Tvorové, které si nikdy nesmíte pustit přes práh (1/3.)
Vím, že mám ve frontě jiné, (nejspíš důležitější) věci, ale tomuhle se nedalo odolat. Vina nechť tentokráte padne na Juliinu hlavu, neboť mi v tom nejenže nezabránila, ale ještě mne všemožně podporuje v páchání nejrůznějších veselostí. (Na tomto místě s potěšením oznamuji, že další Anachronismus je téměř hotov, a ano, MÁ zcela neskutečnej rating. Brzy možná dostaneš jeden link, Sova ví který... A taky ví, že nikde jinde by to nejspíš skončit nemohlo.)
Ale k věci.
Tohle je crossover, jehož hlavní složkou je Návrat Krásného Prevíta, s mírnou příměsí božstev, která se dají zahlédnout zde a zde - a já za jejich bezplatné nekomerční zapůjčení autorům děkuji. (Maminko, ty to vidíš, k čemu já se propůjčila.)
Je asi zbytečné zdůrazňovat, že jde o ff a že za ni dostanu tak akorát čokoládu, kterou s dovolením nezdaním.
Rating: ále. Pro všechny otevřené a smyslem pro humor postižené. Bez ohledu na věk a druhovou příslušnost. Trollové tvoří jedinou výjimku. Jistě chápete proč.
Varování: Koťátka! (Ano, správně! Hýčkejme Vzoru fluffem!:D)
Shrnutí: Tým pozorovatelů si navzdory Inkvizitorovým snahám a občasným Prevítím excesům žije vcelku klidným a pohodlným životem. Někdy ale stačí otevřít dveře. Znáte to. Host do domu...
"Tihle chlápci ze Severu nejsou špatní. Trochu teatrální a patetičtí, taky kapánek nevyzpytatelní, občas, ale většinou s nimi nejsou potíže." - Doktorka Elizabeth Shortová, Vidoucí.
A takové to mohlo být krásné ráno...
(Sarkastický rýpal by možná podotkl, že VŠECHNA rána jsou taková - jakmile začne působit kofein.)
Každopádně, venku pršelo a vzduch, který se po pár dnech nechutného, vskutku nelondýnského vedra plížil pootevřeným oknem do kuchyně, byl svěží jako továrna na výrobu pastilek proti kašli.
Průvodkyně se usmívala. Přešlapovala bosky na chladných dlaždicích, vrtěla se do rytmu Crimson and Clover a s typickou umanutostí člena Anupova týmu se právě pokoušela zkrotit placatý obdélníček těsta. Nebyl nikterak velký, ale poloha, kterou momentálně zaujímal, mu očividně vyhovovala natolik, že v ní hodlal setrvat navěky.
Zkusila to potřetí.
Počtvrté. Pak zafuněla, sklepla tu zatracenou věc z prstů a s bohorovným výrazem si nalila další kávu.
Anup, vysoký, důstojný a elegantní dokonce i v županu a proužkovaných pyžamových kalhotách, decentně zívl a řekl: „Dovolíš?“
Vztáhl dlouhé prsty k zamoučněnému válu a udělal dva, tři bleskurychlé pohyby. Ustoupil. Průvodkyně zazírala. Tam, kde ještě před chvílí ležela umanutá placka, trůnila ta nejdokonalejší, nejzavinutější a nejkrásnější rolka na světě. Pramáti všech skořicových rolek. V kuchyni se rozhostilo ticho. Mungojerrie vstal a šel se taky podívat.
Anup si zlehka oprášil ruce.
„Co? Jsem bůh mumifikace.“ Pronesl důstojným tónem.
Bastet opatrně vyplivla kávu do dřezu a Mungojerrie vyprskl smíchy.
