17. díl - Krize
Dlouho jsme nebyli na návštěvě u Cecílie, takže si nyní dovolíme nahlédnout pod úpravnou záclonku jejího života...
„Armande, musím ti něco důležitého říct,“ prohlásila důrazně Cecílie, aby ho donutila konečně zvednout hlavu od jídla a od denního tisku.
„Teď hned?“ opáčil přezíravě a dál listoval novinami, jakoby se nechumelilo.
„Ano. …Musíme se rozvést.“
Armand ohromením vyprskl salát na stůl.
„Našla jsem si... někoho jiného, protože už jsem nemohla snést, jaký jsi a jak se ke mně chováš. My dva se k sobě absolutně nehodíme a nikdy jsme se neměli brát... Přiznejme si to konečně.“
Armand na ni chvilku nechápavě zíral, a pak ji poplácal po ruce.
„To je v pořádku, zlato. Chápu, že se ve mně snažíš vzbudit žárlivost historkou o neexistujícím milenci... Bella mě upozorňovala na to, že jsi psychicky labilnější a že můžeš mít i sklony k citovému vydírání.“
Cecílie vybuchla: „Proč sis tedy nevzal Bellu, když na její úsudek tolik dáš?! Pořád neslyším nic jiného než Bella sem, Bella tam, Bella řekla tohle a tohle, tak to musí být pravda - mně je úplně jedno, co ti nějaká husa o mně navykládala, protože o mně vůbec nic neví - stejně jako ty!!“
Pak se sebrala a práskla za sebou dveřmi.
‚Co je to se mnou? Tohle vůbec nejsem já...!‘ pomyslela si zoufale.
Postupně pocítila, jak jí tenhle výbuch vlastně udělal dobře, jak jí pročistil hlavu od temných myšlenek a v podstatě i od pocitu viny z manželské nevěry. Bylo to pro chudinku Cecílii těžké a bolestné období, ale od chvíle, kdy si prvně uvědomila, že Armand jí ublížil mnohem víc, než ona jemu, už žádné výčitky neměla. A pak - ani ne za měsíc - se to stalo.
Už předtím se pokoušela dovolat svému ženskému lékaři ohledně nějakých pochybností o svém zdraví, ale když se dozvěděla, že je na dovolené, nechala to být. Až o pár týdnů později se tajemná nemoc ozvala znovu a ještě varovněji...
Cecílie cvičila - tak jako každé ráno - svou obvyklou jógovou sestavu na rozhýbání těla, než nastoupí do akce, která si tentokrát vyžádá maximální nasazení fyzických i psychických sil. Nebyla ale ani v půlce cvičení, když ji přepadl náhlý záchvat nevolnosti...“
‚Co se to děje?‘ pomyslela si. ‚Tohle přece není normální... Nikdy nejsem nemocná.‘ Nestačila však svou úvahu ani dokončit a musela rychle běžet na toaletu.
A co se mezitím událo u Frankensteinů...?
Vyloupl se tam s půlnocí... temnější než sama temnota a strašlivý tak, že se sám sebe málem lekal... Zkrátka a dobře, Severuse osobně navštívil kníže de Ventrue, jeho představený a zakladatel Innsmouthského klanu upírů - i když on sám tohle vulgární slovo nikdy nevypustil z úst; zásadně o upírech mluvil jako o „homo sapiens nobilis“ nebo jako o „Rodných“.
Severus z toho byl silně nesvůj. Ještě nikdy ho nepřišel navštívit do jeho domu, byla to od něj vrcholná drzost - a upír nesmí vstoupit tam, kam nebyl pozván. S trochou obav ho pustil dál, ale ještě předtím požádal Lawrence, aby tu noc neopouštěl Victorii, o níž se oprávněně obával (znaje dokonale vkus svého nadřízeného).
Nevěřil knížeti ani v nejmenším, ale byla mu zaručena ochrana rodiny před (jinými) zločinci a také před ostatními upíry.
‚Jak si mohl dovolit překročit náš práh...?‘ pomyslel si zlobně Severus. ‚Co když prohlédl, že už nejsem jeden z nich?!‘ oblila ho hrůza, ale opanoval se, protože upíři cítí zděšení na míle daleko.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu, Milosti?“ řekl nahlas, když se jeho představený vyloupl ze stínu zahradní sochy.
Ostražitě se rozhlédl, zdali s ním nejsou další.
„Nepozvete mě dál?“ ozval se výsměšný hlas Amadea de Ventrue.
