Tvorové, které si nikdy nesmíte pustit přes práh - (2./3)
Horko a nedostatek sil k čemukoli inteligentnímu mě opět nutí páchat hrozné věci. Tumáte další koťátko.
Fanoušky všech zmíněných předloh, postav a mytologií na tomto místě prosím - zatáhněte drápy, zajistěte střelné zbraně, položte kladiva, teserakty, skořicové rolky a lahve s mlékem a držte prosím ruce tak, abych na ně viděla. Děkuji.
„Pravidlo první: kočku NIKDY nemůžete vlastnit. Ve skutečnosti ONA vlastní VÁS.“
Když ho přinesla do kuchyně, nikdo nevyskočil na nohy. Dokonce chvíli trvalo, než si ho všimli.
Zvláštní, uvažoval. Mělo by se toho dít víc. Měla by hrát dramatická hudba. Alan Silvestri, kupříkladu. Nějaká skladba, která začíná potichoučku a pak graduje, až je z ní veliké téma a všichni zůčastnění vědí, že padouch vstoupil na scénu...
Rozhodně by tu neměla parta šílených hippies vřískat z rádia něco o… jetelíčku!?*
Now I don't hardly know her
But I think I could love her
Crimson and Clover.
To bylo příšerné. Prostě a jednoduše degradující. Kdyby neměl dostatečně poťouchlý smysl pro humor, rozhodně by se naštval. Ve svém momentálním rozpoložení si ale dokázal přiznat, že v tomhle těle respekt smrtelníků očekávat nemůže. A hlavně byl unavený. Začínalo mu docházet, jak obrovsky riskantní tahle proměna byla. S nepatrným zbytkem schopností, které mu Odin na rozloučenou milosrdně zanechal, potrvá pěkně dlouho, než nashromáždí dost energie na další. Do té doby mu nezbývá nic jiného, než vypadat neškodně a dobře se dívat. To byl vlastně hlavní důvod, proč tolik riskoval. Chtěl si být jistý. Musel je vidět zblízka a ujistit se, že se neplete. Že na rohu St.James Street skutečně viděl, co si myslel, že vidí. A že to celé pochopil správně.
Při tom pomyšlení se mu mírně zježila srst.
Protože oni tu nejspíš vážně BYLI. Z nějakého šíleného, pro něj zcela nepochopitelného důvodu sice žili jako smrtelníci a chovali se fakticky divně, ale byli tu.
V samotném srdci Londýna.
Další bohové.
***
„Anupe?“
„Hm.“
„Vyndej ty rolky, než se spálí, děkuju.“
„Přivezli noviny?“
„Ještě ne. Mungojerrie, je v ledničce ještě zbytek mléka pro koťata?“
„Jé, co to máš?“
„To zjistíme, až to vysuším.“
Konečně se usmála. Kocourek ji upřeně sledoval. Kukuč měl přelíbezný, ale to podstatné, ta mazaná a potměšilá mysl za krásnýma šedomodrýma očima, ta se rozhodně nedala zakrýt. Byl to jeden z těch subtilních pouličních hubeňourů, co se motají kolem a mívají neveselý osud. Srst měl antracitově černou, leskla se, jak začínala schnout. Bastet si povzdechla a podrbala ho za ušima
„Poslechni,“ zašeptala mu pobaveně, „nehraj na mně tu roztomilost. Ani to nezkoušej. Vím o tobě VŠECHNO.“
„To je rozkošnej drobek,“ zapředla Linda a vyfotila ho.
„Máme novýho nájemníka?“ zajímal se Mungojerrie a šel si toho tvora prohlédnout blíž.
„Doufám, že ne,“ ujistila ho rezolutně Bastet.
„Ále jdi,“ zamručel Anup, očividně skvěle naladěn, „musíme si pomáhat.“
„To není kočka,“ podotkl s plnou pusou Mungojerrie.
„Tváří se jako Tom Hiddleston,“ zasmála se Linda. „Nedávno jsem ho fotila. Fakticky, má tu jeho tlamku od ucha k uchu.“
„Taky se tomu říká maniakální úsměv.“
„Tohle ale NENÍ...“
„Myslím, že jednu noc ho tu nechat můžeme,“ přispěl se svou špetkou do mlýna Anup. Klidně si pochutnával na své skořicové rolce a drobil přitom do dřezu.
„Jsi si jistý?“
„Jaképak 'jistý' - přece ho nenecháte na dešti, takového maličkého kocourka...“
„Ehm,“ zvýšil Mungojerrie hlas, „jsem tu JEDINEJ, kdo si všiml, že to NENÍ kočka?“
Bastet vzdychla. Opakování zjevných pravd někdy vůbec, ale vůbec ničemu nepomáhalo. Pro Lindu, která navzdory veškerému talentu a profesionalitě nepatřila k Vidoucím, to samozřejmě tak očividné být nemohlo.
„Jak mu budeme říkat?“
„Loki.“
Linda vzhlédla.
„Proč bys něco tak rozkošného pojmenovala po tom nejvychcanějším ze severských... Oh.“
Jsou záležitosti, které dříve nebo později docvaknou i těm, kteří nejsou Vidoucí. Zejména když celé roky spolupracují s Anupovým týmem.
„Viděl jsem Avengers,“ oznámil poklidným konverzačním tónem Mungojerrie, „Tak mě napadá... Máme tenhle barák pojištěnej?“
„Bude se chovat slušně,“ řekla Bastet. Kotě se jí otřelo o ruku a zkusmo zapředlo. Byl to nejlepší způsob, jak dát najevo, že velmi dobře slyšelo důrazné, i když nevyslovené NEBO....
