Přístavní grázlíci a všechno, co s tím souvisí
Tohle je experiment. Pro ty z vás, které zajímá, co dělají některé vedlejší postavy. Protože ta banda grázlíků z Přístavní čtvrti minimálně ze dvou důvodů taky stojí za pozornost. Ex post. Já se omlouvám, ale tohle je asi jediný způsob, jak se téhle představy zbavit... Neodjišťujte revolverů svých a nechte si chutnat. Děkuji.
Název: Láska, vole
Fandom: Teď už to všichni víte...:)
Rating: +14
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: násilí, nespisovná mluva, noční hřbitov a vůbec rekvizity, jichž by autor předlohy nikdy neužil. Jo, a slash. Trošku.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Vlastní (a miluje) je jistý pan J.F. Z této povídky nemám ani šušeň. Byla spáchána čistě z plezíru.
Bylo to pěkně vysoko. Starej hřbitov jsem měl jak na dlani. Začínala bejt neskutečná kosa, listí začínalo poletovat, ale stejně jsem tam zůstal. Vždyť víte. Ta blbá divná bolest tam uvnitř.
Vzpomínky.
Jako bych nás zas viděl. Partu pitomejch malejch grázlů, co tu zabíjela čas. Někdy se mi stejská, víte? Protože i takovej zmetek jako já má srdce. Jasně, můžete předstírat. Házet ramena. Nějakej čas vám to projde. Možná vám uvěřej, že to máte fakt na háku... To, že jste sám.
No... ale možná ne úplně sám.
„Čau.“
„Zdarec, prašivko.“
Má suchý ruce. Docela drsný. Jak by ne, jeho táta se s ním nemaže - musí neskutečně dřít. Dřina doma, dřina v učení. Je dospělej. Oproti nám byl dospělej už tenkrát - dneska to klidně přiznám. Lexa. Na rovinu, von jedinej se nikdy nepodřídil. Nikdy se nesnížil k nekritickýmu obdivu jako ostatní. Nebylo žádný Michale tohle, Michale támhleto.. Sakra, jak mě to štvalo, tenkrát. Ale víte co? Teď to v jistým smyslu obdivuju.
„Máš se?“
„Dobrý... Do polepšovny nejdu. Ale ze školy mě asi vyrazej, vo tom žádná.“
Vylezl o schod vejš, teď seděl na tom, ze kterýho jsem tehdy skočil já. (Neuvěřitelný, jakejch volovin je člověk schopnej, když chce na někoho udělat dojem...)
Mávl rukou, jakože netřeba komentáře. Vyšátral z kapsy krabičku cigaret a mlčky mi jednu nabídnul. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtělo se mi nic. Jen skočit. Znova. Z větší vejšky. Protože by to bolelo tak, až by to přehlušilo bolest vevnitř. Chtění něčeho, co se blbě rozpoznává.
„Dík, že jsi přišel.“
Já vím. Nic takovýho by ten Michal před třemi lety nikdy neřek. Ale já si nemohl pomoct. Trochu jsem čekal, že se zasměje, ale byl zticha. Jen se kouknul. Tak nějak pátravě. Až mě dloublo někde kolem žaludku. Pak se usmál a kejvnul. Položil mi ruku na rameno. Stisknul. Cejtil jsem, jak se mi záda úplně šponujou, fakt divný to bylo. Divný, ale pěkný. Chvíli jsme tam jen tak seděli, v čím dál větší tmě a vlhký mlze, zatímco na hřbitov potichu padalo listí. Jeho ruka se nehnula ani o píď. Pořád tam byla. Zvláštně uklidňující.
„Stejně to bylo fajn. Tenkrát.“
„Jo, byla to sranda. Někdy.“
„Byli jsme děti. Hele, proč sem vlastně tenkrát přestal chodit Dražan? Najednou zmizel. Fakt, úplně se po něm slehla zem.“
„Tobě nedocvaklo, proč sem chodil, že ne?“ zasmál se Lexa potichu.