„Spousta natírání. Plnění. A zavinování... A tak.“
Čtvrtá osoba v místnosti, plavovlasá, bledá a chronicky nevyspalá dokumentaristka Linda Calahanová, zvedla oči od svých palačinek a hlasem Janis Joplin po pořádném mejdanu tiše požádala:
„Žádné mrtvoly u snídaně, prosím... Ten džem je vážně dobrej a moc ráda bych si ho vychutnala.“
„Na mumifikaci,“ řekl Anup s plnou pusou, „není pranic odpudivého. Je to vznešené umění. Ve skutečnosti trvá věky, než se naučíš dokonale-“
„Nemám tě ráda,“ skočila mu Linda do řeči. „ Nemám.“
Anupovým třídenním strništěm probleskl poťouchlý úsměv. Mávl rukou, absolutně si její láskou jistý.
Bastet si z brady osušila kapku kávy. Taky se usmívala. Protože tohle ráno vypadalo dokonale. Zatím...
***
Někdy vážně stačí málo. Spratek, který vám na poslední chvíli přeběhne přes silnici. Kulka vypálená nazdařbůh. Piáno, řítící se z okna v pátém patře... (Dobře, TO je trochu přehnané přirovnání, ale vy VÍTE, jak to myslím, že?)
Průvodkyni stačilo otočit hlavu o tři centimetry. A podívat se z okna ven...
***
Seděl tam skoro hodinu. Pršelo. Hodně. Byl to slejvák, který nepotřebuje ani pět minut, aby vás promáčel až do morku kostí. Déšť z úsvitu věků, který na kůži snesete jen proto, že je vlahý a že brzy přejde.
Pořád tam seděl. Nehnul se ani o píď. Měl to dobře promyšlené. Vtip byl v tom, hypnotizovat ty dveře dostatečně dlouho. A pak, v okamžiku, kdy uvnitř zarachotí řetízek a klíč, bude muset napnout veškeré zbývající síly a říct:
„Mjáááu?“
Hodně hlasitě. A zírat nahoru co nejůpěnlivěji. To mu šlo. Tedy, aspoň se domníval, že mu to jde. Jeho sebedůvěra, co se ovlivňování lidských bytostí týkalo, dostala poslední dobou pořádně na frak. (O tělesné schránce nemluvě, ale na to už vůbec odmítal myslet).
Rozpačitě přešlápl. Čekání začínalo být poněkud dlouhé. A hlavně poněkud vlhké. Ať dělal co dělal, začínal se ho zmocňovat bezútěšný pocit, že mokřejší už být nemůže. Srst přilnula k tělu a směšný ocas se válel na dlaždicích jako zdechlý malý had, tak nacucaný, že jím ztěží dokázal pohnout. Minutu od minuty se cítil být méně roztomilý. A na roztomilosti vskutku záleželo. Roztomilost byla klíčová.
Už už přemýšlel, že se na to vykašle, když se stalo tohle:
Uvnitř zarachotil řetízek. Dveře se na škvíru pootevřely. Ona vykoukla ven. Všimla si ho. A sotva se nadechl, zavrtěla hlavou a řekla:
„Skvělý pokus. Ale na rovinu - tohle je ten nejsměšnější převlek, jaký jsem kdy viděla.“
Dveře udělaly cvak. Jemu přímo před nosem.
Vytřeštil oči.
Byl jednoduše konsternován. Ten pocit se mu ani trochu nelíbil. Ve většině případů mu totiž vždycky předcházelo něco ošklivého. Většinou hodně. Třeba něco, co vámi nečekaně švihne o zem a pak si klidně odkráčí, zatímco vy tam ležíte, odrovnaní překvapivým faktem, že jste zranitelní.To není fér. To vůbec není fér.
Zavřel oči. Nějakých deset vteřin ten pocit vstřebával, zatímco víc a víc nasákal deštěm. Jeden by řekl, že má kožich sotva půlkilového kotěte v tomhle směru jistá omezení, ale ten jeho zjevně neměl... Bude pořádně těžké, dostat se domů.
Cvak.
Vyšla ven. Než se stačil vzpamatovat, (a zaútočit na ni roztomilostí), sehnula se, a profesionálním hmatem kočičí mámy, která neváhá zastavit dopravu, aby svoje děti odnesla do bezpečí, ho zvedla za kůži na krku. Ta očividná neúcta k jeho majestátu ho ohromila natolik, že se nezmohl na jediný zvuk.
