A pořád to dělá a pořád...
Omlouvám se, skutečně to nejde vypnout. Tím spíš, že mě ty úžasné fan arty - ještě jednou děkujík mnohokrátík, RW! - inspirují zpětně.:) Ha! Kruh se uzavřel! ("Ještě jedna hláška ze Star Wars a zapomenu, jak nesnášíš, když ti někdo sahá na krk..." - Velký šéf, ETH.)
Snad mi i přes to blbnutí zachováte přízeň a budete se i nadále dobře bavit.:)
Název: Z deníčku přístavního grázla
Fandom: Teď už to všichni víte...:)
Rating: +13
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: násilí, nespisovná mluva, noční hřbitov a vůbec rekvizity, jichž by autor předlohy nikdy neužil. Jo, a slash. Trošku víc, než v předchozí kapitole.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Vlastní (a miluje) je jistý pan J.F. Z této povídky nemám ani šušeň.
O některejch věcech se nemluví. O některejch se pro jistotu ani nepřemejšlí...
Do hajzlu. Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se ten večer dostal domů. Vím jen, že jsem odemkl barák a v hlavě se mi rozbřesklo až ve chvíli, kdy otec vykoukl z kuchyně.
"Á, to se podívejme... Milostpánovi se uráčilo konečně přijít domů!"
Neřekl jsem ani popel. Jen jsem tam stál a civěl na něj jako idiot. Stejně se tomu, co mělo přijít, nedalo nijak zabránit. Tolik rozumu už jsem měl, abych to nezkoušel...
"Máma je úplně bez sebe! Víš, kolik je hodin!? Koukni se, jak vypadáš! Posloucháš mě vůbec?"
Moje rty, ještě trochu oteklý a bolavý, se pootevřely, ale nevyšla z nich jediná hláska.
"Dejchni na mě! Tys kouřil?! Smrdíš jak putyka. Bože můj, čím jsme si to zasloužili... Ze školy ho vyhoděj, tahá se po nocích... Ale to ti povídám, máš utrum, holenku. Bylo toho dost."
"....."
"Nemáš mi co říct?"
Ale to víte, že bych byl bejval měl. A bylo by toho víc než dost. V současným stavu jsem se ale zmohl na jediný - zavrtět hlavou. Pochopil to úplně správně. A pořádně se rozpřáhnul...
No, proběhlo mi hlavou, když dostat přes hubu, tak s plnou parádou, ne?
Jen o pár vteřin pozdějc mě do tváře uhodil koberec. S podlahou vespod. Vlastně to moc nebolelo. Jako bych to celý vnímal z dálky... V hlavě mi šrotovalo, jak jsem se snažil zjistit, co se to tam u hřbitova vlastně stalo. Tu noc jsem nezamhouřil oka. Jak nejpatetičtější magor jsem se převaloval v posteli, pěst mezi zubama a zoufale se snažil o jedinou věc - zapomenout. Jenže to nešlo. Bylo to tu furt. Čím dál víc...
Pořád jako bych to cejtil. Krev v jeho puse. Tu horkost. Jeho tělo, dlouhý, šlachovitý a našponovaný, jak se ke mně tiskne... Já nevím, bylo na tom něco skoro... Nemravnýho. Něco, o čem se nemluví. A radši ani nepřemejšlí.
Deset dní. Skoro deset dní jsem se tomu místu vyhejbal jako čert kříži. A deset dní jsem nemyslel na nic jinýho. Podivný. Jako by se mezi náma něco zlomilo. Pročistil se vzduch. Jako by něco bylo přehledně jasný - teda, přinejmenším jemu, protože já byl zmatenej. Ještě pořád jsem to neviděl. Nebo spíš vidět nechtěl...
V pátek, když už bylo přehledně jasný i to, že hůř mi bejt nemůže, jsem se cestou domů přistih, jak do tý ulice zahejbám. Nohy mě nesly samy od sebe. Bylo to šílený - už jen vidět tu pitomou hřbitovní zeď mi trapně vehnalo krev do obličeje. Divný. Vážně divný. Protože přísahám, v životě jsem nebyl takhle vykolejenej. Brouzdal jsem vrstvou spadanýho listí, zastavil se u kamenný zdi, na kterou mě Lexa přitlačil a automaticky si na ni sáhl. Byla vlhká. Děsivě studená. Nepřístupná. V tu chvíli mi s definitivní platností došlo, že se chovám jako naprostej cvok. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a zkusil zhluboka dejchat. Muselo se něco stát. Nějak se muselo vybít to pitomý napětí. Nebylo přece normální na něj takhle myslet. A tohle přitom cejtit. Nebylo...