„Ale ovšem,“ usmál se rádoby nenuceně Severus a byl rád, že mu v šeru haly není vidět do obličeje, protože útroby se mu svíjely strachem.
‚Vím, jaký je..., jak rád si hraje se svými oběťmi - příliš často jsem viděl, jak jim dává do poslední chvíle iluzi naděje, a pak...‘
Kníže se chvíli bavil zkoumáním Severusova obličeje, ale když z jeho rysů nevyčetl víc než soustředěnost, vrátil se k tomu, kvůli čemu přišel.
„Drahý hrabě, mám pro vás úkol.“
Severus jen tázavě povytáhl obočí. ‚Nač ta obřadnost?‘ pomyslel si, ‚jestli mě chce jen zabít...‘
„Hodlám založit seminář pro mladé gentlemany za účelem výchovy nové generace Rodných, aby nerostli jako dříví v lese a jejich úroveň neklesala směrem k bestialitě, jak už se v minulosti nesčetněkrát stalo,“ dodal s tichým povzdechem. „A vás bych chtěl pověřit jeho vedením,“ dodal blahosklonně.
Severus se nad tím nečekaným obratem zarazil. „To je pro mě přirozeně velká čest, ale co má stávající práce?“
„Jsem si jist, že tak schopný muž jako vy zvládne obojí. Ale pokud chcete, přidělím vám asistenta.“
„Jen pokud si ho budu moci sám vybrat,“ zdánlivě nezávazně prohodil Severus.
„Ovšem,“ mávl rukou Amadeo a zuby mu přitom blýskly v nebezpečném úsměvu. „...Rodině, doufám, slouží zdraví,“ dodal jakoby nic, ale Severus dobře vycítil skrytý osten jízlivosti, a zbledl.
„Až do dneška tomu tak bylo, Milosti,“ procedil skrz zuby.
„To je v pořádku, každý z nás má své chráněnce,“ přikývl na srozuměnou kníže a přešel k oknu. „Oni ale stárnou. A jednoho dne - ať chcete nebo ne - se budete dívat, jak jeden po druhém umírají.“
„Možná,“ odvětil opatrně Severus.
Kníže se náhle vynořil ze svých úvah a upřel oči k obzoru. „Je pozdě a já jsem ještě nesnídal. Už vás nebudu déle zdržovat. Nicméně má nabídka platí,“ dodal na rozloučenou a odplachtil do řídnoucí temnoty.
Severus za ním s úlevou zavřel těžké domovní dveře a zajistil je petlicí. Teprve pak si dovolil roztřást se hrůzou...
Larry ho našel nad ránem v knihovně, jak do sebe obrací jednu sklenku brandy za druhou. Letmým pohledem zkontroloval hladinu v láhvi, a pak Severuse mlčky dopravil do postele, kde s ním zůstal, dokud nezaslechl jeho pravidelné oddechování ze spánku.
Když se Cecíliin lékař konečně vrátil z dovolené, nemohl než konstatovat 8. týden těhotenství. Nevěděla, jestli se má začít smát nebo brečet. Takže to, co si odmítala připustit byť v nejdivnějších snech, se stalo realitou. Čekala dítě. Nezvyklý pocit. Nějak se na něj nestačila připravit...
„Takže já mám dítě. Ale ...s kým?“ zvažovala realisticky. Opatrně si položila ruku na dosud ploché břicho. ‚Tam někde je ten malý tvoreček...,‘ pomyslela si a náhle pocítila touhu někomu se svěřit. Ale komu? Armand ani Daniel nepřicházejí v úvahu, vzhledem k tomu, že ani neví, který z nich je otcem...
Plna protichůdných pocitů nakonec zavolala domů. Zvedla to její sestra. Cecílie se zhluboka nadechla a dvěma slovy přerušila Victoriino nadšené štěbetání:
„Jsem těhotná.“
„Cože?“ zakoktala překvapeně Victorie
„Ale to je úžasné!“ zavýskla nadšením, jen co se z toho šoku vzpamatovala. A Cilka se smála s ní. Smála se i plakala zároveň a bylo jí tak dobře, jako by ze sebe na chvíli shodila všechno, co ji tížilo, a teď se po dlouhé době mohla narovnat a být šťastná.
