máte někoho, komu se můžete vyzpovídat?
Dnešní ráno bylo nádherné. Ne, že by se mi tak chtělo do školy, ale prostě mi to připadalo fajn. Cítila jsem se úplně "normálně", tedy ne divně, což bylo naposledy... no, ani si nepamatuji, kdy se mi to posledně stalo :)))
Přes dějepis jsme se já i Míša dokázaly naučit tu češtinu tak, abychom z následující písemky nedostaly pětky, čtyřky a možná ani trojky, dá-li Bůh. To mi dělá radost :)
V souvislosti s tou písemkou jsem si vzpomněla na to, co mi udělalo ještě hezčí ráno. Nějak mi vyklouzlo u snídaně, že jsem se vůbec neučila a že dostanu nejspíš pětku. Klasické "prvně mluvím, až pak myslím". Úplně jsem se bála, že mi mamka zase řekne, že jsem největší idiot, zdrbe mě a já se budu cítit pod psa. Ona místo toho ale řekla: "Jsi chytrá, to se stihneš aspoň trošku naučit i ve škole."
Úplně mi nedošlo, co řekla, ale po cestě do školy mě to úplně nejvíc potěšilo. Skoro se mi z toho chtělo brečet štěstím. MOJE MATKA řekla TOHLE? No týo. Já zírám.
Jo, takže život umí být i strašně moc fajn :) Někdy můžou ale i přijít slušný záseky. Třeba když se učitelka v hodině psychologie zeptá, jestli máte někoho, komu se můžete vyzpovídat. A jen vy jak největší pitomec tu ruku z celé třídy nezvednete, protože by to prostě nebyla pravda. Pak se podíváte před sebe na osobu, které jste se vždycky svěřovali, a uvědomíte si, že na ni cítíte strašný vztek (protože má taky zvednutou ruku - a asi nemyslí vás jako člověka, kterému se může svěřit) a zároveň sebelítost...
Taky mi bylo líto, že tu ruku nemůžu zvednout kvůli těm, kterým říkám kamarádi. Došlo mi, že je to taky moje vina. Nějak se mi nechce někomu říkat všechno o sobě - snad proto, že mám pocit, že tím ztratím všechnu moc nad sebou, nad vším, a taky se bojím (ale to až zadruhé), že se ke mně ten člověk jednou obrátí zády a pošle mě tím do háje.
No a začala jsem číst My děti ze stanice ZOO. Drsný...
Přes dějepis jsme se já i Míša dokázaly naučit tu češtinu tak, abychom z následující písemky nedostaly pětky, čtyřky a možná ani trojky, dá-li Bůh. To mi dělá radost :)
V souvislosti s tou písemkou jsem si vzpomněla na to, co mi udělalo ještě hezčí ráno. Nějak mi vyklouzlo u snídaně, že jsem se vůbec neučila a že dostanu nejspíš pětku. Klasické "prvně mluvím, až pak myslím". Úplně jsem se bála, že mi mamka zase řekne, že jsem největší idiot, zdrbe mě a já se budu cítit pod psa. Ona místo toho ale řekla: "Jsi chytrá, to se stihneš aspoň trošku naučit i ve škole."
Úplně mi nedošlo, co řekla, ale po cestě do školy mě to úplně nejvíc potěšilo. Skoro se mi z toho chtělo brečet štěstím. MOJE MATKA řekla TOHLE? No týo. Já zírám.
Jo, takže život umí být i strašně moc fajn :) Někdy můžou ale i přijít slušný záseky. Třeba když se učitelka v hodině psychologie zeptá, jestli máte někoho, komu se můžete vyzpovídat. A jen vy jak největší pitomec tu ruku z celé třídy nezvednete, protože by to prostě nebyla pravda. Pak se podíváte před sebe na osobu, které jste se vždycky svěřovali, a uvědomíte si, že na ni cítíte strašný vztek (protože má taky zvednutou ruku - a asi nemyslí vás jako člověka, kterému se může svěřit) a zároveň sebelítost...
Taky mi bylo líto, že tu ruku nemůžu zvednout kvůli těm, kterým říkám kamarádi. Došlo mi, že je to taky moje vina. Nějak se mi nechce někomu říkat všechno o sobě - snad proto, že mám pocit, že tím ztratím všechnu moc nad sebou, nad vším, a taky se bojím (ale to až zadruhé), že se ke mně ten člověk jednou obrátí zády a pošle mě tím do háje.
No a začala jsem číst My děti ze stanice ZOO. Drsný...