Zvonek času
Vánoce pokračují. Povídka pro mou milou zlou betu - lunkvil, která se tvřila, že chce Doktora a Jáchyma. Snad nebyla úplně zklamána. Mimochodem inspirací mi byla Kleina stížnost na letošní divný jaro:-)
Přejte si taky něco! Ado, Lejdynko, máte slušnou šanci, že vám to i napíšu. A Ebženko, Birute, co vy?
Fandom: Doctor Who/Budeč
Varovní: vůbec, ale vůbec žádný
Prohlášení: Doktor můj není, ale Jáchym jo!
Ještě nebylo jaro, ale zima už skončila. Mezera mezi časy, do které pronikaly ozvěny následujícího roku. Jako zvuk zvonu v mlze. Naléhavý, těžký, ale bez významu. Skoro si přál schovat hlavu pod polštář a nevnímat ho. Ignorovat ho. Jenomže ignorovat ho by znamenalo ignorovat čas. Páni času mají hodně zákonů, hodně pravidel a hodně nařízení, ale jen jednu věc doopravdy nesmějí - otočit se a prásknout dveřmi, když čas zavolá.
Stál před dveřmi. Už je několikrát pootevřel, ale pak vždy zase ustoupil zpátky. Noha ho už bolela a skoro začínal mít hlad. Zvoneček nad vchodem vždy slabě zacinkal. Měl upozornit knihovníka, že někdo přichází, ale mistr Jonatán by neslyšel, ani kdyby Jáchym začal mlátit o zeď kovovým kotlíkem.
Jáchym věděl, co je uvnitř. Byly tam knihy. Víc knih, než si dokázal představit. Ještě před pár měsíci - než přišel do Budče - ani nevěděl, že nějaké existují. Až tady ho naučili magii písmen. Poznal ji hned. Každý prý pozná svou magii, když ji poprvé uvidí. Byl si jistý, že už zná dost písmen na to, aby mohl začít doopravdy číst. Vyrazil do knihovny. Došel na samý práh. Vzal za kliku (sotva na ni dosáhl). Pootevřel dveře... a od té chvíle tam stál. Tehdy je totiž uviděl. Knihy. Bylo jich tolik. Netušil, že jich bude tolik.
„Vworp! Vworp!“
„Ahoj,“ sklonil se k němu muž, který rozhodně do Budče nepatřil. Jáchym si ho nedůvěřivě změřil. V chodbě najednou stál modrý domeček, který tam předtím nebyl.
„Proč nejdeš dovnitř?“ pokračoval muž.
„Kdo jste?“ přerušil ho Jáchym.
„Já?“ muž udiveně zvedl obočí, jako by nechápal, že je podezřelý. „Já jsem Doktor.“
Ani to se Jáchymovi nezdálo. Nemluvě o tom, že to vůbec nebyla plnohodnotná odpověď. Přesto se ale rozhodl nabídnout muži nějakou informaci na výměnu.
„Je jich tam moc,“ postěžoval si (teprve v té chvíli mu došlo, jak moc si chtěl postěžovat), „nikdy je nestihnu všechny přečíst.“
„Přijdou dny,“ Doktor se zatvářil nechutně moudře, „kdy bude na světě mnohem víc knih. Tolik, že je nikdo nebude schopný přečíst všechny.“
Tahle myšlenka Jáchyma nepochopitelně rozesmutnila. Nebyl si jistý, jestli opravdu chce přečíst úplně všechny knihy na světě, ale trochu ho vyděsilo, že jednou v budoucnosti možná bude tolik knih, že některé nebude číst nikdo.
Muž mezitím svraštil čelo. Zdálo se, že ho něco trápí. Pak zvedl jeden prst.
„Neřekneš to nikomu?“
„Co?“ Jáchym zvedl pro změnu jedno obočí.
„Tohle jsou Papíkovy rychločtecí pastilky.“ Podal Jáchymovi podivnou krabičku plnou malých bílých kuliček.
Jáchym škatulku (podivně lehkou na to, že vypadala jako skleněná) pochybovačně obrátil v ruce. Měl dojem, že tomuhle... Doktorovi může věřit. Možná.
Doktor se trochu zasmál a vytáhl mu krabičku z ruky. Otevřel ji a spolkl jeden prášek.
„Vidíš,“ pokrčil rameny, „není to jedovaté.“
Jáchymovi bylo jasné, že by se neměl nechat dát tak snadno přesvědčit. Jenomže muž vypadal důvěryhodně. A knih bylo moc.
Něco se blížilo. Ještě to bylo daleko, ale když Doktor pozoroval malého chlapce shrbeného nad knihou, zase slyšel ozvěnu. Něco přichází, pomyslel si, uzel v čase. Rychle se otočil a zabouchl za sebou dveře TARDIS. Tak rychle, že ani nezaslechl tiché „lup, lup“, které se ze všeho nejvíc podobalo zvuku karet vykládaných na stůl.
