Neberu to na lehkou váhu
Před 16 lety
Radek se plouží dlouhou ulicí a u každé branky se zastaví, aby si přečetl jméno na zvonku. Vilky mu připadají jedna jako druhá, pamatuje si jenom, že Helena bydlí v cihlovém domě, ale těch tu je, že ani nejdou spočítat. A pak se konečně dostane k rozviklané kovové brance, na sloupku je krabička se dvěma tlačítky. Na obou je napsáno "Soukupovi" a Radek nemá nejmenší tušení, které z nich vede za Helou.
Přešlapuje a váhá. Hela a její muž bydlí v horním patře, tak snad.
Stiskne zelený zvonek, zastudí ho na prstě, a čeká.
Nahoře jsou otevřená okna a Radek má dojem, že sestru už dokonce slyší. Slyšela ona jeho?
Vchodové dveře se rozletí. Vyplní je postava starého pana Soukupa, v horkém podvečeru oblečeného jenom do trenek a tílka. Zamžourá na něj přes tlusté brýle, jako by dohlédnout přes krátkou předzahrádku představovalo obrovský problém.
"Přeješ si?" zahaleká na něj.
"...Brý den," pípne Radek, "je Helena doma?"
Soukup si posune brýle na špičku nosu.
"Jéje, malý pan Bartoš. Já tě nepoznal, pojď, pojď." Široce se usmívá a Radek vezme za kliku.
"Marku," zavolá pan Soukup kamsi do útrob domu, "máme návštěvu!"
Markéta Soukupová se přicourá odkudsi ze zadní zahrady. Radkovi připadá unavená, ale jakmile se na něj podívá, i ona se široce usměje.
"Ráďo, to jsou k nám hosti."
Oba staří Soukupovi si vymění pohledy. Radek tenhle typ hovoru beze slov zná až moc dobře. Mají starosti.
"Helenka s Pavlem teď potřebují chvíli času, ale pojď k nám, musíš mít žízeň. A máš hlad? Jasně, že máš hlad, jsi chlap ve vývinu. Jíš marmelády? Mám vynikající rybízové z naší sklizně..."
Markéta ho zasypává pozorností, na kterou vůbec není uvyklý. Nesměle přikyvuje, nechá se odvést do kuchyně ke stolu a za chvíli před ním přistane obrovská orosená sklenice se žlutou limonádou.
Paní Soukupová se mu líbí. Kéž by jeho babičky byly aspoň z poloviny jako tahle paní. Viděli se zatím jenom dvakrát, naposledy před lety na Helenině svatbě, přesto je na něj tak úžasně hodná.
"Co tu děláš?" zeptá se paní Markéta, když před něj postaví dva poctivě namazané krajíce chleba. "Helenka se nezmínila, že máš přijet."
Radek cítí, jak mu červenají tváře. Nechce prozradit, že tak trochu utekl. Už vůbec nemá chuť bavit se o svých problémech.
"Měla mě vyzvednout po fotbale," řekne a sklopí oči. "Zapomněla na mě, tak jsem se o ni bál."
Markéta k němu natáhne ruku a velmi jemně ho pohladí po vlasech.
"Tak se zakousni, abys měl víc síly, ty velký ochránce. Je moc pěkné, že se o sestru tak staráš. Ale nezapomeň, že se někdo musí starat i o tebe. Chceš ještě limonádu?"
Radek zavrtí hlavou, zakousne se a příjemně sladko-kyselá chuť se mu rozleje na patře. Jak to, že doma nemají nikdy takhle dobré marmelády?
"A je Hela v pořádku?" zeptá se po chvilce a snaží se nemít u toho plná ústa.
Markéta zase nasadí ten výraz dospělého, který se snaží ochránit dítě před skutečností nějakou pěkně zaobalenou lží. Tyhle výrazy zná od všech svých sester i mámy, má je dávno prokouknuté a nesnáší je. Jen Helena chápe, že Radek není dítě už pár let.
Zadívá se na Markétu, aby pochopila, že rohlíkem ho neopije. Úsměv jí trochu ztuhne.
"Jak se to vezme. Určitě je zdravá. A je mi líto, že na tebe zapomněla. Nicméně..."
