V Berlíně jsem byla před dvěma týdny a entry o tom jsem chtěla napsat už dřív, ale stále jsem neměla fotky a vlastně ani chuť něco psát. A pak, když už fotky a chuť byly - známý scénář - nám zase nešel internet :D
V životě bych neřekla, že toho stihnu za dva dny tolik nachodit. Když jsme hodinu před odjezdem do Prahy seděli na lavičce na Savigny Platz, nohy mě bolely tak, že skoro skučely únavou.
Důvod našeho dlouhého trajdání byl především ten, že do Berlína jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Nevím, jak se to řidiči autobusu podařilo, když jsme měli dojet až v pět. Ještě v Praze jsem si lámala hlavu s tím, co budeme v Berlíně dělat od pěti od rána, když bude všední den a nebudeme moct počítat s ničím, co by mohlo být otevřené. Takhle se nám to neplánovaně prodloužilo o hodinu a řeknu vám, že už po dvou hodinách jsme oba byli dost zoufalí (a prokřehlí), především po pouhých třech hodinách spánku, narušovaným maďarsky nadabovaným Kapitánem Amerikou.
Protože se mi nechtělo čekat v nádražní hale několik hodin, než se Berlín probudí nebo než pojede U-Bahn, rozhodla jsem, že vyrazíme a půjdeme pěšky, úplně jedno kam. Shodou okolností jsme se ocitli v Kantstrasse, která vedla přímo do centra, tedy k Zoologisher Garten a Kurfürstendammstrasse. Říkala jsem si, že po cestě určitě narazíme na nějaký otevřený mekáč, kam si na pár hodin sedneme, než nám otevřou Zoo, která ze všech mnou naplánovaných míst k návštěvě otevírala nejdřív, tedy v devět.
Nicméně žádný mekáč se nekonal, ani nic jiného otevřeného, kromě nějakého sportbaru, ale až tak moc se nám sedět nechtělo. Takže jsme během dvou hodin došli až k Zoo, po cestě se zastavujíce u všemožných výloh a obdivujíce architekturu domů (viz fotografická příloha). Obešli jsme Ku'damm, prohlédli si další výlohy, KaDeWe, zjistili, že místní mekáč otevírá až v osm (bylo šest), KFC pro jistotu až v deset, na Wittenbergplatz jsme to otočili a vrátili se zpátky na to náměstí s tou vysokou gotickou věží, která teď momentálně vypadá jako ohyzdný mrakodrap, protože je kvůli rekonstrukci pod lešením. Protože mě začínala dohánět únava a nelíbila se mi představa, že budeme hodinu a půl sedět na studené lavičce, udělala jsem další rozhodnutí, že se vydáme na druhou stranu Ku'dammu a podíváme se tam, jestli není něco otevřeného. Objevili jsme mekáč, který otevíral už v sedm, což jsme zjistili, když bylo asi tři čtvrtě na sedm, takže se nám obrovsky ulevilo. A mě to vlilo novou energii do žil, takže jsem zavelela a šli jsme si mezitím koupit do U-Bahnu jízdenky.
Zde začala poměrně humorná epizoda o tom, jak jsme měli málo kovových a automaty nám papírové eura plivaly tvrdohlavě zpátky. Jedna celodenní jízdenka po Berlíně stojí 6,50. V drobných jsme měli asi dvanáct, takže málo. Automat, ač byl na papírové a dokonce nám i ukazoval, jaké papírovky v ten moment potřebujeme, je prostě nechtěl přijmout. Strkali jsme je tam snad ze všech možných stran, ale ne, prostě nechtěl. Zrovna na Ku'dammu jsou asi čtyři vlezy do metra, takže jsme šli k dalšímu, že tam nám třeba ty bankovky automat vezme. Opakovala se stejná komedie, jestli nás někdo pozoroval, jak se v sedm ráno snažíme dostat z automatu lístky, musel se docela zasmát. Tak jsme šli ke třetímu automatu. Opět žádný náznak spolupráce s českými velmi zoufalými turisty. Vzpomněla jsem si, že když jsme poprvé šli ještě před kupováním jízdenek do jednoho vchodu, byl tam takový obchůdek s pečivem a tak. Tak že si půjdeme koupit pití, které nám už stejně došlo, abychom rozměnili jednu z těch zatracených papírových pětieurovek. Tam se nám už konečně podařilo zakoupit obě jízdenky, dokonce už bylo asi deset minut po sedmé, takže jsme mohli spokojeně jít omdlít nad snídaní.