Zajímavý. Jedna věta a co to udělá... Seděl jsem na ledovým kameni a cejtil, jak se mi žaludek rychle scvrkává.
„Co tím myslíš?“
„........“
„Slyšels? Cos tím chtěl říct!?“
„Nic. Zapomeň na to. Teď už je to fuk,“ zabručel a zvedl se. Jeho ruka zmizela, ale já si toho skoro nevšiml.
Jako by ve mně někdo zmrazil všechnu krev. Jako by mě praštil přímo do obličeje. Vyfouknul kouř, protáhl se a klidně scházel ze schodů. Pomalu. Klackovitě. Jako by se nechumelilo. Nějaká síla, nějakej pozůstatek toho starýho Michala, mě přinutila vyskočit a následovat ho.Dohnal jsem ho až dole. Chytil jsem ho za bundu a otočil zpátky k sobě. V pološeru nebylo vidět, jak se tváří, ale slyšel jsem ho překvapeně lapnout po dechu.
„Co děláš?“
„Na něco jsem se ptal.“
„Přestaň blbnout, Michale.“
„Jak jsi to myslel?“
„To je fuk, povídám,“ vyštěkl rozmrzele, „poser se z toho svýho Dražana.“
„COS TO ŘEK?“
Ne, fakt nevím, kdo začal. Ale jedno si uvědomuju - na tuhle směšnou rvačku se mezi náma zakládalo hodně dlouho. Bušil jsem do něj, schytával necitelný rány, a zešílevším mozkem mi burácely všechny ty pitomý dětinský křivdy. Všechen ten jeho napůl skrývanej vzdor. Fakt, že mě nikdy nebude respektovat. Protože je chytřejší. Dospělejší. Protože je Lexa. Protože...
PRÁSK!
Najednou jako by někdo zhasnul. Tak rychle se setmělo. Možná mě ta blbá rána o hřbitovní zeď napůl omráčila a zároveň ukončila tu bitku.
Držel mě za ramena, svíral napůl rozškubnutou bundu a prudce oddechoval. Oči jsem měl pevně zavřený, ale cejtil jsem jeho dech. Byl blízko. Jak odplýval všechen ten adrenalin a čas zase fungoval tak, jak má, začínala se hlásit bolest. Tepání v rozseknutým obočí. Nos, ve kterým trochu křuplo, ale ne tolik, aby začal krvácet. Nic tragickýho. Jako zasloužilej rváč si v tomhle vypěstujete něco jako rutinu. Zběžná kontrola, chápete... Rozseknutej ret je v pohodě. Zlomená kost už tolik ne.
„Jseš kretén...,“ vydechl Lexa. Pořád takhle zblízka. „Ty jseš fakt neskutečnej kretén.“
Z nějakýho důvodu mi to přišlo k smíchu. Celá ta situace byla k smíchu. A moje pocity taky.
„Já vím.“
Sevření jeho pěstí povolilo. Jen trochu. Protože mě vlastně držel furt. Ne, nedržel. Tisknul. Opíral o studenou zeď a zblízka mi zíral do obličeje. Bylo tu něco navíc, najednou. Něco...
Měl v puse krev. Horkej, vlhkej obličej. Z nějakýho divnýho důvodu to bylo mnohem lepší, než políbit holku. Jeho drsný ruce ve vlasech. Moje, s odřenejma a trochu krvácejícíma kloubama, v těch jeho. Křečovitej dotek. Jako když za ušima drbete psa. Ale možná i v tomhle je nutný získat rutinu.
Pak se odtáhnul. Asi jsem se v tu chvíli netvářil dvakrát chytře, protože se normálně, docela mile usmál.
„No co,“ zabručel a lehce mě šťouchl do žeber. „Láska, vole.“
Ještě napůl zkoprnělej jsem sledoval, jak odchází a potichu se směje. Ale přísahám, poprvý v životě mi jeho nadřazenost nevadila...