Větu nedostane šanci dokončit.
Teplým večerem se otevřenými okny nese Helenin a Pavlův křik naprosto zřetelně. Zvuky hádky už nelze přeslechnout. Evidentně chodí po bytě sem a tam, řvou jeden na druhého, Helena víc.
"...já snad můžu za to, žes přibrala a nemůžeš už jezdit jako lehkovážná?!" zaslechnou u stolu zřetelně.
"Kreténe," zaječí Helena a ozve se třísknutí dveří. Hádka pokračuje v jiném pokoji, její obsah není srozumitelný, ale rozhodně se nedobírá konce.
"Ehm," vypadne z Markéty, "tohle bys neměl poslouchat."
"Dělají to často?" zeptá se jí Radek a připadá mu, že ji tou otázkou překvapil.
Markéta, jako by snad pochopila, že tady není prostor pro laskavé lži, kývne.
"Poslední dobou je to bohužel horší a horší. A jako matka to nerada říkám, že vina rozhodně není na straně tvé sestry."
Radek uznale kývne a oceňuje její upřímnost.
"Potřeboval bych s ní mluvit, ale... no asi jsem tu hodně nevhod." Zvedne se k odchodu.
Markéta se podívá na hodiny.
"Kampak si myslíš, že jdeš, mladý pane?" pronese tónem, který prozrazuje, že je taky učitelka.
"No na autobus."
"Tak to v žádném případě. Další budějičák jede až v deset večer a ty nepojedeš sám takhle pozdě."
"Jsem na to zvyklej," pronese Radek jako by nic.
"No to mě srdečně nezajímá. Pan Soukup tě odveze."
Radek zbledne.
Představí si mámu a její reakci, kdyby ho před domem vyhodilo cizí auto. A i kdyby jí nakrásně řekl, že to byl Helenin tchán, nevyhnul by se tak otázkám typu, kde se vzal mimo město, co tam jako dělal a proč otravuje cizí.
"Ne, to ne, autobus je v pohodě. Už tak jsem vás otravoval dost."
Markéta se na něj zkoumavě podívá.
"Dej mi číslo na maminku."
"Dobrý, zavolám jí sám."
"Byla bych radši..." řekne Markéta a už stojí u přístroje. Tenhle má ještě vytáčení do kruhu.
"Tak diktuj."
Radek vzdychne, diktuje číslo a Markéta tužkou krouží po přístroji. Svým způsobem je to fascinující.
"Dobrý večer," usměje se do sluchátka. "Soukupová u přístroje... nenene, nic se neděje. Jenom Helenka se s vaším Radkem trochu zapomněla. Pomáhali mi na zahradě a úplně jsme zapomněli na čas... ano... přesně tak. Pošlu vám ho domů až ráno... Jaképak obtěžování, vždyť je to rodina!... mhm... mhmm... tak děkuji za pochopení. Krásný večer."
Cvak.
"No a je to vyřízené."
Znovu se na něj hezky usměje a Radek by ji nejraději objal.
"Pokusím se Helenku nějak upozornit, že jsi tady. Do té doby, máme tu ještě pokojík po klucích i nějaká stará pyžama, co jsou ti plně k dispozici."
Než se Radek naděje, dostává plný servis péče, ručník, kartáček, čistou voňavou postel a knížky, kdyby chtěl.
Neustále za všechno děkuje, oba Soukupovi už se tomu začínají smát.
Obloha je tmavě modrá, když se Radek uloží do cizí postele. Nahoře stále není klid.
***
"Knoflíčku, spíš?"
Radka probere z mělkého spánku šepot. Něco zamručí, pokoj na chvíli zaleje světlo z chodby. Helena tiše zavře dveře, projde přes pokoj a zaleze si k němu do postele, jako by byl zase malinký. Nechá se od ní obejmout a trochu se k ní přitiskne, i když je mu docela horko.
"Co tu děláš?" zašeptá Helena.
Jako by to bylo zásadní, pomyslí si Radek.
"Měli jsme po fotbale sraz..." pípne. Úplně cítí, jak Helena ztuhne.
"To bylo dneska?! Proboha, bráško..." A jako by povolil stavidla, Helena se rozpláče a nejde to zastavit. Radek ji trochu nešikovně hladí, je mu sestry líto, ale zároveň má vztek.
