It's fanfiction time!
title: Illusion of life
fandom: D.Gray-man
disclaimer: The only thing that is mine are the words and Evelyne.
A/N bring your own pillow: I wrote this some time ago, it's kind of a CV for my OC Evelyne... it portrays her life, from the moment she became an Exorcist, to the point of her death. I originaly wrote it in Czech - what you see below is a translation that I'm not very fond of. You see, Czech and English are completely different languages, moreover they have very different sentence structure... if I had written it in English from the beginning, it wouldn't have looked like this... I wouldn't have used the words that I had used and so on and so on.
Also, there is the original Czech version below this one if you scroll.
Enjoy.
“I was lucky today, Yuu,” mutters the gray-haired man under his hedge of a moustache instead of greeting, stepping into the circle of light, supplied by a small fire. “A bit of luck in all the misfortune.”
The boy with golden skin and midnight eyes looks up just in time to catch the gaze of a girl that’s trailing after the old man with kind smile. He recognizes that look; you would recognize it too, if you ever saw it before, even if just once. Those green-gray eyes under overgrown bangs belong to a person who saw the death of the dearest thing in his life.
“Good evening, general Tiedoll,” he greets quietly. He doesn’t call him Master anymore; his training already finished and he stays with the older man only until they reach the Black Order.
The pair sits around the fire, the man casually, the girl hesitantly, and Yuu offers them both a bowl of steaming soup. The pot is well past half-empty before they speak again.
“This is Evelyne,” the old general introduces her with a nonchalant gesture. “My new disciple.”
“Kanda Yuu,” the boy bows his head lightly, giving his surname first. The girl just curls closer to the fire, hair of light brown falling over her shoulders to hide her thin arms, watching him cautiously. It must’ve happened a short time ago, he decides and feeds the hungry flames another branch.
Nobody speaks again that night. They know far too well what happened, and that words are useless against a pain such as this. They go to sleep in silence and in the same silence they listen to the quiet sobs that escape the girl’s lips against her will.
---
“Akuma is the name of a living weapon, created by the evil that is striving for the world’s end.” Explains the general to his quiet apprentice walking by his side as they follow the dusty road that curls its way between fields, seemingly going on forever. “’Machine’, ‘soul’ and ‘despair’, those are the ingredients to create Akuma.”
Evelyne just hums to show she’s listening and keeps plodding. Kanda is follows two steps behind them and finds himself wondering if she’ll be strong enough to resist the temptation. After all, it’s so easy to give into the despair and call onto a loved one…
“We, the Exorcists, are here to fight the Akumas and to destroy their puppet-master’s plans,” Tiedoll continues, tapping the pocket where he keeps the Innocence. “We are the only ones able to wield the Innocence. We’re the warriors chosen by God, his apostles.”
The girl’s eyes wander to the silver trinket hanging around her skinny neck, to the green stone in its middle. The boy’s hold on his own weapon tightens unconsciously. What will be the girl’s power? Will she be stronger than him? Will she become another general? Patience, he frowns the slightest. He’ll find out soon enough.
---
“Two new disciples? You’re spoiling us, general,” grins the tall Chinese that comes to greet them. He’s the first one Evelyne sees that doesn’t wear the solemn black. That’s going to change, of course, once she meets the Finders, but for now she watches the man with big eyes.
“God was very generous, Komui,” comes the calm answer, the general placing a hand on both of his apprentice’s shoulders.
Evelyne squeezes the hand unconsciously. She doesn’t like the tall towers of the Exorcists’ siege with its endless rows of rooms carved into cold stone, spiralling down along the stairs that are swallowed up by the greedy darkness curling deep in the abyss at the bottom.
She doesn’t like the tall man who takes her away from her Master. They tell her there’s no need to be afraid, that they only want to get to know her a little. What’s her name? How old is she? Where does she come from? Does she have any siblings?
---
“Illusions?”
“That’s what Master calls it,” agrees the girl flatly. “And tele… telesomething. That I can move things without touching them.”
“And can you?”
A short nod. “When I’m angry.”
“And when you’re not?”
“It’s harder.”
“More exhausting?”
“No.”
“Then what?”
“I need to think about it.”
---
“It was my mother,” he hears her voice and turns around, sword ready. “What happened, it’s all her fault.”
It was his idea to train her concentration this way. To make her talk about her past while using Innocence to hide herself. He didn’t expect something like this.
“When my older sister died… my perfect, never-did-wrong sister… she took it pretty badly. Broke down.”
He wanted to make her talk, to reveal what she was hiding.
“She didn’t speak, eat, take care of us… She had five kids that loved her and a husband that would breathe for her if he could… but all she could see was my dear, late sister.”
He didn’t want to hear that voice, dead and hollow even as it was spitting poison, revealing bit after bit of endless void full of screaming madness.
And the worst thing was that her illusion didn’t even waver.
“The cute little Lilly who got herself knocked up and then cut her wrists after the bastard threw her away.”
---
Kanda is avoiding her.
It doesn’t take much to figure that out. The Order may be an enormous place, but only a small part of the complex is actually habituated. But no matter where or when she goes, Kanda’s not there, even if she’s consciously looking for him.
