Česká verze, poněkud jiná, napsaná pro lidi z NRP, dám ji sem když už ji mám
JISKŘIČKA? JAKÁPAK JISKŘIČKA?!
Za těch pár let, co jsme se s manželem (a pak s exmanželem, však už tu historku snad znáte) připravovali na osvojení, jsem dostikrát slyšela o oné jiskřičce, která by měla přeskočit mezi dítětem a vytipovanými rodiči buď hned na první pohled, nebo co nejdříve poté. Tento vytoužený moment jsem si nejdřív idealizovala, později jsem se však snažila sama sebe uzemnit - vždyť to dítě se klidně může bát, nebo se ještě nebude umět smát, nebo neuvítá změnu prostředí, zvlášť když mu budou třeba tři roky (žádost jsme měli na celkem jakékoli romské dítě do tří let).
Když jsem Patrika poprvé uviděla - sama, protože se to všechno seběhlo jaksi svátečně čili předčasně a Ignác měl už zakoupenou letenku z USA na tři týdny později - byl jediné miminko ve skupince, které ještě spalo. Poznala jsem ho jen podle černých vlásků. Se snahou nerozbrečet se naplno jsem si klekla k jeho postýlce a lehce mu pohladila hlavičku. A pak se probudil. A žádná jiskřička nebyla. Nebo možná byla, ale já jsem ji nezaregistrovala, protože jsem v té chvíli úplně vzplanula. Zní to možná jako klišé, ale v životě jsem nic takového necítila a ani ta nejbujnější fantazie mě na to nemohla připravit. Patrik se usmál, byl rád že ho zase jednou někdo chová, a když jsem ho (povzbuzena jeho dobrou náladou) párkrát „vyhodila“ do vzduchu, pohotově se rozřehtal. Okamžitě jsem se zamilovala až po uši. Připadala jsem si opravdu jako ve snu - snad i proto, že jsem ty dvě noci mezi telefonátem a setkáním skoro nespala. Nevěřícně jsem vyhrkla: „Tohle úžasný dítě je opravdu moje, to snad ani není možný!“ Samozřejmě, že to byla náhoda, ale zato velmi trefná - jinak ne příliš žvatlající Patrik zrovna v té chvíli suverénně odvětil: „Je.“
A možné bylo všechno, i to, že se Patrik nechal úctyhodně rozmazlit za prvních 12 hodin se mnou. Ze samostatného „pohodáře“ (dle popisu sestřiček) se velmi rychle stalo docela normální dítě, které sice neustále rádo objevuje (například neprozkoumané chodby KÚ), ale dokáže si v pravidelných intervalech říct o pozornost. Zanedlouho jsme si už vzájemně vyznávali lásku. Jsem velmi vděčná za možnost přespat v KÚ. Strávila jsem tak s Patrísem více než 24 v jeho známém prostředí, a hlavně jsem odkoukala nejen jeho celodenní režim, ale i různé speciální zvyky a triky, jak s ním zacházet. (Stejně mě pár věcí zapomněli naučit, např. jak na něm mám udržet „mučící přístroj“ s inhalátorem tak, aby se z toho stříkadla opravdu nadechl nejméně pětkrát.) Sestřičky byly milé a zdálo se mi, že opravdu dělají, co můžou. Nicméně mě zarazily některé ústavní reálie (ne, že by byly tolik překvapující...). Rok staré děti jsou klidně ponechávány v herně bez dozoru, a to dle mého názoru nebezpečně dlouho. (Právě mě napadlo, že dobrým sponzorským darem by možná byly takové ty vysílačkové chůvičky...?) Ty samé děti jsou pak krmeny vleže, což se mi také nezdá jako nejšťastnější. Nutno dodat, že tento KÚ je evidentně jeden z „lepších,“ i když co se týče třeba počtu dětí na jednu sestru, nějak to neodpovídalo údajům, které citovala paní primářka...