O nejbližším víkendu pak svou rodinu navštívila, aby jim tu novinku mohla oznámit osobně. Pochválila Victorii nový účes (ve kterém měl dost možná prsty Larry s jeho zázračnými vynálezy), a zasedla spolu s nimi ke svátečnímu obědu, který na její počest vystrojili.
Severus s Victorií zářili štěstím (i když „dědeček“ si dal zatraceně záležet, aby to na něm nebylo znát).
Jen Larry se zatvářil jaksi pochybovačně...
„Ví o tom Armand?“ zeptal se nakonec.
Cilčina tvář v tu chvíli pohasla jak svíčka. „Ne,“ řekla tiše.
Larry se dál neptal, jen významně loupl očima po jejím otci.
Cecílie si pak dlouho špitala se sestrou v jejím pokoji a z návštěvy tak odešla až za tmy...
Později večer si spolu pánové zahráli partičku kulečníku, u níž poněkud zarputile mlčeli, dokud Severus to vemlouvavé ticho neprolomil:
„Myslíš, že to dítě není jeho?“ zeptal se věcně.
„Těžko říct, ale vůbec bych se jí nedivil,“ pokrčil rameny Larry a čekal, až na něj ve hře přijde řada.
„Tak je nechme, ať si to mezi sebou vyřeší sami,“ navrhl Severus. „Zatím bych do toho nezasahoval. Pro Cecílii to jednou bude cenná zkušenost.“
„To jistě,“ přitakal suše Lawrence a elegantně umístil poslední kulečníkovou kouli na správné místo.
„Dlužíš mi dvanáct simoleonů,“ usmál se.
„Zatraceně, už zase?!“ zavrčel Severus.
Když se pak později večer ukládali ke spánku, zašeptal mu Larry do ucha:
„Nejvíc mě mrzí, že spolu nemůžeme mít dítě my dva.“
„Jsi opilý,“ zamumlal Severus a otočil se na druhý bok.
„Myslím to vážně.“
Severus se vymotal z přikrývek a vážně se na svého partnera zadíval: „Přeskočilo ti?“
„Ani v nejmenším,“ odtušil Larry a jal se ho líbat. „Jen ti zřejmě dosud nedošlo, že tě přes všechny tvoje nesnesitelné vlastnosti mám docela rád,“ dodal jakoby mimochodem a než přes oba přetáhne přikrývku, můžeme se ještě pokochat...
Konec 17. dílu
K 18. dílu tudy
„Armande, musím ti něco důležitého říct,“ prohlásila důrazně Cecílie, aby ho donutila konečně zvednout hlavu od jídla a od denního tisku.
„Teď hned?“ opáčil přezíravě a dál listoval novinami, jakoby se nechumelilo.
„Ano. …Musíme se rozvést.“
Armand ohromením vyprskl salát na stůl.
„Našla jsem si... někoho jiného, protože už jsem nemohla snést, jaký jsi a jak se ke mně chováš. My dva se k sobě absolutně nehodíme a nikdy jsme se neměli brát... Přiznejme si to konečně.“
Armand na ni chvilku nechápavě zíral, a pak ji poplácal po ruce.
„To je v pořádku, zlato. Chápu, že se ve mně snažíš vzbudit žárlivost historkou o neexistujícím milenci... Bella mě upozorňovala na to, že jsi psychicky labilnější a že můžeš mít i sklony k citovému vydírání.“
Cecílie vybuchla: „Proč sis tedy nevzal Bellu, když na její úsudek tolik dáš?! Pořád neslyším nic jiného než Bella sem, Bella tam, Bella řekla tohle a tohle, tak to musí být pravda - mně je úplně jedno, co ti nějaká husa o mně navykládala, protože o mně vůbec nic neví - stejně jako ty!!“
Pak se sebrala a práskla za sebou dveřmi.
‚Co je to se mnou? Tohle vůbec nejsem já...!‘ pomyslela si zoufale.
Postupně pocítila, jak jí tenhle výbuch vlastně udělal dobře, jak jí pročistil hlavu od temných myšlenek a v podstatě i od pocitu viny z manželské nevěry. Bylo to pro chudinku Cecílii těžké a bolestné období, ale od chvíle, kdy si prvně uvědomila, že Armand jí ublížil mnohem víc, než ona jemu, už žádné výčitky neměla. A pak - ani ne za měsíc - se to stalo.
Už předtím se pokoušela dovolat svému ženskému lékaři ohledně nějakých pochybností o svém zdraví, ale když se dozvěděla, že je na dovolené, nechala to být. Až o pár týdnů později se tajemná nemoc ozvala znovu a ještě varovněji...