She stops searching after a while. Her new comrades are quick to console her, saying that he is just that way. She only smiles, agreement on her lips.
Yeah, you’re right. People just are that way.
They run when you show them what’s behind your mask.
---
They start to call her the Illusionist because of her abilities. It makes her laugh, when she finds out. It’s the first as well as the last time they see her truly laughing.
Not everybody realizes it.
---
She gets used to her new gloomy ‘home’ eventually, but she never learns to like it. Everybody thinks she just burns so much for their cause when she starts taking one mission after the other. Every time there’s a chance to escape the smothering embrace of the black castle, Evelyne never says no.
And there are a lot of chances. She is needed everywhere where it is necessary to step carefully, because God has placed into her hands the power over the imagination of others. With her Innocence, she can make anybody see what she wants them to, she can weave illusions so persuading that it is impossible to see through them.
---
Lavi is the only member of the Black Order whose company she truly enjoys. As they say, bird of a feather flock together.
Grinning red-head full of nosy questions and silly jokes, and a quiet girl with a polite smile and a book to hide behind… so different, yet all the same.
She doesn’t remember when she realized Lavi wears a mask of his own. Maybe he even let her, who knows? Maybe he waited until they were alone, letting his mask slip to the side… just enough to see the shadow behind the wide smile… Just enough for her to understand they were the same.
Just enough to show his feathers.
---
“So there you hide, Evelyne-chan!” She is joined by a slim Chinese girl with a flood of black hair and a throughoutly friendly smile. “Komui-niisan told me we’re to go on a mission together.”
“That is true, miss Lee.” Replies the Illusionist politely.
“How many times do I have to tell you? Friends call me Linalee.” She says, laughing.
“I know, miss Lee.”
---
“Did you know? Deesha’s dead.”
Evelyne isn’t paying attention to what the Finders in her unit are talking about at first, but when she hears a familiar name, she looks up from her faulty golem, straining her ear.
“Deesha? Deesha Barry? That Exorcist?” Asks one of the white-clad men. He must be new if he doesn’t know the eccentric apostle from the Aegean sea with his infectious smile.
“Yeah. They say he died. In Barcelona.” Evelyne puts the broken golem away, quietly walking over to the nervous crowd.
“That’s bullshit. I saw the man fight. He can’t die that easily!” Growls one of the more fanatical Finders and others join quickly, scowling at the messenger.
“Yeah! He’s too good to be killed by Akuma!”
“How did he die?” The Illusionist joins in, making some of the Finders jump lightly in surprise.
“That’s the thing… He didn’t have a single scratch…” The messenger swallows nervously before he continues. “He just hung there, upside down from a street lamp, like some sort of a scarecrow… And… his Innocence… they say it was stolen…”
“I see,” is all she says before returning to her golem. She understands, perhaps more than most of the Order’s members, that this is the beginning, that the Millennium Count finally stopped playing with them.
---
“You are a Noah, aren’t you?” Evelyne asks more or less out of habit as she casually steps over the body of a Finder that defended her until his last breath. Skin of dark chocolate and cross scars adorning forehead like a crown makes the person before her distinguishable enough.
Her opponent just smiles with sewn lips, spreading the arms in an exaggerated gesture. “We are Jasdero,” smirks the Noah, peeking at a card. “Are you Evelyne the Illusionist?” Comes a question.
The Exorcist returns the smirk with her own as her fingers close around her trinket. “And what do you think?”
Iluze života
„Dnes jsem měl štěstí, Yuu,“ prohlásí šedivějící muž s nepříliš udržovaným knírem místo pozdravu, když vstoupí do kruhu světla, které vrhá malý táboráček. „Štěstí v neštěstí.“
Mladík se zlatavou kůží a půlnočníma očima vzhlédne tak akorát, aby zachytil pohled děvčete, které se courá za oním mužem s přívětivým úsměvem. Ten pohled by poznal kdekoliv, a vy byste jej poznali také, kdybyste ho, třeba jen jednou jedinkrát, viděli. Ty šedě zelené oči pod přerostlou ofinou patří člověku, který viděl zemřít to nejdražší, co měl.
„Dobrý večer, generále Tiedolle,“ pozdraví tiše. Už nějakou dobu jej neoslovuje ‚mistře‘; jeho výcvik byl dokončen a mladík nyní se starcem zůstává jen do té doby, než jej přivede do Černého Řádu.
Příchozí se usadí okolo ohně, muž samozřejmě, dívka po krátkém zaváhání, a Yuu jim podá prosté dřevěné misky plné kouřící polévky. Hrnec, v němž se vařila, je z poloviny prázdný, než kdokoliv z nich znovu promluví.
„Tohle je Evelyne,“ představí ji s nonšalantním pokynutím prázdné misky starý generál. „Můj nový učeň.“
„Kanda Yuu,“ mladík skloní hlavu a po zvyku svých lidí uvede nejdříve příjmení. Dívka se pouze schoulí blíž k ohni, až jí světle hnědé vlasy zakryjí ramena a paže, a obezřetně jej pozoruje. Muselo k tomu dojít nedávno, usoudí chlapec mlčky a přihodí do lačných plamenů novou větev.