Na noc nás dali do soukromého pokoje, kde Patrik velmi brzo zpozoroval že není sám a začal toho hojně využívat. Je to až podivuhodné, když si člověk vezme že byl od narození zvyklý usínat sám, ale nakonec jsem si ho „musela“ vzít do své postele. Často se budil a já jsem spala přesně dvě hodiny, ale bylo to i kvůli tomu, že jsem byla na vrcholu blaha. S takovým pokladem v náručí se mi ani moc spát nechtělo. Následující dopoledne se odehrála podobná scéna. Sestra mi řekla, že ho tam musím prostě nechat, ale když jsem se mrkla dovnitř, setkala jsem se s tak srdceryvně vyčítavým pohledem, že to moc dobře nešlo.
Musím říct, že kromě té lásky na první pohled bylo mým nejsilnějším zážitkem z KÚ setkání s Patrikovou dobrovolnicí. Chodila za ním půl roku, dvě hodiny týdně, a díky ní měl hezké první narozeniny - dala mu velkého zpívajícího kačera. Cítila jsem obrovskou vděčnost za její péči i za to, že má Patrik tak důležitého plyšového kamaráda, kterého si mohl vzít s sebou domů. Má ho pořád moc rád.
Po obědě pro nás přijela kamarádka a Patrik v autosedačce usnul. Doma hned všechno prolezl, aspoň než si vzpomněl že má přece nárok na chování v náruči této slibné nové tety (když minulý týden prošel žvatlacím obdobím „teta,“ musela jsem se smát, zatímco jsem ho jakoby opravovala, že já přece nejsem žádná teta). No a já jsem byla pořád štěstím bez sebe, a to i poté, co jsem prozvracela celou naši druhou noc spolu. Z KÚ jsme si totiž přinesli nějaký povedený virus. Patrikovi nevadila ani střevní chřipka, ani jeho rýma...akorát si myslím, že pro něho nebylo zrovna nejpříjemnější, že jsme museli třikrát zpátky do KÚ na vyšetření, než ho propustili. Sice se usmíval na své oblíbené tety, ale myslím že mu to způsobilo určitou psychickou zátěž, naposledy pak úplnou krizi. Přijeli jsme domů na oběd a on po celý zbytek dne odmítal jíst a pít, kromě sušenek, jimiž se sám krmil. A to nebylo zdaleka všechno...teď už je to ale za námi.
Na závěr bych chtěla zaznamenat, jaké pokroky Patrik udělal za první dva týdny se mnou (narodil se o tři měsíce předčasně, takže má korigovaný věk kolem desíti měsíců).
-- Sedí ve vaně, nabral a vylil vodu do kelímku.
-- Víceméně spolehlivě zhasíná a rozsvěcuje.
-- Sundá pootevřené víko od bedny na hračky, nedávno zvedl víko krabice, aby vyndal hračky.
-- Umí kousat a jíst tuhé jídlo ze svých rukou (doposud měl jen velmi kašovité).
-- Křupku či kousek chleba vezme mezi palec a ukazovák (na začátku si ho sotva uměl nacpat do pusinky).
-- Snědl kousky jídla v židličce u stolu.
-- Říká dvě slabiky najednou, např. „tita“ (to možná dělal už dříve, ale nevšimla jsem si toho).
-- Hraje na xylofon.
-- Tancuje do rytmu když stojí u nábytku a slyší líbivou hudbu, ale to věřím že také uměl už dřív.
-- Rozvázal šňůrku, jednu jednoduše uvázanou a nejméně jednou i zauzlenější (pravda, nebyla jsem u toho, ale vím že se před tím snažil).
-- Krmí mě víceméně na povel, sobě si také už dokáže dát lžičku do pusy a ne do oka.
-- Procvičuje si papa i jiné nové slabiky.
-- Někdy umí „udělat malá“. Jednou mě pohladil sám od sebe, poté co mi nechtěně ublížil.
-- Méně „deprivačních“ pohybů.
-- Umí „vytočit několik čísel“ na hračce napodobující klasický telefon (ze začátku do něj jen bouchal).
-- Pomalu, v malinkých dávkách se začíná zajímat o knížky.
-- Houpe plyšového delfína od MartiV ve víku od bedny, a také houpací křeslo.
-- 15.12. začal „říkat“ mama, párkrát to už udělal i na povel (to je z nějakého důvodu čím dál tím víc těžké - asi odmítá být cvičenou opičkou), i když myslím ještě nemá tušení, co to znamená.
16.2. Poprvé pil z hrnku. 17.2. už si o to gestem i „řekl“ (dostal však napít z hrnku s víčkem a zobáčkem, aby to nebylo úplně všude).
