Kašlat na všechno
1. ledna
Helena se probouzí svěží a příjemně odpočatá. Strávit silvestrovské oslavy ve společnosti Markéty a její rodiny se nakonec ukázalo jako skvělý nápad. Fakt, že se tím dokonale vyhnula všetečným otázkám svých přátel i setkání s Králem, je prostě jenom příjemný bonus.
Hodinky tvrdí, že je lehce po deváté ráno. To znamená, že půlka okolního světa ještě spí a druhá se na to možná teprve chystá. Vstane a otevře okno, pustí na sebe svěží, příjemně studený vzduch. Slunce svítí, což se poslední dny moc nedělo. Helena zavře oči jako kočka a chvilku se hřeje v paprscích, než ji zima přinutí okno zase zavřít.
Protáhne si tělo lehkým jógovým cvičením a přemýšlí, jestli si půjde zaběhat teď, nebo až odpoledne. Nakonec se nabalí do své běžecké soupravy, naleje do sebe tak litr vody a vyrazí.
Les začíná kousek za malým sídlištěm, je protkaný mnoha cestami cyklostezkami, obtížnost terénu si může každý nadšený sportovec vybrat sám.
Helena běží k soustavě malých rybníčků, pak uhne do kopce podél obory. Daňkové za dřevěným plotem přežvykují a civí na šílenou ženskou, která na Nový rok ráno běhá.
To čumíte, co? Tak čumte dál, směje se Helena a trochu zrychlí.
Když kopec je prudší a od pusy už jí stoupá pára, ale nezpomaluje tempo, dokud nedorazí k místu, kterému se říká Sedmibolestné pole. Ve stráni kdysi dávno kdosi vztyčil sedm kamenů jako připomínku Kristova ukřižování a nikdo neměl odvahu je odstranit. To místo na Helenu vždycky působí trochu stísněně, jako by cítila nějakou výjimečnou atmosféru, takže pokaždé prochází uctivým pomalým krokem.
Stočí to doleva, na malou spojovací pěšinu, spíš kluše než běží, trvá tak půl hodiny, než dorazí ke stánku, kde nehledě na počasí prodávají pivo, limonádu a kafe. Dneska je mrtvo i tady.
Heleně to nevadí, po štěrkové cestě se rozběhne zpět dolů k městu, má před sebou asi čtyři kilometry a pak si dá kafe vlastní. To všudypřítomné ticho je skoro okouzlující, nikde nic, jenom Heleniny pravidelné kroky. Štěrk pěkně skřípe, v ranním mrazu je pěkně ojíněný a za Helenou zůstávají horkem rozehřáté stopy.
Zkrátka a dobře se cítí skvěle.
Doběhne domů, zkontroluje čas a je potěšená, že jí to pěkně odsýpalo. Snídaně a káva jsou vítaná odměna.
Jenomže potom se začne nudit. Ještě není ani jedenáct, na oběd s Radkem jsou domluveni až na druhou, moc dobře ví, jak bráška vyspává, hlavně po Silvestru, a Helena neví, co dá.
Skoky na lyžích začínají v poledne.
"Arrr, no dobře," zavrčí a pustí se do věcí, které odkládá už týdny. Protřídí špinavé prádlo a začne prát, posbírá všechno nádobí a umyje ho, po dlouhé době vysaje i vytře a zase to u ní vypadá jako u lidí. Když věší první vypranou várku na sušák, dolehne k ní z města vyzvánění všech kostelních zvonů.
"Sláva!" zaraduje se sama pro sebe a rychle nahází zbytek prádla na sušák a zapíná televizi.
V Ga-Pa už je všechno připraveno, dokonce ani vítr tentokrát neruší i tak dost náročný závod a Helena se usazuje na pohovce.
***
"To není možný," nadává, když Radek ani na třetí pokus nezvedá telefon. Je skoro půl čtvrté a Helena se začíná trochu bát. Novoroční čočka už připomíná spíš studené nakyslé bláto než lahodný oběd, a Radek nikde.
Helena si není jistá, jestli prostě někde u někoho nevyspává, protože stát se mohlo cokoliv. Zkusí nejdřív zase jedno telefonní kolečko.
Stanislav se jí skoro vysměje.
Alena zní jako by ji právě probudila.
Michal ten má telefon pro jistotu hluchý.
Máma je překvapená, že Helena volá.
Nikdo nic.
Jestli někoho náhodně sbalil, asi s tím nic neudělám.
Ale sakra práce.
Nakonec, byť se jí moc nechce, vyrazí na neohlášenou návštěvu. Normálně jezdí na kole, ale venku to příliš klouže, takže jede jako obyčejný člověk autobusem. I teď odpoledne je všude prapodivně prázdno.
Světlo už skoro mizí, když Helena vystupuje na nádraží a dlouhým tunelem podchází silnici a míří k věžákům.
U dveří trochu zápasí s klíčem, dveře jí moc nejdou otevřít.
Ten debil snad nechal klíče v zámku, kleje, než se konečně podvolí její vůli a Helena vstoupí dovnitř.