Nikdo už té noci nic neřekne. Ví, co se stalo a ví také, že slova jsou proti takové bolesti zbytečná. A tak se ve svorném mlčení uloží ke spánku, a ve svorném mlčení poslouchají tiché vzlyky, které dívce navzdory její nejlepší vůli unikají.
---
„Akuma je jméno živé zbraně. Vytvořilo ji zlo, toužící po konci světa.“ Poučuje generál zamlklou dívku po svém boku, zatímco trojice umíněně kráčí po prašné cestě táhnoucí se mezi poli od nevidím do nevidím. „‚Stroj‘, ‚duše‘ a ‚zoufalství‘, to jsou ingredience pro tvorbu Akumy.“
Evelyne jen broukne na znamení, že poslouchá a trmácí se dál. Kanda se drží dva kroky za nimi a už poněkolikáté se přistihne, že přemýšlí, jestli bude dost silná na to, aby nepodlehla a nepokusila se přivolat milovanou duši ze záhrobí. Nakonec, je to tak snadné, poddat se zoufalství a líbivým slovům Hraběte Milénia, tvůrce Akum, o znovushledání se s bližním…
„My, Exorcisté, jsme tu, abychom bojovali s Akumami a překazili plány jejich loutkovodiče na zničení světa.“ Pokračuje Tiedoll a poklepe na svou naditou kapsu, v níž přechovává části Inocence, zdroje síly všech Exorcistů. „My jediní dokážeme ovládnout moc Inocence. Jsme bojovníci vyvolení Bohem, jeho apoštolové.“
Dívčiny oči zamyšleně sklouznou na stříbrnou tretku, která se jí houpá okolo hubeného krku. Uprostřed laciného přívěšku se třpytí zelený kámen, její vlastní Inocence. Chlapec bezděky sevře svou vlastní zbraň, katanu ukrytou v lesklé černé pochvě. Jakou bude mít dívka moc? Bude silnější než on? Stane se z ní nový generál? Trpělivost, napomene se. Brzy se to dozví, jen co ji přivedou do Řádu a nechají Hebrasku, aby ji prohlédla.
---
„Hned dva noví adepti? Vy se překonáváte, generále.“ Prohlásí místo pozdravu usměvavý asiat, který je přijde uvítat. Je první z Řádu, koho Evelyne viděla v jiné než pochmurně černé. To se ale brzy napraví, jen co potká Hledače, ty, kteří se rozhodli pomáhat jejich věci navzdory faktu, že nedokážou vládnout Inocenci.
„Bůh byl velmi laskavý, Komui.“ Odvětí klidně Tiedoll a položí ruce na ramena svých svěřenců.
Evelyne onu velkou dlaň bezděky sevře. Nelíbí se jí vysoké věže sídla Exorcistů a do skály vysekané řady pokojů, táhnoucí se donekonečna okolo vinuté chodby. Nelíbí se jí ten vysoký člověk, co ji odvede od jejího mistra, do tmavé místnosti se stolem a dvěmi židlemi.
Říkají jí, že se nemá čeho bát, že bude všechno v pořádku. Chtějí se o ní jen něco dozvědět. Jak se jmenuje? Jak je stará? Odkud je? Má nějaké sourozence?
---
„Iluze?“
„Tak tomu říká mistr.“ Prohlásí dívka bez špetky zájmu. „A taky tele… telecosi. Že umím hýbat věcmi. Bez toho, aniž bych se jich dotkla.“
„A umíš?“
„Když jsem naštvaná.“
„Jindy ne?“
„Jindy je to těžší.“
„Těžší ve smyslu namáhavé?“
„Ne.“
„Tak jak?“
„Musím na to myslet.“
---
„Byla to má matka,“ slyší ji říkat tichým hlasem a otočí se kolem dokola, meč ve střehu. „To ona má na svědomí, co se stalo.“
Byl to jeho nápad, cvičit takhle její soustředění. Přimět ji, aby se zahalila iluzí neviditelnosti a mluvila o svém životě. Nečekal, že to dopadne takhle.
„Když zemřela moje starší sestra… moje perfektní, předokonalá sestřička… úplně ji to vzalo. Sesypala se.“
Chtěl ji donutit prolomit mlčení, ukázat, co skrývala.
„Nemluvila, nejedla, nestarala se o nás… Měla pět zatracených dětí, které ji milovaly a manžela, který by pro ni udělal první poslední… ale ona nic z toho neviděla, jenom drahou zesnulou Lilly.“
Nechtěl poslouchat ten tichý hlas, ten hlas, který zněl mrtvě i když plival jed, jak kousek po kousku odhaluje bezednou propast plnou hrůzy.
A nejhorší na tom bylo, že se bariéra její neviditelnosti ani nezachvěla.
„Rozkošnou malou Lilly, která se nechala zbouchnout a pak si prořezala obě zápěstí, když se k ní ten parchant odmítl znát.“
---
Kanda se jí vyhýbá.
Nedá to moc práce si to uvědomit. Základna Řádu je sice velké místo, ale ve skutečnosti jeho členové obývají jen velmi nepatrný zlomek celého komplexu. Ale kdykoliv jde kamkoliv, po jejím ‚spolužákovi‘ není ani stopa. Natož, když se ho snaží záměrně najít.
