Ne sbohem, ale jenom na shledanou
12. ledna
Markéta vytahuje ze skříně černé šaty. Sama už neví, pokolikáté už vlastně. Je tak stará, že její pouta patří už mnohem víc mrtvým než živým, ale tentokrát je to nějak jiné. Naposledy je měla na sobě, když jí umřel tatínek, a to už je pár let zpátky.
Vejdu se do nich ještě vůbec, napadne ji a hrabe na dně skříně, aby našla černé lodičky a rukavice.
Venku je ještě šedavá tma. Ani ráno jako by nemohlo uvěřit, že se to doopravdy děje. Markéta stojí u okna, prosté černé šaty už má oblečené.
Soukup se přišourá k ní, prostě jí jenom stiskne rameno a nemá co říct. Markéta ho pohladí po ruce a vzdychne.
"Měla bych se vrátit kolem poledne," poznamená prakticky, manžel kývne. Však on si přece poradí.
Černé sáčko doplní její smuteční vzhled, už si obouvá boty a připravuje kabát. Nečekaně se objeví maminka. Podle očí není Markéta schopná poznat, jestli v tu chvíli ještě kouká na matku, nebo na osobu, která se z ní stala, tak čeká, co bude. Rozklepané staré ruce jí vtisknou do dlaně brož v podobě černé labutě. Markéta ji pevně sevře a děkuje pohledem.
Co zemřel táta, považovala labuť z černého skla za ztracenou, dospěla k závěru, že ji matka musela někde vytratit na hřbitově. A ona ji celou dobu měla, skrytou jako poklad nebo vzpomínku, a teď je tady, v její dlani, celá lesklá jako kdysi.
Markéta otře slzu a připne si brož na kabát.
Venku je zima, cítí, jak jí prochládají nohy.
Co bys mi na to řekl, kdybys mě viděl, pomyslí na dávného přítele a vyrazí na autobus, který ji doveze ke smuteční síni.
***
Ve staré obřadní síni musí být polovina města. Od stáří po mládí, všichni s uplakanýma očima a s výrazem, který značí "to snad není možné". Studenti se decentně těsnají vzadu, Markéta míří blíž, mezi své. Když se rozhlédne, musí konstatovat, že stejně jako na Jendových hodinách, ani tentokrát nikdo nechybí.
Zahlédne pár tváří, které jí připomenou vlastní mládí - spolužáci ze třídy, s nimiž ji v životě už nepoutala společná cesta, jsou najednou všichni tady. Jejich třídní učitel už je zase stmelil dohromady.
Ve třetí řadě zahlédne Michala, jak nečekaně něžně objímá Janu Dostálovou kolem ramen a podpírá jí. Jana vypadá, jako by se chystala za Vančurou vydat ještě dneska.
Usedne do první řady vedle Stanislava a povzbudivě se na něj usměje.
Je nečekaně bledý.
"Dobrý den," ozve se Marek po jeho boku.
Markéta kývne.
Brzy si všimne, že Stanislav svírá Markovu ruku, pevně, jako by hledal kotvu. Možná by utekl, kdyby se nedržel. Možná by nepřišel, kdyby nemusel plnit poslední přání.
Vpředu před všemi leží rakev, která se doslova topí v záplavě květin a kondolencí. Není je komu dát. Nebožtík neměl žádné příbuzné.
Spustí violoncello a všichni povstanou.
Protokolářka přistoupí k řečnickému pultu a Markéta se opravdu snaží soustředit, ale slova té cizí ženy se rozplývají v prostoru. Vůbec na nich totiž nezáleží. Připomíná Jendův život, jeho studia klasických jazyků, jeho dlouholetou pedagogickou činnost. Všichni do jednoho, jak tam sedí, mohou mít pocit, že starého Vančuru znali líp, než jak o něm mluví někdo z poznámek na papíře.
"...a na přání zesnulého teď promluví pan..." protokokářka se zarazí a mžourá na zápisek. Samozřejmě, to kouzelné zatraceně dlouhé příjmení, neubrání se Markéta úšklebku.
"...pan magistr Hanšlégr. Hanešlégr," zakoktá se nakonec. Možná by se na třetí pokus trefila.
Stanislav zbledne ještě víc. Markovu ruku nepouští, ani když vstává, svírá ji, až mu bělají klouby. Pak konečně pustí svou kotvu a pomalou, naprosto neobvyklou chůzí se vydává na místo, kde ještě před chvílí stála pracovnice pohřebního ústavu.
Markétě dojde, že nemá žádné desky, žádný papír, chystá se mluvit jenom tak.
Chystá se něco velkého!
Stanislav se nadechne: "Vážené dámy, vážení pánové," pronese hlas, který je naprosto cizí.
"Kolegové, přátelé, rodino, i když ne pokrevní. S pohřby se to většinou má tak, že spojují mnohé, protože přicházejí nečekaně a nikdo nemá morálku na to, aby s úcty k mrtvému odřekl účast.
I dnes tu jste jeden vedle druhého, zapomínáte na osobní spory a spojuje vás láska k jednomu člověku.
Všichni máme ty samé vzpomínky. Na jeho laskavost, intelekt i bystrý humor.
Ostatně," zazní hlasem, který Markéta poznává, "to, že tady teď stojím právě já, je jeden z jeho posledních životních vtipů."
Navzdory těžké chvíli se opravdu většina zúčastněných neubrání alespoň malému pousmání.