Okamžitě ucítí lehce nakyslý vzduch.
Na první pohled není nic špatně, ale poloprázdná lahev od skotské je docela dobrá nápověda.
Radek leží rozcapený na posteli a hrozně hlasitě chrápe.
Helena neví, jestli ho nechat být, ale pak ho, se vší sesterskou láskou praští polštářem do břicha.
Radek vyjekne a prudce se posadí.
"Ses posrala?!" zařve, když rozlepí oči. "Co blbneš?"'
"Já? Víš, kolik je hodin?"
Radek vezme do ruky budík a zamžourá.
"A kurva, to jsem asi zaspal."
"Celej boží den," mručí Helena. "Neobědvala jsem, protože jsme si slíbili, že budeme jíst spolu. Jak to jako hodláš napravit?"'
"Sestřičko milovaná," sténá Radek, když se pohne, "uvařím ti oběd. Teda večeři. Ale měl jsem fakt příšernou noc, tak neječ."
Helena se smiluje a pomůže mu vstát.
"Co se tu stalo? Tys tu někoho měl?"
Radek se zašklebí.
"Měl... a utek."
"Co?!"
"Ale ne tak, jak si myslíš. Byl tu Michal."
"Ale, ale, tak jsi ho konečně dostal do postele?" Helena to myslí jako vtip, ale Radek nevypadá pobaveně.
"Ok, počkej, co? To musíš rozvést."
Radek vzdychne.
"Nejdřív si ale vyčistím zuby, mám pocit, že mi tam něco chcíplo."
***
"Stejně je lepší, když z nás dvou jsi to ty, kdo vaří," přizná Helena, když jí na stole přistane novoroční oběd. Tedy vlastně večeře.
"Taky si říkám," usměje se Radek.
Helena si zakrojí velký kus uzeného, přikousne kyselou okurku a spokojeně chroupe. Radek její způsoby nekomentuje, ale rozhodně se k ní nepřidá s takovou vervou.
"No a co si o tom myslíš?" naváže na konverzaci o předešlé noci.
"Tyjo," řekne Helena ještě s plnými ústy, "myslím si, že jestli už měl auru, věděl houby, co dělá. Ani tě nemusel chtít líbat, třeba prostě jenom... upadl."
Radek se trochu usměje.
"Asi máš pravdu. Proč by mě chtěl líbat někdo, kdo je očividně posedlý ženskýma," pronese trochu smutně.
"Tak jsem to nemyslela," utěšuje ho Helena. "Ale jeho odchod zase tak překvapivý není. Probudil se v cizí posteli v cizím pyžamu, ty jsi vedle něj ležel a chrápal. Co si měl myslet, jestli měl z toho všeho výpadek?"
Radek trochu protočí oči v sloup, než si nabere další sousto.
"Stačilo by, kdyby mi bral telefon, abych mu řekl, že se nic nestalo..."
"A tys vzal Joãovi telefon, co?" rýpne si Helena.
"Nemohl jsem s ním mluvit s cizím chlapem ve svý posteli, nejsem magor."
"Stačilo mu říct, co se stalo. Navíc... copak jste si přísahali, že budete svatý?"
"Ne," odtuší Radek a zakousne se do kyselé čočky.
"Ráďo, měl by ses konečně zase rozhoupat. Když ses vrátil z tý Paříže, byl jsi jako vyměněný. Plný sil, úplně jsi zářil. Změnil jsi vizáž, napojil ses na svou vnitřní buznu a působil jsi šťastný. Nesklouzni zase k sebemrskačství a něco udělej," moralizuje Helena a je jí jasné, že Radek bude tak akorát mrmlat.
Za dva tři dny uzná, že měla pravdu.
Radek zahučí něco do talíře a jde radši do ledničky pro piva.
"Fajn. Domluvím se s holkama. Vezmu si volno. Na víkend zaletím do Milána. Nebo do Říma nebo do Athén nebo kde sakra ten chlap zrovna je."
"Jenom víkend?" zvedne Helena obočí.
"Nemůžu se tady na všechno vykašlat, žere to prachy," kotruje Radek.
"A já náhodou vím, že jich teď máš docela dost," řekne Helena a dodá malý ekvivalent ďábelského smíchu.
"Jak to... co?"
"Kolik ti to hodilo čistýho, včera?"
Radek zase zkouší svoje mumly mumly, ale Helena si stejně umí spočítat, že to bylo hodně.
"Dobře. Vyseru se na všechno a odletím." Rozhazuje u toho dramaticky rukama.
"Hodnej kluk," zašklebí se Helena. "A pokud jde o Michala, můžu s ním zkusit hodit řeč a zjistit, co se dá, o víkendu se uvidíme."
Radek vzdychne.
"Nech to plavat, ono se to nakonec stejně nějak vyvrbí."
Helena se na něj usměje a pomalu se blíží ke stavu prázdného talíře. Nějaký sesterský instinkt jí však napovídá, že Radek jí neřekl úplně všechno.
A teď mi to zase bude vrtat v hlavě.