Pochopí a už jej dál nehledá. Její noví přátelé se ji snaží utěšit, říkají, že Kanda už je prostě takový. Jen se usměje a přisvědčí.
Ano, máte pravdu. Lidé už jsou prostě takoví.
Utečou, když jim ukážete, co ukrýváte pod maskou.
---
Časem jí začnou přezdívat Iluzionistka, díky jejím schopnostem. Když se to dozví, rozesměje ji to. Je to poprvé a naposledy, kdy ji její spolubojovníci vidí se něčemu upřímně smát.
Ne každému to dojde.
---
Časem si zvykne na svůj nový ponurý ‚domov‘, ale nikdy si to místo neoblíbí. Všichni si myslí, že je jen zapálená pro jejich věc, když začne přijímat jednu misi za druhou. Kdykoliv se vyskytne příležitost vymanit se z tísnivého objetí černého hradu, Evelyne nikdy neřekne ne.
A příležitostí je mnoho. Iluzionistku Evelyne posílají tam, kde je třeba ukrytí, protože Bůh do jejích rukou vložil moc nad představami jiných. S pomocí své Inocence dokáže přimět ostatní, aby viděli to, co ona chce, dokáže utkat iluze tak přesvědčivé, že je není možné prohlédnout.
---
Lavi je jediný z Černého Řádu, v jehož společnosti se cítí dobře. Jak se říká, vrána k vráně sedá.
Usměvavý zrzek s páskou přes oko se svými všetečnými otázkami a hloupými vtípky a zamlklá dívčina s neposlušnou změtí vlasů, co se věčně skrývá za nějakou knihou. Tak odlišní a přesto tak stejní.
Neví, kdy přesně si uvědomila, že Lavi nosí také masku. Možná jí to dokonce dovolil, kdo ví? Počkal si, až budou sami, a nechal svou škrabošku sklouznout na stranu… jen natolik, aby zahlédla stín za širokým úsměvem… Jen natolik, aby si uvědomila, že jsou stejní.
Jen natolik, aby vrána poznala vránu.
---
„Evelyne-chan, tady se schováváš!“ V jedné z mnoha chodeb se k ní připojí štíhlá Číňanka se záplavou černých vlasů a veskrze přátelským úsměvem. „Komui-niisan mi řekl, že jdeme společně na misi.“
„To je pravda, slečno Lee.“ Odvětí dívka s drobným, zdvořilým úsměvem.
„Kolikrát ti to mám opakovat? Pro přátele jsem Linalee.“ Zasměje se Linalee a urovná si uniformu Exorcisty.
„Já vím, slečno Lee.“
---
„Slyšeli jste to? Deesha je mrtvý.“
Evelyne zprvu nevěnuje pozornost tomu, co Hledači v její jednotce říkají, ale když zachytí povědomé jméno, vzhlédne od svého golema, kterého se snaží už třetím dnem opravit.
„Deesha? Deesha Barry?“
„Ten Exorcista?“ Ujišťuje se jeden z bíle oděných mužů. Musí být nový, když nezná výstředního apoštola od Egejského moře s nakažlivým úsměvem.
„Jo, říkají, že umřel. V Barceloně.“ Evelyne odloží černého, netopýru podobného golema a přejde k znepokojeně mumlající skupince, aby lépe slyšela.
„Blbost. Viděl jsem toho chlapa bojovat. Takovej nemůže jen tak umřít!“ Oboří se na posla špatných zpráv jeden z fanatičtějších Hledačů.
„Jo! Ten je příliš dobrej na to, aby ho sundala nějaká Akuma!“ Přidají se další a chvíli to vypadá, že se na svého nebohého druha sesypou.
„Jak zemřel?“ Nechá se slyšet Iluzionistka a podle toho, jak většina osazenstva nadskočí hádá, že o ní nevěděli.
„To je právě to, slečno… Neměl jediný zranění.“ Hledač nervózně polkne, než pokračuje. „Jen tak tam visel za nohy z pouliční lampy… jako nějaký strašák. A… jeho Inocence… říkají, že mu vzali jeho Inocenci.“
„Chápu,“ je vše, co na to Evelyne řekne předtím, než se vrátí zpátky k opravování golema. Opravdu to chápe, víc než leckdo jiný v Řádu.
Chápe, že Hrabě si konečně přestal hrát a vytáhl do boje, spolu se vším svým příbuzenstvem, klanem Noah.
---
„Ty jsi Noah, že?“ Zeptá se víceméně kvůli zachování dekoru. Kůže barvy hořké čokolády a křížové jizvy na čele jsou dostatečným poznávacím znamením. Překročí mrtvolu Hledače, který ji bránil do posledního dechu.
Její protivník se jen pousměje sešitými rty a rozhodí rukama. „Jsme Jasdero,“ zašklebí se a ze záhybů svého oblečení vytáhne kartu. „Jsi Iluzionistka Evelyne?“ Zeptá se po krátkém zašilhání na líc karty.
Exorcistka oplatí úsměv svým vlastním a prsty se jí téměř bezděky sevřou okolo jejího přívěšku. „Co myslíš ty?“
fandom: D.Gray-man
disclaimer: The only thing that is mine are the words and Evelyne.
