Under Pressure
Povídka JEN TAK. Pro radost. Pro potěšení ze znovushlédnutí jedné "pohádky", a oprášení jednoho prastarého, zpola zapomenutého námětu. Příběh o cestě domů, hlasu z ochraptělého autorádia, potlačených vzpomínkách a o dospělosti. A taky o třech cestách, které se zase na chviličku zkříží.
Název: Under Pressure.
Fandom: Jim Henson´s Labyrinth.
Přístupnost: Bez omezení.
Pusťte si k tomu: tohle.
Věnováno: všem, kteří si pořád ještě umí hrát, bez ohledu na věk. Jo, a taky Efce a Wees, které tuto podmínku bezesporu splňují a kterým ještě pořád dlužím dárek, a ony už mě nádherně obdarovaly.
(Toby)
Under pressure...
Já vím. Není to tak docela můj styl, ale musíte uznat - je to sakra chytlavý. Jednoho to nutí bubnovat prsty do volantu a sešlápnout plynovej penál až k podlaze. Koneckonců, je noc a tahle okreska je opuštěná. Tohle miluju, víte? Tyhle dlouhý projížďky letní nocí. Stáhnout okýnka až dolů a ohulit rádio na doraz.... což klidně můžu, když jsem v autě sám. No, víte, tohle vlastně není projížďka. Jedu za ségrou. (Už teď pozdě, ale maléry já obvykle řeším až ve chvíli, kdy přijdou.) Haha, já svou sestřičku znám. Je jen otázka času, kdy mi zazvoní telefon... Ne, já taky sakra nevím, proč si o mě dělá takový starosti. Je mi přece už skoro dvacet, do prkenný - CRRRRR! Á, co jsem říkal?
"Có?"
"Toby, kde krucinál jsi? Máma už má nervy na pochodu a já upřímně řečeno taky! Měls dorazit před hodinou."
"Promiň. Musel jsem tankovat, jsem pár mil od Winchesteru. Za chvíli jsem doma. Už jen ten dlouhej úsek mezi lesama."
"Jeď opatrně."
"Jéžiš, Sáro... Nemám řidičák tejden, tak se uklidni."
"Štveš mě."
"Od toho bráchové jsou, ne?" zasmál jsem se. Věřte nebo ne, tohle vždycky zabere. Máme fantastickej vztah. Znáte to - vy si něco pomyslíte a ten druhej to vysloví... Takhle nějak to je. Vždycky bylo. Ačkoli, máma tvrdí, že jako prcka by mě Sára ze všeho nejradši někomu prodala. Tomu se dneska krucinál těžko věří. Zvlášť, když má ten svůj obvyklej záchvat starostlivosti jako teď.
"Neboj. Za chvíli mě máš zase na krku. Předem tě upozorňuju, že chci ten největší stejk."
"Ach bože... HLAVNĚ jeď opatrně. Sakra, MÁŠ doufám tu věc..."
"Myslíš hands free? Hehe, to se ptáš až potom, cos mi zavolala do auta? Ne, držím volant kolenem. A bradou... To víš, že mám hands free, ty joudo. Jsem opatrnej řidič. A je tu klid. Nikde nikdo. Světlušky, netopejři, možná nějaká sova..."
"..........."
"Sáro, jsi tam ještě?"
"Jo. Nedělej pitomosti a soustřeď se na řízení. Jestli mi tu místo tebe zazvoní policajti, tak si mě nepřej," dodala mrzutě a zavěsila. Další věc, kterou na mý sestřičce miluju. Její neskutečně černej humor, kterým maskuje, že se o mě bojí. Under pressure...
Jo. Tomuhle se říká bejt pod tlakem...
Teda ale, víte co? Ten song je fakt skvělej. Ten DRUHEJ hlas... Heleďte, je jasný, že tohle je na hony vzdálený tomu, co obvykle poslouchám, rozhodně to postrádá temnou poetiku Godsmack, nebo nedejbože System of Down, ale je v tom něco... Ten hlas... Jako by měl v sobě kov. Něco studenýho, hořkýho, průzračnýho. Něco jedovatýho. Mám z něj naprosto stejnej pocit, jako z těch pitomejch snů. Vždyť víte. Sny o něčem hrozně starým. Napůl zapomenutým. O něčem, co si pamatujete - nebo si MYSLÍTE, že pamatujete - z doby, kdy jste čůrali do plenek. Něco trochu děsivýho, co je ale zároveň obrovská sranda. Je to divný, ale některý z těch snů jsou překvapivě detailní. Obsahujou nejrůznější stvůrky, jako něco od Hensona. Jo, a taky schodiště. Divný schodiště, který nevede nikam a taky nikde nekončí. Měl bych se bát, v těch snech, určitě jo, ale je tam se mnou ségra, takže cejtím, že všechno bude v tom nejlepším pořádku. A taky je. Praštěný, nemyslíte? Možná bych jí to měl říct. Zeptat se, jestli sdílí i tohle. Haha, myslela by si, že jsem sjetej... No, ale koneckonců, řekněte mi, co je v mým životě normální? Počínaje školou - jo, nakonec jsem si tu konzervatoř vytrucoval - konče Austinem. (Ehm, jo... jednou už musím sebrat odvahu a představit jim ho. Jednou.)
