Jak dlouho žijí příběhy?
Lemur je po včerejšku placatý, bolí ho hlava, ale tohle udělat musí. Tato divnopovídka se narodila - věřte nebo ne - zhruba týden před sedmnáctým březnem... Její torzo se mi povalovalo v notebooku do včerejšího rána. Konečnou podobu dostalo ve vestibulu Masarykovy nemocnice v Ústí, v tom jediném koutku, kde pořádně chytnete pacientí wifi.
Přípodotek první: chraň vás Pánbu brát to vážně.
Přípodotek druhý: Věnováno všem, kteří rozklíčují všechny potrhlé crossoverové narážky. A všem, kteří jsou stejně jako já fascinováni nesmrtelností některých příběhů. A Markovi G. - promiň, nemohla jsem odolat. ;)
Kolem se rozprostírala noc. Typicky Londýnská březnová noc - meteorologický ekvivalent mírně zatuchlé mokré žínky. Ale i takové noci mají něco do sebe.
BYLO TO BLÍZKO.
Ehm, teď samosebou nemyslím ten šrumec na protějším chodníku - všechny ty šílené novináře, ještě šílenější diváky a cvakající blesky...
Myslím tohle.
Kam se to koukáte?
Nahoře! Podívejte se na oblohu. Dobře, já VÍM, že vy je pravděpodobně neuvidíte, ale za pokus to stojí. Zaostřete zrak, pak rychle mrkněte a zkuste se zatvářit jako byste se chystali kýchnout. Máte? Ano, přesně TOHLE myslím... Ta vlákna.
Ještě nikdy jich nebylo tolik. Zářila. Hýbala se. A byla o dost níž. A taky -
"Nádhera, co?"
Já vám něco povím... Nejsem lekavý typ, ale když se na něco soustředíte a najednou vám někdo promluví přímo u ucha, máte tendenci chovat se poněkud nepředloženě. Naštěstí jsem se zavčasu ovládl. Ta žena se usmívala. Držela sklenku šampaňského - což ji automaticky přiřazovalo k účastníkům improvizované tiskovky na opačné straně chodníku - a stále ještě upírala pohled na noční oblohu, což onu prvotní dedukci naopak vyvracelo. Pouliční osvětlení odhalilo, že je drobná, útlá a tmavovlasá - taková ta energická dáma se špičatým nosem a tmavýma inteligentníma očima.
"Vidoucí,“ konstatovala pobaveně.
"Ach... Co mě prozradilo?“ opáčil jsem stejně lehkým tónem.
Její úsměv se rozšířil a její ukazováček zamířil vzhůru. Zasmáli jsme se - už nebylo nutné nic dodávat. V tu chvíli z nás byli spiklenci.
Tiše tam stála, zalitá chudokrevným umělým světlem, s úsměvem se dívala nahoru a já si nenápadně prohlížel ji. I z toho mála, co o Vidoucích vím, je zřejmé, že by většinu z nich ani nenapadlo pobíhat po Londýně bez pečlivého přestrojení. Ona však, pokud jsem si mohl všimnout, volila zcela opačnou strategii. Pod černým, elegantně střiženým kabátem z nestoudně drahé vlny měla hladký, řádně dekoltovaný korzet a sukni až na kotníky. V textilních materiálech se zase až tolik nevyznám, ale tohle trochu připomínalo taft... A taky jeden strašlivě známý portrét, ale v tu chvíli jsem si ani za živého boha nemohl vzpomenout, kdo na něm byl. Ano, samozřejmě... I to přispělo k tomu, abych se jen o půl hodiny později cítil jako úplný trouba. To, společně s faktem, že jsem její jméno měl CELOU DOBU NA DOHLED. Stačilo odtrhnout oči od Vláken - a od ní - a podívat se na ten obrovský poutač na průčelí divadla. Znáte to... Lidské bytosti a jejich schopnost přehlédnout prakticky všechno důležité.
Upila šampaňské a jemně pokynula k živému hloučku na druhé straně.
„Přišel jste podpořit mladého kolegu?“
Novináři obklopený Ben ji samozřejmě nemohl slyšet, ale přesně v tu chvíli vzhlédl, zaregistroval mou maličkost a zamával. Kývl jsem mu na pozdrav a ukázal mu zdvižený palec - to jediné jsem pro něj momentálně mohl udělat. Ta smečka ho ze spárů hned tak nepustí.
„Fenomenální herec, viďte?“ usmála se.
„Ta svěží, zbrusu nová generace, která nás s přehledem převálcuje,“ zasmál jsem se.
„Asi je zbytečné ptát se, jak se vám líbilo představení...“
Zvedla ke mně oči, s úsměvem si vyhrnula rukáv a ukázala mi bledé předloktí. Měla ho solidně pokryté husí kůží.
„To mluví za všechno...“
„Víte, co zbožňuju na příbězích, Marku?“ zašeptala s pohledem upřeným na obří poutač na druhé straně.
Pocítil jsem jemné zamrazení; myslím, že přesně v tu chvíli mi to celé začalo docházet. Díval jsem se na její profil a cítil, jak mi koutky automaticky stoupají vzhůru a vytvářejí jakýsi připitoměle blažený úsměv. Vypadala TAK křehce. Tak... anachronicky. Protože anachronická byla.
„Co, paní Shelleyová?“ zašeptal jsem jako ten největší spiklenec.
Mary vyprázdnila skleničku a jemně mi stiskla loket.
„To, s jakou úporností si žijí vlastním životem... Ještě dlouho poté, co je opustíte.“
U chodníku zabrzdil vůz a ona k němu klidně vykročila. Já vím. Teď bylo načase říct něco duchaplného, jenže - pohlédněme pravdě do tváře - někdy zkrátka dokážete jen stát a okouzleně zírat.
Pořád je tu ale stará dobrá realita. Ten svět, ve kterém předstíráte, že NEJSTE Vidoucí. Těsně před tím, než Mary Shelley nastoupila do černého buicku, se totiž přiřítil Ian.
„Tady jsi.“ Vlepil mi pusu. Byl zadýchaný, trochu cinknutý a zatraceně mu to slušelo. Nadechl se k nějaké nezbytné otázce, ale pak se zarazil a překvapeně zazíral jejím směrem. Mary se na poslední chvíli ohlédla a mrkla. Zavřela dveře. Vůz se pomalu rozjel.
„Hele, zdá se mi to, nebo na sobě měla viktoriánskej ohoz?“
„To víš,“ zasmál jsem se, „Londýn je plnej cvoků...“
A Vidoucích. A taky příběhů, které neumírají - jen čas od času maličko změní převlek. Když už jsme u těch převleků - nevím jak vy, ale já se nemůžu dočkat, až se s Benem, Martinem a Moffym konečně vrátíme k zeleným dveřím.