Řeknu vám, i v německém mekáči je hnusný kafe. I v McKafé. Přitom tam mají pákový kávovar, a ne zrovna nějakou chudinku, je to pořádná mašina, ale stejně je to kafe hnusný, ať si dáte jakýkoliv. Nicméně kofein je kofein, asi poprvé v životě jsem pocítila nějaký jeho účinek, protože jsem po něm nebyla tak chcíplá, ale docela v pohodě. Seděli jsme tam spokojeně asi hodinu, pak Ondra prohlásil, že by se jel podívat třeba na nějakou katedrálu, než půjdeme do Zoo, tak jsme si na místních iPadech s internetem (což je velmi šikovný nápad, btw) našli místo, kam chceme, jak se tam dostaneme a vyrazili jsme. Po cestě jsme si koupili mapu, protože jsem si bez ní přišla jak slepá, podle které jsem zjistila, že se relativně nedaleko od Deutcher Dom nachází památník holocaustu, kam jsem se chtěla podívat. Takže jsme spojili dvě zajímavá místa najednou, dokonce jsme se pak nachomýtli u Brandenburger Tor, protože jsem si z dubna pamatovala, že odtamtud jede autobus zpátky k Zoo.
Samotná Zoo byla úžasná, příjemně velká tak akorát, asi jsme ji neviděli celou, ale strávili jsme tam tři hodiny i s pauzou na kafe (kdy jsem konečně donutila Ondru jedno vypít, protože jsem už nemohla poslouchat to jeho fňukání, jak je hrozně unavený a jak se mu chce strašně spát. Věděla jsem, že ho to postaví na nohy, což mi pořád nechtěl uvěřit, a proto si ho ráno ani nedal, na co že jo, on je chlap a něco vydrží, přece...). Fotek odtamtud moc nemám, protože baterka ve foťáku se mi začala vybíjet a hlavně Ondra hodně fotil a točil na kameru, což mi připomíná, že to z něj ještě musím dostat. Nemůžu vás připravit o video se slůnětem, kterak si hraje s větví.
Když jsme se vytrmáceli ze Zoo, byla už jedna, takže nám pořád zbývala hodina, než se budeme moct jet ubytovat do penzionu. Ten byl podle mojí mapy a mapy na internetu kousek od Greifswalder Strasse S-Bahn, takže jsem tak nějak naplánovala cestu pomocí autobusu zpátky na Branderburger Tor, odtamtud S-Bahnem s přestupem na další S-Bahn, který nás měl dovézt na to správné místo. Tady začala další epizoda, narozdíl od té s automatem na jízdenky ne tak vtipná, protože jsme se vydali úplně opačným směrem, než jsme měli a už jsme oba byli vážně vyčerpaní. Prostě jsem nějak nepochopila neměcký systém číslování domů (protože na jedné straně bylo asi 150 a na druhé třeba 30, což mě pochopitelně mátlo, když u nás se domy značí na jedné straně lichými a na druhé sudými číslicemi a tady s největší pravděpodobností jdou po jednom čísle jednou stranou ulice a po druhé straně zase pokračují...), nebo jsem podlehla falešnému dojmu, že ty čísla jdou nahoru. Místo toho šly dolu, což jsme vůbec nepotřebovali a plně si to uvědomili až o čtyři tramvajové zastávky dál. To už jsem se skoro rozbrečela, protože představa, že jdu tou stejnou cestou zpátky a pak ještě bůhví jak daleko, mě upřímně děsila. Naštěstí tam jezdily ty tramvaje a na mé mapě dokonce i byla jejich trasa, takže jsem zjistila, že pokud budeme sledovat čísla domů, můžeme vystoupit na správné zastávce.
Zakrátko jsme našli i náš penzion. Po vstupu do dvora jsme byli lehce šokováni, protože to vlastně nebyl dvůr, ale menší staveniště a dveře od penzionu vypadaly velmi nedůvěryhodně. Naštěstí za nimi už to vypadalo normálně, s recepční jsme se jakž takž domluvili i bez rukou a nohou, protože anglicky sice moc neuměla, ale nějak jsme si rozuměli i bez toho.
Na pokoji jsme omdleli každý do své postele s tím, že si na pár hodin schrupneme, abychom dobili baterky, a pak se vydáme na podvečerní procházku Berlínem. Musím říct, že to bylo neuvěřitelně příjemné, vidět Berlín konečně bez té šílené únavy a baťohu na zádech. Sice jsme byli sbalení jen velmi sporadicky, jako hygienické potřeby, teplý svetr, v mém případě i tričko na spaní a velmi zbytečná knížka, foťák, doklady a jídlo, ale stejně se to po několika hodinách pronese a je to otravné.