Cecílie cvičila - tak jako každé ráno - svou obvyklou jógovou sestavu na rozhýbání těla, než nastoupí do akce, která si tentokrát vyžádá maximální nasazení fyzických i psychických sil. Nebyla ale ani v půlce cvičení, když ji přepadl náhlý záchvat nevolnosti...“
‚Co se to děje?‘ pomyslela si. ‚Tohle přece není normální... Nikdy nejsem nemocná.‘ Nestačila však svou úvahu ani dokončit a musela rychle běžet na toaletu.
A co se mezitím událo u Frankensteinů...?
Vyloupl se tam s půlnocí... temnější než sama temnota a strašlivý tak, že se sám sebe málem lekal... Zkrátka a dobře, Severuse osobně navštívil kníže de Ventrue, jeho představený a zakladatel Innsmouthského klanu upírů - i když on sám tohle vulgární slovo nikdy nevypustil z úst; zásadně o upírech mluvil jako o „homo sapiens nobilis“ nebo jako o „Rodných“.
Severus z toho byl silně nesvůj. Ještě nikdy ho nepřišel navštívit do jeho domu, byla to od něj vrcholná drzost - a upír nesmí vstoupit tam, kam nebyl pozván. S trochou obav ho pustil dál, ale ještě předtím požádal Lawrence, aby tu noc neopouštěl Victorii, o níž se oprávněně obával (znaje dokonale vkus svého nadřízeného).
Nevěřil knížeti ani v nejmenším, ale byla mu zaručena ochrana rodiny před (jinými) zločinci a také před ostatními upíry.
‚Jak si mohl dovolit překročit náš práh...?‘ pomyslel si zlobně Severus. ‚Co když prohlédl, že už nejsem jeden z nich?!‘ oblila ho hrůza, ale opanoval se, protože upíři cítí zděšení na míle daleko.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu, Milosti?“ řekl nahlas, když se jeho představený vyloupl ze stínu zahradní sochy.
Ostražitě se rozhlédl, zdali s ním nejsou další.
„Nepozvete mě dál?“ ozval se výsměšný hlas Amadea de Ventrue.
„Ale ovšem,“ usmál se rádoby nenuceně Severus a byl rád, že mu v šeru haly není vidět do obličeje, protože útroby se mu svíjely strachem.
‚Vím, jaký je..., jak rád si hraje se svými oběťmi - příliš často jsem viděl, jak jim dává do poslední chvíle iluzi naděje, a pak...‘
Kníže se chvíli bavil zkoumáním Severusova obličeje, ale když z jeho rysů nevyčetl víc než soustředěnost, vrátil se k tomu, kvůli čemu přišel.
„Drahý hrabě, mám pro vás úkol.“
Severus jen tázavě povytáhl obočí. ‚Nač ta obřadnost?‘ pomyslel si, ‚jestli mě chce jen zabít...‘
„Hodlám založit seminář pro mladé gentlemany za účelem výchovy nové generace Rodných, aby nerostli jako dříví v lese a jejich úroveň neklesala směrem k bestialitě, jak už se v minulosti nesčetněkrát stalo,“ dodal s tichým povzdechem. „A vás bych chtěl pověřit jeho vedením,“ dodal blahosklonně.
Severus se nad tím nečekaným obratem zarazil. „To je pro mě přirozeně velká čest, ale co má stávající práce?“
„Jsem si jist, že tak schopný muž jako vy zvládne obojí. Ale pokud chcete, přidělím vám asistenta.“
„Jen pokud si ho budu moci sám vybrat,“ zdánlivě nezávazně prohodil Severus.
„Ovšem,“ mávl rukou Amadeo a zuby mu přitom blýskly v nebezpečném úsměvu. „...Rodině, doufám, slouží zdraví,“ dodal jakoby nic, ale Severus dobře vycítil skrytý osten jízlivosti, a zbledl.
„Až do dneška tomu tak bylo, Milosti,“ procedil skrz zuby.
„To je v pořádku, každý z nás má své chráněnce,“ přikývl na srozuměnou kníže a přešel k oknu. „Oni ale stárnou. A jednoho dne - ať chcete nebo ne - se budete dívat, jak jeden po druhém umírají.“
„Možná,“ odvětil opatrně Severus.