A/N bring your own pillow: I wrote this some time ago, it's kind of a CV for my OC Evelyne... it portrays her life, from the moment she became an Exorcist, to the point of her death. I originaly wrote it in Czech - what you see below is a translation that I'm not very fond of. You see, Czech and English are completely different languages, moreover they have very different sentence structure... if I had written it in English from the beginning, it wouldn't have looked like this... I wouldn't have used the words that I had used and so on and so on.
Also, there is the original Czech version below this one if you scroll.
Enjoy.
“I was lucky today, Yuu,” mutters the gray-haired man under his hedge of a moustache instead of greeting, stepping into the circle of light, supplied by a small fire. “A bit of luck in all the misfortune.”
The boy with golden skin and midnight eyes looks up just in time to catch the gaze of a girl that’s trailing after the old man with kind smile. He recognizes that look; you would recognize it too, if you ever saw it before, even if just once. Those green-gray eyes under overgrown bangs belong to a person who saw the death of the dearest thing in his life.
“Good evening, general Tiedoll,” he greets quietly. He doesn’t call him Master anymore; his training already finished and he stays with the older man only until they reach the Black Order.
The pair sits around the fire, the man casually, the girl hesitantly, and Yuu offers them both a bowl of steaming soup. The pot is well past half-empty before they speak again.
“This is Evelyne,” the old general introduces her with a nonchalant gesture. “My new disciple.”
“Kanda Yuu,” the boy bows his head lightly, giving his surname first. The girl just curls closer to the fire, hair of light brown falling over her shoulders to hide her thin arms, watching him cautiously. It must’ve happened a short time ago, he decides and feeds the hungry flames another branch.
Nobody speaks again that night. They know far too well what happened, and that words are useless against a pain such as this. They go to sleep in silence and in the same silence they listen to the quiet sobs that escape the girl’s lips against her will.
---
“Akuma is the name of a living weapon, created by the evil that is striving for the world’s end.” Explains the general to his quiet apprentice walking by his side as they follow the dusty road that curls its way between fields, seemingly going on forever. “’Machine’, ‘soul’ and ‘despair’, those are the ingredients to create Akuma.”
Evelyne just hums to show she’s listening and keeps plodding. Kanda is follows two steps behind them and finds himself wondering if she’ll be strong enough to resist the temptation. After all, it’s so easy to give into the despair and call onto a loved one…
“We, the Exorcists, are here to fight the Akumas and to destroy their puppet-master’s plans,” Tiedoll continues, tapping the pocket where he keeps the Innocence. “We are the only ones able to wield the Innocence. We’re the warriors chosen by God, his apostles.”
The girl’s eyes wander to the silver trinket hanging around her skinny neck, to the green stone in its middle. The boy’s hold on his own weapon tightens unconsciously. What will be the girl’s power? Will she be stronger than him? Will she become another general? Patience, he frowns the slightest. He’ll find out soon enough.
---
“Two new disciples? You’re spoiling us, general,” grins the tall Chinese that comes to greet them. He’s the first one Evelyne sees that doesn’t wear the solemn black. That’s going to change, of course, once she meets the Finders, but for now she watches the man with big eyes.
“God was very generous, Komui,” comes the calm answer, the general placing a hand on both of his apprentice’s shoulders.
Evelyne squeezes the hand unconsciously. She doesn’t like the tall towers of the Exorcists’ siege with its endless rows of rooms carved into cold stone, spiralling down along the stairs that are swallowed up by the greedy darkness curling deep in the abyss at the bottom.
She doesn’t like the tall man who takes her away from her Master. They tell her there’s no need to be afraid, that they only want to get to know her a little. What’s her name? How old is she? Where does she come from? Does she have any siblings?
---
“Illusions?”
“That’s what Master calls it,” agrees the girl flatly. “And tele… telesomething. That I can move things without touching them.”
“And can you?”
A short nod. “When I’m angry.”
“And when you’re not?”
“It’s harder.”
“More exhausting?”
“No.”
“Then what?”
“I need to think about it.”
---
“It was my mother,” he hears her voice and turns around, sword ready. “What happened, it’s all her fault.”
It was his idea to train her concentration this way. To make her talk about her past while using Innocence to hide herself. He didn’t expect something like this.
“When my older sister died… my perfect, never-did-wrong sister… she took it pretty badly. Broke down.”
He wanted to make her talk, to reveal what she was hiding.
“She didn’t speak, eat, take care of us… She had five kids that loved her and a husband that would breathe for her if he could… but all she could see was my dear, late sister.”
He didn’t want to hear that voice, dead and hollow even as it was spitting poison, revealing bit after bit of endless void full of screaming madness.
And the worst thing was that her illusion didn’t even waver.
“The cute little Lilly who got herself knocked up and then cut her wrists after the bastard threw her away.”
---
Kanda is avoiding her.
It doesn’t take much to figure that out. The Order may be an enormous place, but only a small part of the complex is actually habituated. But no matter where or when she goes, Kanda’s not there, even if she’s consciously looking for him.