Rozhlídnul jsem se, v duchu pomalu děkoval všem svatejm, že tu není nikdo, kdo by mě přistihnul, jak tu blbnu - a v tu chvíli jsem málem zařval leknutím. Fakt, moc nechybělo...
Samozřejmě. Seděl tam nahoře. Tam, kam jsem se pitomě a nelogicky nedokázal podívat... Musel mě sledovat celou dobu. Ten zvuk, ze kterýho mě málem trefil šlak, bylo škrtnutí sirkou - právě si zapaloval...
Do hajzlu.
Zamával. Moje srdce se pokusilo vyšplhat někam k mandlím, ale bylo pozdě. Teď už se nedalo utýct. Nedalo se to vrátit.
"Věděl jsem... že tady budeš."
Lexa se ušklíbnul, skoro stejně jako tenkrát. S klukama. V časech, kdy jsme nic nevěděli.
"Kulový. Nepřišel bys."
"Asi ne."
"Budeš tam stát, nebo půjdeš sem ke mě?"
Sakra... Proč si to nechám líbit? Proč ho nepošlu do háje? A proč se mi tak klepou kolena?
"Jedenáctej stupeň," zamručel s úsměvem. "to už je pořádná vejška..."
Poplácal na schod vedle sebe. Sedl jsem si. Vlastně to mělo svý výhody, sedět přímo vedle něj - odpadala tím nutnost koukat mu do obličeje. Fakt jsem nebyl ve formě. Bylo mi jasný, že jsem rudější než paviání zadek.
"Zajímalo by mě... jestli bych ještě skočil. Jestli bych to dokázal."
"Proč bys dělal takovou volovinu? Víš, jak dlouho se hojí zlomená noha?"
Uchechtl se. On žádnej problém s komunikací zjevně neměl. Rozhodně se v jednom kuse nezabejval tím, co se tu posledně stalo...
"Ne, počkej, beze srandy...," řekl úplně jiným hlasem, "jak je?"
Koukal jsem dolů a cejtil, jak se celý moje tělo krčí a pokouší se zabrat co nejmíň místa. Nikdy jsem před klukama nebrečel, nikdy - to byla otázka cti. Pokud i zmetek něco takovýho má... Ale teď se mi stáhnul krk. Někde pod klíční kostí se usadil divnej, nahořklej chuchvalec. Bolelo to. Fakt to bolelo. Jenže já v jistým smyslu vždycky fungoval na setrvačník...
"Dobrý. Asi... asi mě nakonec šoupnou do nějakýho internátu. Maj mě dost. Kdo se o ně stará... K čertu s nima. K čertu se vším."
Fakt jsem snažil, aby to znělo jako ten starej Michal. Zbytečný plýtvání dechem. Neskočil mi na to ani tentokrát.
Nekoukal jsem na něj, ale cejtil jsem, jak se na mě dívá. A mělo bejt ještě hůř...
Odněkud z tý pitomý mlhy se zničehonic vynořila jeho ruka, šíleně studená, a přejela mi po bradě. Chytila ji. Tak nějak... Opatrně. Tak, jak by to nikdy žádnej kluk neudělal. Otočila mi hlavu tak, abych konečně udělal to, čemu jsem se celou dobu tak usilovně snažil zabránit. Kouknul se na něj. Zvláštní, nebylo to tak děsivý, jak jsem čekal. Nesmál se mi. Zíral mi do očí jakoby koukal na nějakou holku, který se chystá dát pusu. Jedinou úděsnou vteřinu mi blesklo hlavou, že to udělám... Že CHCI zjistit, jestli jeho pusa chutná tak, jak si pamatuju. Zatracenejch deset dní jsem nemyslel na nic jinýho.
Lexa přimhouřil oči a opatrně mi ohmatal modřinu pod okem. Nějak jsem nevěděl, jestli už to není hlazení, ale bylo mi to fuk. Věděl jsem jen, že nechci, aby přestal.
"Pocem," zamumlal. Vzal mě kolem ramen a přitáhl blíž. Tak moc, až to zabolelo. "Celej se klepeš."
(Víte co? Někdy je fakt skvělý zavřít oči a nepřemejšlet. Položit kámošovi hlavu na rameno a jenom bejt. Jen dejchat. Jak to, že jsem to nevěděl dřív?)
"To bude dobrý," zašeptal. Na uchu mě zašimral jeho dech a zas mě tak trochu podivně rejplo pod žebrama, ale bylo to tak příjemný, že by mě ani ve snu nenapadlo o tom přemejšlet.
"Jo," zamumlal jsem. "Nás nedostanou, že jo?"