(Sarah)
Ale to víte, že vám zůstanou nějaké šrámy. Vy můžete jen PŘEDSTÍRAT, že se nic nestalo. Ale ono to nezmizí. Pořád to tu je. Troška pitomé magie na podrážkách. Stříbrný prach. Máte ho ve vlasech a za nehty. A na duši, tam hlavně. Něco, co nikdy nesmyjete. Více či méně zjevné známky magického poranění, které ovšem vnímáte jenom vy. Naštěstí. Ale je to handicap, ne, že ne. V jistém smyslu je obrovské omezení, PAMATOVAT si. Poznávat všechny ty maličké nástrahy, které se čas od času objevují. Je totiž hrozně těžké dělat, že o nich nevíte. Neohlédnout se, když za sebou cestou z baru zaslechnete tenoučké zaskřehotání a divný šramot kdesi ve výši kolen. Nevzít si tu překrásnou orosenou broskev, nastraženou přímo na vrcholu plné ošatky na tržišti. I když se ten prodavač tak hezky usmívá. ZVLÁŠŤ, když se hezky usmívá. Víte, tohle hru už se mi daří hrát nějakých devatenáct let. Jakmile dospějete - a v pětatřiceti už člověk JE dospělý, přinejmenším teoreticky - je to snadnější. Jeden trochu zcyničtí. Filtruje spoustu věcí skrze černý humor, zbraň, o které se JEMU v životě nesnilo.
Mé království je stejně velké jako tvé. A moje vůle stejně silná...
Kruci. Proč už se mi zase honí hlavou tohle? Ach, už vím. Ta pitomá zmínka o sovách...
(Toby)
Bože můj... Neuvěřitelný, jakým fofrem se situace dokáže zvrtnout. Dupl jsem na brzdu plnou vahou, co taky jinýho můžete dělat, ale bylo pozdě. Ta věc už byla pryč. Jen se mihla, sjela po předním skle dolů a žuchla na chladnoucí asfalt. Já zalapal po dechu a konečně vypnul motor. Rozhostilo se ticho, ve kterým máte pocit, že slyšíte i šum vlastní krve v žilách. Ostatně by nebylo divu, srdce mi mlátilo leknutím. Pár vteřin trvalo, než jsem si uvědomil, že zmlklo i rádio a Freddie Mercury s Davidem Bowiem drží hubu. Teď jsem mohl udělat jen jednu jedinou věc. Vystoupit a zhodnotit škody. Nezdržoval jsem se nějakým zajížděním ke kraji, jako správnej optimista jsem doufal, že teď v noci nepojede kolem větší magor než já, a pomaličku vystoupil. Obešel auto. Nic. Ani škrábanec, i když pecka to byla slušná. Cítil jsem, jak mi tělem burácí adrenalin, kolena se začínala solidně třást. A pak jsem ji našel. Ležela jen pár centimetrů od levý gumy. Mokrá, vyklepaná hromádka zcuchanýho a zakrvácenýho peří. Dýchala. Ještě dýchala. Když jsem si svlíknul tričko a opatrně tu věcičku sebral, otevřela oči a potichu houkla. Sova. Vážení, nebudete mi věřit, ale ta pitomá sova mi to napálila přímo do předního skla...
Zavrtěl jsem hlavou, a s pocitem, že situace už absurdnější být nemůže, znovu nasedl do auta. Položil tu potenciální oběť na vedlejší sedadlo. Nastartoval. Rádio zase začalo hrát. Tedy, já netuším, co v tom studiu sedělo za týpka, ale ten hlas tam byl pořád. Jen přešaltoval na jinou notu.
Oh we can be Heroes, tvrdil tentokrát, just for one day...
Sova na vedlejším sedadle slabounce pískla a upřela na mě naléhavej pohled.
"Tak jo," zasmál jsem se, "proč ne." A sešlápl plyn až k podlaze. Od Sářina domu mě dělilo necelejch třináct mil. Víte, někdy je fakt výhoda, když vaše sestra žije s veterinářem...
(I tohle by mohlo mít pokračování...)