She stops searching after a while. Her new comrades are quick to console her, saying that he is just that way. She only smiles, agreement on her lips.
Yeah, you’re right. People just are that way.
They run when you show them what’s behind your mask.
---
They start to call her the Illusionist because of her abilities. It makes her laugh, when she finds out. It’s the first as well as the last time they see her truly laughing.
Not everybody realizes it.
---
She gets used to her new gloomy ‘home’ eventually, but she never learns to like it. Everybody thinks she just burns so much for their cause when she starts taking one mission after the other. Every time there’s a chance to escape the smothering embrace of the black castle, Evelyne never says no.
And there are a lot of chances. She is needed everywhere where it is necessary to step carefully, because God has placed into her hands the power over the imagination of others. With her Innocence, she can make anybody see what she wants them to, she can weave illusions so persuading that it is impossible to see through them.
---
Lavi is the only member of the Black Order whose company she truly enjoys. As they say, bird of a feather flock together.
Grinning red-head full of nosy questions and silly jokes, and a quiet girl with a polite smile and a book to hide behind… so different, yet all the same.
She doesn’t remember when she realized Lavi wears a mask of his own. Maybe he even let her, who knows? Maybe he waited until they were alone, letting his mask slip to the side… just enough to see the shadow behind the wide smile… Just enough for her to understand they were the same.
Just enough to show his feathers.
---
“So there you hide, Evelyne-chan!” She is joined by a slim Chinese girl with a flood of black hair and a throughoutly friendly smile. “Komui-niisan told me we’re to go on a mission together.”
“That is true, miss Lee.” Replies the Illusionist politely.
“How many times do I have to tell you? Friends call me Linalee.” She says, laughing.
“I know, miss Lee.”
---
“Did you know? Deesha’s dead.”
Evelyne isn’t paying attention to what the Finders in her unit are talking about at first, but when she hears a familiar name, she looks up from her faulty golem, straining her ear.
“Deesha? Deesha Barry? That Exorcist?” Asks one of the white-clad men. He must be new if he doesn’t know the eccentric apostle from the Aegean sea with his infectious smile.
“Yeah. They say he died. In Barcelona.” Evelyne puts the broken golem away, quietly walking over to the nervous crowd.
“That’s bullshit. I saw the man fight. He can’t die that easily!” Growls one of the more fanatical Finders and others join quickly, scowling at the messenger.
“Yeah! He’s too good to be killed by Akuma!”
“How did he die?” The Illusionist joins in, making some of the Finders jump lightly in surprise.
“That’s the thing… He didn’t have a single scratch…” The messenger swallows nervously before he continues. “He just hung there, upside down from a street lamp, like some sort of a scarecrow… And… his Innocence… they say it was stolen…”
“I see,” is all she says before returning to her golem. She understands, perhaps more than most of the Order’s members, that this is the beginning, that the Millennium Count finally stopped playing with them.
---
“You are a Noah, aren’t you?” Evelyne asks more or less out of habit as she casually steps over the body of a Finder that defended her until his last breath. Skin of dark chocolate and cross scars adorning forehead like a crown makes the person before her distinguishable enough.
Her opponent just smiles with sewn lips, spreading the arms in an exaggerated gesture. “We are Jasdero,” smirks the Noah, peeking at a card. “Are you Evelyne the Illusionist?” Comes a question.
The Exorcist returns the smirk with her own as her fingers close around her trinket. “And what do you think?”
Iluze života
„Dnes jsem měl štěstí, Yuu,“ prohlásí šedivějící muž s nepříliš udržovaným knírem místo pozdravu, když vstoupí do kruhu světla, které vrhá malý táboráček. „Štěstí v neštěstí.“
Mladík se zlatavou kůží a půlnočníma očima vzhlédne tak akorát, aby zachytil pohled děvčete, které se courá za oním mužem s přívětivým úsměvem. Ten pohled by poznal kdekoliv, a vy byste jej poznali také, kdybyste ho, třeba jen jednou jedinkrát, viděli. Ty šedě zelené oči pod přerostlou ofinou patří člověku, který viděl zemřít to nejdražší, co měl.
„Dobrý večer, generále Tiedolle,“ pozdraví tiše. Už nějakou dobu jej neoslovuje ‚mistře‘; jeho výcvik byl dokončen a mladík nyní se starcem zůstává jen do té doby, než jej přivede do Černého Řádu.
Příchozí se usadí okolo ohně, muž samozřejmě, dívka po krátkém zaváhání, a Yuu jim podá prosté dřevěné misky plné kouřící polévky. Hrnec, v němž se vařila, je z poloviny prázdný, než kdokoliv z nich znovu promluví.
„Tohle je Evelyne,“ představí ji s nonšalantním pokynutím prázdné misky starý generál. „Můj nový učeň.“
„Kanda Yuu,“ mladík skloní hlavu a po zvyku svých lidí uvede nejdříve příjmení. Dívka se pouze schoulí blíž k ohni, až jí světle hnědé vlasy zakryjí ramena a paže, a obezřetně jej pozoruje. Muselo k tomu dojít nedávno, usoudí chlapec mlčky a přihodí do lačných plamenů novou větev.