Za těch pár let, co jsme se s manželem (a pak s exmanželem, však už tu historku snad znáte) připravovali na osvojení, jsem dostikrát slyšela o oné jiskřičce, která by měla přeskočit mezi dítětem a vytipovanými rodiči buď hned na první pohled, nebo co nejdříve poté. Tento vytoužený moment jsem si nejdřív idealizovala, později jsem se však snažila sama sebe uzemnit - vždyť to dítě se klidně může bát, nebo se ještě nebude umět smát, nebo neuvítá změnu prostředí, zvlášť když mu budou třeba tři roky (žádost jsme měli na celkem jakékoli romské dítě do tří let).
Když jsem Patrika poprvé uviděla - sama, protože se to všechno seběhlo jaksi svátečně čili předčasně a Ignác měl už zakoupenou letenku z USA na tři týdny později - byl jediné miminko ve skupince, které ještě spalo. Poznala jsem ho jen podle černých vlásků. Se snahou nerozbrečet se naplno jsem si klekla k jeho postýlce a lehce mu pohladila hlavičku. A pak se probudil. A žádná jiskřička nebyla. Nebo možná byla, ale já jsem ji nezaregistrovala, protože jsem v té chvíli úplně vzplanula. Zní to možná jako klišé, ale v životě jsem nic takového necítila a ani ta nejbujnější fantazie mě na to nemohla připravit. Patrik se usmál, byl rád že ho zase jednou někdo chová, a když jsem ho (povzbuzena jeho dobrou náladou) párkrát „vyhodila“ do vzduchu, pohotově se rozřehtal. Okamžitě jsem se zamilovala až po uši. Připadala jsem si opravdu jako ve snu - snad i proto, že jsem ty dvě noci mezi telefonátem a setkáním skoro nespala. Nevěřícně jsem vyhrkla: „Tohle úžasný dítě je opravdu moje, to snad ani není možný!“ Samozřejmě, že to byla náhoda, ale zato velmi trefná - jinak ne příliš žvatlající Patrik zrovna v té chvíli suverénně odvětil: „Je.“
A možné bylo všechno, i to, že se Patrik nechal úctyhodně rozmazlit za prvních 12 hodin se mnou. Ze samostatného „pohodáře“ (dle popisu sestřiček) se velmi rychle stalo docela normální dítě, které sice neustále rádo objevuje (například neprozkoumané chodby KÚ), ale dokáže si v pravidelných intervalech říct o pozornost. Zanedlouho jsme si už vzájemně vyznávali lásku. Jsem velmi vděčná za možnost přespat v KÚ. Strávila jsem tak s Patrísem více než 24 v jeho známém prostředí, a hlavně jsem odkoukala nejen jeho celodenní režim, ale i různé speciální zvyky a triky, jak s ním zacházet. (Stejně mě pár věcí zapomněli naučit, např. jak na něm mám udržet „mučící přístroj“ s inhalátorem tak, aby se z toho stříkadla opravdu nadechl nejméně pětkrát.) Sestřičky byly milé a zdálo se mi, že opravdu dělají, co můžou. Nicméně mě zarazily některé ústavní reálie (ne, že by byly tolik překvapující...). Rok staré děti jsou klidně ponechávány v herně bez dozoru, a to dle mého názoru nebezpečně dlouho. (Právě mě napadlo, že dobrým sponzorským darem by možná byly takové ty vysílačkové chůvičky...?) Ty samé děti jsou pak krmeny vleže, což se mi také nezdá jako nejšťastnější. Nutno dodat, že tento KÚ je evidentně jeden z „lepších,“ i když co se týče třeba počtu dětí na jednu sestru, nějak to neodpovídalo údajům, které citovala paní primářka...
Na noc nás dali do soukromého pokoje, kde Patrik velmi brzo zpozoroval že není sám a začal toho hojně využívat. Je to až podivuhodné, když si člověk vezme že byl od narození zvyklý usínat sám, ale nakonec jsem si ho „musela“ vzít do své postele. Často se budil a já jsem spala přesně dvě hodiny, ale bylo to i kvůli tomu, že jsem byla na vrcholu blaha. S takovým pokladem v náručí se mi ani moc spát nechtělo. Následující dopoledne se odehrála podobná scéna. Sestra mi řekla, že ho tam musím prostě nechat, ale když jsem se mrkla dovnitř, setkala jsem se s tak srdceryvně vyčítavým pohledem, že to moc dobře nešlo.
