Oscaroj k svátku
Nemohla jsem jinak :-)
Fandom - Návrat krásného prevíta
Rating - jako vždycky i pro mrňata
Název - jako vždycky nevím a jako vždycky jsem v tom nevinně
Vím, že připomínat mu ty šatičky nebylo fér. Ale co nadělám. Maminka už je taková.
Nejprve to zkusil s krádeží, jenže klíčky byly pod ochranou a mezi prsty se rozpalovaly doběla. „Doprdele!“ Upustil klíčky na zem a foukal si na ruce.
Pak se před ním schovaly. Prošmejdil každý centimetr podlahy v dílně, pak prohrabal všechny zásuvky pracovního stolu a pro jistotu si přistrčil židli, aby se mohl podívat na stropní světlo (kde však nebylo nic kromě vrstvy prachu a jednoho tlustého pavouka - vyděsili se navzájem).
„Merde!“
Když se vplížil zpátky do domu, visely klíčky na háčku v kuchyni. Zakňoural.
„Mami, není mi pět!“
„Já vím. V pěti letech jsi byl nemožně tlustý a nosíval jsi holčičí šaty.“ Speranza seděla u stolu, před sebou konvici s čajem a několik výkresů. Role papírů se vršily na židlích a na podlaze. Ve dřezu se místo nádobí odmáčelo několik technických per. Pro dnešek už je nebude potřebovat - návrh nádrže, jejíž kryt měla v plánu ozdobit kováním, byl téměř hotový. Byla sama se sebou spokojená. Šálek čaje a týrání potomka budou odměnou za poctivou celodenní práci.
„Tvůj otec se modlil, abys z toho vyrostl, zatímco mně to připadlo docela roztomilé,“ řekla a nasadila nevinný výraz.
„Mami, pro bohy!“ Oscar znovu zakňoural. „Chtěl jsem ji půjčit jen na chvíli. Na hodinu!“
„Byl jsi takové roztomilé děťátko. Bál ses výšek. Pavouků. Hadů. Prakticky pořád ses před něčím schovával. Obvykle pod stolem.“
„Takže mi jí nepůjčíš?“
„A byl jsi hrozně na sladké. Pamatuješ, jak sis pak vymýšlel, že med ze spíže odnesli skřítkové? Pak jsi ovšem změnil výpověď a tvrdil jsi, že stříbrné lžičky z příborníku odnesl tvůj strýc, Williamův bratr. Vztahy v rodině pak byly nějaký čas poněkud napjaté,“ povzdechla si.
Oscar smetl několik výkresů, posadil se a položil si hlavu do dlaní. „Chtěl jsem se jen trochu projet…“
Speranza přikývla. „Tos říkal i tenkrát, jak jsi sletěl z toho houpacího koníka. Nelíbilo se ti, že stojí na místě, a tak sis ho donesl ke schodišti. Samozřejmě, tvůj bratr pak do tebe rád strčil…“
Beze slova se Oscar zvedl od stolu a upřeně se na matku zadíval.
„Půjč mi tu motorku, prosím.“
„Řekni to ještě jednou.“
„Prosím.“
„Ještě jednou?“
„Pěkně prosím,“ cedil Oscar mezi zuby. Vrátila mu pohled. Dívala se na něj pobaveně. A s pochopením.
„Tak jo,“ řekla nakonec.
„Vážně? Vážně můžu?“
„Hodinu. Přesně. To je šedesát minut. Jestli nebude za šedesát minut doma - „ mluvila k prázdné kuchyni. V příštím okamžiku se z garáže vedle domu ozvalo burácení motoru - a něco, co jí připadalo jako radostný jekot šílencův. Usmála se pro sebe. „Tak dostaneš na zadek, i když ti už dávno není pět.“