Nikdo už té noci nic neřekne. Ví, co se stalo a ví také, že slova jsou proti takové bolesti zbytečná. A tak se ve svorném mlčení uloží ke spánku, a ve svorném mlčení poslouchají tiché vzlyky, které dívce navzdory její nejlepší vůli unikají.
---
„Akuma je jméno živé zbraně. Vytvořilo ji zlo, toužící po konci světa.“ Poučuje generál zamlklou dívku po svém boku, zatímco trojice umíněně kráčí po prašné cestě táhnoucí se mezi poli od nevidím do nevidím. „‚Stroj‘, ‚duše‘ a ‚zoufalství‘, to jsou ingredience pro tvorbu Akumy.“
Evelyne jen broukne na znamení, že poslouchá a trmácí se dál. Kanda se drží dva kroky za nimi a už poněkolikáté se přistihne, že přemýšlí, jestli bude dost silná na to, aby nepodlehla a nepokusila se přivolat milovanou duši ze záhrobí. Nakonec, je to tak snadné, poddat se zoufalství a líbivým slovům Hraběte Milénia, tvůrce Akum, o znovushledání se s bližním…
„My, Exorcisté, jsme tu, abychom bojovali s Akumami a překazili plány jejich loutkovodiče na zničení světa.“ Pokračuje Tiedoll a poklepe na svou naditou kapsu, v níž přechovává části Inocence, zdroje síly všech Exorcistů. „My jediní dokážeme ovládnout moc Inocence. Jsme bojovníci vyvolení Bohem, jeho apoštolové.“
Dívčiny oči zamyšleně sklouznou na stříbrnou tretku, která se jí houpá okolo hubeného krku. Uprostřed laciného přívěšku se třpytí zelený kámen, její vlastní Inocence. Chlapec bezděky sevře svou vlastní zbraň, katanu ukrytou v lesklé černé pochvě. Jakou bude mít dívka moc? Bude silnější než on? Stane se z ní nový generál? Trpělivost, napomene se. Brzy se to dozví, jen co ji přivedou do Řádu a nechají Hebrasku, aby ji prohlédla.
---
„Hned dva noví adepti? Vy se překonáváte, generále.“ Prohlásí místo pozdravu usměvavý asiat, který je přijde uvítat. Je první z Řádu, koho Evelyne viděla v jiné než pochmurně černé. To se ale brzy napraví, jen co potká Hledače, ty, kteří se rozhodli pomáhat jejich věci navzdory faktu, že nedokážou vládnout Inocenci.
„Bůh byl velmi laskavý, Komui.“ Odvětí klidně Tiedoll a položí ruce na ramena svých svěřenců.
Evelyne onu velkou dlaň bezděky sevře. Nelíbí se jí vysoké věže sídla Exorcistů a do skály vysekané řady pokojů, táhnoucí se donekonečna okolo vinuté chodby. Nelíbí se jí ten vysoký člověk, co ji odvede od jejího mistra, do tmavé místnosti se stolem a dvěmi židlemi.
Říkají jí, že se nemá čeho bát, že bude všechno v pořádku. Chtějí se o ní jen něco dozvědět. Jak se jmenuje? Jak je stará? Odkud je? Má nějaké sourozence?
---
„Iluze?“
„Tak tomu říká mistr.“ Prohlásí dívka bez špetky zájmu. „A taky tele… telecosi. Že umím hýbat věcmi. Bez toho, aniž bych se jich dotkla.“
„A umíš?“
„Když jsem naštvaná.“
„Jindy ne?“
„Jindy je to těžší.“
„Těžší ve smyslu namáhavé?“
„Ne.“
„Tak jak?“
„Musím na to myslet.“
---
„Byla to má matka,“ slyší ji říkat tichým hlasem a otočí se kolem dokola, meč ve střehu. „To ona má na svědomí, co se stalo.“
Byl to jeho nápad, cvičit takhle její soustředění. Přimět ji, aby se zahalila iluzí neviditelnosti a mluvila o svém životě. Nečekal, že to dopadne takhle.
„Když zemřela moje starší sestra… moje perfektní, předokonalá sestřička… úplně ji to vzalo. Sesypala se.“
Chtěl ji donutit prolomit mlčení, ukázat, co skrývala.
„Nemluvila, nejedla, nestarala se o nás… Měla pět zatracených dětí, které ji milovaly a manžela, který by pro ni udělal první poslední… ale ona nic z toho neviděla, jenom drahou zesnulou Lilly.“
Nechtěl poslouchat ten tichý hlas, ten hlas, který zněl mrtvě i když plival jed, jak kousek po kousku odhaluje bezednou propast plnou hrůzy.
A nejhorší na tom bylo, že se bariéra její neviditelnosti ani nezachvěla.
„Rozkošnou malou Lilly, která se nechala zbouchnout a pak si prořezala obě zápěstí, když se k ní ten parchant odmítl znát.“
---
Kanda se jí vyhýbá.
Nedá to moc práce si to uvědomit. Základna Řádu je sice velké místo, ale ve skutečnosti jeho členové obývají jen velmi nepatrný zlomek celého komplexu. Ale kdykoliv jde kamkoliv, po jejím ‚spolužákovi‘ není ani stopa. Natož, když se ho snaží záměrně najít.