"Není to poprvý... zase... víš..."
Helena si utře oči a přitulí si brášku blíž.
"Byl tam zase? Ten kluk?"
"Jo," špitne Radek do tmy.
Leží spolu, každý ztracený ve svých problémech. Za oknem je naprosto neurčitá část noci, Radek má pocit, že vidí první náznak úsvitu. Ani jeden nejsou schopní zamhouřit oči.
"Musím ti něco říct. Ale jenom tobě."
"Poslouchám," řekne Helena a znovu ho pohladí.
"Já..." začne Radek a cítí, jak se mu stahuje krk. Ale je tma a není mu vidět do obličeje. To zvládne. "Helu, něco je se mnou špatně."
Helena se vzepře na loket.
"A copak, prostímtebe?"
"Myslím..." Je to mnohem těžší, než si představoval. A to je Helena ten nejlepší člověk na světě. "Myslím, že bych neměl být kluk. Že jsem se špatně narodil a měl bych být vaše další ségra."
Helena ve tmě vydechne. Zní to jako úleva.
"Proč si to myslíš?"
"Víš... no... víš jak se všichni kluci baví o holkách? V šatně, ve škole, na fočusu..." zkouší to nějak vysvětlit.
"A tobě se žádná nelíbí?" radí mu Helena.
"Ne," přitaká Radek a cítí, že je mu do pláče.
"A nějaký kluk se ti líbí?" pokračuje Helena.
Teď je to Radek, jehož mysli někdo uvolnil stavidla. Slzy se kutálí, nedají se zastavit.
"Nechci to... jsem rozbitej."
Helena mu stírá mokré tváře a pusinkuje ho po vlasech.
"Ráďo, to není špatně. A nejsi holka. A rozhodně nejsi jediný kluk na světě, co se mu líbí jiný kluci, fakt," utěšuje ho.
"Ne?" potáhne Radek.
"Koupíme ti nějakou knížku," pronese Helena a zní to, jako by se skoro smála.
"Cítím se hnusně."
"Nemusíš. Knoflíčku červený." Helena ho znovu tulí a Radkovi se tělem rozlévá úleva.
"Děkuju, že jsi mi to řekl," šeptne mu do ucha. "A neboj, jednou budeš mít kluka, co se mu budeš líbit zase ty."
"To si nemyslím..." vydechne Radek a únava ho konečně přemůže.
18. ledna
Radek zanadává, když se už potřetí netrefí klíčem do zámku. Pak konečně cvakne a vpustí Radka domů. Po 14 dnech je tam zoufale nehybný vzduch. Za normálních okolností by to Radek řešil. Nejdřív by způsobně uložil boty do poličky, pověsil si svrchník, zavazadlo postavil na vyhrazené místo.
Teď místo toho jenom skopne boty do kouta, kabát nechá ležet na podlaze vedle kufříku. Dokonce si ani neumyje ruce, přejde rovnou k hi-fi aparátu, otočí knoflíkem hodně doprava a pustí náhodný disk. Ticho se vyplňuje hudbou. Devadesátkový Bowie není top, ale teď se hodí.
Rozplácne se na záda na posteli a přemýšlí, jestli má někde ještě nějakou malou zásobu trávy, nebo ho uklidní něco jiného.
Jako na zavolanou pípne zpráva od Heleny.
"Už doma hrdličko?"
Radek zavrčí, upustí telefon někam na peřinu a topí se v Little Wonder. Pak si to rozmyslí, nahmatá ho a vytočí Helenu. Ta to okamžitě zvedá, ani se na nic neptá. Určitě slyší hlasitou hudbu a chápe.
"Jsem tam za chvíli," řekne jen a položí to.
Trvá jí to přesně osmnáct minut.
Pořád nic neříká, jenom skopne boty vedle Radkových, bundu kupodivu zvládne pověsit.
Přilehne k němu, zezadu ho obejme.
Mlčí spolu dlouho. Radek nejspíš trochu usnul, protože ho probere prudké nadechnutí.
"Helu, něco se mnou musí bejt špatně..." šeptne a nechá slzy, aby mu zmáčely polštář.