"Správně," zasmál se potichu, "nás nedostanou."
Ne, pořád nevím, co to je. Furt to neumím pojmenovat. Ale vlastně... jakže to bylo?
Láska?
No ty vole...
Snad mi i přes to blbnutí zachováte přízeň a budete se i nadále dobře bavit.:)
Název: Z deníčku přístavního grázla
Fandom: Teď už to všichni víte...:)
Rating: +13
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: násilí, nespisovná mluva, noční hřbitov a vůbec rekvizity, jichž by autor předlohy nikdy neužil. Jo, a slash. Trošku víc, než v předchozí kapitole.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Vlastní (a miluje) je jistý pan J.F. Z této povídky nemám ani šušeň.
O některejch věcech se nemluví. O některejch se pro jistotu ani nepřemejšlí...
Do hajzlu. Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se ten večer dostal domů. Vím jen, že jsem odemkl barák a v hlavě se mi rozbřesklo až ve chvíli, kdy otec vykoukl z kuchyně.
"Á, to se podívejme... Milostpánovi se uráčilo konečně přijít domů!"
Neřekl jsem ani popel. Jen jsem tam stál a civěl na něj jako idiot. Stejně se tomu, co mělo přijít, nedalo nijak zabránit. Tolik rozumu už jsem měl, abych to nezkoušel...
"Máma je úplně bez sebe! Víš, kolik je hodin!? Koukni se, jak vypadáš! Posloucháš mě vůbec?"
Moje rty, ještě trochu oteklý a bolavý, se pootevřely, ale nevyšla z nich jediná hláska.
"Dejchni na mě! Tys kouřil?! Smrdíš jak putyka. Bože můj, čím jsme si to zasloužili... Ze školy ho vyhoděj, tahá se po nocích... Ale to ti povídám, máš utrum, holenku. Bylo toho dost."
"....."
"Nemáš mi co říct?"
Ale to víte, že bych byl bejval měl. A bylo by toho víc než dost. V současným stavu jsem se ale zmohl na jediný - zavrtět hlavou. Pochopil to úplně správně. A pořádně se rozpřáhnul...
No, proběhlo mi hlavou, když dostat přes hubu, tak s plnou parádou, ne?
Jen o pár vteřin pozdějc mě do tváře uhodil koberec. S podlahou vespod. Vlastně to moc nebolelo. Jako bych to celý vnímal z dálky... V hlavě mi šrotovalo, jak jsem se snažil zjistit, co se to tam u hřbitova vlastně stalo. Tu noc jsem nezamhouřil oka. Jak nejpatetičtější magor jsem se převaloval v posteli, pěst mezi zubama a zoufale se snažil o jedinou věc - zapomenout. Jenže to nešlo. Bylo to tu furt. Čím dál víc...
Pořád jako bych to cejtil. Krev v jeho puse. Tu horkost. Jeho tělo, dlouhý, šlachovitý a našponovaný, jak se ke mně tiskne... Já nevím, bylo na tom něco skoro... Nemravnýho. Něco, o čem se nemluví. A radši ani nepřemejšlí.
Deset dní. Skoro deset dní jsem se tomu místu vyhejbal jako čert kříži. A deset dní jsem nemyslel na nic jinýho. Podivný. Jako by se mezi náma něco zlomilo. Pročistil se vzduch. Jako by něco bylo přehledně jasný - teda, přinejmenším jemu, protože já byl zmatenej. Ještě pořád jsem to neviděl. Nebo spíš vidět nechtěl...
V pátek, když už bylo přehledně jasný i to, že hůř mi bejt nemůže, jsem se cestou domů přistih, jak do tý ulice zahejbám. Nohy mě nesly samy od sebe. Bylo to šílený - už jen vidět tu pitomou hřbitovní zeď mi trapně vehnalo krev do obličeje. Divný. Vážně divný. Protože přísahám, v životě jsem nebyl takhle vykolejenej. Brouzdal jsem vrstvou spadanýho listí, zastavil se u kamenný zdi, na kterou mě Lexa přitlačil a automaticky si na ni sáhl. Byla vlhká. Děsivě studená. Nepřístupná. V tu chvíli mi s definitivní platností došlo, že se chovám jako naprostej cvok. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a zkusil zhluboka dejchat. Muselo se něco stát. Nějak se muselo vybít to pitomý napětí. Nebylo přece normální na něj takhle myslet. A tohle přitom cejtit. Nebylo...
Rozhlídnul jsem se, v duchu pomalu děkoval všem svatejm, že tu není nikdo, kdo by mě přistihnul, jak tu blbnu - a v tu chvíli jsem málem zařval leknutím. Fakt, moc nechybělo...
