Elegie

[ma_poesie]

kdybych měla zítra zemřít
nepadla bych ti k nohám a nelkala bych
neprosila za odpuštění svých smrtelných hříchů

kdybych se zítra už neměla nadechnout
ukryla bych se dnes v noci před světlem do kouta světa
ze svých slz vytvořila křišťál, malé zrnko diamantu
blyštělo by se jako odlesky světla, které jsem lovila
vytvořila bych svědomí, které jsem touhou milionkrát zabila
rozdrtila v křiku v dlaních, vždyť to znáš

kdybych zítra měla v letopočtu světa den poslední
vstala bych za čistého rána, démant položila na stolek
vedle tvého svévolného dechu, jen ne do dlaně
navždy bych zmizela, postel nechala rozestlanou
pár dnů by se možná moje vůně vznášela nad tvou hlavou
jako nepostřehnutelný Zefír
dýchal bys ji, nebo by ses před ní skryl?
kdyby to bylo zítra naposled, co vidím světlo
neříkala bych ti už vůbec nic a pohled bych se bála
k tobě obrátit

kdybych zítra neměla zemřít
hodila bych znovu stostěnnou kostkou o dřevěný stůl
každý den, dokud by nepadlo správné číslo
jenom bychom se na sebe dívali
a polykali zásobu prázdných slov