Na penzionu jsem si uzmula takovou obyčejnou mapu, která byla v některých ohledem podrobnější, než ta, co jsme si koupili. Byly na ní například vyznačené trasy autobusu (ale tramvaje zase ne...), takže jsem zjistila, že jsme úplně zbytečně jeli k penzionu s několika přestupy, když jsme u Braniborské brány mohly nasednout na autobus č. 200 a dojet na zastávku, která byla za rohem od penzionu. Takže jsme tímto autobusem tentokrát vyjeli na Alexanderplatz, kde jsme vystoupili omylem o zastávku dřív, protože se to jmenovalo Alexanderplatz něconěco a další byla samotná Alexanderplatz, ale to jsme zjistili až po vystoupení. Ale aspoň jsme se hezky prošli, pak se vydali k muzejnímu ostrovu, o kterém jsme nevěděli, že je muzejní ostrov (to jsem zjistila až dodatečně, ale líbilo se mi tam i tak), a následně jsme pomalu šli k Branderburger Tor, poblíž které jsem Smrtečce koupila pohled. To už byla tma (zase :D), ale Berlín má za tmy úžasnou atmosféru. Pak už nás přemáhal hlad, zima a mě močový měchýř, tak jsme se vydali na cestu zpět k domovu, kde byla nedaleko samoobsluha (asi jedna ze tří, které jsme v celém Berlíně potkali, fakt nevím, kde berlíňané nakupují, ale v Berlíně asi ne...).
Tahle cesta byla taky zážitek. Chtěli jsme jet dvoustovkou a pak přestoupit na tramvaj, která nás měla dovézt k samoobsluze. Ale nějak dlouho nejela a první přijela stovka, kterou jsme taky mohli jet a přestoupit na chtěnou tramvaj. Ale. Když jsme vylezli z autobusu, zastávka tramvaje byla na opačné straně, než jsme potřebovali. Tak že půjdeme podél kolejí a brzy k nějaké zastávce musíme určitě dojít. No, došli jsme, po delší době. Ale vůbec tam nejezdila ta tramvaj, kterou jsme potřebovali :D Naštěstí zrovna přijela naše vytoužená dvoustovka, tak jsme do ní naskočili a pak pokračovali po původně plánované trase. Nevím, kam jsme se to předtím dostali, ale bylo to hodně divné a hodně podezřelé. Nebo prostě neumím číst v mapě.
Druhý den už jsme toho tolik neviděli, hlavně asi proto, že jsme skoro všechno viděli první den. Chtěla jsem jet zase na Alexanderplatz autobusem a odtamtud U-Bahnem na Potsdamer Platz, ale uvědomila jsem si, že už nemáme platné jízdenky a musíme si koupit nové. Takže jsme na Alexanderplatz museli pěšky. Po cestě jsem měla chuť se plácnout do čela, protože jsem si uvědomila, že nemáme skoro žádné drobné a že zase bude problém s tím nablblým automatem. Naštěstí tentokrát spolupracoval a ochotně spolknul naši dvacetieurovku, takže tentokrát no problemo. Když jsme si prohlédli Potsdamer Platz, vydali jsme se opět na Ku'damm, protože předchozí den jsme tam objevili asi pět H&Mek a Ondra se do všech chtěl podívat a zjistit, jestli ve všech mají to samé. Když jsme vylezli ze třetího se zjištěním, že ve všech mají víceméně opravdu to samé, a s mým zamilováním do jedněch krásných kotníčkových bot (o kterých jsem po návratu do Prahy zjistila, že je má každá druhá fashion-blogerka, což mě patřičně otrávilo a odradilo - stejně na ně teď nemám...), jsme se na chvíli rozvalili na trávníčku na Wittenbergplatz. Byli jsme už patřičně utahaní, on ten desetihodinový spánek nějak nedokázal dorovnat několikahodinový spánkový deficit, takže se nám už ani nikam moc nechtělo. Ale byly asi dvě hodiny a odjížděli jsme až o půlnoci, takže bylo zapotřebí vymyslet nějaký další výlet. Chtěla jsem jít do Tiergartenu, tak jsme tam vyrazili, že se tam aspoň najíme. Tam jsme zase patřičně odpadli, Ondra dokonce na pár minut usnul, mě byla příliš zima, protože na svetru jsem ležela, abych neměla mokrý zadek, a příliš foukalo a sluníčko se zrovna schovalo za mraky. Zůstali jsme tam až do čtyř, s pomocí tipů napsaných na mapě jsem vymyslela výpravu do Kreutzbergu, protože to vypadalo na zajímavou kolekci sakrální architektury. Tam jsme si dali zrmzku, protože už nám došlo pití, já měla hroznou žízeň a když jsem tu cukrárničku viděla, dostala jsem šílenou chuť na zmrzlinu. Obešli jsme nakonec jen dva kostely, pak jsme se vrátili zase zpátky na Ku'damm do 'našeho' mekáče se trochu najíst a osvěžit hnusným kafem. Tam jsme relaxovali asi hodinu a půl, Ondra by tam zůstal i déle, ale mě to přišlo líto sedět v mekáči, když za pár hodin máme odjet zpátky do Prahy. Tak jsme se vydali na Muzejní ostrov s tím, že předchozí večer jsme si ho pořádně neprohlédli a neprošli. A musím říct, že dobře, že jsme šli až teď, protože v jedné kolonádě mezi muzejními budovami tam hráli dva hudebníci na klávesy a akordeon a vytvářelo to naprosto nepopsatelnou dojímací atmosféru. Znělo to trochu jako kombinace Yanniho a soundtrack z Pride & Prejudice (2005), což je obojí moje srdcová záležitost. Skoro jsem se tam z toho až rozbrečela. Na fotkách to moc nemám, protože baterka a málo místa, které jsem si chtěla nechat na závěr.