Pochopí a už jej dál nehledá. Její noví přátelé se ji snaží utěšit, říkají, že Kanda už je prostě takový. Jen se usměje a přisvědčí.
Ano, máte pravdu. Lidé už jsou prostě takoví.
Utečou, když jim ukážete, co ukrýváte pod maskou.
---
Časem jí začnou přezdívat Iluzionistka, díky jejím schopnostem. Když se to dozví, rozesměje ji to. Je to poprvé a naposledy, kdy ji její spolubojovníci vidí se něčemu upřímně smát.
Ne každému to dojde.
---
Časem si zvykne na svůj nový ponurý ‚domov‘, ale nikdy si to místo neoblíbí. Všichni si myslí, že je jen zapálená pro jejich věc, když začne přijímat jednu misi za druhou. Kdykoliv se vyskytne příležitost vymanit se z tísnivého objetí černého hradu, Evelyne nikdy neřekne ne.
A příležitostí je mnoho. Iluzionistku Evelyne posílají tam, kde je třeba ukrytí, protože Bůh do jejích rukou vložil moc nad představami jiných. S pomocí své Inocence dokáže přimět ostatní, aby viděli to, co ona chce, dokáže utkat iluze tak přesvědčivé, že je není možné prohlédnout.
---
Lavi je jediný z Černého Řádu, v jehož společnosti se cítí dobře. Jak se říká, vrána k vráně sedá.
Usměvavý zrzek s páskou přes oko se svými všetečnými otázkami a hloupými vtípky a zamlklá dívčina s neposlušnou změtí vlasů, co se věčně skrývá za nějakou knihou. Tak odlišní a přesto tak stejní.
Neví, kdy přesně si uvědomila, že Lavi nosí také masku. Možná jí to dokonce dovolil, kdo ví? Počkal si, až budou sami, a nechal svou škrabošku sklouznout na stranu… jen natolik, aby zahlédla stín za širokým úsměvem… Jen natolik, aby si uvědomila, že jsou stejní.
Jen natolik, aby vrána poznala vránu.
---
„Evelyne-chan, tady se schováváš!“ V jedné z mnoha chodeb se k ní připojí štíhlá Číňanka se záplavou černých vlasů a veskrze přátelským úsměvem. „Komui-niisan mi řekl, že jdeme společně na misi.“
„To je pravda, slečno Lee.“ Odvětí dívka s drobným, zdvořilým úsměvem.
„Kolikrát ti to mám opakovat? Pro přátele jsem Linalee.“ Zasměje se Linalee a urovná si uniformu Exorcisty.
„Já vím, slečno Lee.“
---
„Slyšeli jste to? Deesha je mrtvý.“
Evelyne zprvu nevěnuje pozornost tomu, co Hledači v její jednotce říkají, ale když zachytí povědomé jméno, vzhlédne od svého golema, kterého se snaží už třetím dnem opravit.
„Deesha? Deesha Barry?“
„Ten Exorcista?“ Ujišťuje se jeden z bíle oděných mužů. Musí být nový, když nezná výstředního apoštola od Egejského moře s nakažlivým úsměvem.
„Jo, říkají, že umřel. V Barceloně.“ Evelyne odloží černého, netopýru podobného golema a přejde k znepokojeně mumlající skupince, aby lépe slyšela.
„Blbost. Viděl jsem toho chlapa bojovat. Takovej nemůže jen tak umřít!“ Oboří se na posla špatných zpráv jeden z fanatičtějších Hledačů.
„Jo! Ten je příliš dobrej na to, aby ho sundala nějaká Akuma!“ Přidají se další a chvíli to vypadá, že se na svého nebohého druha sesypou.
„Jak zemřel?“ Nechá se slyšet Iluzionistka a podle toho, jak většina osazenstva nadskočí hádá, že o ní nevěděli.
„To je právě to, slečno… Neměl jediný zranění.“ Hledač nervózně polkne, než pokračuje. „Jen tak tam visel za nohy z pouliční lampy… jako nějaký strašák. A… jeho Inocence… říkají, že mu vzali jeho Inocenci.“
„Chápu,“ je vše, co na to Evelyne řekne předtím, než se vrátí zpátky k opravování golema. Opravdu to chápe, víc než leckdo jiný v Řádu.
Chápe, že Hrabě si konečně přestal hrát a vytáhl do boje, spolu se vším svým příbuzenstvem, klanem Noah.
---
„Ty jsi Noah, že?“ Zeptá se víceméně kvůli zachování dekoru. Kůže barvy hořké čokolády a křížové jizvy na čele jsou dostatečným poznávacím znamením. Překročí mrtvolu Hledače, který ji bránil do posledního dechu.
Její protivník se jen pousměje sešitými rty a rozhodí rukama. „Jsme Jasdero,“ zašklebí se a ze záhybů svého oblečení vytáhne kartu. „Jsi Iluzionistka Evelyne?“ Zeptá se po krátkém zašilhání na líc karty.
Exorcistka oplatí úsměv svým vlastním a prsty se jí téměř bezděky sevřou okolo jejího přívěšku. „Co myslíš ty?“