Přejte si taky něco! Ado, Lejdynko, máte slušnou šanci, že vám to i napíšu. A Ebženko, Birute, co vy?
Fandom: Doctor Who/Budeč
Varovní: vůbec, ale vůbec žádný
Prohlášení: Doktor můj není, ale Jáchym jo!
Ještě nebylo jaro, ale zima už skončila. Mezera mezi časy, do které pronikaly ozvěny následujícího roku. Jako zvuk zvonu v mlze. Naléhavý, těžký, ale bez významu. Skoro si přál schovat hlavu pod polštář a nevnímat ho. Ignorovat ho. Jenomže ignorovat ho by znamenalo ignorovat čas. Páni času mají hodně zákonů, hodně pravidel a hodně nařízení, ale jen jednu věc doopravdy nesmějí - otočit se a prásknout dveřmi, když čas zavolá.
Stál před dveřmi. Už je několikrát pootevřel, ale pak vždy zase ustoupil zpátky. Noha ho už bolela a skoro začínal mít hlad. Zvoneček nad vchodem vždy slabě zacinkal. Měl upozornit knihovníka, že někdo přichází, ale mistr Jonatán by neslyšel, ani kdyby Jáchym začal mlátit o zeď kovovým kotlíkem.
Jáchym věděl, co je uvnitř. Byly tam knihy. Víc knih, než si dokázal představit. Ještě před pár měsíci - než přišel do Budče - ani nevěděl, že nějaké existují. Až tady ho naučili magii písmen. Poznal ji hned. Každý prý pozná svou magii, když ji poprvé uvidí. Byl si jistý, že už zná dost písmen na to, aby mohl začít doopravdy číst. Vyrazil do knihovny. Došel na samý práh. Vzal za kliku (sotva na ni dosáhl). Pootevřel dveře... a od té chvíle tam stál. Tehdy je totiž uviděl. Knihy. Bylo jich tolik. Netušil, že jich bude tolik.
„Vworp! Vworp!“
„Ahoj,“ sklonil se k němu muž, který rozhodně do Budče nepatřil. Jáchym si ho nedůvěřivě změřil. V chodbě najednou stál modrý domeček, který tam předtím nebyl.
„Proč nejdeš dovnitř?“ pokračoval muž.
„Kdo jste?“ přerušil ho Jáchym.
„Já?“ muž udiveně zvedl obočí, jako by nechápal, že je podezřelý. „Já jsem Doktor.“
Ani to se Jáchymovi nezdálo. Nemluvě o tom, že to vůbec nebyla plnohodnotná odpověď. Přesto se ale rozhodl nabídnout muži nějakou informaci na výměnu.
„Je jich tam moc,“ postěžoval si (teprve v té chvíli mu došlo, jak moc si chtěl postěžovat), „nikdy je nestihnu všechny přečíst.“
„Přijdou dny,“ Doktor se zatvářil nechutně moudře, „kdy bude na světě mnohem víc knih. Tolik, že je nikdo nebude schopný přečíst všechny.“
Tahle myšlenka Jáchyma nepochopitelně rozesmutnila. Nebyl si jistý, jestli opravdu chce přečíst úplně všechny knihy na světě, ale trochu ho vyděsilo, že jednou v budoucnosti možná bude tolik knih, že některé nebude číst nikdo.
Muž mezitím svraštil čelo. Zdálo se, že ho něco trápí. Pak zvedl jeden prst.
„Neřekneš to nikomu?“
„Co?“ Jáchym zvedl pro změnu jedno obočí.
„Tohle jsou Papíkovy rychločtecí pastilky.“ Podal Jáchymovi podivnou krabičku plnou malých bílých kuliček.
Jáchym škatulku (podivně lehkou na to, že vypadala jako skleněná) pochybovačně obrátil v ruce. Měl dojem, že tomuhle... Doktorovi může věřit. Možná.
Doktor se trochu zasmál a vytáhl mu krabičku z ruky. Otevřel ji a spolkl jeden prášek.
„Vidíš,“ pokrčil rameny, „není to jedovaté.“
Jáchymovi bylo jasné, že by se neměl nechat dát tak snadno přesvědčit. Jenomže muž vypadal důvěryhodně. A knih bylo moc.
Něco se blížilo. Ještě to bylo daleko, ale když Doktor pozoroval malého chlapce shrbeného nad knihou, zase slyšel ozvěnu. Něco přichází, pomyslel si, uzel v čase. Rychle se otočil a zabouchl za sebou dveře TARDIS. Tak rychle, že ani nezaslechl tiché „lup, lup“, které se ze všeho nejvíc podobalo zvuku karet vykládaných na stůl.