Musím říct, že kromě té lásky na první pohled bylo mým nejsilnějším zážitkem z KÚ setkání s Patrikovou dobrovolnicí. Chodila za ním půl roku, dvě hodiny týdně, a díky ní měl hezké první narozeniny - dala mu velkého zpívajícího kačera. Cítila jsem obrovskou vděčnost za její péči i za to, že má Patrik tak důležitého plyšového kamaráda, kterého si mohl vzít s sebou domů. Má ho pořád moc rád.
Po obědě pro nás přijela kamarádka a Patrik v autosedačce usnul. Doma hned všechno prolezl, aspoň než si vzpomněl že má přece nárok na chování v náruči této slibné nové tety (když minulý týden prošel žvatlacím obdobím „teta,“ musela jsem se smát, zatímco jsem ho jakoby opravovala, že já přece nejsem žádná teta). No a já jsem byla pořád štěstím bez sebe, a to i poté, co jsem prozvracela celou naši druhou noc spolu. Z KÚ jsme si totiž přinesli nějaký povedený virus. Patrikovi nevadila ani střevní chřipka, ani jeho rýma...akorát si myslím, že pro něho nebylo zrovna nejpříjemnější, že jsme museli třikrát zpátky do KÚ na vyšetření, než ho propustili. Sice se usmíval na své oblíbené tety, ale myslím že mu to způsobilo určitou psychickou zátěž, naposledy pak úplnou krizi. Přijeli jsme domů na oběd a on po celý zbytek dne odmítal jíst a pít, kromě sušenek, jimiž se sám krmil. A to nebylo zdaleka všechno...teď už je to ale za námi.
Na závěr bych chtěla zaznamenat, jaké pokroky Patrik udělal za první dva týdny se mnou (narodil se o tři měsíce předčasně, takže má korigovaný věk kolem desíti měsíců).
-- Sedí ve vaně, nabral a vylil vodu do kelímku.
-- Víceméně spolehlivě zhasíná a rozsvěcuje.
-- Sundá pootevřené víko od bedny na hračky, nedávno zvedl víko krabice, aby vyndal hračky.
-- Umí kousat a jíst tuhé jídlo ze svých rukou (doposud měl jen velmi kašovité).
-- Křupku či kousek chleba vezme mezi palec a ukazovák (na začátku si ho sotva uměl nacpat do pusinky).
-- Snědl kousky jídla v židličce u stolu.
-- Říká dvě slabiky najednou, např. „tita“ (to možná dělal už dříve, ale nevšimla jsem si toho).
-- Hraje na xylofon.
-- Tancuje do rytmu když stojí u nábytku a slyší líbivou hudbu, ale to věřím že také uměl už dřív.
-- Rozvázal šňůrku, jednu jednoduše uvázanou a nejméně jednou i zauzlenější (pravda, nebyla jsem u toho, ale vím že se před tím snažil).
-- Krmí mě víceméně na povel, sobě si také už dokáže dát lžičku do pusy a ne do oka.
-- Procvičuje si papa i jiné nové slabiky.
-- Někdy umí „udělat malá“. Jednou mě pohladil sám od sebe, poté co mi nechtěně ublížil.
-- Méně „deprivačních“ pohybů.
-- Umí „vytočit několik čísel“ na hračce napodobující klasický telefon (ze začátku do něj jen bouchal).
-- Pomalu, v malinkých dávkách se začíná zajímat o knížky.
-- Houpe plyšového delfína od MartiV ve víku od bedny, a také houpací křeslo.
-- 15.12. začal „říkat“ mama, párkrát to už udělal i na povel (to je z nějakého důvodu čím dál tím víc těžké - asi odmítá být cvičenou opičkou), i když myslím ještě nemá tušení, co to znamená.
16.2. Poprvé pil z hrnku. 17.2. už si o to gestem i „řekl“ (dostal však napít z hrnku s víčkem a zobáčkem, aby to nebylo úplně všude).