„Ach jo, krucinál,“ povzdechla si, „proč vždycky JÁ.“
Poočku fascinovaně sledoval, kterak ho - malou, rozježenou, odkapávající věc - opatrně pronáší předsíní a pokládá na ručník. Tvářila se přímo zavile, ale na tom momentálně až tolik nezáleželo.
Byl UVNITŘ.
Pokračování příště...
Ale k věci.
Tohle je crossover, jehož hlavní složkou je Návrat Krásného Prevíta, s mírnou příměsí božstev, která se dají zahlédnout zde a zde - a já za jejich bezplatné nekomerční zapůjčení autorům děkuji. (Maminko, ty to vidíš, k čemu já se propůjčila.)
Je asi zbytečné zdůrazňovat, že jde o ff a že za ni dostanu tak akorát čokoládu, kterou s dovolením nezdaním.
Rating: ále. Pro všechny otevřené a smyslem pro humor postižené. Bez ohledu na věk a druhovou příslušnost. Trollové tvoří jedinou výjimku. Jistě chápete proč.
Varování: Koťátka! (Ano, správně! Hýčkejme Vzoru fluffem!:D)
Shrnutí: Tým pozorovatelů si navzdory Inkvizitorovým snahám a občasným Prevítím excesům žije vcelku klidným a pohodlným životem. Někdy ale stačí otevřít dveře. Znáte to. Host do domu...
"Tihle chlápci ze Severu nejsou špatní. Trochu teatrální a patetičtí, taky kapánek nevyzpytatelní, občas, ale většinou s nimi nejsou potíže." - Doktorka Elizabeth Shortová, Vidoucí.
A takové to mohlo být krásné ráno...
(Sarkastický rýpal by možná podotkl, že VŠECHNA rána jsou taková - jakmile začne působit kofein.)
Každopádně, venku pršelo a vzduch, který se po pár dnech nechutného, vskutku nelondýnského vedra plížil pootevřeným oknem do kuchyně, byl svěží jako továrna na výrobu pastilek proti kašli.
Průvodkyně se usmívala. Přešlapovala bosky na chladných dlaždicích, vrtěla se do rytmu Crimson and Clover a s typickou umanutostí člena Anupova týmu se právě pokoušela zkrotit placatý obdélníček těsta. Nebyl nikterak velký, ale poloha, kterou momentálně zaujímal, mu očividně vyhovovala natolik, že v ní hodlal setrvat navěky.
Zkusila to potřetí.
Počtvrté. Pak zafuněla, sklepla tu zatracenou věc z prstů a s bohorovným výrazem si nalila další kávu.
Anup, vysoký, důstojný a elegantní dokonce i v županu a proužkovaných pyžamových kalhotách, decentně zívl a řekl: „Dovolíš?“
Vztáhl dlouhé prsty k zamoučněnému válu a udělal dva, tři bleskurychlé pohyby. Ustoupil. Průvodkyně zazírala. Tam, kde ještě před chvílí ležela umanutá placka, trůnila ta nejdokonalejší, nejzavinutější a nejkrásnější rolka na světě. Pramáti všech skořicových rolek. V kuchyni se rozhostilo ticho. Mungojerrie vstal a šel se taky podívat.
Anup si zlehka oprášil ruce.
„Co? Jsem bůh mumifikace.“ Pronesl důstojným tónem.
Bastet opatrně vyplivla kávu do dřezu a Mungojerrie vyprskl smíchy.
„Spousta natírání. Plnění. A zavinování... A tak.“
Čtvrtá osoba v místnosti, plavovlasá, bledá a chronicky nevyspalá dokumentaristka Linda Calahanová, zvedla oči od svých palačinek a hlasem Janis Joplin po pořádném mejdanu tiše požádala:
„Žádné mrtvoly u snídaně, prosím... Ten džem je vážně dobrej a moc ráda bych si ho vychutnala.“
„Na mumifikaci,“ řekl Anup s plnou pusou, „není pranic odpudivého. Je to vznešené umění. Ve skutečnosti trvá věky, než se naučíš dokonale-“
„Nemám tě ráda,“ skočila mu Linda do řeči. „ Nemám.“
Anupovým třídenním strništěm probleskl poťouchlý úsměv. Mávl rukou, absolutně si její láskou jistý.
