Pritelkyne osamelych srdci, Vino je previt J a
Rozumejte, ja nechci propadat depresi, ale po docteni Pritelkyne osamelych srdci to snad ani jinak nejde. Jsem v takovete nijake nalade, kterou mam vzdycky po docteni neceho skutecne smutneho. Tohle bylo jeste horsi v tom, ze se ani nemuzu rozhodnout, jestli to bylo smutne.
Navic, vcera jsem prisla ve ctyri nebo v pet "domu", sedli jsme si do zahrady a pili jednu sklenicku vina za druhou, dokud nam nebyla strasna zima (rozumejte, asi do deviti). Pripadalo mi, ze vubec nejsem opila, bavili jsme se o nejruznejsich filosofickych tematech a ja byla na sebe strasne moc hrda, ze jsem v diskuzi schopna obstat i proti cloveku, ktery studoval filosofii a pak ji i nekolik let prednasel na Cardiffske univerzite.
Pote, co zapadlo definitivne slunicko, jsme se presunuli s kafem k televizi a divali se na Foresta Gumpa, coz je jeden z tech filmu, ktere proste miluji. Nikdy driv jsem si nevsimla, kolik je tam pisnicek od Doors. Sla jsem spat uz pred desatou, ale misto usnuti jsem lezela na posteli a nahlas se smala tomu, ze jsem dokazala ctyri mesice chodit z clovekem, jakym byl muj byavly pritel.
Usnula jsem, ale spala jsem neklidne a kazdou chvili se probouzela. Po jedne rano jsem vstala, natahla na sebe zupan a stoupla si k otevrenemu oknu. Maji tu az kupodivu teple noci, ktere jsou ochlazovane jen studenym vetrem od more. Stala jsem tam a konkretne slovy vystihovala to, co momentalne nedokazi popsat v nejmensim. Kourila jsem posledni vanilkovy doutnicek a nebyla jsem ani smutna, ani vesela. Jako by vsechno, co se ve mne odehrava od prijezdu do Britanie, davalo smysl.
Az pak, kdyz jsem si sla znovu lehnout, uvedomila jsem si, jak mi je spatne. Dalsi hodinu jsem stepovala po pokoji, snazic se nejak, jakkoliv zabavit. Opet mi schazela nase zelena pohovka v obyvaku, ktera je jedinym mistem na svete, kde dokazu usnout, kdyz je mi skutecne zle. Rikala jsem si, ze jsem fakt pitoma, kdyz porad takhle piju.
Nakonec jsem nejak usnula, ac velmi nepohodlne, z cehoz me bolelo za krkem. Nicmene, v osm rano, ac jsem vypadala jako mrtvola, jsem vstala a sla si dat caj. Pak jsem zalezla nahoru na pudu, protoze mi Frankova pritomnost vylozene lezla na nervy, a cetla si. Nakonec jsem odesla po spore snidani z domu, protoze mi Frank zacinal lezt na nervy vic a vic.
Znam jen dve Frankovy vlastnosti - vypocitavost a nesmirnou inteligenci. Pripada mi jako jeden z tech bezpaternich tvoru, kteri dokazi okoli presvedcovat o sve dokonalosti. Vcera vecer u te debaty mi to prislo tak zrejme, ze jsem na nej reagovala maximalne podrazdene. Nevsiml si toho, nebot on nikdy prilis nevnima druhe.
Po precteni si Alionina clanku o svych sestnactych narozeninach jsem si uvedomila, ze jsem vlastne narozeniny s nikym neslavila a ze jsem nedostala jediny darek. Pripadalo mi to najednou vic pravdive, nez kdybych dostala darku hromadu a slavila s celou rodinou - pripadalo mi to vic pravdive a vic jako skutecny zivot. Vic jako to, co zazivam kazdou chvili tady i vsude jinde, ale az tady to dostalo konkretni podobu.
Myslim, ze jedine, co budu chtit po prijezdu domu, bude narozeninovy dort, i kdyz bude postradat nejakou tu pravdu.
Navic, vcera jsem prisla ve ctyri nebo v pet "domu", sedli jsme si do zahrady a pili jednu sklenicku vina za druhou, dokud nam nebyla strasna zima (rozumejte, asi do deviti). Pripadalo mi, ze vubec nejsem opila, bavili jsme se o nejruznejsich filosofickych tematech a ja byla na sebe strasne moc hrda, ze jsem v diskuzi schopna obstat i proti cloveku, ktery studoval filosofii a pak ji i nekolik let prednasel na Cardiffske univerzite.
Pote, co zapadlo definitivne slunicko, jsme se presunuli s kafem k televizi a divali se na Foresta Gumpa, coz je jeden z tech filmu, ktere proste miluji. Nikdy driv jsem si nevsimla, kolik je tam pisnicek od Doors. Sla jsem spat uz pred desatou, ale misto usnuti jsem lezela na posteli a nahlas se smala tomu, ze jsem dokazala ctyri mesice chodit z clovekem, jakym byl muj byavly pritel.
Usnula jsem, ale spala jsem neklidne a kazdou chvili se probouzela. Po jedne rano jsem vstala, natahla na sebe zupan a stoupla si k otevrenemu oknu. Maji tu az kupodivu teple noci, ktere jsou ochlazovane jen studenym vetrem od more. Stala jsem tam a konkretne slovy vystihovala to, co momentalne nedokazi popsat v nejmensim. Kourila jsem posledni vanilkovy doutnicek a nebyla jsem ani smutna, ani vesela. Jako by vsechno, co se ve mne odehrava od prijezdu do Britanie, davalo smysl.
Az pak, kdyz jsem si sla znovu lehnout, uvedomila jsem si, jak mi je spatne. Dalsi hodinu jsem stepovala po pokoji, snazic se nejak, jakkoliv zabavit. Opet mi schazela nase zelena pohovka v obyvaku, ktera je jedinym mistem na svete, kde dokazu usnout, kdyz je mi skutecne zle. Rikala jsem si, ze jsem fakt pitoma, kdyz porad takhle piju.
Nakonec jsem nejak usnula, ac velmi nepohodlne, z cehoz me bolelo za krkem. Nicmene, v osm rano, ac jsem vypadala jako mrtvola, jsem vstala a sla si dat caj. Pak jsem zalezla nahoru na pudu, protoze mi Frankova pritomnost vylozene lezla na nervy, a cetla si. Nakonec jsem odesla po spore snidani z domu, protoze mi Frank zacinal lezt na nervy vic a vic.
Znam jen dve Frankovy vlastnosti - vypocitavost a nesmirnou inteligenci. Pripada mi jako jeden z tech bezpaternich tvoru, kteri dokazi okoli presvedcovat o sve dokonalosti. Vcera vecer u te debaty mi to prislo tak zrejme, ze jsem na nej reagovala maximalne podrazdene. Nevsiml si toho, nebot on nikdy prilis nevnima druhe.
Po precteni si Alionina clanku o svych sestnactych narozeninach jsem si uvedomila, ze jsem vlastne narozeniny s nikym neslavila a ze jsem nedostala jediny darek. Pripadalo mi to najednou vic pravdive, nez kdybych dostala darku hromadu a slavila s celou rodinou - pripadalo mi to vic pravdive a vic jako skutecny zivot. Vic jako to, co zazivam kazdou chvili tady i vsude jinde, ale az tady to dostalo konkretni podobu.
Myslim, ze jedine, co budu chtit po prijezdu domu, bude narozeninovy dort, i kdyz bude postradat nejakou tu pravdu.