Samozřejmě. Seděl tam nahoře. Tam, kam jsem se pitomě a nelogicky nedokázal podívat... Musel mě sledovat celou dobu. Ten zvuk, ze kterýho mě málem trefil šlak, bylo škrtnutí sirkou - právě si zapaloval...
Do hajzlu.
Zamával. Moje srdce se pokusilo vyšplhat někam k mandlím, ale bylo pozdě. Teď už se nedalo utýct. Nedalo se to vrátit.
"Věděl jsem... že tady budeš."
Lexa se ušklíbnul, skoro stejně jako tenkrát. S klukama. V časech, kdy jsme nic nevěděli.
"Kulový. Nepřišel bys."
"Asi ne."
"Budeš tam stát, nebo půjdeš sem ke mě?"
Sakra... Proč si to nechám líbit? Proč ho nepošlu do háje? A proč se mi tak klepou kolena?
"Jedenáctej stupeň," zamručel s úsměvem. "to už je pořádná vejška..."
Poplácal na schod vedle sebe. Sedl jsem si. Vlastně to mělo svý výhody, sedět přímo vedle něj - odpadala tím nutnost koukat mu do obličeje. Fakt jsem nebyl ve formě. Bylo mi jasný, že jsem rudější než paviání zadek.
"Zajímalo by mě... jestli bych ještě skočil. Jestli bych to dokázal."
"Proč bys dělal takovou volovinu? Víš, jak dlouho se hojí zlomená noha?"
Uchechtl se. On žádnej problém s komunikací zjevně neměl. Rozhodně se v jednom kuse nezabejval tím, co se tu posledně stalo...
"Ne, počkej, beze srandy...," řekl úplně jiným hlasem, "jak je?"
Koukal jsem dolů a cejtil, jak se celý moje tělo krčí a pokouší se zabrat co nejmíň místa. Nikdy jsem před klukama nebrečel, nikdy - to byla otázka cti. Pokud i zmetek něco takovýho má... Ale teď se mi stáhnul krk. Někde pod klíční kostí se usadil divnej, nahořklej chuchvalec. Bolelo to. Fakt to bolelo. Jenže já v jistým smyslu vždycky fungoval na setrvačník...
"Dobrý. Asi... asi mě nakonec šoupnou do nějakýho internátu. Maj mě dost. Kdo se o ně stará... K čertu s nima. K čertu se vším."
Fakt jsem snažil, aby to znělo jako ten starej Michal. Zbytečný plýtvání dechem. Neskočil mi na to ani tentokrát.
Nekoukal jsem na něj, ale cejtil jsem, jak se na mě dívá. A mělo bejt ještě hůř...
Odněkud z tý pitomý mlhy se zničehonic vynořila jeho ruka, šíleně studená, a přejela mi po bradě. Chytila ji. Tak nějak... Opatrně. Tak, jak by to nikdy žádnej kluk neudělal. Otočila mi hlavu tak, abych konečně udělal to, čemu jsem se celou dobu tak usilovně snažil zabránit. Kouknul se na něj. Zvláštní, nebylo to tak děsivý, jak jsem čekal. Nesmál se mi. Zíral mi do očí jakoby koukal na nějakou holku, který se chystá dát pusu. Jedinou úděsnou vteřinu mi blesklo hlavou, že to udělám... Že CHCI zjistit, jestli jeho pusa chutná tak, jak si pamatuju. Zatracenejch deset dní jsem nemyslel na nic jinýho.
Lexa přimhouřil oči a opatrně mi ohmatal modřinu pod okem. Nějak jsem nevěděl, jestli už to není hlazení, ale bylo mi to fuk. Věděl jsem jen, že nechci, aby přestal.
"Pocem," zamumlal. Vzal mě kolem ramen a přitáhl blíž. Tak moc, až to zabolelo. "Celej se klepeš."
(Víte co? Někdy je fakt skvělý zavřít oči a nepřemejšlet. Položit kámošovi hlavu na rameno a jenom bejt. Jen dejchat. Jak to, že jsem to nevěděl dřív?)
"To bude dobrý," zašeptal. Na uchu mě zašimral jeho dech a zas mě tak trochu podivně rejplo pod žebrama, ale bylo to tak příjemný, že by mě ani ve snu nenapadlo o tom přemejšlet.
"Jo," zamumlal jsem. "Nás nedostanou, že jo?"
"Správně," zasmál se potichu, "nás nedostanou."
Ne, pořád nevím, co to je. Furt to neumím pojmenovat. Ale vlastně... jakže to bylo?
Láska?
No ty vole...