Bastet si z brady osušila kapku kávy. Taky se usmívala. Protože tohle ráno vypadalo dokonale. Zatím...
***
Někdy vážně stačí málo. Spratek, který vám na poslední chvíli přeběhne přes silnici. Kulka vypálená nazdařbůh. Piáno, řítící se z okna v pátém patře... (Dobře, TO je trochu přehnané přirovnání, ale vy VÍTE, jak to myslím, že?)
Průvodkyni stačilo otočit hlavu o tři centimetry. A podívat se z okna ven...
***
Seděl tam skoro hodinu. Pršelo. Hodně. Byl to slejvák, který nepotřebuje ani pět minut, aby vás promáčel až do morku kostí. Déšť z úsvitu věků, který na kůži snesete jen proto, že je vlahý a že brzy přejde.
Pořád tam seděl. Nehnul se ani o píď. Měl to dobře promyšlené. Vtip byl v tom, hypnotizovat ty dveře dostatečně dlouho. A pak, v okamžiku, kdy uvnitř zarachotí řetízek a klíč, bude muset napnout veškeré zbývající síly a říct:
„Mjáááu?“
Hodně hlasitě. A zírat nahoru co nejůpěnlivěji. To mu šlo. Tedy, aspoň se domníval, že mu to jde. Jeho sebedůvěra, co se ovlivňování lidských bytostí týkalo, dostala poslední dobou pořádně na frak. (O tělesné schránce nemluvě, ale na to už vůbec odmítal myslet).
Rozpačitě přešlápl. Čekání začínalo být poněkud dlouhé. A hlavně poněkud vlhké. Ať dělal co dělal, začínal se ho zmocňovat bezútěšný pocit, že mokřejší už být nemůže. Srst přilnula k tělu a směšný ocas se válel na dlaždicích jako zdechlý malý had, tak nacucaný, že jím ztěží dokázal pohnout. Minutu od minuty se cítil být méně roztomilý. A na roztomilosti vskutku záleželo. Roztomilost byla klíčová.
Už už přemýšlel, že se na to vykašle, když se stalo tohle:
Uvnitř zarachotil řetízek. Dveře se na škvíru pootevřely. Ona vykoukla ven. Všimla si ho. A sotva se nadechl, zavrtěla hlavou a řekla:
„Skvělý pokus. Ale na rovinu - tohle je ten nejsměšnější převlek, jaký jsem kdy viděla.“
Dveře udělaly cvak. Jemu přímo před nosem.
Vytřeštil oči.
Byl jednoduše konsternován. Ten pocit se mu ani trochu nelíbil. Ve většině případů mu totiž vždycky předcházelo něco ošklivého. Většinou hodně. Třeba něco, co vámi nečekaně švihne o zem a pak si klidně odkráčí, zatímco vy tam ležíte, odrovnaní překvapivým faktem, že jste zranitelní.To není fér. To vůbec není fér.
Zavřel oči. Nějakých deset vteřin ten pocit vstřebával, zatímco víc a víc nasákal deštěm. Jeden by řekl, že má kožich sotva půlkilového kotěte v tomhle směru jistá omezení, ale ten jeho zjevně neměl... Bude pořádně těžké, dostat se domů.
Cvak.
Vyšla ven. Než se stačil vzpamatovat, (a zaútočit na ni roztomilostí), sehnula se, a profesionálním hmatem kočičí mámy, která neváhá zastavit dopravu, aby svoje děti odnesla do bezpečí, ho zvedla za kůži na krku. Ta očividná neúcta k jeho majestátu ho ohromila natolik, že se nezmohl na jediný zvuk.
„Ach jo, krucinál,“ povzdechla si, „proč vždycky JÁ.“
Poočku fascinovaně sledoval, kterak ho - malou, rozježenou, odkapávající věc - opatrně pronáší předsíní a pokládá na ručník. Tvářila se přímo zavile, ale na tom momentálně až tolik nezáleželo.
Byl UVNITŘ.
Pokračování příště...