Původně jsem totiž chtěla navštívit piano bar Van Gogh, ale díky mým špatným propočtům (protože jsem zapomněla započítat ty jízdenky) jsme nakonec nešli ani do žádné galerie (což nakonec ani nebyla taková škoda, protože Ondrovi se nikam očividně nechtělo a zajímalo by to akorát mně, takže bych byla akorát otrávená) a ani jsme si vlastně nemohli dát žádný drink. Nicméně jsem se na něj chtěla jít i podívat, protože z obrátků na netu jsem věděla, že tam na stěnách mají pověšené repliky Vincentových děl. A dobře jsme udělali, protože i když jsme víceméně okolo baru jen prošli a já si stihla udělat pár fotek (hodně lidí), bylo to u řeky a v moc hezké čtvrti, takže hezká procházka.
To už bylo asi devět, tak že se vydáme S-Bahnem pomalu směr nádraží. Chtěla jsem původně vystoupit na Zoologisher Garten, ale jen o zastávku dál bylo Savignyplatz, poblíž kterého jsme bydleli v dubnu s mamkou. Chtěla jsem se z nostalgie podívat na Mommsenstrasse, nakonec jsme se příjemně prošli několika ulicemi Charlottenburgu a došli jsme až ke vzdálenějšímu konci Ku'dammu, o kterém jsem nevěděla, že je Ku'damm. Ale ty luxusní obchody to vlastně řekly samy za sebe a mě konečně došlo, že to, co jsem předtím považovala za Ku'damm, byla ve skutečnosti jen malá část. Protože jsme měli ještě hodně času, vydali jsme se Ku'dammem zase k Zoo, tam jsme se de facto otočili a šli tou samou ulicí, jakou jsme "přicházeli" do Berlína zase zpátky k nádraží. Původně tedy za tím účelem najít nějaké potraviny a najíst se, ale to byl nemožný úkol. Kdybychom potřebovali něco z lékárny, tak bez nejmenšího problému, protože na každý blok domů připadnou asi tři lékárny. Nakonec jsme to zapíchli v mekáči, vyčůrali se, pak zjistili, že už je nejvyšší čas dojet na nádraží a nasedli na autobus, který nás tam dovezl.
Ten večer byl ale nějaký kouzelný, nebo co, protože když jsme z autobusové zastávky procházeli podchodem metra k nádraží, nějaký pán v něm hrál na housle. Bylo to strašně krásné, asi nejspíš proto, že pán "nežebral", ale pravděpodobně jen cvičil. Měl před sebou stojan s notami a hrál v liduprázdném podchodu <3
Cesta do Prahy už utekla rychle, hlavně asi proto, že jsme oba spali jak zařezaní. Sice naše maďarská stevardka řidičům neustále něco povídala, což bylo po dvou hodinách trochu ubíjející, protože nemluvila potichu a vůbec nic jsme jí nerozuměli.
Tak a na závěr
fotky, které už objevila Dangerous, ještě dřív, než jsem nim udělala popisky. Ty jsem tedy ještě neudělala, ale už se na to vrhám, chtěla jsem nejdřív dokončit vyčerpávající post o Berlíně. Nahrála jsem je totiž na rajče už někdy v úterý, když jsem byla u Ondry, ale pak jsem jela domů a protože nešel internet, nemohla k tomu nic napsat. Takže teď už oficiálně :) EDIT: tak popisky neudělám, protože mi je to nechce ukládat... vrrr.
Jestli jste se pročetli až sem, gratuluji, právě jste s námi prožili velmi vyčerpávající výlet do Berlína.
Mám k tomu ještě několik poznámek a tak, ale už nemám sílu se o ně podělit.
Stejně tak jako napsat o Viktorce, ale to už vážně až někdy jindy :)
*umř*