- Kapela
http://bandzone.cz/landmine
http://bandzone.cz/suteren
http://bandzone.cz/elementary
http://bandzone.cz/khadaver
http://bandzone.cz/abaddon
http://bandzone.cz/actofgod
http://bandzone.cz/adordorath
http://bandzone.cz/aeonwinds
http://bandzone.cz/kapely.html?bandStart=0&genreId=31&districtId=0&searchTerm=
KOFE-IN?!
- Kritika básní
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/josef-svatopluk-machar/
Žel bohu, neměla jsem zatím tu čest s žádnou kritikou básně a proto se valčík a Smuteční šaty pokusím zkritizovat alespoň tak, jako kdyby to napsala Eva, jak už to ona dělává, protože to je to jediné, co mě při slově "kritika" napadá. Jen tak mimochodem, od těch Eviných melancholických výlevek se to nijak neliší, mimo známky myšlenky u Valčíku. Na obouch básních je až příliš dobře vidět, že je to autorova raná tvorba - tím se snažím jen nějak lépe vyjádřit trefnou myšlenku jisté osoby - Valčík a Smuteční šaty od Machara? Dobré... Dobré na podpal... - Nerada bych, aby tento možná příliš kritický názor vyzněl přemoudřele, ale koneckonců, toto má být kritika, že? A zde rozhodně je co (negativně) kritizovat. Tyto dvě díla do kategorie "poezie" byla zařazena jen kvůli jednoduchým rýmům, rozhodně ne proto, že by na nich bylo cokoliv poetického, či snad že by to připomínalo umění! K jazyku jsem řekla své, obsah má ale naštěstí stále něco do sebe. Na první pohled je v něm něco ironie a nadsázky. Nemohu si dovolit tvrdit, že vím, co čím autor zamýšlel, ovšem jsem přesvědčena, že v první básni (Valčík) se každopádně snažil poukázat na stupiditu zaběhlých modelů, a snad i trochu na silně "mužskou" (jinak to říci nedokáži) společnost (tak jsem usoudila po přečtení dalších Macharových děl). Snad aby jste lépe pochopili o čem mnluvím, vysvětlím vám o čem báseň je. Popisuje doslova "trh s ženami". V jedné krátké chvíli na plese obsáhl všechny myšlenky domluvené svatby: dívky se předvádí před starými (a movitými, chlípnými) mládenci pomocí ženských triků a dělají že jsou dokonalé (více než obyčejní lidé), pod dozorem svých dohazovačných matek, které pozorně hlídají aby jejich dcery tancovaly s pokud možno tím nejbohatším svobodným mužem v sále. Smuteční šaty... Tak zde má analýza naprosto selhala! Zdá se, že ačkoliv i to bylo částečně (z té větší části) součásti minulosti, proti které bojoval, tak Josef Svatopluk Machar byl tak trochu gothic. - S jistotou to nemohu říci, ale s největší pravděpodobností to tak bylo. Snad je dost možné, že kromě tohoto (i jinde nalezeného) poselství, je v díle skryto i něco hlubšího, avšak, jak již jsem řekla, v tomto případě jsem doopravdy ztracená. Báseň rozhodně zaujmě alespoň svou úlisnou morbidností. Nicméně, tak jako tak, alespoň svým cílům autor dostál - obě díla jsou osobitá (i když těžko říct zda to je v tomto případě klad), jedna je dokonce až osobní a druhá překrásně kritizuje společnost té doby. To snad autor chtěl, nebo se mýlím? - Nepokoušel se napsat dobrou báseň, jen zkritizovat společnost a odlišit se od ní. (Doufám, že sem píši zbytečně, že, když jsem vyťukávala posledních pár slov, jsem měla na jazyku pachuť sarkasmu!) A pokud byl nějak na obtíž můj příliš osobní styl, mohu na svou obhajobu dodat jen, že v jediných literárních kritikách, které jsem kdy znala, je právě toto jediným spojovacím znakem - takovou chybu tedy kritikovi samoukovi (z cizí vůle) nelze jen tak vyčíst... Že?
pozn. pro pí. učitelku: snažila jsem se udělat dobrý reasearching na dobu v které žil autor, autora samotného, i co je to vlastně básnická kritika a jak se píše, ovšem neúspěšně - internet ani knihy ke kterým jsme měla přístup rozhodně nepodávaly žádné využitelné informace (pokud vůbec nějaké byly)
- Dopis Gulliverovy ženy své matce
- Napsat o besedě Viewegha v OG
Celkem nedávno, nevím v jaký den, nejspíše někdy v měsíci říjnu, k učitelčině (a mnoha dalších učitelek) veselí, naši školu poctil svou návštěvou pan Michal Viewegh, spisovatel mnoha a mnoha knižních publikací. Paní učitelce (viz. výše) se totiž podařilo domluvit s ním besedu s autorským čtením. Och, jakým to zázrakem?! Asi jazykem - pravděpodobně českým, a to dále není k podivení, neboť to je její obor a specialita zároveň. Přišly jsme tam. Já, Johana Čejková, slečna Lucie Krumpholcová a pár dalších studentů. Ti ovšem nepřišli s námi. Oni sice přišli, ale my jsme přišly. Začalo to jeho příchodem. Pokračovalo to jeho předčítáním jeho povídky z jeho knihy. Povídka se jmenovala - - -. Již si nepamatuji přesný název. Dalo by se říct, že pro knihu platí totéž. Někteří lidé, pravděpodobně včetně paní učitelky, nejspíše očekávali, že bezprostředně poté se někdo na něco zeptá. Krutý, krutý omyl! Ovšem otázky pochopitelně opravdu následovaly, přestože převážně z úst přítomných starších i mladších žen, jen... - O něco později. Chvíli to trvalo, než se zeptalo i pár studentů, asi kvůli tomu náhlému tichu. I My jsme měli pár nedobrovolně připravených otázek! A to už je co říct. K čemu ale otázky, když je stejně nepoložíte, že? A právě to se stalo. My (My) jsme je nepoložili. Byly to povětšinou tak stupidní otázky (přeci jen, byly Naše...), že pro zbylé přítomné (civily) by to byla pouze dvojí zátěž: neustále by jim (ty nesmysly!) strašily v hlavách a navíc, pokud by jsme je položili, strašily by i na podlaze, což by bylo krajně nepraktické! Bohužel, civily jsme sice opět zachránili, my jsme ale takové štěstí již neměli. Tím jsem vám právě zdělila, proč píši tento záhadný a podivný text, tím pádem jsme se dostali na začátek, tedy i na konec. Konec!