*Jetelíček? Mno... Obáváme se, že v tomto případě mohou být některé jetelíčky poněkud... ehm, psychedelické. 1969. Chápete.
Fanoušky všech zmíněných předloh, postav a mytologií na tomto místě prosím - zatáhněte drápy, zajistěte střelné zbraně, položte kladiva, teserakty, skořicové rolky a lahve s mlékem a držte prosím ruce tak, abych na ně viděla. Děkuji.
„Pravidlo první: kočku NIKDY nemůžete vlastnit. Ve skutečnosti ONA vlastní VÁS.“
Když ho přinesla do kuchyně, nikdo nevyskočil na nohy. Dokonce chvíli trvalo, než si ho všimli.
Zvláštní, uvažoval. Mělo by se toho dít víc. Měla by hrát dramatická hudba. Alan Silvestri, kupříkladu. Nějaká skladba, která začíná potichoučku a pak graduje, až je z ní veliké téma a všichni zůčastnění vědí, že padouch vstoupil na scénu...
Rozhodně by tu neměla parta šílených hippies vřískat z rádia něco o… jetelíčku!?*
Now I don't hardly know her
But I think I could love her
Crimson and Clover.
To bylo příšerné. Prostě a jednoduše degradující. Kdyby neměl dostatečně poťouchlý smysl pro humor, rozhodně by se naštval. Ve svém momentálním rozpoložení si ale dokázal přiznat, že v tomhle těle respekt smrtelníků očekávat nemůže. A hlavně byl unavený. Začínalo mu docházet, jak obrovsky riskantní tahle proměna byla. S nepatrným zbytkem schopností, které mu Odin na rozloučenou milosrdně zanechal, potrvá pěkně dlouho, než nashromáždí dost energie na další. Do té doby mu nezbývá nic jiného, než vypadat neškodně a dobře se dívat. To byl vlastně hlavní důvod, proč tolik riskoval. Chtěl si být jistý. Musel je vidět zblízka a ujistit se, že se neplete. Že na rohu St.James Street skutečně viděl, co si myslel, že vidí. A že to celé pochopil správně.
Při tom pomyšlení se mu mírně zježila srst.
Protože oni tu nejspíš vážně BYLI. Z nějakého šíleného, pro něj zcela nepochopitelného důvodu sice žili jako smrtelníci a chovali se fakticky divně, ale byli tu.
V samotném srdci Londýna.
Další bohové.
***
„Anupe?“
„Hm.“
„Vyndej ty rolky, než se spálí, děkuju.“
„Přivezli noviny?“
„Ještě ne. Mungojerrie, je v ledničce ještě zbytek mléka pro koťata?“
„Jé, co to máš?“
„To zjistíme, až to vysuším.“
Konečně se usmála. Kocourek ji upřeně sledoval. Kukuč měl přelíbezný, ale to podstatné, ta mazaná a potměšilá mysl za krásnýma šedomodrýma očima, ta se rozhodně nedala zakrýt. Byl to jeden z těch subtilních pouličních hubeňourů, co se motají kolem a mívají neveselý osud. Srst měl antracitově černou, leskla se, jak začínala schnout. Bastet si povzdechla a podrbala ho za ušima
„Poslechni,“ zašeptala mu pobaveně, „nehraj na mně tu roztomilost. Ani to nezkoušej. Vím o tobě VŠECHNO.“
„To je rozkošnej drobek,“ zapředla Linda a vyfotila ho.
„Máme novýho nájemníka?“ zajímal se Mungojerrie a šel si toho tvora prohlédnout blíž.
„Doufám, že ne,“ ujistila ho rezolutně Bastet.
„Ále jdi,“ zamručel Anup, očividně skvěle naladěn, „musíme si pomáhat.“
„To není kočka,“ podotkl s plnou pusou Mungojerrie.
„Tváří se jako Tom Hiddleston,“ zasmála se Linda. „Nedávno jsem ho fotila. Fakticky, má tu jeho tlamku od ucha k uchu.“
„Taky se tomu říká maniakální úsměv.“
„Tohle ale NENÍ...“
„Myslím, že jednu noc ho tu nechat můžeme,“ přispěl se svou špetkou do mlýna Anup. Klidně si pochutnával na své skořicové rolce a drobil přitom do dřezu.
„Jsi si jistý?“
„Jaképak 'jistý' - přece ho nenecháte na dešti, takového maličkého kocourka...“
„Ehm,“ zvýšil Mungojerrie hlas, „jsem tu JEDINEJ, kdo si všiml, že to NENÍ kočka?“
Bastet vzdychla. Opakování zjevných pravd někdy vůbec, ale vůbec ničemu nepomáhalo. Pro Lindu, která navzdory veškerému talentu a profesionalitě nepatřila k Vidoucím, to samozřejmě tak očividné být nemohlo.
„Jak mu budeme říkat?“
„Loki.“
Linda vzhlédla.
„Proč bys něco tak rozkošného pojmenovala po tom nejvychcanějším ze severských... Oh.“
Jsou záležitosti, které dříve nebo později docvaknou i těm, kteří nejsou Vidoucí. Zejména když celé roky spolupracují s Anupovým týmem.
„Viděl jsem Avengers,“ oznámil poklidným konverzačním tónem Mungojerrie, „Tak mě napadá... Máme tenhle barák pojištěnej?“
„Bude se chovat slušně,“ řekla Bastet. Kotě se jí otřelo o ruku a zkusmo zapředlo. Byl to nejlepší způsob, jak dát najevo, že velmi dobře slyšelo důrazné, i když nevyslovené NEBO....
*Jetelíček? Mno... Obáváme se, že v tomto případě mohou být některé jetelíčky poněkud... ehm, psychedelické. 1969. Chápete.