Kníže se náhle vynořil ze svých úvah a upřel oči k obzoru. „Je pozdě a já jsem ještě nesnídal. Už vás nebudu déle zdržovat. Nicméně má nabídka platí,“ dodal na rozloučenou a odplachtil do řídnoucí temnoty.
Severus za ním s úlevou zavřel těžké domovní dveře a zajistil je petlicí. Teprve pak si dovolil roztřást se hrůzou...
Larry ho našel nad ránem v knihovně, jak do sebe obrací jednu sklenku brandy za druhou. Letmým pohledem zkontroloval hladinu v láhvi, a pak Severuse mlčky dopravil do postele, kde s ním zůstal, dokud nezaslechl jeho pravidelné oddechování ze spánku.
Když se Cecíliin lékař konečně vrátil z dovolené, nemohl než konstatovat 8. týden těhotenství. Nevěděla, jestli se má začít smát nebo brečet. Takže to, co si odmítala připustit byť v nejdivnějších snech, se stalo realitou. Čekala dítě. Nezvyklý pocit. Nějak se na něj nestačila připravit...
„Takže já mám dítě. Ale ...s kým?“ zvažovala realisticky. Opatrně si položila ruku na dosud ploché břicho. ‚Tam někde je ten malý tvoreček...,‘ pomyslela si a náhle pocítila touhu někomu se svěřit. Ale komu? Armand ani Daniel nepřicházejí v úvahu, vzhledem k tomu, že ani neví, který z nich je otcem...
Plna protichůdných pocitů nakonec zavolala domů. Zvedla to její sestra. Cecílie se zhluboka nadechla a dvěma slovy přerušila Victoriino nadšené štěbetání:
„Jsem těhotná.“
„Cože?“ zakoktala překvapeně Victorie
„Ale to je úžasné!“ zavýskla nadšením, jen co se z toho šoku vzpamatovala. A Cilka se smála s ní. Smála se i plakala zároveň a bylo jí tak dobře, jako by ze sebe na chvíli shodila všechno, co ji tížilo, a teď se po dlouhé době mohla narovnat a být šťastná.
O nejbližším víkendu pak svou rodinu navštívila, aby jim tu novinku mohla oznámit osobně. Pochválila Victorii nový účes (ve kterém měl dost možná prsty Larry s jeho zázračnými vynálezy), a zasedla spolu s nimi ke svátečnímu obědu, který na její počest vystrojili.
Severus s Victorií zářili štěstím (i když „dědeček“ si dal zatraceně záležet, aby to na něm nebylo znát).
Jen Larry se zatvářil jaksi pochybovačně...
„Ví o tom Armand?“ zeptal se nakonec.
Cilčina tvář v tu chvíli pohasla jak svíčka. „Ne,“ řekla tiše.
Larry se dál neptal, jen významně loupl očima po jejím otci.
Cecílie si pak dlouho špitala se sestrou v jejím pokoji a z návštěvy tak odešla až za tmy...
Později večer si spolu pánové zahráli partičku kulečníku, u níž poněkud zarputile mlčeli, dokud Severus to vemlouvavé ticho neprolomil:
„Myslíš, že to dítě není jeho?“ zeptal se věcně.
„Těžko říct, ale vůbec bych se jí nedivil,“ pokrčil rameny Larry a čekal, až na něj ve hře přijde řada.
„Tak je nechme, ať si to mezi sebou vyřeší sami,“ navrhl Severus. „Zatím bych do toho nezasahoval. Pro Cecílii to jednou bude cenná zkušenost.“
„To jistě,“ přitakal suše Lawrence a elegantně umístil poslední kulečníkovou kouli na správné místo.
„Dlužíš mi dvanáct simoleonů,“ usmál se.
„Zatraceně, už zase?!“ zavrčel Severus.
Když se pak později večer ukládali ke spánku, zašeptal mu Larry do ucha:
„Nejvíc mě mrzí, že spolu nemůžeme mít dítě my dva.“
„Jsi opilý,“ zamumlal Severus a otočil se na druhý bok.
„Myslím to vážně.“
Severus se vymotal z přikrývek a vážně se na svého partnera zadíval: „Přeskočilo ti?“
„Ani v nejmenším,“ odtušil Larry a jal se ho líbat. „Jen ti zřejmě dosud nedošlo, že tě přes všechny tvoje nesnesitelné vlastnosti mám docela rád,“ dodal jakoby mimochodem a než přes oba přetáhne přikrývku, můžeme se ještě pokochat...
Konec 17. dílu
K 18. dílu tudy