co když ta svatba… možná … slyšela přece o jednom zvlášť otřesném případu, kdy ženich úmyslně zinscenoval fingovanou svatbu. Ale toho Frederick není schopen, určitě ne.
Jenom jestli pro ni přijde včas… Jak dlouho bude muset mlčet… měl by ji odvést pryč. Daleko. Ale její matka… nezničí tím vévodkynino manželství? Třeba to lady Garewoodová vévodovi ze Suffolku prozradí. Ale ani kvůli matce se nemůže dopustit bigamie, až tam to nemůže nechat dojít. Třeba lord Garewood nakonec zakročí, jistěže to tak nenechá… tohle musí být moc i na něj.
Povzdechla si. Jak se to všechno zase zkomplikovalo. Vévoda pořád nic netuší, pořád má, zdá se, zájem, nastěhoval ji do tak úžasných pokojů a mluvil cosi o tom, po večeři, že ty pokoje jí budou patřit i po svatbě, snad jí budou vyhovovat. Skoro se tam bála čeho dotknout, připadala si jako v pohádkovém paláci, takové apartmá nemá na Garewoodu ani mamá, něco tak krásného, ale ne docela, viděla jenom na u Weymouthů a na Chapsworthu. Jeho nabídka je asi pořád v platnosti, nabídka, která už nemůže být přijata.
Snad si Frederick nemyslí, že ho zradila, ale vysvětlovala jim to… a potom, na Demberley, nedokázala mu to říct, říct, že utekla s jiným. Třeba by ho to zranilo. Když nic, tak aspoň jeho hrdost. Nedokázala zasadit tu ránu, ač si sama léčila rány, jejichž původcem byl on.
Uslyšela, jak se otvírají dveře, v pokoji byla tma, neviděla na ně.