"Lámal jsem si hlavu, stejně jako to musíte dělat vy všichni tady, proč zrovna já. Měl přátele, kteří ho znali roky. Kolegy, studenty mnohem starší a chytřejší než já... já ho vlastně neznal. Jenom zpoza lavice.
Ale za posledních pár dní, kdy jsem plnil poslední přání doktora Vančury, jsem pochopil, že ho neznal vůbec nikdo."
V sále to zašumí. Markéta se narovná. Jak to myslel?
"Jan Vančura se totiž nechtěl dát poznat. Dovolte mi, abych vás dnes seznámil s mužem, kterým byl dávno před tím, než nasadil tvídový obleček a kapesní hodinky."
Stanislav si odkašle. Markéta instinktivně nakrčí obočí. Co přijde?
"Posledních pár dnů jsem zařizoval vše tak, jak si to profesor přál. Dokonce jsem dostal povolení vstoupit do jeho bytu a odhalit tak druhého Ladislava Fukse, člověka obklopeného knihami a samotou. Pátrání po Vančurově životě mě dovedlo až do srpna roku 68 a nyní mi dovolte, abych se s vámi o ten příběh podělil.
V místě, kde je dnes policejní služebna, stávala od dob rakouského císařství tiskárna. Poměrně významná a důležitá, za první války to bylo právě zde, kde se tiskly letáky o vzniku republiky.
Později se z ní stala redakce Jihočeského deníku. Nebyl to plátek světového významu, ale právě v krizových dnech srpna 68 se v ní zabarikádovalo šest zaměstnanců a dál informovali občany o tom, co se doopravdy děje, i když oficiální média vyzývala ke klidu."
Stanislav si zase odkašle. Markéta ho zná jako své boty. Teď to přijde. Něco, z čeho si všichni sedneme na zadek.
"Okupační síly se snažili tiskárnu zabrat, ale její zaměstnanci se bránili dlouhých osm dní. Potom se na pokyn místního velitele podařilo prolomit jejich obranu hrubou silou. Do dveří tiskárny vjel obrněný transportér a dovnitř vtrhli vojáci. Kromě Jana Vančury, který v tu chvíli roznášel po městě letáky, byli všichni zatčeni. Vedoucí tiskárny stál v okamžiku dobývání za hlavními vraty a těžce zraněný nedojel ani k výslechu.
Jmenoval se Milan Laštovička a je jedním z hrdinů, jejichž jméno jsme málem zapomněli.
Sám jsem jméno a Milana Laštovičky neznal. Až do minulého týdne, kdy jsem si ho přečetl na opečovávaném náhrobku na místním hřbitově. Ten hrob, vážené dámy a pánové, je hrobem Jana Vančury a Milan Laštovička je muž, po jehož boku si přál být pochován."
Sálem to nevěřícně zašumí.
"Odhalil jsem dva hrdiny. Jednoho, co vzdoroval režimu, druhého, co si navzdory obrovské bolesti, kterou nemohl dát nikdy najevo světu, udržel laskavost i humor.
Teprve ve chvíli, kdy jsem si dal jedna a jedna dohromady, pochopil jsem, proč se ten starý lišák rozhodl, že to budu já, kdo má vykonávat jeho poslední vůli, a splním bez váhání to, co si doopravdy přál.
Na malém náhrobním kameni, prostém, bez zbytečných ozdob přibyde ke jménu Milan Laštovička jeho životní láska. Jan Vančura.
Děkuji za pozornost, víc už nemám, co bych řekl," uzavře to Stanislav a pomalým krokem se vydává k místu, na které se zhroutí.
Markéta si uvědomuje, že sedí s pusou otevřenou. Jako skoro všichni v tomhle sále.
Rovná si v hlavě, co právě slyšela.
Nikdy, nikdy ani slůvkem, ani kratičkou notickou nezmínil jméno Milan. Když se ho kdysi ptala, jak se někdo, kdo studoval v Praze filozofii, dostal ke střední škole na okrese, jenom se usmál a řekl, že tady dostal práci. Všechny ty poznámky o tom, že se nikdy neoženil, protože žena by mu rušila přemýšlení...
Jendo, ale vždyť nám jsi to říct mohl, vynadá mu Markéta a proudy slz se jí valí po tváři.
Najednou vůbec nikdo nemá, co by dodal.
Protokolářka stojící v rohu jenom mávne rukou, spustí reprodukovaná hudba, Mozartovo Requiem a Dvořákovy Biblické písně. V okamžiku, kdy se má před rakví stáhnout závěs, rozezní sál ještě jedna melodie. Není z chóru, jde odkudsi z řad přítomných smutečních hostů.
Markétě chvíli trvá, než jí dojde, že je to Michal.
"When trumpets were mellow
And every gal only had one fellow
No need to remember when
'Cause everything old is new again" zní jeho krásným školeným hlasem. Nepotřebuje ani hudební nástroje, zvládá to jenom s mírným podupáváním.
"And doon't throw the past away
You might need it some other rainy day
Dreams can come true again
When everything old is new again
When everything old is new again," přidá se k druhé sloce i Jana, i když její hlas není tak pevný jako ten jeho.
Zpěv se line sálem, oči se na ně obrací a Jan Vančura navěky mizí, jeho odchod se stejně jako smrt schovala za plentu.
Markéta sjede pohledem na syna, kterého neporodila, ten je zabořený v Markově rameni.
Navzdory hlubokému smutku, který Markétu prostupuje, cítí také neuvěřitelnou hrdost.
Tohle byla, synku, neuvěřitelná řeč.